O kráse země i historie naší

Vítejte na nicotna.osoba.cz Michal Šedivý

Sbírka vlakové pošty

Bitvy a Události Rozličné v Historii Naší

Ej za tej války s Prajzem

JAK JSME PŘIŠLI O SLEZSKO

 
Marie Terezie  

Sotva se mladičká Marie Terezie koncem roku 1740. chopila žezla po právě zemřelém otci, její dědické nároky, zdánlivě zaručené pragmatickou sankcí, byly tím nejvážnějším způsobem zpochybněny. Jako kdyby dokument, jehož mezinárodní uznání mrtvý císař tak těžce a dlouho probojovával, ani neexistoval. Prusko bez vyhlášení války okamžitě přepadlo vévodství slezské, tuto starobylou součást českého státu, a většinu jeho teritoria okupovalo. Bleskový útok před Vánocemi roku 1740. byl natolik překvapivý, že habsburské ozbrojené síly dokázaly zareagovat až s několikaměsíčním zpožděním, a to ještě chabě.
Ztráta Slezska... Tedy - dnes už to není nějaké palčivé téma (jsou palčivější), ale v minulosti českého národa patřila k momentům doslova osudovým. Ono šlo tehdy (v širších souvislostech) o všecko. O samo bytí a nebytí českého státu.
Všecko spustil jeden osmadvacetiletý švihák, který doposud dával před politice a vojenstvím přednost spíš filosofování a uměleckým zájmům. Hrál výborně na flétnu a byl literárně činný. Prský král Friedrich II. Vyhmátl pravou chvíli a poručil armádě (tu zdědil těsně předtím po svém otci), aby bleskově obsadila Slezsko. Samozřejmě bez vyhlášení válečného stavu. Donedávna Friedrich kritizoval otcovo skrblictví. Za cenu konfliktů s ním osvíceně odsuzoval tupost pruského militarismu. To dělal tak dlouho, než se dostal k moci. Pár měsíců po uchopení žezla už viděl věci úplně jinak. Vyhlídka na snadnou kořist zvítězila nad všemi ideály - z těch se vyklubala jenom koketní ozdoba jeho pragmatismu. Otcem vyskrblená a vycepovaná armáda mu najednou přišla vhod. Do válek o Slezsko ji nakonec pošle třikrát. Územní zisk Pruska bude zaplacen půlmilionem životů. Pozlátko intelektuála se rychle sloupne, obnaží se věrolomnost, slávychtivost a chamtivost. Agrese se Friedrichovi ovšem vyplatí. Na konci jeho panování bude mít původně malé, dvouapůlmilionové Prusko před pět milionů obyvatel a čtvrtou největší armádu na evropském kontinentě.
Možná, že jste si ho na našich Toulkách povšimli... nijak jsme to sice nezdůrazňovali, pouze jako takovou poznámku na okraj, ale zmínili jsme se: Nový pruský král byl svého času jedním z předních uchazečů o ruku Marie Terezie. Donedávna se považoval za spojence a přítele Rakouska. Jeho diplomaté až do poslední chvíle panovnici ujišťovali, že Friedrich je ochoten dát k dispozici dokonce vlastní ozbrojené síly, aby jí pomohly čelit hrozícími útoku jiných nepřátel, kteří se formovali na západě. Brzy nato bylo Slezsko okupováno, nicméně z pruské metropole Berlína přicházely do Vídně nadále nejrůznější zdánlivě gentlemanské nabídky. Například dodatečné odstupné. ve výši dvou milionů tolarů. Z Slezsko. Peníze měly tu agresi přemalovat na obchod. Friedrichova "vstřícnost" však byla jenom další lstí, a ta skutkům protiřečila.
Pořád tu ale byla armáda. Tedy: rakouská armáda. Habsburská... Jenomže ta se jako celek nalézala v krizi. Na konci vlády Karla VI. utrpěla značné šrámy, ba i porážky od Turků, a protože říše byla územně dost roztříštěná, byly ozbrojené síly monarchie rozmístěny po půlce Evropy. Nacházely se na horké a dlouhé protiturecké linii v Uhrách, na Sávě a na Dunaji, našli bychom je v Lombardsku a Toskáně (v severní Itálii), ale taky třeba v Nizozemsku. Chyběly peníze, chyběli vojáci, chyběli schopní důstojníci. Sotva nastoupila na trůn, ocitla se Marie Terezie ve válce na všech stranách - a přitom kolem sebe měla jako rádce jenom samé senilní starce (ty zdědila po otci). V nejužší říšské radě jich sedělo šest a dohromady jim bylo - 425 let. To je dost pozoruhodný průměr. Žádnému z nich (s výjimkou vojenského experta Josefa Harracha - ten měl devětašedesát) nebylo pod sedmdesátku. Státní kancléř a šéf zahraniční politiky hrabě Sinzendorf, ten už prakticky nic nechápal, podobně na tom byl osmasedmdesátiletý ministr financí hrabě Starhemberg, nebo ještě dvaasedmdesátiletý expert na vnitřní věci hrabě Alois Harrach. A rakouská generalita? Neschopná. Mladé panovnici nezbývalo posléze nic jiného než vyhledat odborníky nové, o generaci mladší. Mezi těmi, kteří se pak u dvora významně uplatnili, byli i dva šlechtici českého původu - hrabě Filip Josef Kinský, český kancléř, a hrabě Václav Antonín Kounic, nejprve dvorní rada, pak státní kancléř. Situace byla tak špatná, že vrchního velitele pro záchrannou akci ve Slezsku, nerozhodného a neschopného generála Neipperga dala Marie Terezie propustit z pevnostního vězení, kde se ocitl za omyly v nedávných bojích s Tureckem. Neipperg potom v prostoru Olomouce a Moravského Šternberka poslepoval cosi vzdáleně připomínající vojsko. K jednotkám, jež přispěchaly z Uher a Sedmihradska, přidal narychlo (metodou bez kde ber) naverbované muže bez jakéhokoli základního výcviku. Podařilo se mu tak postavit do pole dvacet tři chatrné pěchotní a jezdecké pluky. Provázelo je pouhých 19 děl, což byl počet o to směšnější, že právě údernou silou artilerie (kromě svých pěších rychlostřelců) Prusko vynikalo. Schylovalo se k průšvihu. Ten přijít musel. Habsburská monarchie se dostavila se svou vojenskou odpovědí na pruský vpád s více než tříměsíčním zpožděním - a ještě byla naprosto slabá. Psal se konec března 1741 a generál Neipperg se vydal z Olomouce na pochod, aby se pokusil Slezsko z pruské moci vyprostit. Několik dnů před začátkem této operace Marie Terezie už počtvrté porodila, po dlouhých letech přišel na svět zase Habsburk mužského pohlaví (byť jen polovinou své krve, druhou měl z rodu lotrinského). Příští císař Josef II. Neipperg by hrozně rád oslavil narození následníka trůnu tím, že k nohám panovnice složí válečné vavříny. Jenomže to, co předvedl 10. dubna u Molvic na řece Odře v centru Slezska, to bylo spíše karikaturou bitvy skutečným bojem. Rychle a brilantně střílející pruští pěšáci za součinnosti mobilního lehkého dělostřelectva habsburské jednotky hravě rozdrtili. Neippergovi nezbylo, než se po jedné jediné bitvě zase pěkně stáhnout. Na hranicích Horního Slezska, Kladska a Moravy zbudoval ze svých jednotek pasivní závoru - ta měla zachytit eventuální pruský útok hlouběji na jih.
V týdnech, kdy Marie Terezie s prázdnýma rukama organizovala kampaň proti pruské agresi, a kdy se dozvídala, že noví spojenci - Bavoři, Sasové a Francouzi - mezitím připravují útok, odhodlala se, takřka zoufalá, požádat o vojenskou pomoc v Uhrách. Rozjela se do Prešpurku, vzala s sebou i svého manžela Františka Štěpána. (S tím se ovšem uherští grófové odmítali bavit, považovali ho za cizince, takže čekával v předpokojích jednacích sálů, nebo se skrýval zpola v inkognitu. Ba ani následující korunovace královny a průvodu se nesměl zúčastnit. Jeden pozorovatel napsal, že se v postranní uličce krčil muž, o kterého nikdo nedbal - manžel královny.) Zato Marie Terezie kouzlem své osobnosti, odvahou a rozhodností, vhodně kombinovanou s ženskými slzami, na magnáty ohromně zapůsobila. Byl to výkon o to obdivuhodnější, že Uhři každé nouze vídeňského dvora využívali zpravidla k odboji a vzpouře. Marie Terezie jednala na všech stranách a úrovních, musela učinit mnoho ústupků ekonomických i politických, okouzlila však uherskou šlechta natolik, že ji po počátečních rozpacích a výhradách nadšeně přijala za svou královnu.
Korunovace Marie Terezie se konala 25. června roku 1741. v prešpurském chrámu svatého Martina. Ivana Původní korunovační město, Stoličný Bělehrad, bylo od bitvy u Moháče přes dvě stě let v rukou Turků. Když se za něj hledala vhodná náhrada, padla volba na starodávný Prešpurk. V letech 1563 až 1830 se v tomto dómu nad dnešní slovenskou metropolí Bratislavou uskutečnilo celkem devatenáct korunovací uherských králů a rodu Habsburků a jejich manželek. Právě tady byla pomazána a svatoštěpánskou uherskou korunu přijala i čtyřiadvacetiletá Marie Terezie. Nová panovnice na své Uhry zapůsobila natolik, že jí na místě slíbili postavit na vlastní náklady stotisícovou armádu. A splnili ten slib? Skutečnost byla prozaičtější. Skutek utek... Tedy: úplně neutek. 20 000 mužů - to byla přece jakási pomoc. Existuje napolo legendární, napolo pravdivá historická anekdota o tom, jak Marie Terezie při jednom ze svých vystoupení uvedla celý uherský sněm takřka do stavu davové psychózy. Zprávu nám o tom zachytil (což je možná překvapivé) pan Voltaire, a to ve svých "Stručných dějinách století Ludvíka XIV: "Čím více se zkáza zdála nevyhnutelná, tím více odvahy projevila. Opustila Vídeň a vrhla se náručí Maďarům, s nimiž její otec a předkové tak tvrdě zacházeli. Královna se objevila v uherském kroji (podle jiné verze byla ve smutečních černých šatech) s několikaměsíčním Josefem v náručí a dojemně prosila o pomoc ve jménu své opuštěnosti a ve jména plačícího nemluvněte. Vylíčila své zoufalství tak sugestivně, až se zaleskly slzy i v očích některých otrlých válečníků." Její řeč (mluvila latinsky) se nesla asi v tomto duchu: "Opuštěna svými přáteli, pronásledována svými nepřáteli, vystavena útokům svých nejbližších příbuzných, nemám žádné jiné zdroje než vaši loajalitu, vaši odvahu a vaši pevnost. Odevzdávám do vašich rukou dceru a syna vašeho krále, kteří spoléhají na vás, že jim zajistíte bezpečnost." Všichni přítomní šlechtici a jejich přátelé vytasili meče a volali: "Moriamur pro rege nostro!" Budiž zvoláno totéž česky: "Zemřeme pro svého krále!" Dávali své královně vždy titul krále "a žádná panovnice si tento titul nezasluhovala více. Propukli v slzy, když přísahali, že ji budou hájit. Jen ona zachovala klid, avšak když se se svými dvorními dámami vzdálila, popustila svému pláči, a slzy, které jen její síla zdržovala, jí hojně tekly po lících." Císař Josef II. údajně o pár desítek let později tvrdil, že ho matka z vypočítavosti štípala do zadečku, aby hodně plakal.
Marie Terezie zůstávala v Prešpurku, tady také otěhotněla (po páté). Své tchyni, vévodkyni lotrinské, tehdy psala: "Nevím ani, zda mi zůstane alespoň vesnička, kde bych mohla porodit své dítě..." Pokoušela se zmobilizovat uherské stavy, zatímco ve Frankfurtu nad Mohanem se odehrávalo drama možná ještě záludnější, než byl o dvě stě let později Mnichov. Šlo o plán neuvěřitelných územních nároků, většinou chatrně podepřených právem. Šlo o kořistnický projekt, který proměnil lokální spor o Slezsko v dlouhou celoevropskou válku. Na základě tajných úmluv mělo být území habsburské monarchie roztrháno na kusy. Jakpak si to porcovači představovali? Zájem projevilo bourbonské Španělsko. Že prý by se mu hodila nějaká ta část Itálie, kupříkladu takové Milánsko a Parma by se Španělům zamlouvaly. Francie zase mínila uchvátit rakouské Nizozemí, tedy dnešní Belgii. Vrcholem rozpínavosti však byly drze vznesené nároky Bavorska, Saska a Pruska, které mířily na komplex historických zemí Koruny české. Tak třeba Bavorsko. Bavorský kurfiřt požadoval pro svou dynastii Čechy (i s Prahou a s českým královským titulem), což ještě nebylo všecko, protože by rád přičlenil i horní Rakousy, Tyroly a takzvanou Innskou čtvrť - což byl rakouský územní trojúhelník, vymezený řekami Dunajem, Innem a Salzem. A máme tu Sasko. Saský kurfiřt... ten zase počítal se ziskem Moravy a taky s nově zřízeným titulem "moravského krále." Králem Moravy? No to je povedená taškařice. K tomu by nepohrdl zbývajícím skrojkem Slezska. A pro úplnost - co Prusko? To si nechá Slezsko, které ovládá tak jako tak. Kromě toho si vymiňovalo zábor dalších, ještě neanektovaných částí Slezska. No neměli to špatně vymyšlené... Takto zněly ultimativní požadavky smlouvy. Tu 14. září roku 1741. podepsala protihabsburská koalice ve Frankfurtu nad Mohanem. Mělo Marii Terezii vůbec něco zůstat? Pouze východní část rakouských alpských zemí a Uhry. Pro jednu ženskou až moc... Tak se dohodli ručitelé pragmatické sankce, tedy státy, které svého času slíbily císaři Karlu VI. mírumilovně respektovat následnictví Marie Terezie čili dědění po přeslici, jež bylo ne-li hlavním, tedy nejaktuálnějším obsahem oné listiny. Ani ne za rok po císařově smrti byla pragmatická sankce pro její garanty taky nebožka. "Státoprávnímu celku Koruny české hrozila zkáza. Měl být rozporcován do tří segmentů, v budoucnu na sobě nezávislých. Chladnokrevně naplánované vygumování našeho státu z mapy Evropy - kdyby se bylo zdařilo - by bezpochyby znamenalo i zkázu národní. Přestali bychom prostě existovat. Za této situace (a nic na tom nemění i lecjaké kritické výhrady vůči dynastii Habsburků jako celku) mohl národ spatřovat v habsburském Rakousku alespoň jakési záruky zachování územní celistvosti a jednoty. Však také právě v rámci monarchie nalezl český národ před hrozící pohromou záchranu."
A končí nám červenec 1741... Marie Terezie pobývá v Prešpurku právě měsíc... a i když jí Uhrové naslibovali hory doly, kolem ní vládne stále větší chaos a beznaděj. Bavorská armáda hravě obsadila Pasov, a zatímco postupovala do nitra horních Rakous, spěchaly jí od západu na pomoc francouzské posily. Půlka září: je obsazena hornorakouská metropole Linec. Bavoři teď mohli postupovat podél Dunaje třeba až k Vídni, a taky o tom uvažovali. Marie Terezie přitom nevěděla, odkud vzít síly, které by dokázaly akutní hrozbě čelit. Rakousko mělo sice velkou armádu, jenomže Neippergovy pluky v počtu dvaceti tisíc mužů byly vázány při slezských hranicích. U Plzně stálo asi pět pluků jízdy, takže jakási naděje, tím to ale končilo. Zbývající jednotky byly daleko: v Itálii, na Balkáně, v Belgii. "Friedrich II. postřehl strategickou i psychologickou kritičnost chvíle a opět si zahrál na přítele, ba (možná...) na potenciálního spojence, který vlastně nechápe, proč je opakovaně odmítán." Vynikající taktika! "S vědomím, že Marie Terezie nemá volbu, ji fakticky ještě víc přitlačil ke zdi, ovšem s pózou gentlemana v rukavičkách. V říjnu (pořád píšeme rok 1741!) přiměl Habsburkovnu k tajné dohodě - ona bude souhlasit s předchozí anexí (to znamená s uloupením Slezska), navíc vydá Prusku ještě i část horního Slezska až k řece Nise... a on v jejím novém konfliktu zachová až do konce neutralitu. Tím si panovnice rozváže ruce, jednotky ze slezské fronty budou moc být použity v zápase s Francouzi, Bavory a Sasy a potichnu se stáhnou k obraně Vídně." A Marie Terezie souhlasila... Co jiného jí zbývalo?... Na úkor zemí Koruny české. Jejích zemí. První rok jejího panování byl vůbec nejhorší během všech čtyřiceti let, po která seděla na trůně. Vídeňský vrchní štáb sháněl kdejakého zapomenutého vojáka, aby se mohla zabezpečit obrana hlavního města. Konečná ofenzívy nepřítele byla tak říkajíc na spadnutí. Jenom vzápětí došlo ve vývoji války k nečekanému obratu. Kterým směrem? Kterým?... Inu, jak to vyjádřit?... Namísto, aby Bavoři pochodovaly směrem východním, to znamená na Vídeň, správně, tak udělaly vlevo v bok, a místo na rakouské hlavní město udeřily ve směru na hlavní město české. "Koncem října roku 1471., dva týdny poté, co Marie Terezie uzavřela tajnou dohodu o neutralitě Pruska, a poté, co začalo stahování uvolněné Neippergovy armády od slezských hranic, překročily hlavní síly nepřítele Dunaj a vnikly přes Vyšší Brod do Čech, aby brzy nato obsadily České Budějovice." Copak tím bavorský vévoda jenom sledoval? To oznámil Karel Albrecht zvláštním manifestem, oč mu v této válce jde. A oč mu šlo? Obyvatelstvu českých měst bylo vybubnováno, že si přichází pro legitimní dědictví. Dědictví? Já snad špatně slyším... O jakém dědictví to ten Bavor mele? Již císaře Ferdinand I. (jehož nástupem roku 1526 se Habsburci definitivně zmocnily zemí Koruny české) přislíbil v závěti své državy své české državy bavorským Wittelsbachům. Tedy: prý. Vlastně oni už je tenkrát vyženili - skrze Ferdinandovu dceru Annu. Ferdinand ale mužské dědice měl...No, to je to. A co? Že tím pádem musel bavorský vévodský rod přes dvě stě let čekat... a zase čekat... trpělivě čekat... nyní však, když bylo poprvé uplatněno nástupnictví po přeslici, se konečně může hlásit o svá stará práva! To je ale svým významem velice malá záminka... Nicméně stačila k velké agresi. (V dějinách - a to nejen našich - ani poprvé, ani naposled.) "Vpád do Čech byl pečlivě připraven a synchronizován. Z jihu se valili přes Vyšší Brod a České Budějovice Bavoři, od západu (přes Plzeň) Francouzi, ze severozápadního směru, z Falce, Sasové. Během několika málo dnů se spojili před Prahou - na Zbraslavi, na Bílé hoře, v Tróji se jich sešlo padesát, možná šedesát tisíc." Byl tu ještě pan manžel, František Štěpán Lotrinský... Pověřený vrchním velením nad jednotkami v Čechách... Ty jednotky byly nepočetné, František Štěpán nedokázal útoku nepřítele čelit. Nedovedl se ani přesunout ke Praze. Česká metropole si měla pomoci sama. Krátce po půlnoci 26. listopadu 1741. roku protivník zatroubil ke zteči. Pokusil se překonat hradby a fortny hned na několika místech současně. Na Brusce a u Nové brány (blízkosti letohrádku Belveder) se mu to vzápětí podařilo. Potyčky byly prudké, ale krátké. Ráno obdržel kurfiřt Karel Albrecht (byl ubytovaný v břevnovském klášteře) zprávu, že se Praha vzdala. Tentýž den se slavnostně prošel po Pražském hradě.
Roční okupace Prahy začala.

