O kráse země i historie naší

Vítejte na nicotna.osoba.cz Michal Šedivý

Sbírka vlakové pošty

Bitvy a Události Rozličné v Historii Naší

Exodus za svobodné vyznání

 

Exodus za svobodné vyznání

Tolerance Habsburků k Židům se zrodila z nezbytnosti: potřebovali mít ve válce židovský obchod a finance na své straně. To platilo zejména za třicetileté války. Po vestfálském míru, kdy se úpadek válkou podlomeného hospodářství nezastavil, ale ještě prohluboval, začali být nejen řemeslníci a obchodníci, ale také mnozí dvorští úředníci přesvědčeni, že na překážku křesťanskému podnikání a obchodu jsou - Židé. A že tedy (jako tolikrát v dějinách minulých i budoucích) musí poté, co splnili svou úlohu v hospodářské oblasti (což byly především finance, mezinárodní obchod a vojenské dodávky) ze země odejít.

V našich dějinách lze shledat dobu pro české a moravské Židy vlídnější, ale i tu krutější. Obě dvě se střídaly se železnou pravidelností. Členové jednak vídeňské dvorské, jednak české královské komory měli pro Židy milé pojmenování: Pestis rei publicae. Česky: Veřejný mor. Když se trošku drželi zpátky, tak byli Židé pro ně malum necessarium. Nutné zlo. Byl to ovšem nadmíru užitečný mor a výhodné nutné zlo. Pravidelné i mimořádné dávky, výpomoci, půjčky tvořily značnou část příjmu obou komor, tím spíš, že byly v chronické finanční tísni a nemohly dost dobře židovské peníze postrádat. Ti křesťané, kteří navrhovali vyhnání Židů, na sebe nebyli ochotni vzít tíhu židovských berní a dávek. Jim šlo o to zlomit židovskou konkurenci.  (Úspěšnější konkurenci, dodejme.) Protižidovské tažení vídeňského dvora vyvrcholilo za vlády otce Marie Terezie, císaře a krále Karla VI. Bylo napřeno dvěma směry: proti vnitřnímu a zahraničnímu obchodu, což znamenalo (například) zákaz obchodu s tabákem, se solí a cizím suknem, zákaz podomního prodeje, zákaz nájmu mýta, ovčáren, pivovarů a dvorů, omezení obchodu na tandlmarku a podobně (tandlmark byl trh vetešnický, bazar s použitým zbožím). Druhý směr tažení, to byla klasika, která se neustále opakovala: Zakázat pobyt Židů! Ve všech zemích království a především v Praze! Rozhodující útok byl veden zpočátku proti venkovským Židům, dočítáme se v ojedinělé knize Tomáše Pěkného Historie Čechů v Čechách a na Moravě. Dvůr se vrátil k restrikcím navrhovaným v polovině minulého, tedy 17. století - obnovil například nařízení zakazující stavět bez zeměpanského svolení domy, zřizovat synagogy a hřbitovy, a šel ještě daleko za ně: navrhoval, aby byli vypovězeni Židé, kteří do země přišli po 1. lednu 1618, a ostatní aby byli rozděleni do městských ghett. Šlo tedy v podstatě o zákaz pobytu na venkově, z něhož měli být (v důsledku nijak nepochopitelných) vyjmuti jen židovští vrchnostenští vinopalníci. Český sněm návrh dvora zamítl, neboť by podle jeho názoru takový zásah poškodil ekonomiku země. Královská vláda tedy stanovila komisi, jejímž úkolem bylo připravit redukci počtu židovských obyvatel, ale ta se svou prací nijak nepospíchala a celá záležitost se protahovala, až panovník uznal daný stav.

Což neznamená, že by se s ním smířil. Císařským reskriptem z roku 1726. bylo Židům přikázáno přestěhovat se do zvláštních ulic a čtvrtí, ležících dále od katolických hřbitovů, kostelů a míst, kudy procházely náboženské průvody. Což se týkalo třiceti tisíc českých Židů a dvaceti tisíc moravských Židů. (V naší době se tomu říká segregace.) Na mnoha místech se musela ghetta přemístit; jinde, kde bylo židovské osídlení rozptýleno po vsi, vznikla ghetta nová. Do těchto ghett byli čeští a moravští přísně vměstnáni, venkovským Židům bylo zakázáno přestěhovat se do Prahy, na jejich počet byl uvalen nepřekročitelný numerus clausus, tedy omezený počet. Nebo uzavřený. Jaké velké množství Židů bylo takto u nás uzavřeno?

