O kráse země i historie naší

Vítejte na nicotna.osoba.cz Michal Šedivý

Sbírka vlakové pošty

Církev svatá

Josef II.

Přítel kacířství veškerého

Toleranční patent - Foto: Muzeum regionu Valašsko

Toleranční patent

Na záležitosti víry pohlížel Josef s volnomyšlenkářskou velkorysostí. Dávno mu vadil vypjatě katolický kurs, pěstovaný v říši s tichým souhlasem matky. Vnímal jej jako přežitek minulosti. Sám byl formálně katolíkem a všemi povinnými rituály osvědčoval svou víru (byla to vskutku víra... nebo mimikry?).

Fakticky mu ale tanuly na mysli jiné povinnosti, než aby se vyžíval ve zbožnosti. Vůči povinnému státnímu jednověří odedávna vznášel oprávněné námitky z osvícenské argumentační výzbroje. Z mravního hlediska bylo přece náboženské násilí v rozporu nejen s přirozenými lidskými právy, ale i s duchem křesťanství. Proti totalitě víry vystupovaly i důvody politické a ekonomické, od problémů s emigrací, se sektami, s nebezpečnými sympatiemi tajných nekatolíků k Prusku, až po zhoubný izolacionismus říše. Vždyť věroučná nesnášenlivost bránila tolik potřebnému přistěhovalectví. Cizí podnikatelé a jejich kapitál nemohli volně přicházet do země, občas udělované výjimky jen zdůrazňovaly rozpor mezi potřebou a faktickým stavem. 

"Poznat pravé náboženství je vzácný dar boží," vyjádřil se Josef II. „Toho však nelze dosáhnout násilnými prostředky.“ To napsal už někdy v roce 1777. V souvislosti s náboženskými nepokoji na Valašsku přiměl v té době matku, aby konečně zastavila alespoň trapné vybírání velikonočních zpovědních cedulek, a zrušila tak nátlakem vynucované návštěvy mší a svatého přijímání. Věděl však, že je to málo, že je to jenom jeden dílčí krůček vpřed. Případ Valašska mu definitivně potvrdil nezbytnost náboženské tolerance. Jak to tenkrát bylo? My jsme tyto události minuli jen letmo, stojí za to se u nich na chvilku pozastavit. Jezuitští exmisionáři (exmisionáři proto, neboť jejich řád byl před čtyřmi let zrušen) začali na Valašsku v dubnu 1777 úskočně vyhlašovat, že vláda brzy povolí náboženskou svobodu. Kraj vzdorných Valachů, mezi nimiž bylo plno tajných nekatolíků, začal vřít. Během tří týdnů se šedesát obcí přihlásilo k protestantství. V malém Vsetíně z tisíce sta obyvatel jich zůstalo věrnou katolictví pouze 150. Vzápětí se však ukázalo, že šlo o nastraženou léčku. Protestanti měli být vylákáni ze svých úkrytů a pak persekvováni. Jenomže temperamentní Valaši zareagovali po svém. Po valašsku od země. Odmítli provokaci (to se dalo čekat) se zbraněmi v rukou. Především však odmítli znovu se vrátit do pokorného katolického stáda. Komisaři, vyslaní s úkolem bouřlivou situaci pacifikovat, se neobešli bez vojenské asistence, a výsledkem bylo kromě mnoha deportací, káznic a vojenských odvodů také šest těžce raněných a dokonce čtyři mrtví. Marie Terezie byla nakonec přinucena k ústupkům. Souhlasila s tichou tolerancí, která znamenala souhlas s rodinnými soukromými pobožnostmi valašských evangelíků. Represálií mělo být napříště použito jen proti nekatolíkům "neklidným," projevujícím svou zbožnost veřejně. V zásadním nesouhlasu s polovičatým, pokryteckým řešením matky Josef tehdy vyloženě zuřil a s konečnou platností si předsevzal, že on jednou víru na bodácích udržovat nebude.  

