O kráse země i historie naší

Vítejte na nicotna.osoba.cz Michal Šedivý

Sbírka vlakové pošty

V dobách druidů v zemi české

Keltská oppida

Keltové. Snad nejkrutější válečníci starověku. Celý zbytek tehdy známého světa byl zděšen jejich pochodem Evropou.
Keltské hroby na našem území mluví strohou vojenskou řečí. Vypovídají, že zbraň byla nepostradatelným společníkem Kelta, jizvy a zranění běžnou památkou po přestálých bojích. Pokud se našly v hrobech pozůstatky žen, tak dosvědčují, že tyto průvodkyně keltských bojovníků byly vznešené dámy, ověšené šperky a bohaté. Tyto dámy ovšem dovedly vzít do rukou i zbraň, a být, když ne rovnocennými, tak aspoň velice platnými bojovými družkami mužů válečníků. Keltská expanze zamířila z pravlasti tohoto lidu, ze země severně od Alp především na západ: "barbaři" zabírají celou Francii, Anglii, Skotsko, Irsko. Ale rozpínavost Keltů se nevyhnula ani východnímu směru, na naše a rakouské území, podél Dunaje. Na východním Slovensku však narážejí vojenské družiny Keltů na skythskou bariéru, takže se útok odklání k jihu, směrem do Panonie (dnešního Madarska) a na Balkán. Brzy se Keltové objevují až v Malé Asii, v dnešním Turecku, a zakládají tam, v prostředí naprosto cizorodém, stát Galatii. Ani jih a jihovýchod nezůstal keltské pozornosti ušetřen: tyto kraje byly ostatně nejbohatší. Kolem roku 400 před Kristem vnikají Keltové, patrně průsmykem svatého Bernarda v Alpách do severoitalské Etrurie a pustoší ji. Roku 386 před Kristem se keltské armády vrhají jako přírodní katastrofa na Řím a nedobytné město dobývají. O dvacet let později obsazují jižní Itálii. Jiný keltský kmen v té době prochází karpatskou kotlinou, objevuje se v Thrákii (zhruba na území dnešního Bulharska), postupuje do Makedonie, do Řecka. Roku 279 před Kristem vypleňuje proslulou delfskou věštírnu, za rok nato překračuje Hellespont a usazuje se v Malé Asii. Pozoruhodná válečná kronika, viďte. Jaká to mohutná inspirace pro dobyvatele, usurpátory, diktátory všech dob, ras i jazyků! Ovšem keltská tažení mohou nejenom lákat, ona i varují. Tedy - spíše jejich konce.
A ty konce přišly. Nejspíše musely přijít. V roce 225 před Kristem uštědřily římské armády Keltům jednu z rozhodujících porážek u Telamonu na etruském pobřeží. V roce 195 před Kristem hoří severoitalská keltská pevnost, stojící na místě dnešní Bologně. Brzy na to se války Keltů přenesly do krajů, odkud se kdysi vydaly na své výboje... někdejší dobyvatelé se nyní sami museli bránit před odvetou stále mocnější římské říše za hradbami výšinných oppid. Řím má ovšem pochopitelný zájem pojistit se před nebezpečím nových vpádů jednou provždy. A tak v posledních desetiletích před počátkem nového letopočtu obsazují římské legie někdejší keltské državy až na linii horního Dunaje a Rýna. Právě tady vzniká římská provincie Noricum, zatímco přibližně v téže době pacifikuje Kelty na území Francie skvělý římský vojevůdce Gaius Iulius Caesar. Aspoň keltské jméno jí zůstalo - Galie. Jinak je jako provincie rovněž přičleněna k římského impériu.