V Čechách směla nadále bydlet 8541 rodina, pro Moravu byla stanovena kvóta 5106 rodin.  A jak se dá udržet počet obyvatelstva v přísně stanovených mezích? Od toho byl familiantský zákon. Což znamenalo, že Židé toho času ženatí nebo ovdovělí a obdaření potomstvem byli považováni za patres families, otcové rodin. Jako takoví měli jediní právo pobytu v zemi a tím pádem získali inkolát (tedy něco jako státní příslušnost. občanství ve stavovské  monarchii). Po smrti otce přecházelo "číslo" jeho inkolátu na nejstaršího syna, který se - jako jediný ze synů - směl oženit.  Žilo-li v rodině synů víc, tak pokud chtěli založit rodinu, museli odejít ze země a byli pokládáni za cizince. (Což bylo opravdu humánní opatření. Takové křesťanské.)  A rodiny s dcerami? Tyto rodiny byly považovány za vymřelé. Díky se směly vdávat pouze do ciziny.Nabýt místo familianta a získat inkolát bylo možno jen tehdy, uvolnilo-li se to místo úmrtím, nebo za zvláštních, výjimečných podmínek. Překročení familiantského zákona se trestalo bičováním a vypovězením ze země, trestáni byli i rabíni, kteří vykonával tajné svatby. Vrchnost, která to trpěla, byla pokutována, ovšem pro ni a pro její úředníky (stejně jako pro úředníky státní) byla celá záležitost finančně velmi přitažlivá. Na číslo inkolátu, které se uvolnilo, bylo vždy mnoho zájemců - druhorození, synové z úředně neschválených manželství. a to číslo se dalo získat úplatou.  A pak že u nás máme korupci teprve odnedávna. Kdepak, ta už je u nás zabydlená pěkných pár století.

Mnoho Židů se ženilo tajně, úředně pak žili v konkubinátu a jejich děti platily za nemanželské. Byli vystaveni neustálému nebezpečí prozrazení a tvořili v židovské obci jakousi nižší kastu. Jiní raději odcházeli do Uher a do Polska, kde tento zákon neplatil. Familiantský zákon přinesl rozvrat do rodinného života Židů. Právě rodinu, její soudržnost a také početnost pokládali Židé za jednu z nejvyšších hodnot. Třebaže prosili mnohokrát za jeho zrušení, ponechal zákon v platnosti i Josef II. a jeho nástupci. Zrušen byl až v polovině 19. století a ještě předtím byli za jeho porušení Židé pronásledováni.

Zákony Karla VI., i když byly kruté, přece jenom české a moravské Židy svým způsobem chránily. Chránily je před ještě podstatnějším omezením jejich počtu. Ty zákony platily necelých dvacet let. Tak dlouho, než Marie Terezie Židy vypověděla "navždy z království a ze všech zemí koruny." Což se stalo ediktem, velice lakonickým nařízením, které obsahovalo vlastně jenom několik vět, vydaným pro Čechy před Vánocemi roku 1744. a pro Moravu a zbytek Slezska 2. ledna roku následujícího.  Podle něj muselo být do konce ledna (tedy do 45 dnů) vyklizeno pražské Židovské Město, a do konce června museli opustit všichni Židé zemi. Na rozdíl od jiných dob se vyhnanci nesměli usadit ani v jiných zemích koruny. Důvod? Jaký byl uveden důvod takové etnické čistky? "Jako hlavní důvod vypovězení je obecně uváděná spolupráce českých Židů s Prusy, se kterými tehdy Marie Terezie válčila." Tedy - kolaborace.  A třeba ještě vyzvědačství.  Dalo by se říct i - zrada.  Byly důkazy? Nikdy nebyly potvrzeny.

"Při pruském obléhání Prahy posílalo ghetto muže na opravy hradeb. Pracovali tu podle potřeby vždy kromě soboty, když z náboženských důvodů pracovat nesměli. Náhradou za to byl posílán v neděli dvojnásobný počet pracovníků. Práci o šabatu odmítli Židé i při bombardování Prahy a byli za to údajně potrestáni. V Praze, kde jako vždy v napjatých chvílích vládla protižidovská nálada, vznikly okamžitě pověsti, že Židé jsou spojenci nepřítele. Přispěl k tomu i fakt, že ghetto v prvních dnech bombardování nedostalo žádný přímý zásah zápalnou střelou; v této souvislosti se také mluvilo o patnácti tisících dukátech, kterými prý Židé uplatili obléhatele. Když byli později Rakušané nuceni kapitulovat, usmysleli si vojáci a křesťanští Pražané, že kapitulaci zavinili Židé. V den kapitulace uspořádali pogrom, při kterém vyloupili řadu synagog a domů a zabili čtyři osoby. Odstupující velitel města odmítl zasáhnout a násilníky ze židovské čtvrti vytlačili až Prusové."