DVOJNÁSOBNÁ HANBA

 
Shromáždění stavů ve Vladislavském sále  

Aby si snad někdo nemyslel, že jsme ho předem nevarovali, tak vám to říkáme hned na začátku. Budeme mluvit o hanbě. O naší hanbě. A kdyby jenom o hanbě takříkajíc jednoduché či jednomocné, nýbrž - nechť nám ten výraz milovníci českého jazyka odpustí - o hanbě tuplované. Když se to tak vezme zprava i zleva, my nějakou tu větší, tu menší porci hanby, vyjídali ze svého státního talíře v pravidelných intervalech. Hanba je jaksi tradiční součástí našeho národního jídelníčku. A jak se přesvědčujeme nevěřícími zraky zírajícími na televizní obrazovky, nevymizela nám z menu ani dnes. Leč zanechme reminiscencí, byť se nabízejí takořka samy, a vydejme se do století, v němž právě s Toulkami českou minulostí pobýváme, do století osmnáctého.
Vstupní roky tereziánského období našich dějin (tedy oněch let, kdy nám i s sousedům v říši vládla Marie Terezie) byly (jak jest na první pohled vidno) jednou nekonečnou, znovu a znovu vybuchující válkou, přitom z habsburské strany rozhodně nevyprovokovanou. Proti mladé a nezkušené panovnici vystoupila mocná přesila. (Chtělo by se říct - velmi negentlemanská přesila.) Tak kupříkladu Francie disponovala roku 1740 armádou čítající 200 000 mužů, Prusko mělo 100 000 vojáků, Bavorsko 40 000, Sasko 28 000. (Dohromady nějakých 370 000.) Proti této koalici stály habsburské ozbrojené síly sotva třetinové - měly 108 000 mužů. (Navíc byly rozváty do všech světových stran.) Ta převaha však nevězela pouze v číslech, v početní převaze. Tkvěla daleko víc v úrovni výcviku a výzbroje. Pruské jednotky se dovedly rozvinout do bitevní linie podstatně rychleji než ty habsburské. (Než se naše milé habsburské pluky rozhýbaly, toto trvalo!...) Prusové používali nejenom poněkud stereotypní čelný pohyb všech bojových sestav, ale ovládali i překvapivé nástupy v kosém úhlu, mířící do křídle protivníka, který na takový manévr neuměl odpovědět. Soustavným výcvikem střelců dosáhli Prusové rozhodující výhody: dovedli ze svých pušek pálit třikrát rychleji než pěšáci rakouští.
Zatímco rakouské vrchní velení věru nestálo za moc. Manžel královny František Štěpán, jakož i jeho bratranec Karel Lotrinský, stejně jako starý válečný veterán generál Neipperg byli nerozhodní, nepředvídaví, pomalí. všude se svými armádami přicházeli pozdě. Iniciativněji začala habsburská armáda operovat až poté, co se jedné její části ujal schopný generál Ludwig Andreas Khevenhüller. A teď když ke všemu tomu nadělení připočítáme chabou rakouskou výzbroj, a taky chronické potíže s financováním války, vyjde nám: zázrak. Zázrak toho druhu, že během dvou let začal vojáci Marie Terezie bojovat, a nejenom bojovat, ale i vítězit, až nakonec vlastně zachránili, co se vůbec ještě zachránit dalo.
Všechny důležité výšiny v okolí Prahy - totiž Vítkov, Šibeniční vrch na území dnešního Žižkova, Letná, Bílá Hora - postrádaly opevnění, vypínaly se vlastně vně hradeb a nabízely ta protivníkovi ideální stanoviště pro dělostřelectvo. To byla vážná slabina Prahy jako pevnosti: mohla být snadno bombardována. Avšak dělostřelby nebylo zapotřebí. Ohromnému vojenskému seskupení za fortifikacemi čelila pouze třítisícová městská posádka, která mobilizací domobrany a studentských legií vzrostla asi na sedm tisíc mužů. Pomalu už jedno století nikdo na Prahu nezaútočil: od švédského obléhání v roce 1648 uvykla míru, a teď nebyla připravena.
Marie Terezie, ta byla zase v jiném stavu. Za pět let pětkrát těhotná. Opět prožívala těžké chvíle. Ne snad kvůli graviditě, na tu byla zvyklá, těhotenství u ní probíhalo bez jakýchkoli komplikací, těžké to měla v tom, že se nemínila vzdát. Tedy alespoň ne tak snadno jako... Jako Češi. "Předsevzala jsem si všechno vsadit do hry a třeba i všechno ztratit, abych zachránila Čechy." Tím "Čechy" nemyslela obyvatele, ale samozřejmě své České království, leč stejně je to od ní hezké, to, co psala svému kancléři hraběti Kinskému: "Teď je tedy, Kinský, konečně čas ukázat odvahu,, zachovat si vlast i královnu."
Kancléř tomu rozuměl. Zato pražská šlechta, duchovenstvo i měšťanstvo ne. Prakticky nikdo z přítomné nobility se nemohl na odpor. Ani s odstupem věků se nelze ubránit pocitu hanby za zbabělost našich předků. 7. prosince roku 1741. se okupant Čech, bavorský vévoda Karel Albrecht, nechal provolat "z boží milosti králem českým." Zvolil si jméno Karel III. V různých obdobích naší historie byli naši předkové svědky (i my sami v různých sálech) jsme byli svědky několika takových potupných holdovaček našim milým okupantům. 19. prosince 1741. slavnostně ve Vladislavském sále vzdávalo hold několik set příslušníků šlechty, rytířů, měšťanů, prelátů a kanovníků. Z asi pět set rodů vyšší šlechty se jich k tomu bavorskému samozvanci přihlásilo 206, ze sedmi set rytířů se k holdu dostavilo 280. (Někdy nám nestačily ani sály, abychom náležitě vyjádřili okupantům vděčnost. Semtam se to muselo dělat na náměstím a pláních...) Mezi těmi, kdož se na podzim roku 1741. zpronevěřili, byli mimo jiné Mansfeldové, Buquoyové, Kolovratové, Nosticové, Valdštejnové - vesměs to byly rody, odvozující své predikáty právě z přízně Habsburků. Byli však i tací, kteří zachovali věrnost své královně. Například Lobkovicové, a také Schwarzenberkové, a rovněž Kounicové, a ještě Harrachové, jakož i Lichtenštejnové.
Ve svatovítské katedrále celebroval velkou mši (kolaborantskou mši) arcibiskup hrabě z Manderscheidu poté stavové přísahali novému vládci věrnost. Věrnost jest zapotřebí prokazovat se vším, co k ní patří. Tenkrát nestačilo pouze podepisovat jakýsi papír. Tenkrát se muselo klekat. A kdyby jenom to... Klekali jeden za druhým před trůnem a líbali cizákovi ruku. Znamenalo to (a všichni musili vědět, co činí), že se zříkají své legitimní panovnice. Záchrana krků a majetků dostala přednost před záchranou cti. Lid zaplnil hradní nádvoří a studeně mlčel, zatímco páni se o kus dál úslužně klaněli. Byla to dějinná ostuda, která se dodnes v historické literatuře raději přechází minimem slov.
Takže jsme měli na svém kontě zase jednu podivnou korunovaci. Podivná ta truchlohra věru byla, leč nikoli korunovační. Koruna byla, ale ukrytá spolu s dalšími klenoty ve Vídni, aby na ně okupant nemohl. A co teď teda, bez koruny? Bavorský kurfiřt Karel Albrecht byl českým králem pouze provolán. Když už jsme se pozastavili u této zapomenutelné postavičky... Jeho vlastní strýc o něm prohlásil: "Je to násilnický blázen s velkým sklonem k ženám i vínu". (Na státníka opravdu pozoruhodná kvalifikace.) On se Karel Albrecht nechal provolat ještě jednou. Krátce předtím, v okupovaném Linci. Arcivévodou rakouským. A z jakých práv vlastně vycházel... pomineme-li právo nejhrubší, totiž právo okupanta? Opíral se o argumenty dvojího druhu. Především byl od roku 1722 manželem habsburské princezny Marie Amálie, což byla mladší ze dvou dcer dávno zemřelého císaře Josefa I. Byla tu ale pragmatická sankce... To je pravda - podmínkou tohoto sňatku tenkrát bylo, že snoubenci museli uznat její platnost, a ta případné dědické nároky Marie Amálie přiznávala až jako čtvrté v pořadí. To je prakticky nevolitelné místo na panovnické kandidátce... Ano, první byla Marie Terezie, po ní její sestra Marie Anna (což byla manželka Karla Lotrinského), a na třetím místě starší sestra Marie Josefa (to byla starší z dcer Josefa I., jinak manželka Fridricha Saského). Z toho je ovšem na první pohled zřejmé, jak vratký byl dědický nárok bavorského zájemce o náš trůn?... Velmi vratký, a proto Karel Albrecht se ve svém sporu oháněl ještě další listinou - starou sňatkovou smlouvou mezi Habsburky a Wittelsbachy. Což byl cár papíru starý skoro sto let. Tehdy se oženil jeho předek, bavorský kurfiřt Albrecht V., s dcerou císaře Ferdinanda I. Annou. No a co jako mělo být? Od těch dob byli všichni Wittelsbachové přesvědčeni, že v případě, že habsburská dynastie vymře po meči, připadne dědění trůnu i držav jim. Tak si to v duchu malovali. Což jim ovšem nevyšlo, takže zůstali nepřáteli na věky věkův... Nezůstali. Jak to? Karel Albrecht měl sedm dětí. Čtyři se dožily dospělosti. Pozoruhodné je, že nejmladší dcera Marie Josefa se nakrátko stala - druhou manželkou císaře Josefa II. Takže ony se ty dva znepřátelené rody v dalším koleni tak nějak hezky příbuzensky propojily. Jako vícekrát předtím... Jako vícekrát poté...
"Obsazení Prahy Francouzi a Bavory se sice obešlo bez prudších bojů, zato jejich následující roční pobyt přinesl městu těžká strádání. Obyvatelstvo především muselo okupační jednotky vydržovat, což nakonec přišlo na víc než milion zlatých. Vojáci vypalovali vesnice, zahrady a vinice za hradbami, aby tím zbavili úkrytů případná diverzní komanda protivníka. Vyhořela tenkrát i ves Břevnov i s klášterem. Loupeže, znásilnění i vraždy byly na denním pořádku. Nedostatek potravin a drahota dosáhly extrémní podoby zejména za několikaměsíčního obležení Prahy habsburskou osvobozovací armádou na podzim roku 1742. Jestli v míru stála kopa vajec 20 krejcarů, nyní se za tu cenu nedalo koupit ani jedno. Cenová hladina stoupla na dvaceti- až třicetinásobek. Libra masa šla z pěti krejcarů na dva zlaté (přičemž 1 zlatý se rovnal šedesáti krejcarům), libra másla z patnácti krejcarů podražila za 4 zlaté, husa z patnácti krejcarů na 8 zlatých, kráva z osmi na 200 zlatých. A jenom pro názornost: obvyklá denní mzda tesaře činila 18 krejcarů, zedník si za den vydělal 21 krejcar."
