O kráse země i historie naší

Vítejte na nicotna.osoba.cz Michal Šedivý

Sbírka vlakové pošty

Článek Dne

Když verbujou, budou brát...

 

Po dlouhá staletí byli vojáci dlouho najímáni podle aktuální potřeby za plat - za žold (odtud byl odvozen výraz žoldnéři). Potom zase byli propuštěni domů. Jenomže časté porážky rakouské armády ukázaly potřebu lepšího výcviku vojska, a tak obce musely od roku 1771 vysílat při vyhlašovaných rekrutýrkách do císařské armády určený počet mužů mezi 17 až 40 lety. Délka vojenské služby - nadosmrti, anebo do invalidity. Teprve v roce1802 byla kapitulace (což byla délka vojenské služby) zkrácena u pěších pluků a vozatajstva na deset let, u jezdectva na dvanáct let, u dělostřelců a ženistů na čtrnáct let.  K dalšímu zkrácení pak došlo až v roce 1845 (délka vojenské služby byla snížena na osm let), a v roce 1868 zavedl nový branný zákon všeobecnou brannou povinnost s délkou základní vojenské služby tři roky.Za Marie Terezie vojáci sloužili většinou do čtyřiceti až padesáti let věku. Pokud se dožili propuštění z vojny, dostávali malou penzi, anebo (když byli práce neschopni) byli umístěni v ústavech pro vysloužilce, v tzv. invalidovnách. "Přála bych si k dobru nebohých poddaných," povzdychla si chudák císařovna, "abychom svou armádu mohli spíš zmenšovat než zvětšovat." Dobrá myšlenka, dodnes aktuální, jenomže tenkrát tu byl pruský soused, který neskládal ruce v klín,  kvůli němuž  bylo třeba verbovat a zbrojit.

"Vojáci, kterých bylo stále třeba, nebyli již získáváni verbováním, ale rekrutováním, to jest odvodem, který se měl řídit podle počtu obyvatel jednotlivých zemí monarchie. Proto bylo zavedeno první sčítání lidu. Bylo tak zjištěno, že počet obyvatel habsburské monarchie činil 18 miliónů 800 tisíc. Z toho žily v Čechách 2 milióny 250 tisíc, na Moravě 1 milion 400 tisíc a ve zbytku Slezska, který Marii Terezii zůstal, jen asi 200 tisíc obyvatel." Odvody měly ustálená pravidla. Z dnešního pohledu připomínaly tak trochu safari. Vrchnostenské úřady sestavily seznamy osob, které měly být odvedeny. Dostali je do rukou velitelé eskorty z poddůstojníků a vojáků, která v doprovodu rychtářů uvedené muže uprostřed noci odvedla z domovů na místo odvodu. Proč v noci? Spící rekrut utíká daleko pomaleji než ten v bdělém stavu. "Odvedenci byli podrobeni lékařské prohlídce, protože do armády směli být vybírání pouze zdraví muži pevné tělesné konstrukce a dostatečné výšky od pěti stop a dvou palců do pěti stop 6 palců (tedy asi od 168 do 180 centimetrů). "Po další lékařské prohlídce (nebyla-li shledána zdravotní závada) byl rekrut vzat do vojenské přísahy. Obdržel kapesné ve výši tří zlatých, za které si mohl opatřit nejnutnější potřeby do té doby, než byl řádně vystrojen a zařazen do příslušného pluku."

A jak vypadal takový rakouský soldát? Pěší bojovník nosil podle předpisu v roku 1767. na hlavě černý kašket s bílou lemovkou (kašket = černý plstěný klobouk). Jednořadový kabát s ležatým límcem sahal vojákovi po stehna a měl po obou stranách zahnuté šosy.  Barva materiálu - bílé sukno (skvělé maskování). Pod tím kabátem nosil kamizolu stejné barvy, dále lněné kalhoty - rovněž bílé - a černé vlněné kamaše, kotníkové boty. Vlasy si voják pudroval, po stranách kadeřil a vzadu zaplétal do krátkého, tlustého copu. Krk měl obepnutý černým nákrčníkem. Pluky se mezi sebou rozlišovaly barvou šosů, límců a manžet na rukávech. Na pravé straně nosil pěšák patrontašku na 60 nábojů, zavěšenou na bandalíru přes levé rameno.