Od září do listopadu 1744 byla Praha okupována. Prusové uvalili na Prahu značnou kontribuci, část z ní hradilo ghetto. Šlechtici, kteří ve zmatku prchali, svůj majetek nijak nezajistili, a tak se vojákům nabídla velká kořist. Její část skoupili Židé - pruští Židé, kteří přišli s vojskem.  Přes varování pražských židovských starších se některé předměty z loupeže objevily v ghettu. Šlo sice o nepatrnou část kořisti, ale Pražané tvrdili, že domácí Židé skoupili všechny poklady z vyrabovaných paláců. Jakmile Prusové odtáhli, zažilo ghetto nový pogrom, kterého se kromě obyvatel Prahy a okolí zúčastnili i vojáci dalmátských a maďarských pluků. Pogrom, při němž bylo zabito třináct a těžce zraněno asi tři sta Židů, trval mnoho hodin a ukončil ho až zásah vojska. Ti Židé, kteří byli viděni s pruskými vojáky, byli zajati a sedm z nich odsouzeno k smrti. Marie Terezie však rozsudky nepotvrdila. Ona se rozhodla potrestat české a moravské Židy všechny  - ať už byli vinni nebo ne. Ale nejenom je. Vadili jí ještě protestanti. Ti ale nakonec trestu unikli. Panovnice si našla vhodnějšího obětního beránka. Po vyhlášení exstirpace (pěkný termín, používá se především v medicíně, znamená chirurgické vynětí celistvých útvarů; také je to "vykořenění"). Tak tedy po vyhlášení exstirpace museli své domovy opustit nejprve ti, proti nimž byl akt nařízen především - asi 10 000 židovských obyvatel pražského ghetta - tehdy tvořili víc než čtvrtinu všech obyvatel města.  Měli se odstěhovat na venkov, ne blíže než dvě hodiny cesty od hlavního města - odtud si směli do června vyřizovat majetkové a právní záležitosti. Ihned po vydání ediktu jim hrozil znovu pogrom, kterému zabránili místodržící hrozbou přísných trestů. První vlna vyhnanců se zabydlela provizorně v blízkém okolí Prahy - v Holešovicích, Košířích, Brandýse, Čelákovicích i jinde; mnozí z nich se uchýlili do starého libeňského ghetta. Odmítli je přijmout například ve Staré Boleslavi a v Lysé nad Labem. Zima v roce 1744 byla výjimečně krutá a panovnice po přímluvě gubernia povolila pražským Židům odklad do konce března. Pak se tisíce Židů musely rozloučit s hroby svých předků, odevzdaly klíče od budov v ghettu, potvrzení o zaplacených účtech a s ranci na zádech odcházely.   V průběhu další doby přicházela ode dvora někdy mírnější, jindy tvrdší nařízení - přes zimu se mohli Židé do pražského ghetta vrátit, ale pak Vídeň vypovězení znovu potvrdila. Jako by si panovnická kočka hrála k myší... "Podle nové formulace měli všichni Židé z Čech, Moravy a Slezska opustit zemi postupně v následujících šesti letech, během nichž mohli bydlet pouze na venkově." V několika desítkách měst nesměli Židé pobývat - někdy na žádost místních obyvatel: Příklady: Hradec Králové, Mělník, Pardubice, Kutná Hora, České Budějovice, Pelhřimov, Tábor, Jindřichův Hradec, Písek, Plzeň, Sušice, Vodňany, Stříbro, Klatovy, Rokycany, Domažlice, Žatec, Most, Loket, Kadaň, Litoměřice, Chomutov, Ústí nad Labem, a mnohá další. A ještě Beroun, Kostelec nad Labem, Chrudim...  ne, to už stačí. Není to právě čestný seznam. Situace začala být kritická: budovy v opuštěném pražském ghettu, pleněném vojáky, studenty a luzou, rychle chátraly, na veškeré podnikání vyhnanců dolehla nejistota.  Ukázalo se, že ta "hněvná rezoluce" Marie Terezie neuškodila pouze jim. Po jejich odchodu z Prahy upadl v překvapivě krátké době hospodářský význam města. "Velký obchod hledal si nová střediska na venkově a Praha byla vydána v nebezpečí, že zchudne docela," napsal historik Josef Pekař. Do Vídně proto odjela stavovská delegace v čele s pražským arcibiskupem, aby se naléhavě přimluvila. Konkrétně jí šlo, aby se mohlo pět set až šest set zámožnějších židovských rodin vrátit. Historikové uvádějí, že vypovězením pražských Židů ztratilo hlavní město dva a půl milionů rýnských zlatých, na venkově to byly necelé dva miliony. Profesor Pekař soudí, že "šlo nepochybně o těžkou hospodářskou pohromu Prahy a nepřímo celé země."