Politické tání začalo okamžitě poté, co se Josef II. chopil samostatné vlády. Hned ke 31. prosinci 1780 vydal první nařízení, týkající se náboženské problematiky: zrušil koniášovské katolické misie, dohlížející na pravověrnost v krajích a pátrajících po zakázaných knihách. V květnu 1781. roku padla další stará bariéra: byl povolen návrat evangelíkům. Nekatoličtí exulanti se tak po více než sto padesáti letech (čili ve své třetí nebo čtvrté generaci) mohli beztrestně vrátit do vlasti. Těch, kteří o to stáli, se ve skutečnosti už příliš mnoho nepřihlásilo, nicméně z politických hledisek představoval Josefův čin naprostý převrat. A další krok: likvidace cenzury, s jejímž bouráním jsme se na toulkách Josefovou dobou už potkali. Zrušená cenzura sice nepřestala existovat úplně, u vídeňského dvora působil nadále vrchní cenzorský úřad, prováděl však zásahy jen výjimečně, podle zásady: Zakázány mají být je spisy urážlivé, štvavé a křivdící. Od roku 1781 panovala v rakouské monarchii prakticky úplná svoboda tisku. Josef ji zaváděl se vskutku osvíceným odůvodněním, že je úkolem vladaře, aby rozvíjel a podporoval veřejnou kritiku, neboť jen tímto se může poučit, zda jsou jeho opatření dobrá či špatná. (Dobrá výbava pro politika jakékoli doby. I té naší.) V prvním období náhlého uvolnění tištěného slova ovládl říši chaos. Rakouskem se převalila divoká záplava různých brožur, pamfletů, filipik. Psalo se o všem, kritizovalo se všechno, probíraly se věci důležité i okrajové, závažné názory se mísily s tlacháním, dobrá literatura se senzační i lascivní. Škvár a sprostota zvítězily. (Nic nového pod sluncem, že.) Konzervativci začali s křikem poukazovat: Co plyne z toho, když se nevzdělancům dá svoboda slova? I císař Josef II. byl ze záplavy hrubostí, nevkusu a hlouposti rozčarován, ale svobodu tisku nezrušil. Cenzuru nezpřísnil, pouze zavedl nevelké poplatky za povolení tisku. Časem z chaosu začala krystalizovat vážnější publicistika a kvalitnější literatura. Tisková svoboda za Josefa II., tedy před víc než dvěma stovkami let a pod "knutou Habsburků" měla skoro stejnou tvář, jako ta, kterou jsme zažili po roce 1989.  

V září 1781 císař rozhodl o zavedení "rozumné toleranční soustavy." Na základě smělé, v tehdejším nazírání takřka buřičské teze, že víra je privátní záležitostí občana, povolil soukromou bohoslužbu a udělování občanských práv luteránům, kalvinistům, pravoslavným a Židům. Těmito několik kroky vyvrcholila příprava na hlavní strategický tah. Josef postupoval opatrně. (Už měl svoje zkušenosti.) Dlouhé porady ve Státní radě, ve které se vytvořily dva světonázorové tábory, vytvořily jakýsi paraván (aby se za něj mohl panovník ukrýt). Císař vysvětloval, že dominantní, tedy katolické náboženství, bude i nadále upřednostňováno. A tak byl konečně 13. října roku 1781 vydán toleranční patent, jenž protestantům a pravoslavným v dědičných zemích monarchie umožňoval "soukromý výkon náboženství." Zvony, výstavba kostelních věží a bran jim i nadále zůstaly zapovězeny. Každý sice mohl věřit po svém způsobu, ale právo na veřejné vyznání víry, na její šíření a na misie bylo v Rakousku i nadále vyhrazeno pouze církvi katolické.  

Dobový portrét Josefa II. - Foto: Wikimedia, public domain

Dobový portrét Josefa II.