Zanedlouho poté, co české panstvo provolávalo v Praze slávu novému králi Karlu III., úsměvy těchto pánů začaly dílem kamenět, dílem se jim obličeje poněkud protáhly. Karel III. vzkázal zemskému sněmu - nechal mu vzkázat (po svém intendantovi) - že žádá šest milionů zlatých. Válečné reparace. Nepředstavitelná suma. No tak ono je to vlastně jedno, na jakou částku žádost zněla. Těch milionů se Bavor stejně nikdy nedočkal. Ivana Ve svém novém sídelném městě Praze nesetrval, neboť odcestoval do Frankfurtu nad Mohanem. V Praze zůstala jenom francouzská posádka. Copak ho pudilo do Frankfurtu? Dosáhl tam 12. února 1472. roku vrcholu své závratné, i když nepříliš dlouhé kariéry. Toho dne byl volbou povýšen do důstojnosti římskoněmeckého císaře. "Zatímco české panstvo snad nerado, leč vědomě kolaborovalo, pětadvacetiletá Marie Terezie přes vysoký stupeň svého těhotenství podávala obdivuhodné důkazy své nevyčerpatelné energie. Podařilo se jí povolat a stáhnout některé jednotky z Itálie, Chorvatska a od tureckých hranic. S pomocí Uhrů postavila novou patnáctitisícovou armádu. Do jejího čela jmenovala pružného a strategicky myslícího generála Ludvíka Khevenhüllera. A na počátku roku 1742. (to Karel Albrecht ještě pořád vychutnával čerstvý český královský titul, který mu nepatřil) - zaútočily císařovniny přebudované ozbrojené síly nečekaně na hornorakouské frontě." Ještě docela nedávno se jí pruský král Friedrich II. v listech posmíval: "Vy věříte v rakouský zázrak?" A netrvalo dlouho, a ten zázrak byl tady... Začalo to v Horním Rakousích... Ano, u Lince a nedaleko Pasova. Rakouská armáda okupované oblasti osvobodila. Hned nato vpadla do Bavorska, a když Karla Albrechta zrovna korunovali na císaře ve Frankfurtu, stáli Rakušané před branami Mnichova, bavorské metropole, a oni tam jen tak nestáli, oni ji vzápětí obsadili. Wittelsbach sice získal imperátorský diadém, ale v téže chvíli ztratil svou zemi. Což je poněkud frapantní situace - být vládcem bez území... "Obsazením Bavorska si generál Khevenhüller uvolnil ruce přinejmenším v vyproštění Prahy, možná i k novému kolu zápasu o ztracené Slezsko. To okamžitě postřehl i pruský král Friedrich II., a bez ohledu na předchozí mírové dohody s Marií Terezií sáhl k preventivnímu úderu." Takže zase další válka?... Už podruhé se slezská fronta otevřela. Metodou bliztkriegu (pro mladší přeložíme: metodou bleskové války) obsadil pruský král Olomouc, pak Jihlavu, ovládl dokonce i Znojmo na jihu Moravy. Výpad na Vídeň se mu sice nezdařil - neměl zrovna po ruce dost jednotek a kromě toho taky selhával trén - tak se alespoň rozhodl pomoci Francouzům v Praze, kteří volali o pomoc. A dovolali se? Dovolali, leč při ústupu z Moravy pronásledoval pruské jednotky v těsném závěsu vrchní velitel habsburských armád Karel Lotrinský. Že ono se něco chystalo?... Chystalo, chystalo. A stálo to nakonec 11 000 životů. To místo se jmenovalo a dodnes jmenuje Chotusice. Druhdy nevelké městečko... ani dnes nepříliš lidnaté... necelých sedm stovek obyvatel, žijících na sever od Čáslavě. Právě tady se jednoho líbezného květnového dne (psalo se sedmnáctého a v kalendáři byl zrovna čtvrtek), právě tady se strhla bitva. Historik Pavel Bělina v knize Slavné bitvy našich dějin píše:
"Když se 17. května začalo rozednívat, netušil chotusický farář Jakub Hruška, že nastává poslední den jeho pozemského života. Tušil však, že uvedené datum vstoupí do dějin městyse, kde byl ustanoven duchovním správcem. A nejen do dějin Chotusic. Vždyť již v nočních hodinách se na rolích, lukách a pastvinách v těsném sousedství městečka řadila pruská pěchota a jezdectvo. Vojska pruského krále Friedricha II. a knížete Leopolda zaujala výhodné postavení mezi rozsáhlým rybníkem na jihovýchod od vesničky Svatý Jakub a žehušickou zámeckou oborou. Pamětihodný svatojakubský kostelík upoutal pozornost pruského krále. Nikoli svou starobylostí ani unikátní uměleckou výzdobou (na podobné věci Friedrich nedbal), nýbrž strategickou hodnotou. Z kostelní věže se dala obhlédnout pomocí dalekohledu podstatná část budoucího bojiště. Ale ani králův dalekohled neodhalil skutečnost, že habsburská armáda od Čáslavě k Chotusicům útočně postupuje. Pouze pruský průzkum ohlásil silný pravděpodobně nepřátelský sbor severně od hradeb královského města."
Trvalo dlouho, než se to začalo u Chotusic mydlit? Vůbec ne. Šlo to rychle. Král Fridrich začal po pruském způsobu. Tedy bleskově. Dělostřelci zahájili okamžitě palbu na jezdecký předvoj habsburské armády. V řadách husarů a dragounů vypukl zmatek, čehož využili pruští jezdci a podnikli výpad. Rakušané se bránili jenom chabě, měli takřka holé ruce, byli jenom zčásti vyzbrojeni střelnou zbraní a tak nějakých šest set kroků couvali. Velitel habsburské armády Karel Lotrinský však rozeznal pruské slabé místo a rozhodů se zaútočit mezi Chotusicemi a žehušickou oborou. Prusové se ocitli v prekérním postavení. Rozhodli se pro tu nejlepší obranu - protiútok. Jejich kyrysnický pluk se probil do týlu habsburském armády, kde málem zajal samotného vrchního velitele, jenomže jeho oběti jsou příliš veliké, z pěti set pruských kyrysníků jich zahyne, padne do zajetí nebo je raněno čtyři sta jedenadvacet mužů. "Zbývající jezdecké pluky o krvavé kyrysnické vavříny zřejmě nestály. V divém úprku prolétly Chotusicemi, pronásledovány habsburským jezdectvem a hraničářskou pěchotou ve vlajících červených pláštích. S příslovečnou odvahou pronikli panduři mezi dřevěná stavení Chotusic a šavlemi a bambitkami - nože v zubech - zaútočili proti pruským bajonetům. Prusové jsou trochu zaskočeni, ale nemíní vydat městys bez boje. A tu dostane velitel jednoho z habsburských pěších pluků, jakýsi podplukovník Liewingstein nešťastný nápad Prusy vykouřit - ano, vykouřit. Pěšáci podplukovníkova rozkazu poslechnou a zakrátko stojí Chotusice v plamenech. V nich uhoří nejen řada Prusů, ale i několik pandurů. A ještě jednu oběť si oheň vyžádá. Je to páter Jakub Hruška, který spěchá do hořícího kostela pro monstranci a zahyne pod zříceným krovem."
Zdali si podplukovník zasloužil za svoje žhářství pochvalu nebo pravý opak, to se nedozvěděl, protože na zranění z bitvy zemřel. I kdyby přežil, tak si tím požárem zřejmě moc nepomohl... Skoro vůbec si nepomohl. Oheň habsburské oddíly prakticky zastavil, a namísto toho, aby útočily, tak musely hlídat východy z městečky a ploty jeho zahrad. Když pak Prusové podnikli protiútok, nedokázala jim habsburská pěchota dlouho odolávat. Její střelecký výcvik nestál za moc, zatímco vycepovaní pruští vojáci pálili salvu za salvou. Rakouské armádě chyběly pušky a střelivo a dřevěné nabijáky se snadno lámaly, zatímco železné pruské "ládrštoky" byly téměř nezničitelné. "Všechno však ještě nebylo ztraceno. Na pravém křídle habsburské armády byli pruští jezdci smeteni z bojiště, a teď přichází stejná zpráva i z levého křídla - dragouni a kyrysníci obracejí nepřátelské jezdectvo na útěk. Úspěch však zatemní mysl vítězů a zapomenou i na nepatrný zlomek kázně, které se jindy podřizují. Vrhnou se na opuštěná nepřátelská ležení u Nových Dvorů a Žehušic, začnou rabovat a chytat nepřátelské koně bez jezdců, Jako by se vrátily časy třicetileté války nebo bitev středověku. Když se prach zvířený koňskými kopyty rozptýlí, zjistí pruský král, že jeho jezdectvo je téměř rozbito, jenomže po kavalérii jeho nepřítele není rovněž na bojišti ani vidu, ani slechu. A co je pro Friedricha nejradostnější - proti pravému křídlu jeho pěchoty stojí jen nepatrný počet protivníkových vojáků. Většina z nich se bije v úvozech a zahradách kolem Chotusic." Pak už to šlo docela rychle. Pruský král soustředil nedotčené části pěchoty i záložní dělostřelectvo a zahájil útok směrem na Čáslav. Prořídlý pluk habsburské pěchoty nedokázal pruský postup zastavit a tak Karel Lotrinský vydal rozkaz k ústupu. Prusové jsou spokojeni se ziskem vítězství, bezmála už ztraceného, omezí pronásledování ustupující armády na dělostřeleckou palbu a obsadí Čáslav, která je přeplněna těžce raněnými vojáky protivníka. Spořádaný ústup, tucet ukořistěných zástav, několik stovek zajatců a větší množství ukořistěných koní - to vše budilo u současníků dojem, že vítězem bitvy u Chotusic byla vlastně habsburská armáda. Ostatně Prusové se shromáždili spořádaně mezi Kutnou Horou a Malešovem a zachovávali cosi na způsob nevyhlášeného příměří. Nejvíc to odnesl bavorský kurfiřt Karel Albrecht (pardon, údajný český král Karel toho jména Třetí). Po půl roce mu u nás panování skončilo. Jenomže cena, která byla za tento úspěch zaplacena, nebyla malá. Dva měsíce a jedenáct dní po bitvě u Chotusic podepsali zplnomocníci v Berlíně separátní mírovou smlouvu mezi habsburskou a hohenzollernskou monarchií. Tedy mezi Rakouskem a Pruskem. Prusko získalo většinu Slezska s Kladskem. Šlo o podstatně větší zisk, než v jaký Prusko doufalo koncem roku 1740, kdy jeho armáda bez vyhlášení války zahájila vojenské tažení do tří zemí Koruny české. "Berlínská mírová dohoda umožnila Marii Terezii soustředit ozbrojené síly na znovudobytí Prahy. Operace začala za zlomu července a srpna - sbory Karla Lotrinského obklíčily českou metropoli ze všech stran. Obležení francouzští vojáci i Pražané hladověli a to trvalo až do zimy. Teprve týden před Vánocemi roku 1742., po takřka pětiměsíční hladové válce, se Francouzům podařilo za záhadných okolností z vyjedené pevnosti jménem Praha uniknout. Byl to útěk v malém podobný tomu, jaký Francouzi pod Napoleonem zažili za sedmdesát let nato u Moskvy. Za útěku v mrazu a sněhových závějích nechávají za sebou uvízlé povozy, prokřehlí zůstávali ležet podél cest, mnozí zahynuli, mnozí padli do zajetí. Francouzští okupanti Prahy ztratili při tom zoufalém pochodu asi 6 000 mužů."
"A tak ´rakouský zázrak´se před Vánoci roku 1742 přece jen udál, byť Češi svému osvobození nikterak nepomohli - proti okupaci bojovali leda ti obyčejní, v umazaných vojenských uniformách.

