O kráse země i historie naší

Vítejte na nicotna.osoba.cz Michal Šedivý

Sbírka vlakové pošty

Bitvy a Události Rozličné v Historii Naší

O Selských bouřích aneb jak sedláci u Chlumce

 
Dnešní Libčany  

O Selských bouřích aneb jak sedláci u Chlumce

Radujte se, sedláci, budete mít rekraci,
přišel posel s tou novinou právě o půlnoci,
přines myslím svobodu, nebudete pít vodu,
pivo, víno, velký džbány, tak jako páni.
Není úplně jasné (ale ani podstatné), ve kterém konkrétním místě se ta vzbouřenecká lavina utrhla. Bouře vypukly prakticky současně na několika panstvích v severovýchodních a severních Čechách, odkud se pak vějířovitě rozšířily do vnitrozemí. Teplice nad Metují, Trutnov, Broumov, Náchod, Smiřice - tam někde to začalo. Srocování vesničanů leckde vedli sami rychtáři, a kde ne, tam je k tomu rozčilený dav vzápětí přinutil. Oheň povstání se měl šířit počínaje svátkem svatého Josefa, tedy 19. března 1775, jenomže ono to začalo mnohem dřív.
První ohýnky zaplály na Teplicku; nedlouho po nich se ozvaly dvě vesnice na panství polickém: v Dědově a Lachově vypukl odpor vůči robotám už 3. února 1775. Vzpoura - spíš zprávy o ní - vyvolávaly řetězovou reakci v celé oblasti. Vrchnostenští správci byli zaplaveni delegacemi z jednotlivých vesnic, které se domáhaly sdělení, zda se upravují roboty podle nového regulativu. Neboli podle předpisu o ulehčení roboty. Koncem února vyslala deputace už polovina vesnic na Broumovsku, a taky se ozývaly stále častěji hlasy, že "brzy bude jinak, sedláci se musejí zdvihnout!" Pokud ještě nezačaly jarní práce, spor o roboty se nevyhrocoval, jenomže když 17. února ohlásil krajský hejtman v Hradci králové na zemské gubernium, že poddaní z Teplicka odmí-tají robotovat a že jejich příklad může mít špatný vliv na pracovní morálku i na ostatních panstvích, uvědomili si v Praze, že musejí jednat. Ovšemže: jaro na krku a pracovní síly nikde. Takže - jak z toho? Tvrdě. S nikým se nemazlit. Gubernium rozhodlo, že krajský hejtman dá zatknout pět hlavních rebelů a dopraví je před hrdelní soud, jak to stanovuje patent o těch, kteří odmítají robotovat. Současně se pražské gubernium dotázalo u dvorské kanceláře ve Vídni, co dělat dál. Proto krajský hejtman v Hradci Králové pověřil svého adjunkta (jistého Karla Josefa Bienenberga), aby zajel s vojáky na Teplicko, tady zatkl pár předních odbojníků a přivezl je do Hradce. "Kostky jsou vrženy." Řekl už před mnoha staletími Gaius Ju-lius Caesar, když se rozhodl povstat proti Římu: překročil říčku Rubikon a vytáhl proti republice. Tady však žádný Rubikon netekl. Tady tekla akorát Metuje.
"Jak později prohlásil Bienenberg, v chalupách nebyl nikdo doma a obyvatele našel až na konci vsi v rychtě," dozvídáme se v Podivuhodných příbězích historika a spisovatele, doktora Miroslava Ivanova. "Seděla tam pohromadě celá obec a o něčem se radila. Bienenberg chtěl označené rebely odvést, ale rychtář a všichni říkali, že je už pozdě. Nastal večer, okolí kopce a lesy nevyhlížely příjemně. Ráno si tedy Bienenberg přivedl víc vojáků a zatkl čtyři muže. Ti se už nezdráhali, ale vtom se přihodilo něco, s čím nikdo nepočítal: ostatní se rozhodli, že půjdou taky. A tak se vydal na cestu podivný průvod: adjunkt Bienenberg s několika vojáky, uprostřed zatčení rebelové, za nimi houf poddaných. V každé vesnici, kterou procházeli, se houf zvětšoval." Když se přiblížili k Hradci, táhlo se za oddílem vojáků několik set mužů, pěších i na koni. Kolik přesně, v tom se odhady různí. V pamětním zápise městské knihy královéhradecké se popisuje, jak byli čtyři zatčení dopraveni do města: "Vydalo se s nimi do města 200 osob. Žádali císařský patent a chtěli se dohadovat s krajským úřadem. Později přitáhli k Hradci ze Smiřic v počtu čtyř set osob, nechtěli robotovat. Dále přišli z Lochenic, Předměřic a Plotišť (byli získáni Smiřickými) - 17. března přitáhli sedláci z různých stran k Hradci Králové. Magistrátní rada a velitel vojska nařídili zavřít město a zdvojnásobit stráže. Poddaní žádali velitele vojska, aby vězni byli propuštěni. Chtěli dále svobodu a pa-tent osvobozující je od roboty. Třetího dne nato přišli znovu Smiřičtí v počtu asi šesti set osob. Chtěli mít písemně potvrzeno, co bylo vyhlášeno o robotách."
Byla druhá polovina března v tom zvláštním roce 75., hlásilo se už jaro, s jarními pracemi se však nespěchalo. Poddaní postupně přestávali robotovat, českou krajinu křižovaly zástupy lidí, které vybíjely zámky a panské usedlosti, taky fary a byty vrchnostenských správců. Informátor velitele trestné výpravy proti vzbouřencům, opočenský měšťan Václav Horák, napsal ve svém hlášení: "Během tří dnů, kdy jsem projel královéhradeckým krajem, jsem pouze v tomto kraji zjistil zničený zámek a faru v Hoříněvsi, další vydrancované zámky v Cerekvici, Sadové, Stračově a v Libčanech. Rovněž vytlučené byty správců v Jeřicích, v Barchově a v Barchůvku, ve Stěžarech a v Nedělišti. Celkem škoda za víc než 3500 zlatých." Někde to odnesl i pivovar s hospodou. Zlatý patent však nenašli nikde. Neexistoval.
