O kráse země i historie naší

Vítejte na nicotna.osoba.cz Michal Šedivý

Sbírka vlakové pošty

V dobách druidů v zemi české

Keltové a My neb my Keltové?

Oppida. Keltská města.
Oppidum... To slovo vzniklo pravděpodobně z latinského "obe pedes" - to znamená nutnost obejít uzavřené, celistvé území. Oppida byla budována na rozsáhlých temenech návrší se strmými bočními svahy, byla tedy dobře chráněna přírodou a navíc obklopena pevnostními hradbami. Není jisté, jestli je už můžeme nazývat městy, ovšem příštím evropským městům byla už velmi podobná. Od pozdějších středověkých měst se oppida Keltů liší hlavně tím, že s výjimkou pevnostního systému jsou vystavěna ze dřeva a přikrčené domky v ulicích kopírují architekturu vesnických příbytků. Jsou také závislá na zemědělské produkci obyvatel v okolí, protože v oppidech lidé neobdělávají půdu, ale vyrábějí a svoje výrobky pak směňují za potraviny. Ve své době (hlavně v posledním století před Kristem) byla rozeseta po celém keltském světě - od Anglie a Francie přes Německo, Švýcarsko, Rakousko, Čechy, Moravu až po jihozápadní část Slovenska. Některá oppida - keltská sídliště na našem území - patří vůbec k největším a nejrozsáhlejším. Vrch Závist nad Zbraslaví (Závist byla možná jakýmsi "hlavním městem" našich Keltů). Stradonice na Berounce. Hrazany u potoka Mastníku nad dnešní Živohoští. Staré Hradisko u Prostějova. Památný moravský vrch Hostýn. A zdá se, že i na území dnešní slovenské metropole Bratislavy.
Kdybychom nakreslili mapu keltských hrobů a pohřebišť v Čechách, tak bychom postřehli, že keltští bojovníci obsadili nejúrodnější pás půdy v centru a na severozápadě země... podobné je to i na Moravě. Oblast mohylových kultur na jihu a v západních Čechách kupříkladu zůstala keltskou expanzí skoro nedotčena. Je to záhada. Šli Keltové jenom za úrodnou půdou? Nebo byli obyvatelé českého jihu a západu jejich blízcí keltští příbuzní? Či naopak nepřátelé, kteří dokázali své území hájit? Nevíme. Ještě hodně toho nevíme. Zato víme dost přesně, jak takové oppidum vypadalo.
Oppidem číslo jedna v našich zemích byla Závist, a to ve všech směrech. Například co do rozlohy. Zabírala přes 170 hektarů, zatímco ostatní oppida pouze mezi dvaceti až třiceti hektary... jenom Stradonice měly přes 80 hektarů. Mezi našimi nejdávnějšími městy se stala Závist velkoměstem. Dobudovala ohromnou pevnostní soustavu, uzavírající dva vrchy, Hradiště a Šance do jednolitého celku i s údolím Břežanského potoka. Závist měla ještě jednu výhodu oproti našim dalším keltským městům - blízkost hustě osídlené pražské kotliny. Závistské oppidum čnělo jako ohromná strážní pevnost nad Vltavou a sídlišti na jejích březích. Její kamenná opevnění, brány a další stavby měly až monumentální charakter. Obytná zástavba pokrývala návrší planiny i svahy na terasách. Dařilo se tu řemeslům - velkoměsto závist mělo i svoji mincovnu. Potvrzují to nálezy destiček s důlky, misky bronzových vah na odvažování zlatých zrn, kelímky s natavenými kapkami zlata. Byla tu objevena stavba o půdorysu 27krát 11 metrů Stavba vskutku jedinečná, neuvěřitelně spojující střední Evropu s dalekou kulturou řeckého světa. Máme dojem, že hledíme na neobvykle vysoký podstavec... i dnes dost vysoký - v době své největší slávy měřil ovšem až pět metrů. Vnitřní výplň tvoří pruhy kamenných zdí s příčnými vyzdívkami. Neobyčejně důmyslně technické řešení... Buďto se vládce na Závisti nechal inspirovat řeckým vzorem, anebo si pozval řeckého architekta. Je to nejstarší zděná stavba na našem území. Se vší pravděpodobností mívala funkci velkolepého oltáře ve velkolepém chrámu. Celá akropole měřila zhruba 70krát 55 metrů. Byla vymezena příkopem pracně vylámaným ve skále.