JAK JSME PŘIŠLI O SLEZSKO (POKRAČOVÁNÍ)

 
Marie Terezie se svou rodinou  

Bezprostřední ohrožení habsburské monarchie bylo na přelomu let 1742 a 43 dočasně zažehnáno. Pokus tří našich milých sousedů, totiž Pruska, Bavorska a Saska, násilím se zmocnit zemí Koruny české, neuspěl. Totiž: částečně neuspěl. Slezsko, jak se zdálo, bylo pro budoucnost ohroženo, ne-li přímo ztraceno. S výjimkou tří malých knížectví - Opavska, Krnovska a Těšínska - se ocitlo v rukou pruského krále Fridricha II., přičemž mírová smlouva z Berlína (uzavřená v červenci roku 1742.) toto držení sankcionovala. Marie Terezie ovšem nepřestávala doufat, že jde o epizodu pomíjivou a že co nevidět bude původní stav obnoven.
Představy císařovny Rézi kvitujeme sice s pochopením a uznáním, ale s tou pomíjivostí se velice zmýlila. Částečnou výhrou pro ni bylo, že země Koruny české držela opět pevně ve svých rukou, a také (obrazně řečeno) nehodné české pány. (Některé z nehodných českých pánů.) Před sto dvaceti lety ztrestal její prapradědeček Ferdinand II. odbojný národ tak drtivě, že si Bílou horu a Staroměstské náměstí připomínáme ještě po staletích. Marie Terezie ustavila vyšetřovací komisi, která měla zjistit, jak to vlastně s tou českou nevěrou bylo a koho by za ni měl stihnout trest. Pár pražských měšťanů bylo zatčeno, několika nejzkompromitovanějším šlechticům bylo doporučeno, aby se odebrali na svá panství a aby se z nich nevzdalovali. Měli čekat na rozsudky. Celkem šest jich bylo, a všechny znamenaly smrt. Nejtvrdší tresty postihly nejvyššího purkrabího pána z Kolovrat, dále barona z Kaisersteinu (ten byl kancléřem Karla Albrechta neboli Karla III.), také hrabě Paradis dostal nejvyšší trest. Rozsudky smrti byly vyneseny i nad hrabětem Michnou a dvěma mladými pány z Bubna. Jako by v menším měřítku proběhla repriza pobělohorské exekuce. I když - ona to žádná repríza nebyla. Scénář té hry byl napsán a schválen, leč neinscenován. Popraven nebyl vůbec nikdo a po třech letech dosáhli dokonce někteří z odsouzenců opět svých někdejších úřadů. Absolutní trest měl být vykonán i na Karlu Davidovi, což byl předák bavorské strany. Ten byl zadržen, když chtěl z Prahy uprchnout. Jako poslední z hlavních viníků byl odsouzen k potupné smrti. Nejprve mu měla být uťata ruka a poté měl být rozčtvrcen. Nic z toho ho však nepotkalo. Tedy - fakt je, že na popravčím lešení poklekl, a taky je pravda, že svou pravici katovi nastavil, jenomže v té chvíli doručil zvláštní posel Davidovo omilostnění. Namísto popravy byl převezen do budínské pevnosti v Uhrách, kde strávil zbytek života. Ze všech odsouzenců byl potrestán nejpřísněji. Pražský arcibiskup Manderscheidt, který Bavora Karla Albrechta před časem pomazal, byl na deset let vyhnán z Prahy. Zkrátka: ona teď už byla docela jiná doba.
"Koncem dubna roku 1743. se Marie Terezie vydala na cestu do Prahy, aby tam byla korunována českou královnou. Putovala zvolna jenom po malých etapách, v doprovodu svého manžela a syna. Její družinu tvořili vysocí rakouští a uherští hodnostáři a také velvyslanci cizích mocností. V ústrety jí vyjelo poselstvo českých stavů, aby ji pozdravilo na hranicích země. K setkání došlo u vesnice Pávova, nedaleko Jihlavy, kde královnin průvod překročil moravsko-českou zemskou hranici. Krátkou zastávku učinila Marie Terezie rovněž ve Staré Boleslavi, v místech, kde skonal mučednickou smrtí svatý Václav. Dědička zemí Koruny české tam zakladateli českého státu složila hold."
"Slavnostní vjezd Marie Terezie do Prahy se odehrál 29. dubna 1743. roku. Po vstupu do města se nádherný královnin průvod ubíral přes prostorný Koňský trh (dnešní Václavské náměstí). Panovnice seděla ve slavnostním kočáře, po její levici seděl její manžel velkovévoda toskánský František Štěpán. Před kočárem jeli tři heroldi, Čech, Rakušan a Uher, nesoucí erby svých zemí. O důvodu jejich zařazení do slavnostního průvodu dodnes vypovídá výzdoba vídeňského morového sloupu. Ti tři, to byly totiž symboly rovnoprávného a pevného spojení všech zemí pod habsburskou vládou."
Musela to být velká sláva. Česká královna v metropoli Českého království, uvítaná českými představiteli... Jeden z těch českých představitelů, purkmistr Starého Města pražského, kromě toho, že Marii Terezii předal klíče od města, přednesl slavnostní uvítání. Německy. Královna mu odpověděla. Rovněž německy. Před Karolinem, starobylou pražskou universitou, si panovnice vyměnila s rektorem krátké pozdravné projevy. Latinsky. Přes Kamenný most si to pak průvod namířil vzhůru na Hrad, a tam, na prostranství před katedrálou, uvítal panovnici jménem českých stavů nejvyšší zemský purkrabí hrabě Schaffgotsch. Česky. Stavovský slib věrnosti složil rovněž česky. Královna mu odpověděla. Německy. Česky neuměla. Chybička se vloudila. Česká panovnice bez znalosti češtiny. Mnohem horší to však bylo s královskou korunou. Nemálo českých historiků jí ta slova nemohla zapomenout. Marie Terezie je pronesla na adresu české královské koruny, kterou právě přivezli z Vídně: "Když dorazila, vzala jsem ji do rukou. Je těžká a podobá se... was heisst? Narrenhäubel? Na ja: Taková bláznovská čapka to je."
Další problém vystal při určování data korunovace. Marie Terezie to chtěla mít za sebou 5. května, ale nejvyšší český kancléř Filip Josef Kinský trval na dvanáctém květnu. "V Prešpurku šlo všechno nějak rychleji, přestože zemský sněm v Praze nemá vůbec takový význam jako v Uhrách." Panovnice vyráběla jedno faux pas za druhým jako na běžícím páse. V sobotu 11. května přijala Marie Terezie ve Vladislavském sále Pražského hradu hold českých stavů. Slavnostní přísahy se zúčastnilo tolik šlechty, hodnostářů i přihlížejících, že se všichni přítomní ani nevešli dovnitř a postávali v sousedních sálech a na schodišti. Královna vyslechla úvodní, česky pronesené proslovy nejvyšších úředníků Království českého. Odpověděla německy. Řekla: "Hluboce nás zasáhlo neštěstí, jež země Koruny české postihlo" (tím myslela válku o dědictví habsburské), "napříště učiníme vše, abychom nejen vyhojila rány, které země utrpěla, ale abychom především povznesli slávu této země." (Byla to téměř stejná slova, jaká nedávno pronesla před uherskými stavy.) Pak přišla korunovace. Poprvé v našich dějinách byla uvedena na trůn žena. Nikoli však jako !regina," tedy manželka krále, nýbrž jako "femina rex," doslova "žena vladař, žena král." 12. května přijala Marie Terezie v katedrále svatého Víta z rukou olomouckého biskupa Arnošta z Lichtenštejna (příštího arcibiskupa salcburského) českou královskou korunu. Před Bohem, neposkvrněnou Pannou a všemi svatými se slavnostním slibem zavázala, že zůstane pevná v katolické víře, že českým stavům zachová jejich stará práva a privilegia a že nezcizí nic z území Českého království, ale naopak, že jej podle svých možností rozšíří a že učiní vše k jeho prospěchu a vážnosti.
Zvláštní. Neskrýval se náhodou v té přísaze jakýsi... dejme tomu rozpor? Inu, byl tam. Nejmenoval se ten rozpor "Slezsko?" Jmenoval. Královna v této době už totiž Slezsko (které bylo českým lénem) odstoupila. Prusům je odstoupila. Když se to ale vezme z druhé strany, tak tato přísaha královnu současně ospravedlňovala k tomu, aby neustále, podle svých možností, hledala cesty, jak ztracené území dobýt zpět. No, to bylo od ní hezké. Škoda jen, že se jí to nikdy nepovedlo. Ale... aspoň že snaha tu byla.
"Toto je prohlášení, slibující věrnost naší dědičné nejmilostivější paní a korunované královně." Pronesl nejvyšší kancléř hrabě Kinský. Korunované královně. Tím se zdůrazňovalo, že Karel Albrecht nikdy vlastně českým králem korunován nebyl, zatímco Marie Terezie ano. Uherská a teď už i česká královna prodloužila svůj pobyt v Praze až do června. V hlavním městě království se tak mohla zúčastnit tradičních slavností k uctění svatého Jana Nepomuckého. Pod mostem ozářeným světlem svící proplula na lodi až k místu, kdy měl být světec svržen do řeky. Nakonec se Marie Terezie po více než měsíčním pobytu v Praze vydala na zpáteční cestu do Vídně. "Královnin průvod opouštěl Prahu přes Vyšehrad a dále se ubíral po benešovské silnici směrem na Benešov, Tábor a České Budějovice, kde se panovnici dostalo zvlášť vřelého uvítání od početných zástupů poddaných. Průvod se tam vmísil do davů lidu, němuž Marie Terezie promlouvala zcela volně a bez zábran. Ukazovala lidem malého arcivévodu se slovy: ´Podívejte! Dá-li Bůh, je to váš příští král a pán!´" Pohled na dvouletého Josífka v jejím náručí uváděl českobudějovické obyvatelstvo do stavu nadšení naprosto nevídaného.