Jak vidno, ta původně ohromující a zpočátku neobyčejně úspěšná keltská expanze skončila a podobných příkladů bychom našli v historii víc - skončila porážkou. Překvapující územní zisky vedly k územním ztrátám. Keltové ovsem z evropské scény nezmizeli, nebyli vyhubeni, ale přešli k novému způsobu života - a to na podmaněných i neobsazených územích. Víc než boji se zkrátka začali věnovat tvořivé práci. A ta jim šla k duhu... rozhodně osvědčili podivuhodnou technickou zdatnost stejné kvality jako bylo jejich umění válečnické. S obzvláštní lehkostí dovedli rozvíjet to, co se naučili a co přejali z válečných výprav. Dá se říct, že co do učenlivosti a nápaditosti nenašli ve své době konkurenci. Inteligentní národ uměl se zvláštní samozřejmostí, ale i tvořivostí přejímat a učit se u jiných tomu, co sám neznal, nicméně co obdivoval. Do kultury Keltů se zároveň promítla jejich velká pracovitost a píle, důmysl, technický talent, stejně jako vyspělé umělecké cítění. Navíc ještě jedna vlastnost, kterou bychom my jako lidé dneška měli postřehnout snad na první místě: Keltové s udivující kázní a řemeslnickou ctí přímo fanaticky lpěli na nevyšší možné kvalitě svých výrobků. Ano, zmetky a předměty druhořadé jakosti prostě neopouštěly keltské dílny, řečeno dnešním jazykem, neprošly keltskou výstupní kontrolou. Můžeme se podívat na jakýkoli šperk, nádobu, nástroj či jiný výrobek z oněch časů - a pod patinou časů, představující odstup více než dvaceti století, spatříme perfektně odvedenou práci rukou... práci zrcadlící nejenom fortel, ale i sebeúctu tvůrce a jeho přísný smysl pro odpovědnost. Ono není zapotřebí nějakých křiklavých zjednodušení, a přesto lze najít paralely pro současnost a pravěkou či starověkou historii naší země. v poselství, zanechaném Kelty, můžeme vidět jakousi výzvu pro dnešek: V dávnověku, před víc než dvěma tisíci lety u nás žil keltský kmen Bójů a jeho řemeslníci vyráběli nástroje, nádoby a ozdoby s poctivějším zájmem na kvalitě, než jaký prokazujeme my, lidé z počátku jedenadvacátého století...
Osud vyměřil Keltům jenom krátký čas, byl to však čas plodný a plně využitý... zvláště v té druhé, mírové části jejich vývoje. Naše území sice leželo poněkud stranou, mimo hlavní centra, kde se zformovala keltská kultura (čeští Bójové žili vlastně v okrajovém pásmu sídelního regionu Keltů), přesto pro ně platí, že jejich pobyt znamenal pro dějiny této země něco mimořádného.
Hrnčířský kruh. Vynález, který umožňoval vyrábět perfektní keramiku. Dlužno dodat, že současně tuto činnost odňal ženám - hrnčířství se stalo specializovaným řemeslem a doménou mužů. V Přední Asii a v Egyptě znali hrnčířský kruh už od 2. tisíciletí před Kristem, v Řecku a na jihu Evropy asi o tisíc let později. Tu bychom mohli nazvat "stolní." Byla vyráběna z několikrát plavené hlíny, do níž se někdy přimíchávala tuha. Tím se dosahovalo nejenom krásného vzhledu nádobí (černého lesklého povrchu), ale především nepropustnosti a žáruvzdornosti. V nádobce se mohla nejenom uchovávat kapalina, ale také ji tam bylo možné ohřívat, až do mírného varu. Tuha nebyla zrovna laciná záležitost... proto hrnčíři používali i různých náhražek: mísili do hlíny saze, oleje a jiné tuky. Tím se dosáhlo stejně hladkého a černého zevnějšku, ale nádoby se na rozdíl od tuhovaných nesměly vypalovat za vysokých teplot, což snižovalo jejich kvalitu. Povrch jiných keramických nádob se zase neleštil, nýbrž naopak, zdrsňoval - usnadňovalo to manipulaci, neklouzaly v ruce. Některé kvalitní keltské tuhované nádoby mají na své dně vyrytou zvláštní značku... archeologové jí říkají "kuří stopa." Značky má na vnější straně i dnešní porcelán a keramika. Někteří badatelé pokládají tuto kuří stopu za znak hrnčířské dílny. V tomto případě tak