Copak se tu mohlo před víc než dvěma tisíciletími odehrávat? Od brány vedla cesta k oltáři jakoby rovnou čárou, zdvíhala se a přecházela v rampu - po ní mohli ti, kterým to bylo dovoleno, vystoupit na značně vyvýšenou oltářní plošinu. Jaké síly a mocnosti tu uctívali? Zdejší náhorní rovinka je nejvýše položeným místem v širokém okolí. Slunce na ni vysílá paprsky po celou dobu své pouti od východu k západu. Keltové ctili přírodní síly víc než co jiného. Při obřadech byla oblíbena hudba a zpěv, rovněž mluvené slovo prý bývalo na úrovni - Římané pokládali Kelty za vynikající řečníky; taky tanec měl svůj význam. Jisté, že se při kultovních slavnostech popíjely omamné nápoje. Jejich účinkem se obětující dostal do jakéhosi stavu vytržení. Kultovní kotlíky, misky a číše se nacházejí po celém keltském světě. Ostrovní keltské pověsti nám vypravují, že bývaly často v majetku nadpřirozených sil a smrtelníci se snažili je získat - putovali za nimi, dostávali se do krajně nebezpečných situací a vůbec prožívali různá dobrodružství. Synové Danu nabírali do podobné číše nápoj věčného života v podzemním paláci Sid - v čarovné zemi věčného mládí získal hrdina Cuchulain kotlík krále Miderna. A keltský král Artuš z velmi rané pověsti (později ztotožňovaný s legendárním králem), získal kotlík z Onoho světa jménem Annwin. Tento silný příběh nezanikl s keltským světem, ale pokračoval dál... ve vyprávění o svatém grálu a jeho moci, o jeho hledání, o rytířích jeho družiny... Ještě král Karel IV. dával vyrábět číše, jakési kopie svatého grálu, z českých drahých kamenů. A jsou tu héroové neboli hrdinové. Další druh keltského kultu. Keltové byli náramní válečníci. Tedy v začátcích. Pak se poněkud přeorientovali na mírovou koexistenci s ostatními Evropany. Evropa je původně poznala jako obávané, nemilosrdné a velice odvážné bojovníky. Statečnost byla u nich stavěna na první místo mezi ctnostmi, hrdinové se ve vyprávěním a oslavných ódách začali blížit bohům, až se s nimi nakonec ztotožnili.
Nejslavnější opukovou hlavu héroa s nakroucenými kníry a obočím a kudrnatými vlasy známe ze Mšeckých Žehrovic, ta byla objevena za druhé světové války; a v roce 1957 objevil na Závisti návštěvník, amatérský zájemce o archeologii, další mužskou hlavu, tentokrát z jemnozrnného pískovce. Má zdůrazněné nadočnicové oblouky a nízké čelo, výrazné lícní kosti, obličej je zobrazen ploše. Je nasazena na silném krku, má trošku zploštělé temeno a lehce naznačenou úpravu vlasů. Obličej je spíš podlouhlý a oči jakoby s divně upřeným pohledem. Jeho pohled je opravdu zvláštní - v kombinaci s úsměvem. Kamenný muž se totiž usmívá, taky nějak podivně. Úsměv mu rozvlnil svislé záhyby bezvousých tváří (můžeme na nich pozorovat jakési dolíčky i kolmé vrásky nad horním a dolním rtem). Podobný úsměv není u keltských plastik obvyklý. Proč se muž ze Závisti tajuplně - ale přitom i jakoby pobaveně usmívá? Odpovědi mohou být různé... Například že má čemu. Při pohledu na to lidské hemžení...
Když nastala zima, uzavřeli se Keltové do svých obydlí jako pohádkoví Broučci. Za dlouhých večerů kvetlo vypravěčské umění, pověsti, pohádky. I Jedna byl kupříkladu o třech bratřích - nebo třech sestrách - nejmladší bráška byl vždycky nejstatečnější a nejchytřejší - v případě sestřičky ta nejmladší byla nejkrásnější. V jedné staré keltské pohádce unese krásnou dívku mořská příšera. Královský syn marně hledá svou vyvolenou, po marné bloudění se jde zeptat kováře. Moudrý řemeslník mu poradí: Na ostrově uprostřed jezera je bílá laň. Když ji chytíš, vylétne z ní havran. Chytíš havrana, vyskočí z něj ryba. Ta drží v tlamě vejce a v něm je duše příšery. Rozbiješ-li vejce, příšera zemře." Další příběh vypráví o bílých koních, kteří doprovázeli a ochraňovali hrdiny putující za štěstím dalekým světem, z království do království. Ono zase o příliš dalekou pouť nešlo, keltská království byla kmenová a neměla rozlohu pozdějších státních celků. Vzdálenější země ležela opravdu jenom za devatero horami... Cestuje se ve valné většině keltských pohádek, s nevšední chutí a vervou... Není divu. Keltové prošli v době expanze, ale i za obchodem kus světa. Zimní