"Třebaže země byla velmi vyčerpaná," píše profesor novověkých dějin na pařížské Sorbonně Victor-Lucien Tapié, "rozhodl český zemský sněm o přijetí mimořádné berně ve výši sedm set tisíc zlatých, stejně jako o řádné berni pěti set tisíc zlatých pro vojenské účely. Sněm mimo jiné schválil dar v podobě částky statisíce zlatých, určených k úhradě nákladů na korunovační cestu i vlastní korunovaci Marie Terezie českou královnou. Bylo však třeba najít někoho, kdo by peníze půjčil. Poněvadž zástavy ztrácely svou dřívější hodnotu a království bylo zatíženo předchozími dluhy, případní věřitelé projevovali ochotu jen k půjčkám na lichvářský úrok. Bez ohledu na náklady tenkrát České království vojskům Marie Terezie zverbovalo přes sedm a půl tisíce branců a dodalo na dva tisíce koní. Otázka nástupnictví na českém trůně přišla tedy český lid draho."
Což však ještě nebylo všechno. Našinec by se divil, kdyby bylo. Následujícího roku (to máme letopočet 1744) obnovil již brzy zjara pruský král Fridrich II. vůči Marii Terezii nepřátelství. Věru gentleman každým coulem, tenhleten Prušák, jak již bylo ostatně v tomto seriálu nejednou řečeno. V srpnu vpadl do Čech (v srpnu k nám často chodily různé nevítané návštěvy) a protože nás tentokrát žádné vojsko nechránilo, tak Prusové od září do listopadu okupovali Prahu. To máme po necelých čtyřech letech druhou invazi. Drancovali, loupili a ukládali výpalné ještě nemilosrdněji než před nimi Bavoři a Francouzi. A vojsko Jejího Veličenstva české královny Marie Terezie neráčilo její zemi bránit? Nemohlo. A pročpak to? Inu, obsadilo Bavory. Marie Terezie si tím chtěla jaksi vynahradit ztrátu devíti desetin Slezska. Stála o to tím víc, že bavorský vévoda Karel Albrecht se nedávno zmocnil nejenom titulu českého krále, byť bez koruny, ale dokonce i žezla německého císaře. Ta drzost - po staletí byl přece tento prestižní klacík rezervován pro Habsburky! Jestliže v osobě jejího otce Karla VI. vymřela dynastie Habsburků po meči a ona jako žena podle říšských zákonů nárok na titul císařovny neměla, pak z toho všeho (při její dynastické pýše) vyplývalo jenom jedno: Císařem se měl stát František Štěpán Lotrinský, její zákonitý manžel. Věci se sice vyvinuly jinak, avšak ona se svým temperamentem nemínila složit ruce v klín. "Zdálo se, že nanejvýš příznivá chvíle k vykonání odvety nastala: habsburské ozbrojené síly držely valnou část Bavorska. Spojenci Bavorů Francouzi rozvinuli novou válečnou operaci ve jménu obrany zájmů Karla VII." - toto jméno přijal Bavor Karel Albrecht spolu s císařským titulem, takže jako český král byl Karel III. a jako císař Karel VII. Jestli se v těch číslovkách někdo nevyzná, nevadí, on stejně Karel co nevidět zmizí na smetišti dějin. "Francouzi poslali do Bavorska intervenční sbor o síle padesáti pěti tisíc mužů, jenomže podpůrná akce selhala. Rakouská armáda rozdrtila nejdříve bavorskou armádu u Simbachu" - to bylo už v květnu 1743, zprávu o vítězství se Marie Terezie dozvěděla právě tehdy, když ji korunovali v Praze - "vzápětí obsadila Mnichov a v soustředěném náporu zahnala francouzské interventy až k Rýnu. Bavoři byli přinuceni k příměří, Rakušané měli volné ruce v Itálii, tam se jim taky dařilo, zvítězili nad Španěly u Campo Santa, a úspěch měl i spojenec Marie Terezie, anglický král Jiří II., který úspěšně hájil rakouské Nizozemí." Fridrich mohl docela nerušeně ovládnout většinu Českého království, a protože pruská nenasytnost je přímo pověstná, pokoušel se proniknout dále do Horních Rakous, směrem na Linec. Tam ovšem narazil na rozhořčený odpor místního obyvatelstva. "Musím jej připsat na vrub tohoto zabedněného a pověrčivého lidu" - ano, takto nezapomenutelně se vyslovil na účet obyvatelstva, které bránilo svůj domov. "Kdo byl na rakouské straně schopen udržet zbraň, bojoval už někde jinde (v Bavorsku, na Rýně ve Francii, v Itálii). Na domácí půdě zbyly jen bezvýznamné zajišťovací posádky. Čtyřproudý úder sedmdesátitisícové pruské armády ve směru od Chebu, od Děčína, na severu pak od Žitavy a z Kladska (původně českého, nyní německého), byl ve své prudkosti vylepšeným opakováním prušáckého blitzkriegu z konce roku 1740. Počátkem září 44. roku se sbory Fridricha II. setkaly před Prahou, bráněnou hrstkou narychlo zverbovaných vojáků oddíly zemské milice, měšťanskými a studentskými gardami." Dokud protivník nepřisunul dělostřelectvo, ještě to šlo. Když pak zahájily palbu baterie umístěné na kopcích Královských Vinohrad, bylo zle. Těžké bombardování ničilo hradby, pevnostní zařízení i budovy ve vnitřním městě. 16. září 1744 Praha kapitulovala. Prusové se v ní zabydleli skoro na tři měsíce a nelítostně ji po celou tu dobu drancovali. Současně se stali pány severních Čech, do všech směrů vyslali oddíly k přehrazení hlavních strategických komunikací. Pronikli až na jih země, kde se zmocnili Tábora, Hluboké i Českých Budějovic.b "Císařovna na ten vpád reagovala okamžitým povoláním vojska prince Karla Lotrinského z válčiště ve vzdáleném Alsasku. Jeho armáda (pronásledovaná ovšem Francouzi a vzápětí i Bavory) spěchala na pomoc ohroženým Čechám. Cestou se k ní připojily i saské regimenty (August III. byl novým habsburským spojencem - velice toužil po odvetě za to, že nedávno i jeho zemi obsadili Prusové). Zatímco jednotky záchranné expedice začátkem října začaly od západu a jihu pruské okupanty vytlačovat z Čech, přes Moravu mířily na Slezsko uherské pluky. Koncem listopadu - to už měli Prusové v české metropoli vážné zásobovací potíže a věděli, že se neudrží - byla osvobozena Praha. Počátkem roku 1745. byly Čechy vyčištěny."
Záchrana se tedy dostavila poměrně rychle... Ale cena za ni byla vysoká. Poničená Praha... vydrancované vsi i města - ale co především: do prostoru nedávno opuštěného v rýnské oblasti armádou prince Karla Lotrinského vnikly francouzské a bavorské jednotky - následkem čehož muselo být spěšně vyklizeno prakticky celé Bavorsko, kam se z frankfurtského exilu ihned vrátil císař. Vladař s korunou, ale bez země, Karel Albrecht Sedmý, před časem i Třetí. Tomu se říká vojenským slovníkem ztráta těžce dobytých pozic. Tuhletu ztrátu vyřešila ve prospěch Marie Terezie jedna z náhod (nebo co to vlastně je), jež tak často zasahuje do historických dějů. Copak se stalo? Karel Albrecht Sedmý a Třetí, sotva se vrátil domů, zemřel. Říše byla bez říše. Opuštěné žezlo bavorského vévody převzal teprve sedmnáctiletý Karlův syn Maxmilián Josef, jenomže ten okamžitě zřekl jak dřívějších bavorských nároků na habsburské dědictví, tak i nároků na císařskou hodnost. Ta nepříjemná bavorská otázka byla po letech střetů náhle sprovozena ze světa. Nejen to. Pro manžela Marie Terezie se nečekaně otevřela cesta k říšské koruně. František Štěpán sice o ni vůbec nestál, ale na jeho názor se nikdo neptal. 13. září 1745 byl tento manželský partner Habsburkovny volbou ve Frankfurtu nad Mohanem vyzdvižen k titulu německého císaře. Pod jménem František I."
"Náhlé rozuzlení konfliktů Rakouska s Bavorskem zviklalo sebejistotu pruského krále Fridricha a připjala křídla Marii Terezii. Dalo se to očekávat: následoval rakouský pokus o znovuzískání ztraceného Slezska, kam se pruské jednotky po násilném vytlačení z Čech uchýlily. Karel Lotrinský shromáždil na jaře roku 1745. u Hradce Králové více než stotisícovou rakousko-saskou armádu a sebevědomě vyrazil na sever. Ačkoli měl "Velký Fric" - tedy pruský král Fridrich II., mnohem méně sil, chladnokrevně sledoval postup habsburských kolon, a když se ocitly na místě, na kterém si je přál mít, totiž u Hohenfriedbergu (dnes je to polská Dobromierz v dolním Slezsku), tvrdě udeřil. Stalo se to 4. června 1745. "Zaskočeného, na klíčovou bitvu zcela nepřipraveného prince lotrinského, během čtyřhodinové řeže rozdrtil a vrhl jeho voje opět zpátky, aby bezradnému vojevůdci uštědřil podobnou lekci ještě jednou, totiž na konci září u Horního Žďáru nedaleko Trutnova." Další Fridrichova vítězná bitva: u Hennersdorfu v Horní Lužici. Porazil saská vojska dřív, než se stačila spojit s rakouskou armádou. A tak nám ten ambiciózní plán dobýt zpátky ukradené Slezsko - Čechům ukradené Slezsko - ztroskotal. Byl ovšem nahrazen okamžitě jiným válečným projektem. Naprosto nesmyslným. Tažení na Berlín. Karel Lotrinský byl nepoučitelný. Musel přijmout další trpkou zkušenost. V půlce prosince 1745 byl poražen ještě jednou, tentokrát před branami Drážďan, u vesnice Kesselsdorfu. Bylo jasné, že habsburská monarchie si vojenskou silou navrácení Slezska nevynutí. Obě strany už toho taky měly dost a tak nakonec rády uzavřely vánoční drážďanský mír. Jím druhá válka o Slezsko skončila, aniž cokoli vyřešila. Pruské panství nad Slezskem bylo znovu potvrzeno. Za to, že se Marie Terezie musela smířit se sérií porážek, se jí ze strany Fridricha II. dostalo dvou satisfakcí. Ta první: dodatečně uznal Františka I. za císaře, ačkoli původně jako braniborský kurfiřt s jeho volbou nesouhlasil. A to druhé zadostiučinění: byl to proslulý Fridrichův výrok. Komu byl adresován, není třeba vysvětlovat. "Na habsburském trůně sedí jeden jediný chlap. A tím je žena."