proslulé, že její výrobky se používaly nejenom na našich oppidech a sídlištích, ale i "v zahraničí," především v oblasti Solné komory v Rakousku, a v krajích bavorského, rakouského a maďarského Podunají. Snad nejvíc keltské keramiky se našlo na jihočeském oppidu Třísově a v jeho okolí. Zdá se, že právě tady bylo středisko její výroby. Tuto hypotézu podporuje i skutečnost, že jde o keramiku silně tuhovanou obsah tuhy v hlíně až dvacetiprocentní - na Třísově se našly střepy, kterými se dá psát, a grafit býval dobýván právě v těchto končinách. Na Českokrumlovsku se nacházela zvláště kvalitní ložiska. V oblasti Třísova byla kuří stopou označena přibližně každá sedmá nádoba. Je pravděpodobné, ze zde byla tato keramika vyráběna jako obalová technika. Kuří stopa však mohla být ještě něčím jiným než značkou dílny. Snad představovala jakési magické znamení, které chránilo cenný obsah nádoby. Usuzuje se, že ta značka byla něco jako strom života... spojení nebeského a podzemního principu.
Za pobytu Keltů u nás se železo stalo běžně užívaným kovem. Ruda se těžila na výchozech: na místech, kde její podzemní vrstvy vycházejí na povrch. Krevelové a hnědelové železné rudy se musely před tavením upravit - promýváním se z nich uvolňovaly rozpustné části, zahříváním se zbavovala vody a nakonec roztloukala na malé kousky. Z pecí "českých" Keltů se struska nevypouštěla. Když byla tavba ukončena, tak bylo nutné vylomit celý spečený blok a vysekat hrudky kovu. Před nějakým časem se v zahraničí i u nás - v muzeu v Blansku za spolupráce brněnského Archeologického ústavu - prováděly pokusy s hutněním železa podle pravěké technologie. Dokázalo se při tom, že se v pecích, podobných jako byly ty keltské, dosahovalo spalováním dřevěného uhlí teploty 700 až 800 stupňů Celsia v ústí šachty a přes 1000 stupňů ve spodní části pece.
Srpy, kosy, hrábě, to byly vlastně takové... drobnosti, které podstatně urychlit žně. Už ve 2.století před Kristem vyráběli Bójové asi sedmdesát druhů kování a různých konstrukčních součástí, které ve věrných kopiích tvoří výrobní sortiment i moderních továren 20.století. Panty. Závěsy ke dveřím. Úhelníky. Podkovy. Kramle. A taky lopaty, krumpáče, kladiva, pilníky, kleště, nůžky, řetězy - to všechno a mnohé další je vynálezem keltské civilizace. První silnice a první mosty u nás postavili Keltové. Zkonstruovali první primitivní soustruh. A taky první účinný žací stroj tažený dobytčaty. I Keltové jako první na našem území rozvinuli peněžní hospodářství, čile obchodovali, dva tisíce let před námi znali a používali takové pojmy jako "dluh, daň, clo, účet." Když jsme u těch peněz... Víte. kolik druhů keltských mincí dnes známe? To číslo je neskutečné: přes pět set.
Údolím Podmokelského potoka šel někdy v červnu roku 1771 místní rolník Janota, bylo to za silného deště. Šel a uviděl nad potokem - ve svahu podemletém velkou vodou - spoustu koleček ze žlutého kovu. Udiveně si je prohlížel, byly na nich podivné obrazce. "Mosazné knoflíky!" napadlo ho. "Vezmu je domů klukům na hraní." Cestou je ukázal sekáčům, kosícím louku pod vesnicí, ti měli také děcka, vypravili se všichni k potoku a, jak zaznamenal kronikář, "nabrali si knoflíků do rukávů svých kazajek dosti mnoho, aby měli kluci čím cvrnkat a nemuseli si uřezávat knoflíků od spodků. Netrvalo dlouho a kluci cvrnkali na návsi o přetrž, netušíce, že hrají o zlato jako kavalíři..."