Ale lidi se nevzdávali, nerobotovali, houfů přibývalo. Tehdy se také začaly objevovat mezi lidem cedulky "od hořejších Němců." (Hořejší Němci, to byli němečtí obyvatelé z Náchodska, Policka, Novoměstska, Opočenska i z Hradecka.)Všude tam kolovaly lístky, ve kterých němečtí poddaní vyzývali, "aby se žádný neodvažoval na robotu jezdit a aby byl každý na tři dny zachystaný s chlebem, a aby čekal přistrojený napořád, jak ve dne, tak v noci." Prostě pohotovost. Příkazy byly číslovány. Za další se v těch letácích žádalo, "kdyby uslyšeli hlas na velký zvon, k tomu hlasu aby se každý sešel." A konečně výhrůžka dezertérům: "který by hospodář svůj příbytek opustil, tak že mají moci vyrabovat ho a vypálit." Češi nebo Němci, začínalo to vřít všude. Nejprve se akce soustřeďovaly do centra toho kterého panství, později nastoupila nová taktika: Je třeba hledat spravedlnost v Praze! (Zrovna v Praze ji chtěli najít.) Tam sedí páni, kteří zatajují patent, tam je třeba vydobýt svobodu!
"Vedle houfů, větvících se na množství praménků a táhnoucích křížem krážem venkovem od jednoho zámku ke druhé-mu, od jedné fary k další, začal vzrůstat proud směřující ku Praze. Byl ozbrojen - ale jenom klacky, vidlemi, zrezivělými zbraněmi. Dvakrát přitom narazil na vojsko: v závěrečné fázi u Prahy; a předtím: u Chlumce nad Cidlinou." V noci na 24. března 1775 přitáhl k vesnici Kratonohy houf, táhnoucí od Libčan. Hned v osm hodin ráno se pustil do ničení panské kanceláře:
Již pak v dvoře, v zámku
bylo vidět známku
příchodu toho,
i kamna rozbořený,
okna roztlučený,
škody přemnoho.
Tuto kostrbatou poezii má na svědomí královéhradecký student Jan Chvojka. (Svým zjevem byl prý nápadně podobný císaři Josefovi - rebelanti mu říkali proto "selský císař," a také měl přezdívku Student.) Potřebovali ho pro jeho rozhled i jazykové znalosti - uměl prý německy i latinsky. Složil Lamentaci o 92 slokách, ve které vylíčil nejenom rebelii ale i svou účast. Dlužno dodat, že ji psal ve vězení a že tudíž měla být jakýmsi jeho alibi. Ona ta Chvojkova účast na celé té rebelii nebyla asi zrovna dobrovolná. (To už dnes těžko někdo rozsoudí.) Což možná platilo o více účastnících. (Táž odpověď jako v prvním případě)
Toť měsíce března,
šestnáctý den sice,
vidět od Libčan
zástupy hlučící
k naší vsi Roudnici
běžet ze všech stran.
Přišel ke mně smělý
pacholík veselý,
ostře se točil
a řka: stroj se s námi,
půjdem na pány,
tak ke mně vkročil.
Já se začnu smáti
a jeho se ptáti,
koho s sebou máš.
Neptej se na to nic,
však nás tu bude víc,
hned je uhlídáš.
Toť jeden velký houf
běží do Kratonoh,
mně za ním taky
dva chlapové hnali,
a mocně strkali.
mezi sedláky.
Ať už chtě nebo nechtě, podílel se Chvojka - spolu s mnoha jinými - na rabování kratonožského statku, který patřil zámku v Chlumci. Zdejšího správce poddaní obzvláště nenáviděli, proto se po něm sháněli a zajali ho. Žádali, aby jim vystavil potvrzení, že tu provedli dokonalé dílo zkázy. Ne, že nic neprovedli, ale že to provedli. Doslova. Zapsal to ve svým pamětech kratonožský kantor: "Když všecko roztloukli a pobrali, chtěli mít atestaci, že jak od přednějších poručeno, že tak udělali. Pročež správce takto jich atestýroval ve škole kratonožské, poněvadž neměl na čem psát a čím psát v zámku: Já nížepodepsaný tímto atestýruji, že co troník platilo a lidská ruka přemohla, v rub a nic obrátili. Což se stalo v zámku kratonožském dne 24. Martii roku 1775. Matěj Josef Graulich, toho času správce." Zatímco organizátoři pochodu na Prahu se snažili co možná nejpoctivěji, aby se vyvarovali všeho, co by je mohlo charak-terizovat jako ničící element, proud jdoucí přes Kratonohy ke Chlumci naopak vyžadovat potvrzení, že to, co troník platilo (co mělo nějakou cenu), to že zničili. Před zkázou v Kratonohách vydrancovali zámek v Libčanech, pak táhli na Barchov, kde učinili škody (vrchností pravděpodobně zveličené) za 25 000 zlatých, a další směr: přes Barchůvky do Chlumce. Svůj destruktivní program chtěli završit právě tady.
Před městem se spojili s rebelanty, kteří sem dorazili z okolí. Kanceláře a byty zdejších vrchnostenských úředníků byly v panském pivovaru, kam vzbouřenci došli po hrázi rybníka. Místní posádka měla osm mužů a důstojníka, který viděl zástup a pochopil situaci. Zeptal se "zdaž koho honíte?" a svou otázku vzápětí ještě rozšířil:
Aj páni rychtáři,
kteří jste z vás moudří,
přistupte ke mně:
já se vás míním ptát,
co myslíte dělat,
povězte věrně.
Nám už je jasné, že takto situaci zveršoval Jan Chvojka. Jeho dílko zachytilo i výčitky, kterými nevolníci zahrnuli pana direktora:
Tu mnozí poddaní,
že jim pobral krávy,
mu vyčítají -
jest velký škůdce náš,
shoďte ho mezi nás -
dole volají.
Autor Lamentace patřil k těm vyjednavačům, které zástup vyslal za direktorem Antonínem Píčem. Situace byla dost napjatá, hrozila katastrofa, a tehdy se Chvojka rozhodl zasáhnout: zastal se správce: "On snad jen zloděje dle viny trestal..." Píč viděl, že je zle, že mu běží o kůži