JAK JSME PŘIŠLI O SLEZSKO (DOKONČENÍ)

 
Pruský král Friedrich II. jako mladík  

"Psal se rok 1745 a ve střední Evropě konečně zavládl klid zbraní. Klid to byl však neúplný. Nadále se rozhořčeně válči-lo na italském a nizozemském bojišti, kam se habsburské ozbrojené síly vrátily. Měnlivý řetězec válečných operací je velmi obtížné sledovat. Postačí, povíme-li, že na italské frontě si vedly zdatněji habsburské jednotky, zatímco v rakouském Nizozemí vítězili Francouzi a v roce 1747 je takřka celé obsadili. Ostatně všechny válčící státy už ekonomicky mlely z posledního. Vždyť nepřetržité konflikty trvaly celých osm let. Všeobecný mír, uzavřený v říjnu roku 1748. v Cáchách přijala Evropa s velkou úlevou, byť byl výrazem nikoli vzájemného usmíření, ale všeobecného zemdlení."
Zdali se ty konflikty a úleva a zemdlení projevily nějak na mapě Evropy? Pár drobných korektur bychom tam mohli najít. Tak třeba Nizozemí. Francie je vrátila Rakousku, Marie Terezie zase odstoupila Španělsku Parmu a Piacenzu, a Lombardie na severu Itálie patřila od nynějška Sardinii. Jinak si rakouská diplomacie odnášela z Cách dva zisky. Ani ne územní, jako spíš politické. Ovšem důležité. Slavnostně byla znovuuznána pragmatická sankce, a stejně slavnostně bylo potvrzeno, že František Štěpán, manžel Marie Terezie, zastává nadále roli německého císaře. Taková malá medicínka na utržené rány. Takový drobný balzám. Pomyslný balzám na skutečnou jizvu, která zbyla po amputaci Slezska. Každopádně získal náš starý kontinent do dalšího velkého střetu čas devíti oddechových let. V té době se u nás leccos událo, což si vbrzku na jedné z dalších schůzek vyříkáme, ale teď bychom rádi pokračovali v příběhu o tom, jak jsme ztratili Slezsko.
"Pruský král nespal. Pruský král Friedrich II. měl výbornou špionážní síť, která měla vývoj situace v táboře nepřátel jak pod drobnohledem. Král zvolil obranu bojem, preventivním úderem. Jak už bylo jeho (tedy pruským) zvykem, bez vyhlá-šení války vpadl koncem srpna 1756. roku do sousedního Saska, aby si tak vytvořil nástupiště k útoku na Čechy, a případně i dál, možná až na Vídeň."
No, a zase tu byl moment překvapení. Ten ovládal pruský Friedrich dokonale. Sehrál opravdu důležitou roli, neboť zkřížil plány rakouského generálního štábu. U Olomouce se formovala jedna armáda, u Kolína druhá, ale namísto původně předpokládaného vpádu do Slezska musely se habsburské ozbrojené síly za takto změněných okolností spěšně přesunout do severozápadních Čech, protože Friedrich překročil sasko-české hranice a namířil si to rovnou na Prahu. A začaly se psát první slabiky, první slova, první věty, první stránky nové války. Války, které se dostalo číslovky "sedmiletá."
"První výstřel sedmileté války na středoevropském bojišti padl u pevnosti Stolpen. Prusové vyzvali 3. září její posádku, aby otevřela bránu. Velitel odmítl, pruský podplu-kovník na něj ve vzteku vystřelil, a Sasové se urychleně vzdali." A pak už šlo ráz na ráz. Ani ne za týden nato padly Drážďany. Král se v nich zmocnil pěti set děl. Friedrich chtěl získat sympatie obyvatelstva a tak nechal saskou královnu bydlet i s dětmi v zámku a sám se nastěhoval do domu na předměstí. Obsazení saské metropole připomínalo jakýsi gentlemanský večírek, jak o tom svědčí vzpomínky jednoho pruského vojáka: "Jak se nám žilo! Ha! Tam se žralo! Pomyslete na tolik velikých hladových chlapů! Platilo pravidlo: Naval, neřáde, co máš i v tom nejzazším koutě!" Poměr sil byl zcela jasný. Z vojenského hlediska považoval pruský král úder na Sasko za úspěšný. Odpor, na který narazily jeho kolony, byl mizivý. "Vojákům se dařilo dobře jako ve městě. Bylo tam plno markytánek. Celý den se jen vařilo a peklo. Každý si mohl vzít, co chtěl, dokonce víc, než mohl zaplatiti: maso, máslo, sýr, chleba, ovoce a zeleninu. Kromě stráží si mohl každý dělat, co chtěl: hrát kuželky, procházet se." Pruští důstojníci v Drážďanech nekupovali ani tak menáž, jako spíš dalekohledy a mapy. Bylo to jasné- chystal se útoky na Čechy. Vrchní velitelka Marie Terezie nepověřila dohledem nad armádou svého manžela - sama se zajímala o dění na bojištích, směšovala se do velení, posílala z Vídně generálům instrukce a vyžadovala dokonce denní hlášení. Generálnímu štábu panovnice moc nedůvěřovala - zasedali v něm osmasedmdesátiletý hrabě Harrach a dvaasedmdesátiletý hrabě Neipperg. Na druhé straně se snažila motivovat mladé důstojníky, kteří byli neurození, ale měli zásluhy. (Dvořané jim s opovržením říkali misera plebs.) "Za nejstatečnějšího, nejzkušenějšího a nejschopnějšího rakouského generála a jediného rovnocenného protivníka bylo lze považovat velitele armády v Čechách, padesátiletého maršála Brownea. Pocházel z rodiny irských uprchlíků, které Karel VI. povýšil na hrabata. Browne se vyznamenal už za války o rakouské dědictví. Oženil se s příslušnicí české šlechty, dcerou neapolského vicekrále, hraběnkou Martinicovou."
Pruský král ztratil čekáním na saskou kapitulaci celý měsíc. Tím ovšem umožnil Rakušanům, aby se připravili na obranu. Překvapivý úder na Čechy se nekonal. Ve Vídni všichni čekali, že Prus zaútočí ze Slezska a proto na slezských hranicích soustředili dvě armády. Když Prusové obsadili Sasko, dostali se Rakušané do těžké situace - nepřítel je teď mohl napadnout ze dvou stran. Na Moravě operovala armáda knížete Piccolominiho, ve středních Čechách čekalo na povel 35 000 vojáků pod velením maršála Brownea.
"Zpráva, že rakouští vojáci obsadili 11. září Ústí nad Labem a Děčín, čímž zablokovali přístup do země po vodě, přiměla pruského krále vyslat pozorovací sbor přes Petrovice do Čech." Cestou došlo k několika drobným potyčkám, což Friedrich komentoval těmito slovy: "Zajali jsme 70 Rakušanů. Stačí přidat tři nuly a je po válce." S těmi nulami však muselo pruské Veličenstvo počkat, protože začátkem září se jeho kolony sice přesunuly k Velemínu, ale rakouské armádě se podařilo rychlým pochodem dorazit ze středních Čech a zaujmout tábor u Lovosic. Rakouský maršál Browne hodlal pochodovat k Ústí nad Labem a levým křídlem operovat směrem na Teplice, aby zamaskoval pokus zachránit saskou armádu. Víceméně náhodou se obě armády setkaly u Lovosic a 1. října svedly první bitvu nové války. No... tak to by nebyl špatný titulek takové reportáže: Bitva víceméně náhodou.
Na bitevním poli zahaleném v mlze proti sobě stálo téměř 29 000 pruských a 34 000 rakouských vojáků. V půl osmé zahájila děla na obou stranách palbu. Pruský vévoda August Vilém dostal za úkol obsadit a udržet vrch Lovoš, Friedrich hodlal pravým křídlem zaútočit na Lovosice. Pruský král později vzpomínal: "Viděl jsem špatně, ale pořád lépe než moje suita, jež mě měla informovat o vývoji situace. Nakonec neviděla nic." Pruská jízda vyrazila na Chorvaty, August Vilém obdržel posily, ale přestože donutil nepřítele k ústupu, působili Chorvati v pruských řadách značné ztráty. Browne si povšiml nebezpečí na pravém křídle a vyslal celý sbor na pomoc jednotkám u Lovoše. Friedrich II. nemohl provést zamýšlený obchvat a útok na Lovosice, protože mu v cestě stálo dvacet švadron rakouské jízdy. Jezdecký pluk měl 4 až 5 švadron, což bylo dohromady 670 mužů. Švadrona měla sílu 155 mužů a byla to tedy síla značná. Kromě toho nadále zuřila dělostřelecká palba. Za takových podmínek útočit bylo vražedné. Však si o tom jeden pruských vojáků (ten, který měl štěstí a přežil) po bitvě poznamenal: "Postupovali jsme stále kupředu. Tehdy mi spadlo srdce do kalhot; nejraději bych se býval schoval do nitra země a podobný strach, ba smrtelnou bledost bylo brzo vidět ve všech obličejích, i u těch, kteří se jinak vyznačovali velkou srdnatostí. Prázdné čutory lítaly mezi kulkami; většina vojáků vypila své malé zásoby až do dny, neboť převládl názor: Dnes se potřebuji napít na kuráž a zítra už možná ani kapku!"
Pruská jízda odrazila díky značné přesile nepřátelské jednotky, ale dostala se do dělostřelecké palby a musela ustoupit. Těžce raněn a zajat byl kníže Lobkowitz. Rakouská jízda opět zaujala bojové postavení a pruští jezdci znovu zaútočili. Podařilo se jim zahnat Rakušany, ale dostali se do nepříznivého terénu, plného roklí a bažin, kde se proti nim valily dva pluky z rakouského levého křídla. Tomuto protiútoku nemohli čelit a mnoho jezdců bylo zajato - proto Prusové po statečném voji ustoupili. Tím byl zlomen bojový elán pruské jízdy, která se stáhla za pěší pluky. Jednalo se o značný neúspěch, neboť ztroskotaly nejlepší jezdecké jednotky. Pruští jezdci doplatili na to, že jim dělostřelectvo neposkytlo dostatečnou oporu.
Blížilo se poledne toho prvního říjnového dne, ale na bitevním poli u Lovosic se ještě nekončilo. Okolo dvanácté hodiny přikázal Browne zformovat nový útočný sbor proti Lovoši, kde pruským vojákům docházelo střelivo. Pruský král nehodlal riskovat. Zavelel k ústupu a opustil bitevní pole. Jenomže situace se obrátila. Rakušany se podařilo odrazit a celé pruské křídlo se dalo do pohybu. Narazilo sice na silný odpor, ale přesto pokračovalo frontálním útokem na Lovosice. Po těžkých bojích padlo městečko do pruských rukou. Browne se stáhl, zatímco Friedrich se vrátil na bojiště. On sice pruský král ten boj už vzdal, ale v Bílince ho dostihla zpráva o úspěchu a u toho rozhodně chtěl být. Bitvu u Lovosic vyhráli Prusové, jenomže byli tak vyčerpáni, že protivníka nepronásledovali. Neměli nato sílu.