Co teď s tím židovským problémem? Královské slovo je královské slovo, a což teprve císařské? To přece nejde jenom  tak je odvolat... Ona by taky královna neustoupila, kdyby...  "kdyby nebylo ohledů finančních" - ano, peníze dokážou změnit i ten nejzásadovější postoj. "Nakonec rozhodla snaha pomocí židovských peněz ulehčiti stavům podmínky recesu," jako že jim uleví v daních, chce tím historik Josef Pekař vyjádřit.  Svědčí o tom podmínky, za jakých bylo vypovězení odvoláno:  Židům byl povolen pobyt na deset let s tím, že za toto povolení budou platit takzvanou "toleranční daň" - ta činila až 300 000 zlatých rýnských ročně. "Venkovští Židé v Čechách a na Moravě se v průběhu zápasu, aby bylo odvoláno vypovězení, nemuseli většinou stěhovat ze svých domů, a pak vše dopadlo především na obyvatele pražského Židovského Města. Po tříaapůlletém vyhnanství se vraceli do sutin, museli opravit zpustošené budovy, obnovit narušená obchodní spojení. Měli slíbeno deset let pobytu - tato lhůta jim dávala jistou naději, nikoli jistotu." Kdysi bohaté pražské ghetto zchudlo. Velký díl majetků pražských Židů vzal za své při drancování a pogromech, obec vydala velké částky na kontribuce oběma bojujícím stranám. Tempo obnovy židovských obcí bránila toleranční daň - jejich výše převýšila všechny dosavadní židovské poplatky. Když se po několika letech podařilo vrátit do Židovského Města normálnější běh života, přišla pohroma - druhý největší požár v dějinách. "Vznikl na několika místech o šabatu v křesťanském domě naproti Staronové synagoze. Vše svědčilo o tom, že byl založen. Rozšířil se rychle - většina domů a krámků v přeplněných a úzkých uličkách byla ze dřeva a hasičské náčiní bylo soustředěno k ochraně křesťanských domů. Teprve po delším naléhání židovských starších byl otevřen vodovod. Během požáru v ghettu loupili vojáci a městská luza. Oheň se vyhnul jen několika domům poblíž Starého hřbitova. 190 budov, včetně radnice a několika synagog bylo buď poškozeno, nebo zcela lehlo popelem. Obec přišla o nenahraditelné staré rukopisy, téměř tisíc z tisíce sto čtrnácti rodin se ocitlo bez přístřeší."

Z této rány se pražské ghetto už nikdy úplně nevzpamatovalo. Židovská obec sice získala od vídeňské banky půjčku dvou set tisíc rýnských zlatých, pod podmínkou, že se bude stavět moderně (širší ulice, kamenné domy), další peníze půjčili soukromníci, jenomže škody byly obrovské. A panovnice nepomohla.  Po uplynutí desetileté lhůty sice povolila Židům další pobyt,  ale nebylo to zadarmo, toleranční daň platila dál a v platnosti zůstával i familiantský zákon a numerus clausus. K tomu přidala Marie Terezie další obstrukce, týkající obchodu, živností, náboženského života i života soukromého. Ta omezení byla značně ponižující. Byl vydán příkaz o zvláštním označení: Muži museli nosit na pravém rameni žlutý soukenný pásek, ženy obdobný pásek ve vlasech, ženatí Židé museli nosit vousy a ženám byl přikázán zvláštní účes.  Jestli si někdo myslel, že něco takového si mohli vymyslet jen nacisté, tak tedy ne. Takhle si počínalo její apoštolské, katolické Veličenstvo. Za její vlády Židé zabíjeni nebyli, a když, tak jen výjimečně. Za její vlády byla pouze ponižována jejich lidská důstojnost. To až za dvě stě let nato (za pouhých dvě stě let) začala nenávist zabíjet ve velkém.

******

 

Žádné komentáře
 
Made by: MICHAL ŠEDIVÝ studio Lísek 26 Postupice ANNO 2006