- a proto počal sobě naříkati:
kteří jste moudří, hleďte mě šanovati.
Nastalo vyjednávání, rebelanti chtěli, aby jim písemně potvrdil, že je s robotou konec, chytrý direktor chtěl vzor, podle něhož by potvrzení podepsal, což byla samozřejmě výmluva, a tak Chvojka sáhl do kapsy a vytáhl z ní papír, který vzbouřenci prý dostali v kterémsi zámku, jenže správce pořád otálel, načež poddaní volali, že písemnost může napsat Chvojka, umí to přece, a pan direktor Píč to jenom podepíše. Situace se zdála být uklidněna. Docela ano. Správce dal vyvalit z pivovaru dva sudy, někteří rebelové vybíjeli byty a kanceláře, ostatní popíjeli, Chvojka se hleděl ztratit a osm vojáků taky poznalo, že ono bude nejlíp, když se rychle vypaří. A tehdy si nějaká hlava vzpomněla, že se nad městem tyčí zámek Karlova Koruna. Jenom malé zdržení: stojí za to. V našem pořadu, ale ještě víc ve skutečnosti, pakliže se zde ocitneme.
"Zámek si dal postavit jako své letní sídlo na začátku 20. let 18. století hrabě František Ferdinand Kinský, nejvyšší kancléř a nejvyšší lovčí Království českého. Plány zpracoval jeden z nejvýznamnějších barokních stavitelů italského původu Jan Blažej Santini-Aichel. Vlastní stavební práce na zámku řídil pražský architekt František Maxmilián Kaňka. Výstavba zámku trvala jenom tři roky. Když se chýlila ke konci, konala se shodou okolností v Praze korunovace císaře Karla VI. na českého krále. Panovník po korunovačních obřadech poctil nejvyššího kancléře Kinského tím, že přijal pozvání k návštěvě jeho právě dostavěného zámku. Na počest a památku císařovy korunovace a návštěvy v Chlumci nad Cidlinou pojmenoval majitel zámek Karlova Koruna. Samotná stavba má ojedinělý půdorys, který připomíná tvar královské koruny. Skládá se z válcového jádra a tří radiálně nakoso postavených jednopatrových křídel se čtvercovým půdorysem. Za druhé světové války byl zámek těžce poškozen požárem. Po rekonstrukci v 69. roce minulého století byl veřejnosti zpřístupněn. V současné době je zámek opět majetkem rodiny Kinských. Původní expozice byla nahrazena interiérovou, seznamující návštěvníky s dějinami rodu Kinských v portrétech a chovem koní Kinských - chlumeckých plaváků."
Konec odbočky. Před touto Karlovou Korunou stanul v onen březnový den dav tří set, možná čtyř set lidí. Chlumečtí měšťané s ním nesympatizovali, právě naopak. Možná, že padly i nějaké ty nadávky a několik místních mladíků proti venkovanům zaútočilo. V zámku byla posádka o síle třiceti mužů. "Chceme mluvit se správcem Kammlem!" Zatím výkřiky. Hned na to však padly na zámeckou mříž i kameny. Vojenskému veliteli je jasné, že rebelanty v případě útoku nezastaví, a tak běží za správcem, aby je šel uchlácholit a něco jim slíbit. Správce se váhavě obléká, dělá to pomalu, jako by čekal, že se něco přihodí, co změní jeho osud. Že dojde k něčemu nepředvídanému. A došlo? Došlo. I když to vypadá až neuvěřitelně. Jeden účastník všech akcí u Chlumce nad Cidlinou, o kterém víme jenom to, že to byl důstojník, napsal komusi dopis, ve kterém autenticky popisuje průběh událostí. "Dnes nalézám první okamžik, kdy mohu podat krátkou zprávu o zdejších událostech. Jsme v opravdové selské válce a tento vzbouřený lid je tak opovážlivý, že nejen zachází velmi tvrdě s venkovským obyvatelstvem (pisatel měl asi na mysli majetné sedláky), nýbrž také do základů ničí a plení nejkrásnější zámky a cokoli nalezne z jejich zařízení, to buď uloupí nebo rozbije a ničí. (Pan důstojník si zřejmě nemusel moc vymýšlet. No... on si asi nevymýšlel vůbec.) "Dne 22. Martii 1775 ve 12 hodin v poledne dostala naše setnina náhle rozkaz k pochodu, neznámo kam a proč. Odešli jsme téhož dne s poloviční výstrojí a prapor shromáždil se následující dne v Týnci nad Labem. Teprve tu jsme se dozvěděli, že musíme táhnout proti té zatracené chátře, když tu bylo mužstvo podělováno dvaceti ostrými patronami. Příštího dne, totiž 24., pochodoval celý prapor k Chlumci a tu jsme již narazili na rebely, kteří sem přišli o hodinu dříve než my, vyplenili vrchnostenskou kancelář i s bytem správcovým, pobrali vše, co mohli unésti, rozbili všechna okna a roztrhali všechny spisy v archivu - nezbývalo konečně než aby ještě zapálili dvůr. Bylo jich asi tři sta mužů. Když pak byli hotovi se dvorem, táhli do zámku Karlova Koruna s úmyslem, že tam budou řádit stejným způsobem a že při tom zavraždí mladého hraběte - desetiletého chlapce, který se však spolu s úředníky spasil útěkem. Ale v tom jsme naštěstí dorazili." Něčí štěstí to určitě bylo. Správce Kamml netušil, že se usměje i na něj. Právě v okamžiku, kdy se chystal vyjít s poručíkem ze zámku a odebrat se k bráně, kde na něho čekali vzbouřenci, objevila se u pečlivě zatarasených mříží skupina vojáků na koni. Nikdo nevěděl, odkud jsou a kde se tu vzali. Jako kdyby spadli z nebe. Ale to ještě nebyl konec. To byl teprve začátek. Pravda - začátek konce.