To byla výstroj. A výzbroj? Puška s křesadlovým zámkem. Když v bitvách s Prusy pomohly nepříteli k převaze železné nabijáky, byly zavedeny i do výstroje habsburské armády. K vybavení patřila i lehká šavle jako poboční zbraň. I když se kolem roku 1760 přestalo používat v boji ručních granátů, granátníci zůstali elitními jednotkami. Dokonce i s obrovskou čepicí medvědicí na hlavách. "Podobně jako pěchota prodělalo i jezdectvo v druhé polovině 18. století nápadné změny. Způsobil to především příklad pruského krále Friedricha II., který zatlačoval střelbu do pozadí a zdůrazňoval jezdecké umění, útok jezdectva s vytaseným palašem a v plném trysku. Lehký druh jezdectva narůstal, těžký druh početně klesal." Jezdectvo tvořili kyrysníci, dragouni a arkebuzeři.  Kyrysníci byli těžkooděnci na koních s plátováním, vyzbrojeni byli mečem "palašem." Dragouni byli vyzbrojeni a bojovali jako pěšáci, koní používali k rychlému přemístění. Arkebuzeři nenosili brnění, byli vyzbrojeni třemi střelnými zbraněmi - krátkou puškou arkebuzou neboli karabinou, po každém boku pak pistolí. Kromě toho se všichni jezdci odlišovali od sebe i barvou stejnokroje - kyrysníci měli bílou uniformu s červenými detaily, dragouni nosili tmavomodrý kabát s červenými výložkami a tmavomodrými kalhotami. Později byl pro ně předepsán červený kabát. Arkebuzéři v rakouské armádě ztratili postupem času svoje opodstatnění a namísto nich se objevili švališéři, tedy lehké jezdectvo. Od dragounů se švališéři lišili především pokrývkou hlavy. Neměli na nich třírohé klobouky, ale vysoké kaškety z černé plsti. Do špatného počasí (neboť někdy se bojuje, i když prší a je zima) byli jezdci opatřeni pláštěm, který měli srolovaný v koženém vaku u sedla. "Nejvýraznější pokrok lze spatřit u dělostřelectva. Popudem byly zkušenosti ze slezských válek, ve kterých pruští dělostřelci překvapovali protivníka pohyblivostí a hustotou palby. Kníže Karel z Lichtenštejna investoval do infanterie svoje soukromé prostředky. Povolal odborníky z více zemí, aby zkonstruovali pohyblivější děla. Toho se mělo docílit zmenšením tloušťky stěn hlavně, jejich zkrácením a odstraněním nepotřebné dekorace. Dalším cílem bylo sjednocení dělostřelecké techniky, zkvalitnění střelného prachu a zdokonalení odpalovacího zařízení. Nejběžnější dělovou střelou byla v té době litinové plná koule. Kromě nich se používaly granáty a kartáčové střely. Dělostřelecké zbraně vyžadovaly obsluhu z technicky zdatných lidí. Rekruti se verbovali dobrovolně, přičemž se dbalo na to, aby ovládali německý jazyk slovem i písmem. Přednost se dávala mužům z alpských zemí a ze zemí Koruny české. Tělesná výška dělostřelců měla dosahovat kolem sto sedmdesáti centimetrů."

Jejich uniforma měla světlehnědou barvu. Svrchní oděv se skládal z kabátce se zahrnutými šosy, který sahal vojákovi do půli stehen. V zimě navlékal dělostřelec kožené kalhoty, v létě lněné kalhoty. Obouval vysoké boty s manžetou. Jeho osobní zbraní byla šavle, jako pokrývku hlavy nosil třírohý klobouk.

Ti pavlovští úřadové tvrdého srdéčka,

dali oni sobě nalít starého vínečka.

Jak se podnapili, hned se uradili,

kterého by šohajíčka na vojnu dostali.

Vezmeme-li bohatého, toho bude škoda,

který má co doma robit, toho doma třeba.

Vezmem chudobného, co nemá žádného,

a ten može maširovat do pole širého.

