O kráse země i historie naší

Vítejte na nicotna.osoba.cz Michal Šedivý

Sbírka vlakové pošty

Církev svatá

Svatá Zdislava z Lemberka

Bereme za kliku a vstupujeme do dveří, abychom se za nimi setkali v komnatě zvané Minulost s paní, která dostala krásné jméno Zdislava, což znamená "zde slavná." Paní Zdislava z Křižanova, posléze z Lemberka je zde (tedy u nás) slavná už dobrých sedm set let, i když navenek to bylo stvrzeno jejím svatořečením teprve v roce 1995.

Jako jediná ze všech našich svatých nebyla ani členem vládnoucího rodu (jako sv. Ludmila a sv. Václav), nebyla (ani nemohla jako žena být) stavu duchovního (jako sv. Vojtěch, sv. Jan Nepomucký nebo sv. Prokop). V politických dějinách své země nehrála žádnou významnou roli. Patří však k jejich nejsvětlejším postavám.  

Původních psaných a zachovaných zpráv o Zdislavě není mnoho. Buďme přesnější - je jich spíše málo. Buďme nejpřesnější - jsou jenom dvě. První je Kronika žďárská. Tu sepsal 48 let po Zdislavině smrti mnich žďárského kláštera, který se jmenoval Heinrich Steinmetz neboli Jindřich Kameník. (Drobná poznámka na okraj k této osůbce: tohoto Jindřicha přijali ve Žďáru do řádu svatého Bernarda, on ale po nějaké době naznal, že mnišská kutna pro něj není tím pravým oděvem, utekl do světa a trvalo mu 26 let, než se kajícně vrátil zpátky.) Druhá je kronika Dalimilova. Přesněji "tak řečeného Dalimila." (K Dalimilovi žádnou poznámku na okraj nemáme, tomu věnujeme jednu z příštích toulek českou minulostí.)  

Roku tisíc dvě stě padesát a dva po zrození mileného Jezu Krista odešla ze světa Zdislava, paní vzácná, počestná a čistá, jež pomáhat bědným měla dar. Pěti mrtvým dala povstat z már, slepcům kouzlem zrak zpět vracela, maláty uměla docela vyhojit, léčila mrzáky a konala četné zázraky.  

 

Zdislava z Lemberka se sv. Janem Sarkandrem - Foto: Michal Maňas, licence Creative Commons Attribution 2.5

Zdislava z Lemberka se sv. Janem Sarkandrem

Pár řádek a je v nich ukryto třicet let Zdislavina života. Její původ má hodně společného s příchodem mladičké princezny Kunhuty Štaufské. Kunhuta k nám nepřijela jenom tak. Měla se tu vdát. Za prince Václava, který jako král si později ke svému jménu přidával číslovku První. Snoubenci byly sotva dva roky, snoubence podle jedněch zpráv sedm, podle jiných devět. Sňatek byl dojednán už nějakou dobu předtím, ale Kunhuta musela zůstat ještě doma, protože ani královské snoubenky nebyly odesílány k ženichům dříve než ve čtyřech letech. 

Princezna nepřijela do Českého království sama. Měla početný doprovod. Byla v něm i paní Sibyla. "Někdy kolem roku 1210 přišla s mladičkou princeznou Kunhutou na hrad pražský jakási panna Sibyla, původu neurčitého, která tehdy ovšem spíše než urostlou pannou byla ještě dívenkou nedospělou, a strávila v těsné blízkosti princeznině několik let." Faktická poznámka: pocházela snad ze Sicílie. O tom, z jakého byla rodu, ani zprávička. Jenom že byla přijata u dvora německého krále, a odtud se dostala do Prahy. Její "funkční zařazení": společnice královny Kunhuty. 

V Praze se Sibyla provdala za jakéhosi Bohuše, který ji poznal u dvora. Kdo to byl zač, ten Bohuš, to se nedozvíme. "O něm se neví nic jiného než to, že velice brzy zemřel." Sibyla, i když byla velmi mladá, se stala vdovou. V prvním manželství děti neměla, dá se usuzovat, že se provdala jenom díky svému tělesnému a duševnímu půvabu, žádnou zámožnou nebo jinak zajímavou partií určitě nebyla. Dovedeme si představit, jak se asi mohla cítit v té zemi s divným jazykem, cizinka a ještě ovdovělá... Nezáviděníhodné postavení. A právě v tomto vdovském stavu byla paní Sibyla vyhlédnuta. Pozoruhodný termín: "byla vyhlédnuta." 