JAKO SEDLÁCI U CHLUMCE

 
Zámek Karlova Koruna u Chlumce nad Cidlinou  

"V pátek 24. března roku 1775. dostavil se k zámku Karlova Koruna u Chlumce nad Cidlinou, patřícímu rodu Kinských, houf rebelantů v počtu asi tří set mužů, V okamžiku, kdy se správce Kamml odhodlal vyjít z brány zámku a odebrat se k mřížím, kde na něho čekali vzbouřenci, objevila se u skupina vojáků."
A začala další kapitola toho zvláštního. poněkud absurdního dramatického kusu. Vojáci dorazili na chlumecké náměstí a odtud poslal velitel jistého poručíka Ertla s několika muži k zámku, aby zjistil situaci. Kůň zdivočele poskakoval mezi křičícími lidmi, kteří se tlačili k bráně. Vypadalo to, jako by ji chtěli přelézt, ale Ertlův příjezd je zarazil. Poručík se rozhlížel, on popravdě nevěděl, jak se má zachovat, když vtom spatřil mezi rebelanty jednoho, který mával v ruce nějakým papírem. "Co to máš?" - "To je naše poručení a rozkaz," prohlásil obědovický rychtář Matěj Chára a vystoupil z houfu. Poručík zachoval kamenný obličej, nezasmál se, a to mu možná zachránilo život. "Jaký máte rozkaz?" - "Jdeme do zámku a oni nám na kanceláři musejí podepsat, že jsme zde byli a všechno zkazili." Poručík se zase ničemu nedivil, vzal sdělení na vědomí, pouze rychtáře požádal, aby mu to lejstro podal. Když psal poručík později hlášení, uvedl, že to byly z předešlých míst (z Kratonoh a Libčan) dvě atestace aneb písemné potvrzení, jak se tam povstalcům podařilo zničit, nač přišli. Četl pomalu. taky získával čas. zástup kolem byl rozvášněný, tady se nedalo o ničem jednat. "To vám sám podepíšu. Pojďte se mnou dolů do města do mého bytu." - "A co správce? Čekáme tady přece na něho!" - "Zajmu ho a donutím, aby list taky podepsal. Potom můžete zámek zničit." A v tuhletu chvíli se objevil v dálce před Karlovou Korunou správce Antonín Kamml. Šel pomalu co noha nohu mine. (Nelze se mu divit, že nějak moc nespěchal.) U mříží zahlédl cizího důstojníka (to byl poručík Ertl), který mu zašeptal: "Pojďte se mnou, nic se vám nestane, dole ve městě jsou vojáci. Je třeba tady ty lidi uklidnit, a pak -" Co pak, to nedopověděl, protože vykročil, správce před ním, vedle něho Matěj Chára, kůň poručíka Ertla klusal za nimi doprovázen dvěma vojáky. Chára ještě řekl pozoruhodnou větu, určenou poručíkovi: "Pane, vy nevěříte, jak nás ty lidi soužili, že možná obstát nebylo,. nyní tomu ale jedenkrát musí bejt konec a musíme to mít písemně, zámek a všechno musí bejt zkažený a v nic obrácený!" Mezitím došli k aleji, která vedla k městu, Chára ještě vyzval rebelanty, aby odtud neodcházeli (protože někteří chtěli jít s ním), a pak se to stalo: Od města se výhrůžně blížilo vojsko. Poručík Ertl se totiž dlouho nevracel a proto vydal velitel rozkaz k postupu na zámek. Všechno se odehrálo naráz: Chára byl zajat, ostatní - když viděli namířené pušky - začali prchat. Zmatek nad zmatek. Nám neznámý důstojník zachytil všecko v dopise: "Ačkoli se rebelové při spatření vojska dali na útěk, přece jich bylo čtyřiasedmdesát zajato, dva zabiti a dva skočili v úzkostech do rybníka, kde svou duši bědně vypustili. Raněných bylo jedenáct. Téhož dne byla setnina odeslána do Bydžova a zůstala tam spolu se čtyřmi další setninami, aby hájily pokladnu a město. Toho dnes jsme měli jinak do rebelů pokoj, ale všichni jsme zůstali ve dne v noci ve zbrani."
To byl první střet, který se u Chlumce odehrál. Člověk by čekal, že vzbouřenci (zastrašeni neúspěchem) prostě odtáhnou k jinému zámku. To, co by člověk čekal, se ale nestalo. Nenávist k panským robotám, touha po svobodě, to všechno bylo silnější. Co se dálo dál, o tom máme svědectví opět od neznámého pisatele: "V sobotu 25. března 1775. roku přišel zástup asi dvanácti set sedláků před město a poslal k velícímu majorovi své vyslance, kterým bylo uloženo vznést dotaz, zda velitel dovolí, aby byl vrchnostenský zámek vypleněn. Major jim však na to odpověděl, že budou postříleni jako psi, jestliže se od města nevzdálí; načež oni město opustili. Politováníhodné bylo, že tito vyslanci byli lidé nevinní a od rebelů násilím odvedení - jinak bychom s nimi byli docela jinak naložili." Copak je mohlo k tomu majorovi přivést? Naivita. nebo ještě něco horšího? Představa, že by jim velitel dovolil vyplenit zámek. a současně jejich korektnost (jdou přece požádat o svolení zničit panské sídlo). to všecko dává tomu dramatu rysy přímo neopakovatelné.
"Tu noc (tedy 25. března 1775) museli jsme opět zůstat ve zbrani, přestože pršelo a velmi hustě sněžilo. V neděli dne 26. hned na úsvitě přišel tento zástup opět před město a chtěl vzít zámek útokem. Tu, ačkoli jsme neměli rozkazy, cítili jsme se konečně nuceni odrazit násilí násilím. Jedné setnině bylo nařízeno, aby rebely napadla: ti pak, ačkoli jen několik z nich bylo ozbrojeno střelnými zbraněmi a ostatní toliko neobyčejně velkými klacky, přece jen se postavili z počátku na odpor a vskutku skolili ručnicemi dva muže s bodáky; jakmile však bylo proti nim vystřeleno několik ran a někteří z nich zůstali ležet mrtvi, jiní pak byli těžce raněni, tu počali couvati a konečně se dali na útěk. Ale jelikož jim vpadlo do zad půl setniny, bylo jich 211 zajato. Nyní máme v Chlumci 85 zajatých a 23 raněných sedláků, jež nyní podrobuje bydžovský krajský adjunkt přísnému vyšetřování. A na závěr ještě dvě pozoruhodné věty: Od dnešního dne sem již sice žádné rebelové nepřicházejí, ale táhnou jinudy, plení a zabíjejí lidi, pročež a také, aby byla posílena místní posádka, přijelo sem dnes 30 husarů. Přejeme si, aby všechna ta holota pošla, neboť dnes je to již osmý den, kdy nikdo z důstojníků ani u mužstva se nesmí svléci ani ulehnouti."