Byl to někdo z obyčejných vojáků, který nám zanechal popis bitvy. Je nesrovnatelně působivější než hlášení nějakého papaláše. Z líčení situace nám dojde, na čí straně pisatel bojoval, ale po všech těch letech je to vlastně dočista jedno, zda o té hrůze vypovídal Němec, Rakušan nebo třeba Čech: "Dobrotivé nebe! Kulky nám hvízdaly kolem hlavy, zarývaly se před našimi hlavami do země. kosily lidi jako obilí. Pak postoupila i jízda. Udělali jsme jí místo a pustili ji dopředu, aby mohla vyrazit na nepřítele. To byla mela, všechno rachotilo a blýskalo se, když udeřili. Člověk to musel vidět na vlastní oči: koně, vlekoucí za sebou jezdce ve třmenu nebo s vyhřezlými střevy. Mezitím nás velitelé hnali stále více do kopce. Jakmile náš předvoj dosáhl vrcholu, začala strašná přestřelka z mušket. Naše přední jednotky nadmíru trpěly, vojáci vzadu se bezhlavě tlačili, aby se dostali nahoru. Tam klopýtali přes hory mrtvých či raněných. Naši rodní Prusové a Braniboři se vrhli na pandury jako fúrie. Já sám jsem byl horlivostí a horkem tak omámený, že jsem, aniž jsem si byl vědom hrůzy a strachu, vystřílel najednou skoro všech 60 pa-tron, až se mi málem zavařila puška. Všude leželi Prusové a panduři, pokud se ještě někdo hýbal, dostal do hlavy ránu pažbou nebo bajonetem. Pak se znovu rozpoutala bitva v nížině. Ale kdo to může popsat. z Lovosic vycházel kouř a dým, rachotilo to a bouřilo, jako by měl nastat konec světa, všechny smysly ohlušoval nekonečný rachot několika tisíc bubnů, srdceryvné tóny vojenské hudby, křik velitelů a řev adjutantů, volání o pomoc tisíců trpících, pochroumaných a polomrtvých obětí toho dne..."
Jaké byly počty? Počty obětí? Prusové ztratili 2906, Rakušané 2863 muže. Rozdíl ve ztrátách - pouzí 43 vojáci. Ze strategického hlediska není možné tuto bitvu označit jako jednoznačný úspěch pruského krále. On totiž vlastně dobyl pouze jeden izolovaný kopec Lovoš a oblast obsazenou rakouským vojskem - totiž Lovosice. Rakušané se stáhli z bojiště, ale Prusové měli větší ztráty. Rakouskému veliteli Browneovi se podařilo nepřítele zastavit. Bitvu považoval jenom za "přípravu vyprošťovací operace." Fridrich II. rozhlásil své vítězství na všechny strany, protože věřil, že ta zpráva "vyvolá v saském táboře velký děs." Pruský následník trůnu, který se bitvy také zúčastnil, o nepříteli poznamenal: "V porovnání s minulostí byla rakouská jízda lépe připravena, oblečena i vycvičena, pěchota vypadá lépe, má více kázně a pořádných lidí." A rakouský dvorský a státní kancléř Kounic, ten si zase neodpustil tento komentář: "Nerozhodná bitva. Nebudeme ji slavit jako vítězství, neboť se nechceme podobat pruskému králi." A ještě jedno svědectví, které pochází od jakéhosi z návštěvníků Čech té doby: "Dovedli nás asi k padesáti zajatcům z pruské jízdy. Bože, to byla podívaná. Málokdo neutržil rány nebo boule, někteří byli posekáni po celém obličeji, jiní v šíji, další na uších, ramenou nebo stehnech. To bylo sténání a naříkání! Jak nám ti ubozí hoši blahořečili, že jsme unikli takovému osudu, a jak jsme sami Bohu za to děkovali. V Praze samé byl bezpříkladný strach z Prušáků. Ve městě již věděli, jak dopadla bitva u Lovosic, a už viděli vítěze před branami. Také zde postávali kolem nás hloučky vojáků a měšťanů, těm jsme měli povědět, co Prus hodlá. Někteří z nás utěšovali ty zvědavé jelimánky, jiní měli radost, když je mohli důkladně vystrašit a říkali jim, že nepřítel dorazí nejpozději ve čtyřech dnech a že je rozlícen jako ďábel sám. Tu mnozí spínali ruce, ženy a děti se dokonce za brekotu váleli v blátě."
Byl to oprávněný strach? Pražané se báli zbytečně. Prusové couvli raději zpátky do Saska, aby tam přezimovali. "Zimu strávil král Fridrich v saské metropoli Drážďanech v jednom z luxusních paláců, který patřil hraběti Brühlovi. Zde se údajně našlo tři sta paruk, což pruského monarchu vedlo k poznámce: "To je až příliš pro muže bez hlavy." "V rámci propagandistického boje svedl Friedrich veškerou vinu za válečné hrůzy na neoblíbeného saského prvního ministra. Snížil se až k osobní pomstě a nechat vydrancovat Brühlovy nemovitosti. Z jeho drážďanské residence se například ztratilo přes 8000 cenných knih. Král vydal rozkaz i ke zpustošení dalšího jeho majetku." Tamější soudní úředník o tom s německou důkladností sepsal protokol: "Stodoly vyprázdněny, dobytek pozabíjen, nábytek, obrazy, postele, stříbrné příbory, porcelán - zkrátka vše, co se mohlo zpeněžit, bylo vyneseno a zahájen prodej. Nejlepší věci si koupili pruští důstojníci, kteří odeslali do Braniborska plné vozy, aby tímto lupem vyzdobili svá sídla, menší věci byly prodány pod cenou měšťanům a sedlákům z okolních vesnic. Poté vytloukli pruští vojáci kameny všechna okna a zámek posléze vypálili." Všechny tyto podrobnosti zde uvádíme, aby bylo vrženo to pravé světlo na "osvíceného pruského panovníka." Ten trávil veškerý volný čas v Drážďanech velice ušlechtilou a bohulibou činností. Rádi se o ní zmíníme: Hrál na flétnu, poslouchal oratoria a účastnil se katolických mší. A ve volných chvilkách připravoval válku. Intenzivně se připravoval na nové tažení. Všude se horečně zbrojilo, shromažďovaly se vojenské jednotky, hledaly se čerstvé finanční zdroje. Marie Terezie sestavila zvláštní vojenskou komisi, ale sama se jejích zasedání nemohla po delší dobu zúčastnit, neboť ji v prosinci vyčerpal porod posledního dítěte, arcivévody Maxmiliána. Přesto komisi zahrnovala písemnými dotazy a příkazy - především usilovala o to, aby její armáda dosáhla co největšího početního stavu. "V lednu 1757 přistoupili Rakušané a Prusové na výměnu zajatců," dočetli jsme se v publikaci historika doktora Františka Stellnera nazvané Sedmiletá válka v Evropě. "Zajetí znamenalo pro vojáky i důstojníky velký šok a zásadní změnu. Vojáci nemuseli poslouchat povely a či signály bubnů a trumpet, nekonal se výcvik. Místo toho jen nekonečné čekání, nic nedělání a nuda, kterou zaháněli vyprávěním neustále se opakujících vojáckých příhod, vzpomínáním na milostná dobrodružství, karetními hrami a hrou v kostky. Na obživu dostávali omezené finanční prostředky. Z deprimujícího prostředí unikali zajatci při výpravách do města,. které jim poskytovaly aspoň trochu svobody. Nakupovali, navazovali kontakty s něžným pohlavím, pídili se po zprávách, tajně žebrali, uzavírali obchody a pokoušeli se odeslat necenzurovanou poštu. Cechovní nařízení jim zakazovala nechat se najímat na práci, ale tu a tam si přece jenom šikovní zajatci našli příležitost k výdělku. Všichni hltali zprávy o postupu armád a doufali v brzké vysvobození či výměnu. Mladší vojáci neustále spřádali plány na útěk. Občas se jim to povedlo, ale zdaleka ne všichni se vrátili do armády, raději si to namířili domů. Pokud byli chyceni, čekaly je tvrdé tresty."
Novou kampaň zahájili Prusové na jaře. To už se psal rok 1757. Třemi proudy, ze Saska, z Lužice a ze Slezska se nahrnuli Prusové do středu Čech a v těžké řeži - u Štěrbohol, na dohled Praze - rozvrátili rakouské obranné seskupení. Ten krvavý boj nesl datum 6. května 1757. Na bojišti zůstalo ležet asi 13 000 pobitých nebo raněných habsburských vojáků. Část poražené armády kvapně ustoupila k Táboru, zatímco asi čtyřicet tisíc mužů nalezlo spásu za hradbami Prahy. Prusové ji však vzápětí obklíčili. V květnu dorazil i Fridrich II. Utábořil se v Břevnově. Prusové se rozložili na Bílé hoře, mezi Libocí a Lysolaji, hlavní stan zřídili ve Veleslavíně. Rakouské ležení se rozkládalo mezi horou Žižkovem, výšinami u Hrdlořez, Malešic, Olšan a Nuslí. Císařský maršál Browne neměl o pruském nepříteli skoro žádné zprávy. Vysvětloval to neochotou obyvatelstva Českého království zapojit se do špionážní služby: "Češi se silně orientují na materiální stránku. Mezi zdejšími obyvateli a obyvateli Itálie, Německa či Flander je velký rozdíl. Nechci se chlubit, ale mohu říci, že ač jsem byl kdekoli, nikdy jsem nebyl malicherný, co se získávání špionů týče, ale tak špatnou situaci jako zde jsem ještě nezažil. Tady pro lidi platí jen materiální stránka. Duchovno nemá žádnou cenu." Takovou pověst jsme věru měli. Počátkem června zahájili Prusové bezohledné, takřka třítýdenní dělostřelecké bombardování. Děla byla umístěna na Vítkově a ve Střešovicích. (Odtud také pochází místní název Na Bateriích, který se dochoval ve jménech několika střešovických ulic.) Ostřelování Prahy bylo zaměřeno programově nejenom na opevnění, ale hlavně na významné architektonické památky a na obytné čtvrti. Jeden z pruských důstojníků na to vzpomínal: "V noci to vypadalo opravdu nádherně, když na město ze všech stran dopadaly a vybuchovaly zápalné bomby a dělové koule." Ano, chápeme, musel to být pro Prušáka silný estetický zážitek. Opakovala se situace z roku 1744, jenom s tím rozdílem, že tentokrát bral nepřítel mnohem méně ohledů. Za oběť ostřelování padly téměř všechny vinice v bezprostředním okolí města, zpustošení neušla ani Stromovka a Špitálské pole v dnešním Karlíně. V samotném městě vznikaly škody především na památkách. Na chrám svatého Víta se podle odhadů vystřílelo 22 000 pum, koulí a kartáčů. V samotné katedrále bylo nalezeno 770 koulí. Značné škody utrpěla Královská míčovna, Trojský zámek, Prašná brána, střela rozmetala jednoho z andělů na Mariánském sloupu na Staroměstském náměstí. Kolej v Celetné ulici zachránil před vyhořením její rektor, historik Gelasius Dobner. Přelidněné město, ve kterém se najednou ocitlo snad 120 tisíc lidí, začalo brzo hladovět a obyvatelé nestačili hasit požáry, větrem ještě rozdmýchávané. Něco se muselo stát. Odněkud přece musela přijít záchrana. A přišla. Vše se odehrálo u Kolína a jméno zachránce: maršál Daun.