Náboženská tolerance. Ani dnes to není samozřejmě věc. Jakpak se na ni tvářili Josefovi současníci? Narazila u nich na nepochopení a bezradnost. Po staletí byla Evropa - co se konfese týká - rozdělena, tak to bylo dohodnuto, Bohem jaksi posvěceno. Protestantská knížata utlačovala své katolické občany, katoličtí panovníci si vyhrazovalo právo určovat vyznání svých poddaných a postupovat proti jinověrcům. Po třicetileté válce se dospělo k evropskému statu quo, podle něhož měly zůstat náboženské otázky v rovnováze. V jistém ohledu platila pořád poučka: "Cuius regio, eius religio" - neboli: "Čí země, toho náboženství." To zaručovalo, že převážná většina poddaných má vyznávat náboženství svého zeměpána. Z tohoto hlediska považovala katolická církev Josefova opatření za útok proti statu quo, za vyklonění těžiště, za jednostranný vstřícný krok katolického Rakouska, po kterém nenásledoval žádný obdobný krok protestantských knížat. "Josef nechtěl katolickou církev v Rakousku k reformám nutit, i když se domníval, že jejich uskutečnění je možné jenom tlakem zvenčí. Příčinu nedostatků v katolické církvi spatřoval v její sytosti a lenivosti. V Rakousku se církev nemusela nijak zvlášť namáhat, protože katolické vyznání mělo všemožné výhody a privilegia. Josef věřil, že jenom nebezpečí přestupu k protestantismu (hlavně v Čechách a v Uhrách) donutí církev k vnitřním reformám, jenom konkurenční tlak přinese žádanou změnu." 

Oficiální církev se však cítila dotčena. Jaký duch se to skrývá za tváří tohoto Habsburka, příslušníka rodu, ze kterého vzešli tak rozhodní odpůrci kacířství jako Karel V., Filip II. nebo zbožný Ferdinand II.? "Po dlouhé kontroverzní debatě ve státní radě dosáhl Josef 20. října 1781. roku souhlasu, aby jeho nedávné rozhodnutí o náboženské toleranci bylo zveřejněno, a to v cirkulářích (tedy v oběžnících) zemských úřadů, a zároveň v tisku. Dopad novinové publicity byl ovšem tentokrát minimální, vždyť náklad dvou set českých až tisíce německých výtisků se dal považovat už za pozoruhodný. Český cirkulář, připravený v ubohém překladu, vyšel 27. října 1781, a to nejprve na Moravě." Právo veřejných projevů bylo oficiálně proklamováno pro luterství, kalvinismus a pravoslaví (úředně vyjádřeno) vztahovalo se na "na vyznavače konfese augsburské, helvetské, jakož i nesjednocené Řeky."  

Tato tři učení (křesťanská učení) nebyla tím pádem zrovnoprávněna s katolictvím. Katolictví si podrželo nadále prioritu státního náboženství; těm třem dalším se dostalo pouze statutu vyznání tolerovaných čili trpěných, nicméně i to byl po stu šedesáti letech diktátu katolictví, tvrdých represí a znásilňovaného svědomí neuvěřitelný pokrok. A co ostatní? Ti, kteří jmenováni nebyli, například čeští bratří? Tak ti (a spolu s nimi rozmanité tajně fungující sekty, jako deisté, adamité, abrahamité a další) byli zahrnuti pod pojem "blouznivci". A na ně se tolerance nevztahovala. Uznaným náboženstvím bylo povoleno pouze právo soukromé, nikoli veřejné bohoslužby. "Ke vzniku evangelické náboženské organizace a ke zřízení modlitebny či dokonce školy v určitém místě bylo třeba prokázat, že k věrouce se v nejbližším okolí hlásí minimálně sto rodin. Nekatolické modlitebny neměly mít navenek kostelní ráz." Což znamená, že "nesměly mít věže, zvony a veřejné vchody rovnou z ulice. Dále takzvané právo štoly, tedy poskytování bohoslužebných úkonů (jako jsou křty, sňatky, poslední pomazání, pohřby a podobně) zůstávalo nadále pouze v rukou katolických farářů."
 