Kvůli větší přehlednosti si sled událostí zrekapitulujme: 24. března (to byl pátek): srážka mezi zámkem Karlova Koruna a městem, při níž byl obědovický rychtář Matěj Chára zajat, s ním další 74 rebelové, 2 zabiti a 2 se utopili. 25. března (sobota): zástup asi tisíce dvou set povstalců přišel před Chlumec a poslal za vojenským velitelem delegaci, zda mohou vypálit zámek. Ztráty žádné, delegace odmítnuta. 26. března (poslední březnová neděle): hlavní srážka, při které poddaní zaútočili na zámek. Ztráty u vojska: 2 padlí. U vzbouřenců: 5 mrtvých, 3 utonulí, zajato 211 poddaných. Zajatce vedli od zámeckého rybníka přes město s uřazenými knoflíky od kalhot, aby si je musili přidržovat a nemohli prchnout. Náramně podívaná pro chlumecké měšťany, do kterých teď - když už nic nehrozilo - vjela bojovná nálada. (To nám jde dodnes: jakmile je odtroubeno, v tu ránu začnou někteří našinci vášnivě bojovat.) Kromě dosavadních mrtvých se umíralo stále dál ve stavení, kde byli drženi pochytaní rebelové, v panském rajčuru. Toto podivné slovo pochází z němčiny - původně zde stály konírny a proto nesla budova lidové pojmenování Reitschule - jízdárna, počeštěně rajtšůl, zlidověle rajčur.
To jaro v 75. roce bylo extrémně chladné: Už třetí století stále platí a dosud ještě nepadl teplotní rekord z 24. března roku 1775, kdy se začalo v Klementinu pravidelně měřit: Minus 15,4° C. "Už v sobotu 25. března pohřbili ve vší tichosti šestnáctiletého Josefa Šebka z Máslojed, který (dřív než skonal po útoku vojska na hrázi rybníka předešlého dne), stačil přijmout od chlumeckého kaplana svátost umírajících. Jinak by býval skončil jako mršina, hůř než vrah nebo zločinec, zahrabán na místě. Podle rozhodnutí hradecké konsistoře měli být ti, kteří skonali bez přijetí svátosti, pochováni tam, kde byli nalezeni. Ti pak, kteří zemřeli smířeni s Bohem, uloženi někde u kříže nebo sochy, avšak bez církevních obřadů. Vedle Šafka ještě třem zraněným, kteří zemřeli ve vězení, obstarali příbuzní pohřeb na hřbitově: Matěji Fikarovi z Dobřenic, stáří 55 let, Václavu Havlovi ze Sedlic, stáří 38 let, a Janu Hladíkovi z Velkého Barchova, stáří 35 let." To byly čtyři oběti, které zemřely ve chlumecké jízdárně neboli v rajčuru. Při srážce u Poličan pravděpodobně zahynul jeden člověk, i když první jaksepatří nafouklé zprávy hovořily až o třech stech mrtvých. K boji došlo i u Trutnova, jakož i v dalších koutech české země. A všude mrtví. Ale ještě jich nebylo dost.
Mezitím skončil (přímo katastrofálně) i nejsilnější houf povstalců, který táhl na Prahu. Rozprášil ho vojenský oddíl pod vedením hraběte Nostice. První český kritický dějezpytec Gelasius Dobner o tom jako současník poznamenal: "24. března za samého svítání ujal se té záležitosti nejvznešenější hrabě Antonín Nostic. Dobře ozbrojen vyrazil na koni s pěti sty pěšáky a stovkou jezdců proti těm pobudům, které v počtu takřka osmi set zastihl právě mezi Invalidovnou a Libní, když se chystali na Prahu."
Jak to bylo tenkrát na špitálské rovině, zhruba na území dnešního Karlína? Sedláci se hnuli k Ďáblicům a k Vinoři, zatímco ráno vyrazili proti nim Poříčskou branou za jízdou granátníci - namířili si to k Libni. Uprostřed polí pod žižkovským vrchem dominoval krajině čtvercový komplex budov, který tu stojí dodnes - Invalidovna. Tenkrát tu byl ovšem osamocený. Od Vltavy až po novoměstské hradby nebyly víc než všehovšudy dva domky. Prostranství před kasárnami invalidů jako stvořené jako útok jízdy... zato utéci nebylo kam. Na jedné straně řeka, na druhé dlouhé průčelí a dále samá rovinatá pole, ani kousek lesa, křovin nebo aspoň meze. Ostatně sedláci si nevybírali bojiště, to je ani nenapadlo. Z té se doby se zachovalo několik dopisů a také několik barvitých líčení, některá z nich i veršovaná, o tom, co se na Špitálském poli v ten březnový pátek vskutku stalo. Většina pocházela z doby daleko mladších, my však vezmeme zavděk líčení očitého svědka o událostech včerejšího dne: "Včera hned ráno se dva tisíce nevolníků rozdělily na mnoho houfů, aby zalarmovali vesnice v okolí, v noci ještě vyrabovali židovské domy v Libni. Téže noci došly o tom do města zprávy. Časně před šestou hodinou vytáhl hrabě Nostic se svým průvodem a za Invalidovnou narazil na houf pěti set rebelů. Ti, když uviděli tolik vojáků, chtěli utéci, ale jezdectvo přicválalo z obou stran a většinu jich obklíčilo, takže odhodili své hole a vzdali se. Všichni byli zavřeni do Invalidovny, kde nyní leží na dvoře a na chodbách jako dobytek. V deset hodin byli hned posláni guberniem komisaři, kteří si dali předvést muže za mužem, zapsali jejich jména a bydliště a pátrali po náčelnících. Dvanáct z nich bylo v průvodu osmdesáti mužů a důstojníka odvedeno do vazby. Jsou prý to samí Češi a jejich naříkání je všeobecné: ´Ti kluci Němci!´ Na ně svalují všechnu vinu. Odpoledne tu a tam zas nějaké pochytali, takže v Invalidovně může být již zavřeno na 600 mužů." Celé tažení se rozptýlilo do houfů, operujících na vlastní pěst od Libně až po Veltrusy na severu. V Roztokách a u Veltrus překročily skupiny Vltavu směrem na západ. Pro jízdu samozřejmě nebylo zatěžko v jednom dni veškeré buřičské oddíly rozprášit. Už žádný střet? Jeden se ještě odehrál. S vojáky? Nejprve ne. Když přitáhla skupina rebelů od Roztok k Úněticům, postavili se proti ní zdejší vesničané. Stateční chasníci... Nebylo těžké být statečný, když na dohled byla vojenská posila. Když bylo po všem, odměnila svatovítská kapitula, vrchnost Únětických, věrné poddaní dvěma tisíci zlaťáky. Každoročně na památku události dostávala obec dalších osmdesátek zlatek. Jestli je dostává dodnes? Určitě ne. Je jiný režim a jiná měna... a podle jakého kursu by se taky přepočítávaly zlatky na koruny české?...
Kterak jest byla hojná
u Prahy selská vojna,
kterak páni ujížděli,
musím říct zrovna,
skovávali peníze,
stříbrný také lžíce,
do klášterů, na fary,
kam který může...