měsíce, tak jako všechny části roku, byly vyměřeny podle lunárního kalendáře. Luna vládla časem, dle ní stanovovali kněží (druidové) každoročně přesné termíny svátků. Měsíc bděl na nočním nebi nad tajuplnými obřady, nad vzýváním božských mocností. Hleděl do dubových hájů na usmiřování božstva obětmi, někdy pouze symbolickými, mírumilovnými, jindy zase až nepochopitelně krutými. Doubravy, lesy, hájky byly vůbec oblíbenými svatyněmi... Ostatně i název keltského kněze "druida" prý pochází od slova "dub." Posvátný dubový háj se keltsky řekl drunemeton. Dub byl strom ze všech nejpřednější a zvlášť ceněno na něm bylo rostoucí jmelí, dar nebes, který podle Keltů přinášel štěstí. Nejen podle Keltů, ale i podle nás, lidí 21.století...
Jedna z nejzajímavějších otázek - či spíše otazníků - souvisí s tragickou zkázou našeho nejstaršího velkoměsta. Stejně jako jiná oppida na našem území byla i ona zničena požárem, který musel být při její rozloze zástavbě strašlivou katastrofou. Jenomže výzkum objevil také řadu pozůstatků urputného boje, a (bez přehánění) hrdinství obránců. Bojovali do posledního dechu. V příkopech opevnění, ale i na nejrůznějších místech v okolí odpočívaly po dvě tisíciletí kostry bojovníky. Nesly stopy zásahů, ran, smrtelných zranění. Našly se i části zbraní, které nepřítel nemohl ukořistit: vězely totiž v tělech padlých.
Další příklad - Stradonice. Vesnice na břehu řeky Berounky. Nedaleko odtud se našel podmokelské zlato - snad keltský státní poklad. Nad vsí se tyčí mohutný, tmavý masiv návrší se zvlněnou vrcholovou plání stradonického oppida. Návštěvník na něm objeví informační tabuli: "Stradonické hradiště, 385 metrů nad mořem, na rozloze dvaaosmdesáti hektarů. Zde na rozhraní 2.a l.století před Kristem Keltové vybudovali rozsáhlé město, opevněné kamennými valy. Bylo zde nalezeno 50 000 předmětů." O tomto kopci se vyprávěla pověst, že zde v pradávnu zuřila veliká bitva. Což je patrně pravda, ale rozhodně ne tradice; pověst vznikla proto, že se tu našly spousty kostí, spise zvířecí než lidské. Starší písemné zprávy se vztahují k občasným nálezům zlatých mincí - duhovek. Psal o nich u Bohuslav Balbín v roce 1665. Podle autorova přesného popisu šlo určitě o keltskou ražbu. V 18.století se o záhadných duhovkách zmiňují i další autoři, nacházely se přímo i na stradonickém návrší. V minulém století sem občas zabloudil některý ze "starožitníků." Nacházely se tu menší bronzové předměty, někdy byly předány Národnímu muzeu. Obyvatelé z okolních vsí chodili na vrcholovou planinu vykopávat kosti, maso jedli před dvěma tisíci let zdejší obyvatelé. Kosti prodávali vesničané obchodníkům, kteří je vozili do mlýnů k semletí na "kostní moučku." Při tom kopání se nacházely nejrůznější památky - bronzové ozdoby, železné nářadí, keramika, ale nikdo jim nevěnoval větší pozornost. 2.srpna 1877 tu opět vykopávalo kosti několik mladíků, mezi nimi jistý Libor Lebr, syn hrobníka. V hloubce necelého metru nalezl zpráchnivělé - hovězí, koňské, prasečí, kozí, ovčí i divoké zvěře, tedy zvířat - se zbytky koženého vaku a množství zlatých minci na dvě stě kusů. Libor je rychle posbíral a upaloval domů. Nikoli mlčky. Když se seběhli ostatní kopáči, našli v opuštěné jámě ještě 500 zlaťáků a v blízkém okolí prý značný, ale nikde už neuvedený počet. Za několik dní to na stradonických pláních vypadalo jako na Klondyku, lidí si tu dokonce kolíkovali dílce. Během tří let byl povrch celého oppida několikrát překopán až ke skalnímu podloží vrchu. Stradonické oppidum - jedno z nejvýznamnějších v Čechách - bylo z archeologického hlediska nenávratně zničeno.