Pro smíšená katolicko-evangelická manželství platilo zajímavé ustanovení. Pokud byl otec katolík, všechny jeho děti musely být vychovávány také katolicky. Jestliže byl evangelík, jeho víru si mohli podržet jen synové, dcery nikoli. Občanská práva nezískávali evangelíci automaticky, ale byla jim propůjčena případ od případu, po prozkoumání žádosti státními úřady. Vracejícím se emigrantům nebylo přiznáno právo na restituci majetku. Také přihlašování se k tolerovaným vyznáním bylo dost složitou procedurou, jejíž režim upravily dodatečně vydané předpisy. (Obsah patentu si vůbec vynutil celou škálu prováděcích nařízení.) "Mimořádnost Josefova rozhodnutí je zřejmá. Tolerančním patentem skončilo ´temno,´ stošedesátileté pobělohorské pronásledování všech protestantů. Dekret vzal nekatolíkům důvod k emigraci. Palčivost náboženské otázky pominula. A svoboda přesvědčení, i když nikoli naprostá, neboť evangelíci v mnoha směrem zůstali občany druhého řádu, představovala současně základní předpoklad a podmínku uvolnění cenzury. Její brzké zrušení vyvolalo pak mocný řetězový pohyb myšlenek, dialogu, kritiky, vydavatelské činnosti. A také národního vlasteneckého úsilí, byť zprvu skromného, reagujícího nejdříve na průvodní germanizační tlaky. Určující však bylo to, že společnost se ocitla na počátku nebývale dynamického pohybu."  

Josef jednal po svém. Nezasáhl ani tehdy, když luteráni na základě tolerančního patentu získali ve Vídni budovu pro svou modlitebnu, dřívější klášter královen, vzdálenou sto metrů od Hofburku. Nechal si za to dokonce poděkovat. Vynořily se první pamflety. "Josef je přívržencem a následovníkem Lutherovým!... Pověstným znesvětitelem zákonů svaté církve!... Žíznivcem po penězích... lakomcem... příznivcem, podporovatelem, ba přítelem veškerého kacířství - sám však bezvěrec!" Toleranční patent způsobil (v jistém smyslu), že se probudilo "kacířství" v podobě vzrůstajícího počtu sekt. K protestantismu se přihlásilo daleko víc poddaných, než sám Josef předpokládal. Mezi lety 1782 až 1784 jich bylo na 26 000. Navíc vzniklo v českých zemích hnutí takzvaných abrahamitů, které se odvolávalo na husitské dědictví. V tomto případě však šlo o velmi podezřelé náboženské společenství. Samo se přiřazovalo k židovství. Zanedlouho však zmizelo ze scény. Toto nepočetné hnutí vzbudilo nicméně velkou pozornost a posloužilo katolické církvi jako důkaz, že toleranční patent vyvolává nepokoje. Vystupování náboženských a sociálních nihilistů navíc vyvolali i pobouření. "Josef doufal, že se mu podaří obtíže v českých zemích urovnat pomocí rozumu, a nařídil, aby abrahamité, poté, co se sami označili za Židy, vykonávali i obřízku. V říjnu 1782 od sebe odloučil rodiče a děti, a dospělé nařídil poslat do Sedmihradska. Po dvou měsících tohoto kroku litoval, protože poznal, že ´pokud se jednou sejde ze správné cesty, vzdaluje se její cíl od opatření k opatření.´" 

Toleranční modlitebna ve Vysoké. Je otočena k ulici apsidou, protože toleranční modlitebny nesměly mít vchod z ulice (foto uživatel Joker Island) - Foto: Wikimedia, public domain

Toleranční modlitebna ve Vysoké. Je otočena k ulici apsidou, protože toleranční modlitebny nesměly mít vchod z ulice (foto uživatel Joker Island)Foto: Wikimedia, public domain

V lednu 1783 udělal Josef obrat o 180 stupňů a nařídil: "Ať si v nových příbytcích tito lidé žijí podle svého náboženství, jakkoli je scestné." Císařův postoj vůči abrahamitům určitě jeho pověst neposílil. To věru ne. Poprvé zapůsobil na veřejnost dojmem... váhavce. A nedůsledného vykonavatele vlastních příkazů. Na lidi to nemohlo působit jinak. Další půlobrat učinil i v otázce protestantů. Bylo nařízeno po vlně přestupů k protestantismu (tedy ještě než přestoupí) takzvané povinné poučování k obrácení u katolického kněze; poté bylo nařízeno, aby všichni, kdo neučinili výslovné prohlášení k protestantismu, byli v tichosti nadále vedeni jako katolíci, což způsobilo novou nejistotu. Zanedlouho obíhaly brožury typu "Jak a co má odpovídat evangelický křesťan svému katolickému faráři při šestinedělním vyučování."  