Hlejte jak byla zbrojná
u Prahy selská vojna,
jen někteří sedláci šli,
musím říct zrovna,
když by byli všichni šli
a do Prahy se sešli,
tak by byli po kameni
Prahu roznesli.

Guberniální komisaři, krajští hejtmané, důstojníci, všichni dostali pokyn trestat a hromadně zatýkat. Houf, který se odštěpil mezi Chlumcem a Poděbrady, narazil u Kosmonos nedaleko Boleslavě na vojáky a husary. Rebelové byli pochytáni, ale nevešli se do mladoboleslavského krajského vězení, tak je zavřeli na hřbitově u kostela. Po celé dny i noci střežily hřbitovní zdi vojenské hlídky. "Jelikož počínání rebelů nabývá způsobů lupičských a ohrožuje kostely a rychtáře," praví se v oběžníku bydžovského hejtmana, "nelze považovati tyto lupiče a rebely za řádné poddané. Vojáci proto dostali příkaz, kdekoli narazí na povstalce, aby je hned pochytali a ty, kteří se budou vzpouzet, aby postříleli. Nemá již býti dbáno výmluv těch, kteří tvrdí, že byli přinuceni jíti s sebou. Když rebelové zaútočí na nějakou ves, nechť rychtář ihned vyšle posly k nejbližší vojenské posádka a dá zvonit na poplach. Sousední obce mají ohrožené vsi přispěchat na pomoc. Proti všem, kdož se tak nezachovají, bude vojsko postupovat jako proti samotným rebelům." Což ještě nebylo všechno, neboť musely přijít tresty. Poddaní, kteří se nedopustili ničeho jiného, než se šli v houfu od zámku k zámku, poslat domů! Ty, kteří provedli něco menšího, potrestat karabáčem! A konečně organizátory a vůdce předat kriminálním soudům! Kdyby se snad některý z poddaných dopustil násilí proti vojsku nebo proti vyšetřujícím komisařům, má být pro výstrahu oběšen. V rámci stanného práva měly padnou ještě pár dalších hlav. Nehledali se však ti, kteří skutečně vystoupili proti vojsku; jednoduše se z rebelantských houfů vybralo pár mužů, aby jejich osud působil jako výstraha. A tak na kůlu v Mladé Boleslavi byl oběšen Jan Kopřiva, v Českém Dubu Jindřich Pichler a Václav Radim visel v Novém Bydžově.
Zbývalo ještě účtování za pochod na Prahu. První v řadě těchto čekatelů na smrt byl už 29. března muž, o jehož jménu se dlouho nic nevědělo. Dobový zpravodaj si pouze povšiml, že byl urostlý, měl šedivý kabát, na hlavě malý kulatý klobouk, na krku okruží. Na popraviště ho doprovázela jeho žena se třemi dětmi, která plakala a co chvíli si před některým z pánů klekala a prosila o milost. Ctihodný Gelasius Dobner o průběhu popravy napsal: "A protože sedláci všude dříve vyhrožovali, že se velmi zle pomstí, stane-li se, že někdo z nich přijde o život, bylo tedy brzy ráno vyvezeno na místo popravy, které bylo u Libně, osm děl a tam v kruhu rozestaveno na jistou vzdálenost vše potřebné i s dělostřelci. Při popravě pak místo obstoupily dvě řady pěšáků vpředu, dvě řady vzadu, ze stran jezdci." Jméno prvního popraveného se podařilo vypátrat. Byl to rychtář z Přezletic Josef Černý. Měl tři děti a jeho manželka čekala čtvrté. "Na popravu si vzal pravý český kroj. Vedli ho Poříčskou branou k Invalidovně, kde se prý dopustil slovní urážky státního úředníka. Pověsili ho pověsili na čekanu a pod krk umístili tabulku ´Buřič selského lidu a spoluraubíř.´ Jeho žena zemřela při porodu nedlouho po něm." Stanné soudy pokračovaly. Další obětí byl šestadvacetiletý selský pacholek, jehož jméno se nezachovalo. Šlapal v roztockém kostele po hostiích, které vysypal z kalichu. "Byl jste opilý?" "Ne, vůbec ne, a dobře jsem věděl, co dělám." Čekala ho tedy smrt, k popravě došlo před Karlovou branou, která má dnes název Písecká a stojí kousek od Belvederu. Ještě pár pražských bran nedostalo svou oběť, popravovalo se tedy dál, na řadě byl syn hospodáře, jmenoval se snad Josef Dvořák. Právě u něho v Roztokách sloužil pacholek oběšený před ním. A mladík asi devatenáctiletý byl popraven u brány Újezdské, vedoucí z města ke Smíchovu. Další exekuce se udála u Vyšehradské brány, prý to byl jakýsi Josef, šafář profesí nebo snad příjmením, z Postřižína.
Kolem selského povstání roku 1775 odjakživa panovaly a dodnes panují mýty, na kterých je pravdy asi tak... no, 10,2 procenta. Brzy po celém tom dramatu se do zprávy i kronik dostala tvrzení, zveličená náhle vzkypělým strachem ohrožených šlechticů, vrchnostenských úředníků a měšťanostů, neboť strach má jak známo veliké oči. Šeptanda narostla do obludných rozměrů. Jako přímo ukázkový příklad nám může posloužit dopis nadporučíka Víta Wandratschka, v němž pisatel hlásí se vší hrdostí: "Nevím, kde mám dříve začít. Většina rebelů jsou tedy sedláci a lupiči....k tomu pak luza, jež se nemohla dočkat loupení. Tak to vypuklo. Shromáždili se ke svému sněmu, jenž se prý sešel u Náchoda a loupili a plenili všechna místa a zámky, kudy táhli. Jejich sněm byl ukončen 29. března a byl stanoven den zániku Prahy a v Čechách ležícího vojska, totiž 15. květen, před svátkem svatého Jana. Tu chtěli sedláci formou procesí přijít do Prahy; na vesnicích měli vojáky pobít a použít jejich zbraní. Ti pak, kteří by s procesími přišli do Prahy, měli na šesti nebo sedmi místech založit ohně, aby vojsko bylo zaměstnáno hašením. V tomto zmatku chtěli se zmocnit bran, spoutat nebo pobít stráže tu stojící a potom otevřít brány a veškerou moc vydat rebelům, kteří měli být zčásti ozbrojeni zbraněmi a dlouhými píkami. Již byli chyceni kováři, kteří takovéto zbraně zhotovovali. Zároveň chtěli vypustit Rožmberský rybník. Při výsleších vypovídali, že nechtěli šetřit žádné dítě v mateřském těle. Většina z nich jsou husité. Ale Bůh, jejž musíme za to po celý život velebit, milostivě odvrátil tento snad již dávno zasloužený trest." Jak již řečeno, všechno bylo jinak. Padla tu již řádka jmen, ale záměrně jsme se doposud vyhnuli jednomu. Patřilo rychtáři ve Rtyni, který se jmenoval Antonín Nývlt. Zdá se, že pokud se vskutku jednalo o případ pokusu o státní převrat, tak právě jeho role byla zásadní. Neboť se ocitl v čele selského guberna.