Za jakým účelem? To je naprosto jasné: přece aby byla provdána. Byla vyhlédnuta, aby se zalíbila váženému a nikoli chudému pánovi. Jeho jméno: Přibyslav z Křižanova. Bližší údaje: "Pán původu neznámého, o kterém se neví, sídlil-li na Moravě už dříve, či přišel-li tam z Čech. Právě tak se neví, kde se s paní Sibylou seznámil a kde byla svatba. V dálce sedmi staletí, která nás dělí od jeho doby, jeví se nám obrysy jeho osobnosti dosti nezřetelně," posteskl si historik Zdeněk Kalista a my s ním. 

"Zejména těžko je rozeznat ho od jiných Přibyslavů, se kterými se setkáváme v soudobých listinách. Jisté je jen, že byl vysokým knížecím úředníkem na Moravě - a to patrně v údělu brněnském, kde ho nacházíme jako kastelána na Veveří, královském hradě na severozápad od Brna."  

Ano, známe, na Veveří devět věží, kdo nevěří, ať tam běží. Později se dostal do Brna, na hrad Špilberk. Vlastně povýšil. Byl - jak už řečeno - "nikoli chudý." Ten pán měl na Moravě buď zděděné nebo získané statky blízko Žďáru. Toho nad Sázavou. Následovala svatba, ale nejenom. "Brzy přišlo pět dětí," informuje nás Jaroslav Durych, vojenský, jakož i zubní lékař, plukovník a spisovatel, všechny funkce soustředěné v jedné osobě, "totiž čtyři dcery se jim narodily, z nichž v dětském věku jedna zemřela, a syn Petr, který též zemřel ve věku dětském, což ovšem bylo pro pana Přibyslava velice těžkou ranou, která jistě měla vliv na jeho poslední rozhodování." (K tomu "poslednímu rozhodování" se ještě dostaneme.) 

Svatá Zdislava - Foto: Český institut pro rozvoj a ochr "Ve světle pravdy"

Svatá ZdislavaFoto: Český institut pro rozvoj a ochr "Ve světle pravdy"

Bylo to šťastné manželství, to Přibyslavovo a Sibylino. "Tři dcery byly skutečnou ozdobou domu a potěšením paní Sibyly, která právem se jimi mohla chlubit." Zachovaly se opravdu zprávy, že všechny tři sestry byly velmi krásné. Jejich půvab byl vyjádřen latinským slovem formosa, což je výraz krásy, úhlednosti, líbivosti a spanilosti. (Ten půvab byl zřejmě dědičný. Pisatelé se zmiňují výslovně o kráse Zdislaviny dcery Markéty a také Zdislavina neteř Anežka byla neobyčejně půvabná.) "Taková krása se u děvčat projevuje nejprve v útlém mládí," tvrdí Jaroslav Durych, "asi tak po šesti letech se ztrácí a opět se vrací v letech, kdy dítě dospívá v pannu."  

Zdislaviny sestry se jmenovaly Eufemie neboli Ofka a Alžběta neboli Eliška. Jediná Zdislava používala pouze jedno jméno. "Když bylo Zdislavě sedm let, kdy duch se začíná vzmáhat na úkor těla a tělo se zdánlivě ztrácí, zatímco rozkvět ducha je patrný pouze to-mu, kdo si ho stále a pozorně všímá, měla podle jakéhosi starobylého, ale později ztraceného a dosud nenalezeného sepsání zatoužit nejen po samotě, nýbrž i po poustevnictví." 

Kdyby měli svatí žít tak, jak tvrdí jejich životopisci, byli by svému okolí velice podezřelí. Takže i zprávu o Zdislavině obzvláštní zálibě v poustevničení musíme brát se značnou rezervou. "Namítá se ovšem, že lidé století gotického měli zalíbení ve zcela jiných způsobech zbožnosti než lidé století barokního nebo století našeho a že i jejich vztah k lesům, horám a přírodě byl jiný než náš. V době cestování bezpečného a pohodlného přitahuje les ne snad všecky lidi, ale přece jen mnoho lidí, kdežto v dobách, kdy se les zdál rejdištěm strašidel, skřetů a běsů, přitahoval jen lidi povahy výjimečné. I svatí a blahoslavení byli ovšem a jsou povahy aspoň poněkud výjimečné. Což platí i pro to sedmileté děvčátko, které, není-li omezováno, nejraději provádí podniky zvláště krkolomné a nebezpečné, předstihujíc v tom hochy téhož věku a nikterak nedbajíc toho, zešílí-li snad matka nebo otec hrůzou." V popisu této dívenky zajisté poznává leckterý z rodičů svoje vlastní dítko... V tomto popisu ano. 