Osvícený císař se rozhodl zapojit do svého reformního úsilí i vyznavače židovské víry. Ti do té doby nesměli hospodařit na půdě, nebylo jim dovoleno usazovat se mezi křesťany, ani vycházet v neděli dopoledne z domů nesměli, navíc museli platit zvláštní dávky a bylo jim nařízeno nosit předepsaný oděv a povinné označení - žluté pásky, které zavedla Marie Terezie. Židovské děti se teď směly vzdělávat ve státních školách (samozřejmě s povinnou výukou katolického náboženství). Židé si museli vybrat německy znějící jména a příjmení. Tuto historii nám přibližuje doktor Pavel Eisner ve své knize o českém jazyce Chrám i tvrz:
"Česká příjmení a proto i kombinování jména křestního se jménem rodovým ustálil se závaznou platností josefinský patent z roku 1786. Tato kodifikace normovala však jen daný stav věcí, k němuž dospěl společenský vývoj sám. Pokud šlo o obyvatelstvo české, vzal úřad na vědomí jméno rodové (tedy příjmení), jak mu bylo hlášeno; málo bylo případů, kdy někomu přiřkli příjmení z moci úřední. To znamená, že Čechové si svá příjmení dali sami a že tedy jsou odpovědni za všechny roztodivnosti a čertovinky těchto jmen. Jde u těchto jmen o původ zcela jiný, než u židovských příjmení v zemích habsburského mocnářství. Židům byla příjmení za Josefa II. určena z moci úřední - bylo při tom mnoho úplatkářství, zejména na rakouském východě v Haliči; kdo podmazal, mohl pro své příjmení plundrovat všechny krásy stvoření, což se také hojně dělalo, a ta náramná poetická krása se pak stala až příliš poetickou v příjmeních jako Saphir, Diamant, Edelstein, Feilchenfeld, Mandelblüh, Rosenstamm, Morgenstern, Nelkenduft - kdo na podmazání neměl, dostal za trest jména Nasenstern, Regeschirmbestandteil, popřípadě Notdirft, a ještě hezčí." Drahokamy, Safíry a Jitřenky překládat ani nemusíme, Nelkenduft je Karafiátová vůně, Rosenstamm voní po růžovém keři, Mandelblüh zase po mandlovém květu, ale nejvíc práce nám dal (jakož i tomu, kdo to vymýšlel) Regeschirmbestandteil, což je doslova Součást deštníku. No a Notdurft je... hm, Tělesná potřeba. 

Německá příjmení (a také jména) nebylo to jediné německé, co naše Židy potkalo - jejich úřední záznamy musely být vedeny pouze v němčině, a kromě toho nově podléhali také odvodní povinnosti. Zato jim bylo dovoleno volně podnikat a pronajímat si půdu, na té však mohli pracovat pouze jejich souvěrci. Některá omezení sice zůstala i nadále v platnosti, celkově se však jejich úděl pronikavě zlepšil. Po těchto nařízeních se na Josefa snesla vlna kritiky, obviňujícího jej z nadržování Židům, podpory protestantismu a kacířství vůbec. Už jsme to slyšeli: přítel kacířství veškerého. "Některé pamflety ho označovaly za antikrista, spis vydaný pod pseudonymem o něm hovořil dokonce jako o ´dvaačtyřicetileté opici´ nebo o ´opičím králi.´ Císař dával najevo okázalý nezájem, místy až provokativně zdůrazňoval přijatou roli osvícence, odsouzeného k životu v samotě a nepochopení, mučedníka pro pravdu, k níž musí jeho okolí teprve dospět."

Žádné komentáře
 
Made by: MICHAL ŠEDIVÝ studio Lísek 26 Postupice ANNO 2006