SELSKÉ GUBERNO

 
Rtyně v Podkrkonoší  

Počkejte jenom páni,
hrabata a baroni,
až přijdou všichni sedláci,
bude hůř s vámi,
budou lítat paruky,
kokrhele, šlejfroky,
bude v Praze naříkání
od každý děvky.
Městečko Rtyně přidává ke svému jménu ještě v Podkrkonoší (to aby se nepletla se Rtyní u Jaroměře a tou, co je nad Bílinou). Na kopečku nad ním je vzácná památka, dřevěná zvonice z roku 1544, ve svých základech dvanáctiboká, její trámy drží pohromadě dřevěné hřeby.
Kolem této zvonice je hřbitůvek, úměrně velký počtu obyvatel městečka. Na pomníčku hned u zdi zvonice je fotografie muže, který vypadá rozhodně starší než za třicet let. V těch třiceti zemřel; kdoví, třeba ho poznamenala nemoc. Má ulízané vlasy, taky knírek pod nosem, působí dojmem tichého, nevýbojného člověka, ale zdání může klamat, objektiv fotoaparátu dokáže zhypnotizovat i onačejší bouřliváky. Ten muž se jmenoval Theodor Nývlt a v roce 1901. jím měl vymřít rod Nývltů tady ve Rtyni, i když. podle telefonního seznamu jich zde dnes žije nejmíň deset. Už to ale nejsou přímí potomci toho "našeho" Nývlta. Antonína.
Osobě Antonína Nývlta se věnuje ve svém románu Skaláci i Alois Jirásek. Narodil se necelých sedmdesát let po rychtářově smrti, a skoro v sousedství z - jeho rodného Hronova to bylo přes Červený Kostelec do Rtyně asi ne deset kilometrů. Dá rozum, že Nývltova osoba nemohla jeho historickému a spisovatelskému zájmu: "Nedaleko kostelíku ve vsi Rtyni stojí rozsáhlý statek, známý po okolí jménem »rychta.« byl to statek svobodnický, jehož majitel robotu na panském nevykonával; požíval rozmanitých svobod a privilejí již od Jiříka Poděbradského znova potvrzených. Tu sídlili dědiční rychtářové, kteří nápoje směli prodávati, majíce tu výsad, že mohli třikráte do roka doma si vařit. O svatém Janě a o posvícení směli si koupiti nápoje, kde chtěli, jinak byli zavázáni pivo v úpickém pivovaře si kupovati. Tehdáž to byl velký dřevěný statek, obrácený štítem k silnici, jež se vinula z vršku kolem do vsi. Nad jediný stropem stavení vypínaly se dvě strmé doškové střechy, z nichž voda do žlabu mezi nimi položeného stékala; na příčném prkénku pod kabřincem střechy k lomenici v Ostrém úhlu připevněném poznamenáno bylo důkladnou literou, kdo stavení vystavěl, a na konci zprávy byl veršík zbožného obsahu. Kol velkého dvoru stála hospodářská stavení a šuměly košaté lípy, z jejichž korun vyčnívaly střechy vážné, staré budovy. Přes cestu na výšině stál kostelík, nedaleko pak vypínala se nad vsí dřevěná zvonice na kulaté, kamenné podezdívce."
U té jsme se už podívat byli. Teď nás čeká rychta. Toto slůvko nabylo v době moderní i jiné významy než ten původní, ba i slangové, ale ve skutečnosti to bylo obydlí, sídlo rychtářovo, a rychtář, ten byl jakýmsi úředníkem s nižší soudní pravomocí, dosazovaný feudální vrchností do měst i do obcí.
Rychta byla památkou staré svobody. Odedávna bydleli na rychtě Nývltové rychetští - teď tu vládl Antonín Nývlt, jenž v bídě všeobecně trpících sousedů se ujímal. Netrpěl nouzí a porobou, utlačování se netýkalo jeho, a přece pomýšlel, jak by zlo zapudil. Hospodář to byl moudrý, povahy velice dobré. Toto hodnocení nějak neladí s obrazem vzbouřence, rebelanta, povstalého sedláka, který mává nad hlavou cepem nebo vidlemi a v očích má hrozbu. Osmačtyřicetiletý Antonín Nývlt byl nejenom svobodným rychtářem a úspěšným hospodářem, hospodským ve Rtyni, ale také příbuzným náchodského důchodního a poté (když povýšil) tak dokonce i správce Davida Nývlta; byl bratrancem farářů v blízkém Bohušíně a červeném Kostelci. Svým způsobem vesnická honorace. Měl blízko na zámek i na faru, jak to dosvědčují křtiny Nývltových dětí. Za kmotru chodila dcera náchodského vrchního a křtili je Nývltové, faráři z příbuzenstva. "Osudy Nývltovy ukazují," praví se v knize profesora Josefa Petráně Rebelie, "že v poválečném období, i přes hladová léta 1771 a 72, měl podnikavý sedlák naději na úspěch. Přebíral hospodářství roku 1750. až neúnosně zadlužené, což také nebylo žádnou zvláštností, předával je však synovi třináct let po rebelii čisté. A nejen to, postaral se o řádné obdělávání víc než jedenapůllánového statku a k němu přikoupil chalupu, pole a ještě pronajímal půdu od faráře." Nývlt jako svobodník nemusel robotovat. Rychta byla svobodná, ale měl - jak jsme slyšeli - přikoupená pole. Z těch mu vrchnost robotu neodpustila. Tato povinnost ho ale nejspíš nějak zvlášť netížila, protože v roce 1777, když se vyjadřoval, zda chce robotovat podle nového patentu nebo podle starého vrchnostenského předpisu, zvolil panskou normu.