Stradonické hradiště se nápadně podobá dalším keltským oppidům. A tak nejenom u nás, ale i ve vzdálené Galii, tedy dnešní Francii. Profesor Josef Ladislav Píč, který Stradonice důkladně prozkoumal, měl za to, že hradiště vybudovali germánští Markomanové. Ale kulturní jednota keltského světa existovala. Potvrzují nám to i popisy galských oppid, které nám zanechal Gaius Iulius Caesar. Podle něj byla některá oppida opevněna zvláště mohutně v místech snadnějšího přístupu. Na vnější straně byl vyhlouben příkop a za ni se zvedala hradba, římským vojevůdcem nazvaná murus gallicus, galská zeď. Podrobně ji popisuje a oceňuje její neprorazitelnost. Zeď z kamenů kladených nasucho, bez malty, byla prokládána vodorovnými trámy, které svými čely vyčnívaly z líce hradby. Murus gallicus byl typický jenom pro Galii, u nás používali Bójové jiný konstrukční postup - mohutné náspy vyztužili trámovým roštem a na líci zpevnili pevnou kamennou zdí. Caesar popisuje i přístupové cesty a brány v opevnění, které se zavíraly těžkými vraty. Uprostřed oppida byla hustá zástavba dřevěných domů s doškovými střechami, ale i volná prostranství a dokonce náměstí, na kterém se domníval, že není možné, aby dvě tak od sebe vzdálené oblasti mohly mít shromažďovali obyvatelé před rozhodným bojem.
V laténské době muž míval jenom jednu manželku. Nebyl jí skálopevně věrný (oni se muži v nejrůznějších etapách dějin v tomhle ohledu zas tak moc neliší), neboť existovalo i obyčejové právo o nárocích nemanželského dítěte. Jinak otec byl pánem domu a rodina mu byla zavázána poslušností. Žena však měla nárok na ohledy a úctu, zvlášť když byla matkou. Manželé byli společnými vlastníky rodinného jmění - žena přinášela věno, které muž nejenže nesměl utratit, ale měl povinnost je zdvojnásobit.
V dlouhé řadě keltských vynálezů a objevů figurují na předním místě záležitosti módy. Tak například - kalhoty. Ty se v antickém světě - poněkud jižnějším a teplejším než byl ten keltský - nenosily, zavedli je až Keltové a to už napořád. K nim se používala halena, kazajka s rukávy, když bylo chladno, tak i silný vlněný plášť. Oblečeni doplňovaly výrobky z kůže. Keltové byli dovední koželuhy, kromě kožené obuvi se vyráběla i plátěná, někdy s koženou podešví, případně kožená s dřevěnou podrážkou. Tento druh byl nošen zvlášť do nepohody, od Keltů to převzali Římané, kteří takovou obuv nazývali gallica, galská. Právě z toho názvu vznikl - prý - i český výraz "galoše." No, kdoví.
Keltům vděčíme za bezpočet věcí, které v prakticky nezměněné podobě užíváme i dnes. I za jméno jedné z našich zemí. Boiohaemum, Bohemia, Čechy. Ale nejenom za toto jméno Názvy takřka všech velkých českých řek jsou považovány za keltské: Labe. Keltské slovo, jehož původ je v indoevropském albh - bílý, čistý. Jizera. Blízká příbuzná francouzské řeky Is re, bavorské Isar, nizozemské Ijzer. Bystře proudící. Mže. Keltsky Msa, obdobu má v Korutanech, řeku Miess. Páchnoucí voda. Metuje. Keltsky medh je prostřední. Metuje je opravdu prostřední řekou vzhledem k Úpě a Orlici. Haná. Jméno řeky i krajiny. Odvozeno z keltského Ganna. Řeka Haná totiž přinášela kameny a suť z hor, což bylo nápadné vzhledem k okolní úrodné půdě. Ale nejenom řeky máme původem keltské. Také názvy hor: Mimo jiné nejčeštější hora Říp, jejíž keltsko-germánský význam zni "svah, úpatí," a kromě dalších vrch Oškobrh u Poděbrad, což je jméno rovněž keltsko-germánské a znamená "Jasanová hora." "Jasanový les" zase dostaneme, když si přeložíme "Ještěd." Jasan se řekl keltsky "ask." A máme i keltské názvy českých obcí a míst. Týn. Kotýz. Louny. A dodneška se někteří jazykovědci nezbavili představy, že Brno bylo původně keltské "Eburodunon." Můžeme si povzdychnout si ještě jednou: kdoví.
Ne nadarmo se naši Keltové opevňovali. Ne nadarmo se těmi nejvyššími a nejsilnějšími hradbami obraceli k severu. Právě odtud se blížilo nebezpečí v podobě divokých a mnohem chudších a zaostalejších germánských kmenů, žádostivých bohatství keltských měst. Germáni však Kelty předčili tím, čím oni také oplývali - bojovností. Přibližně v době Kristova narození, od něhož se počíná počítat nový letopočet, došlo k tragickému zániku keltské civilizace.

Žádné komentáře
 
Made by: MICHAL ŠEDIVÝ studio Lísek 26 Postupice ANNO 2006