Zato zpráva o jejím poustevnictví je tak trochu svědectvím z jiného světa. "Zdislava si vyhledala malou poustku, kterou znala už z dřívější doby a která nikterak nemusela být daleko od domova. Což si zasluhuje víry, neboť sedmileté dítě, třebas by bylo slyšelo o poustevnících, žijících v lesích, stěží by si umělo představit věci, kterých k takovému životu je nezbytně třeba." 

V Praze však mohla malá Zdislava - třeba na Kunhutině svatbě nebo na její korunovaci - vidět poustevnici. Říkalo se jí tenkrát nikoli poustevnice, ale "přízednice," a ta pražská nabyla dokonce určité proslulosti, protože se dochovalo její jméno - Trubka. Poustevničila... vlastně "přízedničila" nedaleko Juditina mostu. (Být poustevníkem uprostřed města... Zřejmě si uměla kolem sebe vytvořit okruh veřejné samoty. Podobně jako Trubka to ostatně dodnes ovládají herci.) 

"Takové a podobné přízednice byly i na jiných místech. I Zdislavina sestra Ofka už ve věku pokročilém, nemohouc tak učinit sama, pohnula aspoň svou služku Adlétu k tomu, aby se dala zazdít, a ta pak zůstala zazděna po celých sedmadvacet let. Právě na tuto předůležitou věc tenkrát Zdislava zapomněla a sama se zazdít nemohla. Tak se stalo, že ji nalezli a přivedli domů., kde nad tím překvapení rodiče jistě kroutili hlavou. Dostalo se jim co největšího vzdělání, takže se mohly účastnit i čtení latinských hodinek, a všecky se vdaly za osoby znamenité asi v těch le-tech, kdy vrcholil vzestup světské vážnosti jejich otce pana Přibyslava. Tím se ovšem domácnost zjednodušila, neboť dvě dcery se vdaly do Čech a jen jedna na Moravu."  

 

Kdyby tak bylo možné nahlédnout do té doby... Ani by to nemusel být videozáznam, ba ani film, stačila by fotografie. A nemusela by ani být barevná... Uprostřed království byl prales. Velký, rozlehlý, pustý, ve kterém jenom tu a tam prosvítala podle cest vyklučená místa se "strážemi" (tak se říkalo opevněným hradištním sídlištím). Byl to prales "inter Caslaviensem et Brinensem provinciam." Mezi Čáslavskem a Brněnskem. Celé dnešní okresy na Českomoravské vysočině byly prakticky souvisle pokryté lesy. Co s takovou divočinou? Leckterý český panovník nebo moravské údělné kníže v ní mělo skoro nevyčerpatelnou zásobu výsluh pro zasloužilé bojovníky. Tu se daroval ten kus hvozdu, tam zase onen. 

Ono nám toho pralesa začalo ubývat - klučilo se neboli kácelo, žďářilo se (tedy vypalovalo), a na volných místech vznikaly vesnice, města... spíš městečka, a taky kláštery. V jedné takové listině oznamuje pán z Polné založení nového cisterciáckého kláštera v pohraničním hvozdě u vesnice Nížkova, a slibuje darovat novému klášteru i vesnici jménem Žďár. Ta mu tedy ještě nepatří, ale on si ji koupí, a koupí si ji od Přibyslava z Křižanova. Ti dva, tedy pán z Polné a pán z Křižanova byli příbuzní, oba pocházeli z rodu severočeských Markvarticů. 

Zdislava z Lemberka - Foto: Český institut pro rozvoj a ochr "Ve světle pravdy"

Zdislava z LemberkaFoto: Český institut pro rozvoj a ochr "Ve světle pravdy"

Pan Přibyslav, otec naší Zdislavy, musel být náramně zámožný člověk. Celý život prý shromažďoval zlato a stříbro. Na konci svého života mohl odevzdal svému zeti Bočkovi z Kunštátu (to byl manžel Zdislaviny sestry Ofky a jinak praprapředek krále Jiřího z Poděbrad, takže tím pádem je Zdislava s tímto králem vzdáleně spřízněna) opravdu obrovskou sumu: 14 liber zlata a 104 libry stříbra. Byly to peníze na výstavbu kláštera ve Žďáře nad Sázavou. 