"Když se v Havlovicích na Náchodsku doslechli o patentu, který měli mít tepličtí Němci, vypovídal zdejší farář Gittlinger, uchytili se toho a uradili se u rychtáře Jana Krále, aby tam do těch Teplic některé sousedy odeslal za zvědy. I dobrovolně dva jsou se tam vydali, jeden sedlák a druhý kolář, a tam takový patent sobě vyzdvihli a s sebou domů přinesli." Patent, který si vyslanci od teplických Němců přinesli, byl zřejmě robotní patent Marie Terezie z roku 1771, ve kterém se stanovala nikoli svoboda, ale tři dny roboty v týdnu. žádný neexistoval. "Kolář s tím patentem po celém panství náchodském běhal, až se také do Rtyně na rychtu dostal Antonínu Nývltovi a tam u nich celou radu učinili a jemu slíbili, že oni jeho ve všem poslušni budou." V neděli 19. března 1775 večer se sešli v hospodě u rtyňského Nývlta rychtáři z okolí. nemohli souhlasit s rozpisem robot na další týden, který dostali předešlého dne z kanceláře. (Měli nejspíš se správcem ujednáno něco jiného.) Rozhodli se toho večera, ž0e hned ráno půjdou urgovat svou věc na zámek, což znamenalo, že v pondělí nenastoupí na robotu. Hned k tomu narychlo ještě v noci a ráno obeslali do Náchodě celé obce. Jejich poslové s touto novinou nadělali dost hluku v okolí. Lákavá zvěst nakazila sousední trutnovské, kteří téže noci stačili dát zprávu štafetou všem domácím obcím. Po ránu se stavili s houfem ve Slatině u rychtáře Řeháka. Chyběl večer na poradě. Nejspíš dřív do rtyňské hospody chodíval, protože hned pojali podezření, že jejich společnou věc zradil. Chtěli ho mít s sebou - byl (podobně jako Nývlt) dobře zapsán u vrchnosti. (Být dobře zapsán u vrchnosti, to je vklad do dobré banky.) Rychtáře Řeháka sedláci spráskali a dovlekli s sebou na nádvoří zámku. Za lásku a věrnost ho pak vrchnost odměnila dědičným rychtářstvím a zbavila všech povinností. Pod dojmem skličující podívané, jakou měl pod okny, byl správce velice povolný a přístupný jednání. Ať prý jen Nývlt připraví dohodu. On ho totiž znal jako obratného, dobře smýšlejícího a zámožného muže, kterými svými pokyny usměrnil špatně smýšlející, aby upustili od páchání mnoha nepřístojností. Zatím Nývlt s celou rychtářskou radou připravili narovnání podle vlastních představ. Nezrušili robotu (to by bylo proti regulativu Jejího Veličenstva), pouze ji upravili: Z jednoho usedlýho měsíčně jeden den jezděcí roboty s párem koňma, item pěší za celý rok 6 dní. Tam, kde dřív bývaly dva až tři dny týdně, teď vycházel jeden měsíčně. Celý týden se pak dveře v hospodě u Nývltů netrhly: obce domácí i z cizích panství žádaly vzor a guberno jim jej ochotně poskytovalo za poplatek na papír a pro písaře. Najednou měla selská vláda kancelář a vybírala peněžní sbírku.
Kancelář selské vlády úřadovala zřejmě nepřetržitě. Na výpisy z patentu a vzor robotní normy, který připravila, čekali ve Rtyni vyslanci obcí ve frontě. Robotní klíč Náchodských přijali rychtáři z Trutnovska, Chvalkovicka, Policka, Broumovska, Vrchlabska, Teplicka, Opočenska, Novoměstska. Nývlt a jeho přátelé neorganizovali pochod ku Praze, ani neřídili tažení houfů v severních Čechách. Tato rebelie spočívala v několika souběžných a nezávisle na sobě probíhajících akcích, které měly společné heslo: zlatý patent.
Povstání bylo připraveno. Všechno mohlo začít, nebylo však pořád stanoveno pevné datum. Padal sice v úvahu 19. březen, svátek svatého Josefa, ale nic napevno určeno nebylo. Povstalci (budoucí povstalci) se sice scházeli, shromažďovali se, stýkali se (ale jenom z nejbližšího okolí - vzdálenější museli jednat na vlastní pěst). Jméno selského gubernátora padlo v Praze poprvé při čtení dopisu Karla Josefa Bienenberga, což byl adjunkt, pověřený krajským hejtmanem hradeckým, aby pochytal a zatkl přední odbojníky. Jméno Antonína Nývlta se do budoucích staletí rozletělo zeměmi českými a není neznámo ani dnes.

Poslední komentáře
19.03.2016 04:03:15: Mýlíte. Jsem si jistý. Pojďme diskutovat. Napište mi PM, mluvit. :-D Rozevírací seznam excel
20.08.2009 14:03:36: Dobrý den,opravdu pěkný článek.Z vašeho článku jsem se doposud dozvěděl asi nejvíc o sedlácích u Chl...
20.01.2009 21:49:08: Hezký den, děkuji za nádherný článek. Mám na Vás jen malou prosbičku, již nějakou dobu nemám jasno v...
 
Made by: MICHAL ŠEDIVÝ studio Lísek 26 Postupice ANNO 2006