Stojí šohaj v maštalence, vrané koně češe,

ohlídá se z boka na bok, co mu milá nese;

a nese mu dárek, řetaz, púta, zámek,

tu máš, milý šohajíčku, císařský závdanek.

O takový o závdanek já vám nic nestojím,

šak vy o tom dobře víte, že se ženit strojím.

Můj tatínek starý, má matička taky,

komu jich mám zanechati, ubohé žebráky.

Součástí armády byly, jsou a budou speciální útvary. Za časů Marie Terezie to byl sbor inženýrů, zřízený v roce 1747. Sdružovali se v něm odborníci, vyškolení ve fortifikačním stavitelském umění. Minéři, ti byli původně součástí dělostřelců. Pak však byli z jejich působnosti vyjmuti a ustaveni jako zvláštní jednotka. Jejich úkolem bylo poskytnout obranu obléhacímu vojsku a umožnit mu přiblížit se k pevnostním zařízením. Mezi takovými pracemi bylo zřizování zákopů a přibližovacích zákopů. Pracovalo se většinou v noci, ale v případě nutnosti ve dne, mnohdy pod palbou obránců hradeb. Do rakouské armády patřil i batalion pionýrů. Úkolem pionýrů bylo odstraňovat překážky na cestách, po kterých postupovaly kolony vojsk, spravovat komunikace a mosty v případě, že je nepřítel poškodil, při ústupu vlastní armády zřizovat na cestách zátarasy nebo strhávat mosty. Sbor pionýrů působil u polní armády v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a v Sasku. "Přesuny armád ve válečné době, zejména krajinami bohatými na říční toky, nebyly myslitelné bez pontonýrů, kteří byli vycvičeni ve stavbě pontonových mostů. V té době se používaly pontony zhotovené ze dřeva a ze železného či měděného plechu. Pontonýři používali speciální vozy na přepravu pontonů a dalšího materiálu, včetně polní kovárny." Leč úhlavní cíl každé válečné akce nespočívá v blýskání šavlí, parádního bouchání z děl, ba ani v budování elegantních zákopů či pontonů, nýbrž ve vyřazení bojové síly nepřítele. A taková bojová síla se vyřadí nejlépe tak, že se zabije, a když to nejde, tak se aspoň zraní. Proto už roku 1738. byl vydán polní nemocniční řád. Podle něj měla být každá operující armáda vybavena polním hlavním špitálem a podle potřeby filiálními polními nemocnicemi. Vedl ji štábní důstojník a sloužili v ní medikové a chirurg, kterým vypomáhali milosrdní bratři. Polní nemocnice byly zřizovány na zámcích, v klášterech nebo uzavřených obcích nedaleko od bojiště. Tam, kde nebyly podmínky pro zřízení polní nemocnice, stavěly se z prken narychlo provizorní objekty. "Polní sanitní služba však byla velmi chabá jako po stránce organizační, tak i po stránce odborné. Zdravotní personál habsburské armády byl na velmi nízké úrovni. Felčaři neprocházeli odbornou přípravou. Jediným zdrojem jejich poznatků bylo ošetřování nemocných. Svými neodbornými zásahy mnohdy komplikovali léčbu a působili raněným větší utrpení. V důsledku toho ranění a nemocní vojáci často umírali. Výrazného zlepšení se vojenské zdravotnictví dočkalo až za vlády Josefa II."

Černé oči, jděte spát,

Však musíte ráno vstát,

Ráno, ráno, raníčko,

Dřív než vyjde sluníčko.

Sluníčko už vychází,

má milá se prochází.

Prochází se po rynku,

přinesla nám novinku.

Tu novinku takovou,

že na vojnu verbujou.

Když verbujou, budou brát,

škoda chlapců na stokrát.

osobní poznámka.. Jak nadčasová je tato báseň.. lidstvo se nikdy nepoučí..

Prezident Bush zabil více vlastních občanů ve vlastních válkách než-li kdy zabila Al-Kaida..

A pod tento výrok se bez vnitřních pnutí podepíši: ******

 
Made by: MICHAL ŠEDIVÝ studio Lísek 26 Postupice ANNO 2006