"Přibyslav neměl syna. Snad hrozilo nebezpečí, že by následkem toho mohly jeho statky po jeho smrti připadnout koruně královské. Jistě však chtěl po sobě zanechat trvalý památník, který by přečkal věky, a tímto památníkem měl být klášter s velikým chrámem." Ale už to nestihl. Zemřel a žďárský klášter založil jeho zeť. V tom klášteře pak žila a dožila Zdislavina matka, jenomže to už byla její dcera daleko.  

Zda se Zdislava narodila jako první ze všech dětí, to přesně nevíme, ale ze tří sester, které zůstaly naživu, byla určitě nejstarší. Datum jejího narození odhadujeme na 1220, a taky se jako první provdala. I když se jí vdávat ale vůbec nechtělo. "V srdci pomalu dospívající Zdislavy se zrodilo přání setrvat až do smrti ve stavu panenském. Vstup princezny Anežky do stavu doživotní chudoby a řeholní odloučenosti na ni působil tak, že o tom snila ve dne v noci." 

Jenomže Zdislava nebyla princezna a rodina s ní měla jiné plány. Už jí vyhlédli ženicha. Jmenoval se Havel. Z rodu Markvarticů. Tehdy se psal "z Jablonného," Ještě to nebyl "pán z Lemberka." Nemohl. On ten svůj Lemberk nedaleko Jablonného teprve musel postavit. Ti dva se poznali pravděpodobně v Brně. Tam byl její otec purkrabím a Zdislava tam prožila dospívání. Tam se spolu zasnoubili a tam se taky vzali. "Pan Havel byl asi neméně bohat než pan Přibyslav, nebyl-li i bohatší. Jeho otec byl kdysi purkrabím děčínským. Pan Havel se účastnil mnohých válečných podniků krále Václava." 

Markvartic Havel byl jedním z toho mála šlechticů, který nezradil svého krále Václava a nepřidal se na stranu jeho odbojného syna Přemysla Otakara. To byl taky důvod, proč po potlačení vzpoury byl právě Havel Přemyslovi přidělen. Měl ho hlídat. S jeho jménem se potkáváme na celé řadě listin, kterým se udílejí klášterům donace. Provázel svého krále a byl v listinách uváděn jako svědek. O sňatku panny Zdislavy a pana Havla přináší zprávu kronikář žďárského kláštera: "První z dcer, Zdislavu, Havel pan z Jablonného za ženu pojal." Kdy přesně, to určit nemůžeme, ale předpokládáme, že Zdislavě bylo tehdy devatenáct. Hned v příštím roce se jí narodil první syn. Během těch asi dvanácti let, které jí ještě zbývaly, přivedla na svět ještě tři děti.  

Ale ta léta, strávená hlavně v Jablonném (a snad jenom v létě na hradě Lemberku) nebyla naplněná jenom starostí o přibývající počet dětí. "Mateřskou Zdislavinu péči o rodinu, o domácí čeleď, o žebráky a o nemocné dosvědčují písemné i malířské památky. Poněvadž Jablonné rychle rostlo a procházelo tamtudy mnoho lidí, musil tam být záhy postaven špitál, což byl obvyklý předmět touhy mnohých křesťanských žen, kterém tam prokazováním milosrdenstvím bližnímu chtěly sloužit i Bohu." 

Manželé z Jablonného, Havel a Zdislava, byli na roztrhání. Pan Havel právě dostal od krále Václava za odměnu propůjčené Kladsko a kromě toho zrovna zakládal město Turnov. A paní Zdislava, ta zakládala v Jablonném, ale i v Turnově dominikánské konventy. Což byly úkoly zvládnutelné, byť nesnadno, lidskými silami. Jenomže ona Zdislava začala dělat taky zázraky. Neví se, kdy Zdislava začala své divy konat, ani v jakém pořadí za sebou následovaly, ani kde a za jaké příležitosti byly vykonány. 