"SMRT NEBO VÍTĚZSTVÍ. JEDNO Z TOHO JE NÁM SOUZENO"

 
To je on. Pruský král Friedrich II. zvaný Veliký, z rodu Hohenzollernů  

Začátkem roku 1756 se už začaly rýsovat pro budoucí válku nepřátelské koalice (ono už se totiž nějak podezřele dlouho nebojovalo, což bylo nutno napravit). Zasloužil se o to zejména pruský král Friedrich II., který začal válku na sklonku léta 1756. Tímto náhlým válečným činem měl zřejmě v úmyslu zničit svého hlavního protivníka, habsburskou monarchii dřív, než se zformují válečné síly protipruské koalice.
Pruský král postavil do války 70 000 mužů pěchoty a jízdního vojska a 224 děla. Vojsko rozdělil do tří armád, které koncem srpna (jsme pořád v roce 1756) vpadly do Saska, obsadily je a tím si vytvořily nástupiště pro výpravu do Čech od severozápadu. Tak začal dlouhý válečný konflikt, který vešel do dějepisu pod názvem sedmiletá válka. I když se vídeňská vláda na válku připravovala a disponovala v té době vojskem, které mělo kolem 95 000 mužů, byla rychlým spádem válečných událostí zaskočena. V Čechách, v táboře u Kolína, se teprve shromažďovala armáda pod velením polního maršála Brownea, a na Moravě v táboře u Olomouce stál sbor pod velením polního zbrojmistra Piccolominiho. Ty armády se pohnuly prakticky ve stejný okamžik.
Začneme u Prusů: Po obsazení Saska následovala výprava pruského vojska do Čech. 30 000 mužů nechal Friedrich u města Pirny, aby obléhali saské vojsko, a s čtyřicetitisícovou armádou se vypravil do Čech. Ve Slezsku bylo připraveno ještě dalších 35 000 mužů - taky k útoku na české země. A co rakouské vojsko v Čechách? Polní maršál Browne vyrazil od Kolína s cílem přesunout se k saským hranicím a poskytnou pomoc saské armádě. 1. říjnového dne se rakouské a pruské vojsko střetlo v bitvě u Lovosic. Vítězství (i když neslané nemastné) si připsala na vrub pruská armáda. Začátek bojů nepřinesl Friedrichovi takové úspěchy, na jaké byl zvyklý v předcházející válce. Bylo třeba pokračovat, a pruský král neviděl žádnou jinou cestu než novou velkou výpravu do Čech. Tu cestu mu nemusel nikdo ukazovat. Tu dobře znal. On k nám trefil výborně.
Ve druhé polovině dubna roku 1757. zahájil Friedrich II. velkou výpravu do Čech. Pruská vojska postupovala do středu země ze Saska, Slezska a Lužice. (Jako zajímavost lze uvést, že dvě z těchto tří zemí byly po staletí nedílnou součástí českého státu.) Pod jejich tlakem ustupovaly habsburské sbory Piccolominiho z prostoru Hradce Králové a Browneovy od Budyně směrem ku Praze. Začátkem května 1757. roku stály nepřátelské armády u Prahy naproti sobě. Habsburské vojsko pod velením Karla Lotrinského se sešikovalo k obraně na návrších od Vítkova ke Štěrboholům. Útok zahájili Prusové 6. května na pravé (slabší) křídlo bojové sestavy habsburských vojsk. Habsburské pluky nápor nevydržely a jejich porážka znamenala ztrátu bitvy i prostoru. I když ztráty byly veliké - na bojišti zůstalo ležet kolem 13 000 habsburských vojáků - nebyla armáda Karla Lotrinského úplně zničena. Kolem 40 tisíc mužů ustoupilo do opevněné Prahy a přibližně 12 tisíc se jich vydalo k Táboru.
Leckterými z těchto události jsme se již zabývali. To jsme však ještě neprobírali informace o seskupování všech protivníků Pruska. Když se o tom dozvěděl pruský král Friedrich II., okomentoval to slovy: Když člověk čte oviny, dojde k závěru, že smečka králů a knížat na mě chce uspořádat hon jako na jelena. Co se mě týče, nedovolím jim udělat, co chtějí, a doufám, že hon zahájím sám. A zahájil ho. A nic nedbal na skutečnost, že proti čtyřem milionům Prusů se postavil blok mocností s více než osmdesáti miliony obyvatel. Poměr pruských a britsko-hannoverských vojáků proti rakouským ruským, francouzským, říšským a švédským mužům činil zhruba dva ku třem. Ani to Friedricha příliš nezarmoutilo. Než se odebral ke svém armádě, tak sestře Amálce napsal:
"Před námi stojí epochální události. Před posledním rozhodnutím musíme podstoupit strašnou hru. Bezpochyby musíme počítat se všemi východisky. Zbývá nám pouze smrt, nebo vítězství. Jedno z toho je nám souzeno."
6. května se konala bitva u Štěrbohol. Pro Rakušany skončila špatně. Při vytvoření bojové sestavy se habsburské vojsko dopustilo chyby, pravé křídlo postoupilo příliš daleko dopředu, čímž vznikla u Kyjí mezera a fronta se roztrhla. Rakouská jízda byla rozprášena, vojáci prchali v panice k pražské městské bráně a do sázavského údolí, čímž nechali pěchotu zbaběle na pospas nepříteli. Princ Karel Lotrinský se je s kordem v ruce marně snažil zastavit. Rozrušilo ho to natolik, že omdlel (dostal plicní infarkt) a musel být z bojiště odvezen. Jakmile mu pustili žilou, urychleně se chtěl navzdory svému stavu vrátit na bojiště, jenomže prchající masy vojáků mu to znemožnily. Boj pěchoty muž proti muži byl nelítostný. Pruský velitel, maršál Schwerin, se pokoušel zastavit rakouský protiútok, popadl prapor jednoho pluku a s pokřikem "Na ně, děti moje, na ně!" se vrhl do boje. Po několika metrech mu kartáčová koule urazila půl hlavy a střely ho zasáhly do hrudi a do břicha. Zemřel jeden z největších generálů století," prohlásil o něm posléze král Fridrich. Obě strany utrpěly u Štěrbohol přibližně stejné ztráty, kolem čtrnácti tisíc mužů, přišly tedy přibližně o dvacet procent nasazených jednotek. K tak krvavé bitvě v 18. století ještě nedošlo. Výsledek vypadal řečeno moderním výrazivem fifty fifty, ale ve skutečnosti prohráli Rakušané. Byli zatlačeni do defenzivy, nebyli schopni spojit své síly, nezaútočili na nepřátelský týl. Pruské velení předpokládalo, že po tomto vítězství má všechny trumfy ve svých rukou, že donutí obležený padesátitisícový sbor v Praze ke kapitulaci a že potáhne na Vídně. Josef Všechno však dopadlo jinak. Trochu jinak.
"Situace je skutečně velmi zlá," psal rakouský kancléř Kounic do Paříže. "Máme co do činění s velice nebezpečným a rychlým nepřítelem, jehož jediným záměrem porazit nás a zahnat až před Vídeň. Nejhorší by ale bylo, kdybychom my nebo naši spojenci ztratili odvahu a při vzrůstajícím nebezpečí se nedali do díla s dvojnásobným úsilím." Zatím Praha odolávala pruskému obléhání. Rakouské jednotky se pokoušely zbořit pruské moty, vedoucí přes Vltavu, ale hlavně se připravovaly na protiútok. V hradbách Prahy se už nedalo příliš dlouho vydržet. Bylo zde koncentrováno na 120 000 lidí, zásoby potravin docházely. V této situaci, kdy se pruský král pomalu připravoval na triumfální vstup do české metropole, najednou s překvapením zjistil, že proti němu pochoduje - kde se vzala, tu se vzala - další rakouská armáda. A nejenom to - ta armáda má víc než 50 000 mužů. Moment - a kde se tu vlastně vzala? Vznikla spojením dvou sborů, sestavených z nově odvedených branců a saských přeběhlíků, rozmístěných u Olomouce a Hradce Králové. V jejím čele stál maršál Daun. Dvaapadesátiletý hrabě Leopold Josef Maria Daun, rodák z Vídně, účastník bojů v Itálii a tureckých válek, podílel se na vyhnání francouzských vojsk z Čech. Marie Terezie po něm žádala, aby podnikl energické kroky na osvobození Prahy, a písemně ho motivovala: "Dávám Vám své císařské a královské slovo, že v případě šťastného rozhodnutí s vděčností a milostí ocením Vaše zásluhy. Nešťastný výsledek Vám pak nebude kladen za vinu." No, kdoví, zdali by kladen čili nic. Já si osobně myslím, že by kladen byl. Prusové na tom zdaleka nebyli tak dobře, jak by se na vítězící armádu patřilo. Jejich síly byly velmi roztříštěné - Friedrich přišel, jak jsme si už řekli, o 14 000 mužů, dalších 50 000 obléhalo Prahu, 30 000 stálo ve východním Prusku, 20 000 bylo vázáno v Pomořansku a v Porýní, 27 000 pak v Sasku a v Čechách zajišťovalo spojovací a zásobovací komunikace. Proti Daunovi mu zbývalo kolem třiceti tisíc mužů. Přesilu tedy měl Rakušan. Pruský král se přesily nepřítele nezalekl.Předal velení u Prahy princi Jindřichovi, spojil se se zbylými jednotkami a vyrazil ke Kolínu. "Veličenstvo! Vaše přítomnost vydá za 50 000 mužů!" Tohle před králem vykřikoval jeho velitel Mořic Anhaltský. "Musíte na nepřítele zaútočit!" 18. června 1757 se proti sobě postavilo 35 000 rakouských pěšáků, 19 000 jezdců a 154 děla proti dvaceti jednomu tisíci pruských pěšáků, čtrnácti tisícům jezdců a devadesáti dělům. Teď ještě zbývá upřesnit, kde se ta velká bitva měla konat. Bylo to v líbezné polabské krajině nedaleko města jménem - Kolín.
"Rakouská křídla stála na Vinném vrchu u Bošic a na Křečhořském vrchu a bylo je takřka nemožné dobýt čelním útokem. Levé křídlo navíc chránil před odchvatem pás rybníků. Střed armády se nacházel na svahu Přerovského svahu. Prusové se rozložili u Nového Města podél silnice z Plaňan do Kolína. Od časného rána se obě strany připravovaly k boji. Po jedné hodině odpoledne přikázal pruský král zaujmout výchozí postavení. Vojáky trápilo mimořádné horko."
"Slunce pálilo, žíznili jsme a neměli jsme ani kapku vody, jíž bychom zahnali muka. Slovy nelze vyjádřit, co znamená nedostatek vody pro člověka před bitvou, co je to za nesnesitelné utrpení a jak za takových podmínek chutná sklenice čerstvé, čisté vody. To se musí zažít, aby byl člověk schopen ocenit takové dobrodiní..."
Fridrich II. předpokládal, že jeho jezdecký sbor vytlačí uherské jezdce z jejich postavení napříč kolínskou silnicí a poté obchvátí rakouské pravé křídlo. Útok na levé křídlo se měl pouze předstírat, Mezitím měly pravé křídlo zaměstnat tři pruské pluky, které by po ovládnutí obce Křečhoře prorazily cestu jádru pruské pěchoty. Dobře to měl pruský panovník a vojevůdce v jedné osobě vymyšleno. Nám laikům to sice trochu připomíná jednu známou filmovou scénu, že nepřítele zmateme tím, že levé křídlo přesuneme na střed a pravé vrhneme doleva, ale - vojenští stratégové tomu rozumějí mnohem líp. Maršál Daun Friedrichův plán prohlédl. Od toho to byl koneckonců maršál... Posílil pravé křídlo a vyslal záložní divizi na vrch Křečhoř. Fridrich zase zastavil postup hlavních pěších sil a posílil jednotky, které postupovaly kupředu. Daun nepřátelské demonstrace na levém křídle ignoroval a vydal se do centra dění. Mezitím se však Prusům podařilo vyhnat Rakušany z vesnice Křečhoře (každý chvilku tahá pilku), sešikovali své síly a čekali, jestli si Rakušané troufnou na protiútok. V této chvíli Fridrich považoval bitvu prakticky za vyhranou. Rakouské jezdectvo se pokusilo o útok, ale neuspělo. Fridrich si byl vítězstvím takřka jist. "Ve tři hodiny odpoledne přikázal Daun přesunout nejlepší jednotky z levého křídla do nejohroženějšího místa. Pruský král pochopil hrozící nebezpečí a vydal rozkaz k frontálnímu útoku po celé linii bitevního šiku. Předpokládal, že nepřítel zůstane zakopaný na výšinách. Útočící Prusové však narazili na zuřivý odpor, navíc jeden z pruských generálů strhl do útoku nejenom svou, ale i sousední brigádu. Tato chyba se Prusům vymstila - museli postupovat do příkrého svahu a jejich postup se zpomalil. Rakouská děla nepřítele doslova decimovala. Útok Prusů ztroskotal." Blížila se pátá hodina odpolední, když se Rakušanům rozhodli nepřítele u vrchu Křečhoř nadobro udolat. Prusové však útok rakouských pěšáků odrazili, což znamenalo poslední možnost rozhodnout bitvu ve svůj prospěch. Jenomže to se nestalo. Fridrich už neměl k dispozici řádné čerstvé vojáky, kterými by zaplnil mezery. Traduje se anekdota, že král v silném rozrušení křičel na své vojáky: "Vy neřádi! Chcete snad žít věčně?" Jeden z vojáků mu měl nato odpovědět: "Fritzi, za šest grošů žoldu toho už dneska bylo dost!" Šestá hodina odpolední: rakouské jezdectvo podniklo další útok, který nepřátelskou pěchotu převálcoval. Bitvu u Kolína nerozhodla pruská pěchota, ale rakouská jízda.
"Zbývající fáze bitvy bylo jenom odklízení trosek. Z pruských praporů se podařilo uniknout jen jednotlivcům; někteří se vzdali a mnohem víc jich přeběhlo k vítězi. Rakouské jezdectvo zničilo jeden z praporů pruské gardy a také dragouny. Po osmé hodině večerní se rozbité pruské jednotky shromáždily u Plaňan, aby odtud nastoupily ústup přes Sadskou na Nymburk. Tam také směřuje poražený pruský král pod ochranou jedné eskadrony tělesné stráže, následován zbytkem jezdectva. Za tmy průvod dorazí na nymburské náměstí. Fridrich seskočí z koně, usedne v podloubí na dřevěnou vodovodní rouru a položí hlavu na stolek, patřící kterési zelinářce. Psychický šok a fyzické vyčerpání u něho vyvolají reakci hodnou rozmazleného dítěte. Rozpláče se - a pak usne.
Fridrich tedy docela klidně odjel. Proč ho vítěz Daun nepronásledoval? To mu taky kdekdo vytýkal.Po bitvě. Po bitvě je kdekdo generálem. Ale přesto se přímo nabízelo, jenomže Daun dobře věděl, že hlavního účelu bylo dosaženo. Zdánlivě neporazitelný Prus utrpěl zničující porážku. Přesně tak. A kromě toho: "Nebylo radno s vítězným, ale krajně unaveným vojskem pronásledovat ve válečném umění tak zkušeného a lstivého nepřítele." Prohlásil maršál Daun. A ještě je na místě připomenout starou známou poučku, že poraženému nepříteli je třeba leckdy pro jeho ústup vybudovat třeba i pověstné zlaté mosty, aby si to náhodou nerozmyslel. Tak to byla druhá zásada, jak se má chovat vítěz. A ta třetí? V císařské armádě přežíval prastarý zvyk přenocovat na opanovaném bojišti, učinit díkůvzdání a hlučně oslavit vítězství a přežití. Když z vojska opadne bitevní fúrie, je třeba vždycky nějaký čas počkat, než se znovu zmobilizuje. "Čtvrtého dne po bitvě se v kostele svatého Václava ve Svojšicích konala slavnostní děkovná mše. Obec sama se otřásala pozdravnými salvami téměř půldruhé stovky děl a třiceti tisíc ručnic. Slavnostní hlahol zvonů se rozléhal po celé monarchii. Největší úlevu však pociťovaly Čechy a jejich metropole. Nikdo v tom tehdy nespatřoval projev pragocentrismu." Mezi kostrbatými, ale jinak naprosto upřímnými básnickými výtvory, zaujala čestné místo skladba selského písmáka Františka Vaváka z Milčic:
Na vše strany české zemi
vzácný hlas se rozlíhá,
že král pruský s vojsky svými
zase z Čech se ubírá.
Dostal ránu na hlavu,
ač chtěl vidět Jihlavu,
od Kolína musel zpátkem
a zanechal i Prahu.
U Kolína přišel Fridrich II. o pověst neporazitelného vojevůdce. Všichni si uvědomili, že i on se dopouští chyb a že není neomylný. A důvody jeho neúspěchu - alespoň ve stručnosti? Podcenil převahu a sílu nepřítele. Po bitvě u Prahy se měl soustředit na rozptýlení ustupujících Rakušanů a Dauna měl zatlačit na Moravu. Pokud chtěl znovu bojovat, měl tak učinit blízko Prahy a nasadit obléhací jednotky. Závažným omylem se ukázal čelný útok, který nepříteli umožnil využít početní převahy a mistrovsky vybraného postavení. Daun měl výhodu, protože znal okolí Kolína z předválečných manévrů. Velkou slabinou se ukázala být liknavost a pomalost pruské jízdy. Útok na dvakrát silnější armádu u Kolína v jejím vynikajícím postavení lze označit za odvážný, ale velice nezodpovědný čin. Jak už řečeno: Po bitvě se to dobře radí... "Na vídeňském dvoře zavládlo nadšení a bouřlivé oslavy. V pohnutí a se slzami v očích přijímala Marie Terezie první gratulace. V chrámu svatého Štěpána hřmělo Te Deum, po dva dny se u městských bran nevybíraly poplatky a divadla hrála zdarma. Maršála Dauna zahrnula panovnice díky a pochvalami. V den bitvy u Kolína bylo oficiálně založeno nejvyšší rakouské ocenění pro důstojníky - Vojenský řád Marie Terezie. Při první řádové promoci dostal velkokříž Daun a kvůli císaři také Karel Lotrinský, přestože u Prahy nepodal nijak skvělý výkon a bitvy u Kolína se vůbec nezúčastnil. Na počest vítězství nechala císařovna razit medaili s nápisem ´Nechť Bůh zničí všechnu pýchu!´ a proti své letní residenci Schönbrunnu dala postavit klasicistní halovou kolonádu Gloriette jako památník té slavné bitvy u Kolína.

Žádné komentáře
 
Made by: MICHAL ŠEDIVÝ studio Lísek 26 Postupice ANNO 2006