Podmokelský poklad znamenal podnes největší nález zlatých mincí nejenom v českých zemích, ale v celé Evropě. Kolik mincí se tehdy našlo? Byl vykopán bronzový kotel, ve kterém bylo jádro pokladu. Napočítalo se v něm na tři tisíce penízků, v podmokelských domácnostech se jich našlo na třináct set, celkem jich mohlo být k pěti tisícům. Současná hodnota? Několik desítek milionů korun českých. Poklad obsahoval zlaté statéry o váze nad sedm gramů, asi z prvního století před Kristem, a dále mince s váhou třetinek a osminek statérů... těm se říkalo "zlaté mušle," protože měly na vyhloubeném rubu obrazec připomínající mušli obklopenou paprsky. Doslova troška mincí se zachovala v soukromých sbírkách, a z této trošky troška v Národním muzeu v Praze. Proč? Majitel panství kníže Fürstenberk dal celý poklad roztavit pro ražbu dukátů se svým portrétem...
Proč Keltové zakopávali své poklady do země? Po polovině l.století před Kristem nadcházely - a byly očekávány - časy plné hrůz, od severu začaly pronikat ozbrojené germánské družiny, divoké, odvážné, kořistnické, které lákalo na všechny statky bohaté Boiohaemum. Doba tehdy přímo vybízela k ukrývání bohatství nashromážděného jednotlivcem nebo i skupinou lidí. Tento důvod bývá uváděn i v souvislosti s podmokelským zlatým pokladem. Jenomže... nedopouštíme se chyby, když vysvětlujeme keltská tajemství a záhady sice logicky, ale podle svého hlediska a podle svých obyčejů? My bychom pochopitelně v čase ohrožení ukrývali nejvzácnější věci, na příklad umělecká díla. Předpokládáme proto, ze naši předchůdci v očekávání válečných hrůz ukryli, co mohli. Jenomže: Keltové neukládali své poklady (a ono šlo i tehdy o poklady) do nitra země jenom pro ochranu před nepřítelem, před válečnou zkázou. Jejich náboženský názor jim často přikazoval navždy svěřit hlubinám podstatný díl toho, co měli nejcennějšího. Byl to jakýsi druh oběti, když se kupříkladu rozdělovala válečná kořist. Podstatnou část dostalo božstvo. Takovým darem byl asi i obrovský soubor železných zbraní, nářadí a ozdob, objevený v La Tene u Neuchatelského jezera. (Tento nález dal jméno období, které následovalo po halštatu: době laténské.) Velkorysé oběti Keltů putovaly zpravidla do vodních tůní, bažin a slatin, v blízkosti pramenů nebo přímo do nich, u pramenišť potoků a řek. Voda, vyvěrající z podzemí na světlo byla symbolem znovuvzkříšení, věčného života. Tyto nálezy jsou i u nás - například ten od Duchcova: V roce 1882 při čištění známého Obřího pramene u vsi Lahoště nedaleko Duchcova byl v hloubce přes pět metrů, v rozpuklé skalní stěně jícnu vřídla objeven kotel z bronzového plechu, plný až neuvěřitelného množství bronzových šperků - spon, náramků, prstenů. Bylo to asi patnáct set předmětů... O něco podobného šlo asi také u Podmokel: Zdejší potok vytéká těsně nad obcí z malého rybníčku pro napájení dobytka. Ten byl vyhlouben až v době celkem nové - ovšem v místě, kde se nacházel vodní zdroj, na vlhké louce. Prameniště je velmi rozsáhlé, v oblasti mokřin a jezírek, potok tu přibírá vodu z mnoha skrytých zdrojů. Šlo tedy o místo zcela náležité pro obětování pokladu...
Někdy v polovině 2. století před Kristem začínají u nás keltští Bójové budovat na výšinách při řekách anebo v blízkosti důležitých zdrojů rovin první opevněná sídliště. Jsou to vlastně první města. Města? Oppida.

Žádné komentáře
 
Made by: MICHAL ŠEDIVÝ studio Lísek 26 Postupice ANNO 2006