Pěti mrtvým dala povstat z már, slepcům kouzlem zrak zpět vracela, maláty uměla docela vyhojit, léčila mrzáky a konala četné zázraky.  

Co z těch pěti řádků můžeme vystopovat? Dá se v těch slovech najít nějaké svědectví o léčitelských nebo přímo lékařských schopnostech Zdislavy? Nemusela přímo křísit mrtvé. Mohla například pomáhat lidem v bezvědomí po úrazu nebo vyvolaném chorobami. Možná léčila oční choroby, záněty spojivek. Zřejmě dokázala ošetřovat vředy, napravovala zlomeniny a jejich následky a pečovala o slabé a nemocné. Byly to zázraky? Jestli lze pokládat soucit, obětavou pomoc a lásku věnovanou bědným za zázrak, pak tedy ano, Zdislava dělala zázraky. "O její smrti není jiných zpráv než té, že zemřela roku 1252, ve věku více než třiceti let. Dle kterési nezaručené zprávy nezaručené a pochybné prý zemřela o Novém roce, její památka se pak slaví 30. května."  

Po sedmi a půl století zkoumal Zdislaviny ostatky profesor Emanuel Vlček v rámci antropologicko-lékařského výzkumu významných osobností českých dějin. Ty ostatky představovaly lebku bez chybějící obličejové části a dále čtyři dlouhé kosti - to vše bylo a je uloženo ve skleněné schránce na oltáři jablonského kostela - zatímco v kryptě obsahovala rakev drobné zbytky kostí, izolované zuby z obou čelistí, zlomek dolní čelisti a ještě několik dalších drobných kostí. Pozůstatky byly promíseny s pískem (zřejmě z původního hrobu). Podle zbytků bylo sice možné určit jednoznačně, že šlo o ženu, ale svízelněji se určoval její věk. Podle stupně uzávěru hlavních lebečních švů, stupně otření dochovaných zubů a ještě dalších dílčích znaků usoudili odborníci na dožitý věk v rozsahu třiceti až pětatřiceti let. Ještě přesnější metody ustálily odhad na 33 let. Paní Zdislava byla křehké, štíhlé postavy, asi 160 centimetrů vysoké. Její lebka je malá s vysokými očnicemi. Měla štíhlý, vysoký nos. Krevní skupina A. Příčina Zdislaviny smrti: pokud je to možné zjistit z písemných pramenů, zemřela asi na pokročilou tuberkulózu plic. Na kostře se však žádné stopy TBC nenašly; objektivními metodami nelze tuto diagnózu potvrdit.  

Zdislavě začal říkat "paní" kronikář Dalimil. "Paní" vyjadřuje vlastně ženský protějšek rytíře. Paní byla žena, která svobodně vládla svým statkem, žena, která měla autoritu, ale současně i zodpovědnost. Stávala se vedle muže hlavou rodiny. Čím méně toho o Zdislavě z Lemberka víme, čím méně informací můžeme vystopovat, vypátrat, shromáždit, tím víc si musíme pomáhat citem. Jaroslav Durych o ní říká, že je milostným a spanilým květem. Říká to v próze, která je básní v próze. I když zprávy o ní jsou jen skromné a stručné, přece ji lze chválit za tolik krásných a blažených věcí:  

"Za její blahoslavenství čistého srdce... Za to, že se narodila v naší vlasti; že svými kroky posvětila zemi, která ukrývá prach našich předků; která nás živí; po které chodíme a která jednou skryje i prach náš... Za to, že vdechovala vzduch, který vdechují naše stromy a květiny a který vdechujeme i my; že mluvila naší řečí a posvětila ji svou modlitbou a láskou; že její oči pohlížely na obrysy našich hor a svolávaly tak požehnání na tuto zemi; že hleděla na oblohu nad naší vlastí a otvírala tak nad ní nebe. Za její lásku k Bohu... Za její lásku k manželu pozemskému a k vlastním dětem... Za její lásku k bližním a za její skutky tělesného i duchovního milosrdenství... Za uzdravování nemocných, malomocných, chromých a slepých... Za vzkříšení mrtvých... Za její ušlechtilost a spanilost neviditelnou i viditelnou... Za to, že je nejkrásnější růží stavu manželského... Za její krásné jméno... A za to, že je naše."  

Žádné komentáře
 
Made by: MICHAL ŠEDIVÝ studio Lísek 26 Postupice ANNO 2006