O kráse země i historie naší

Vítejte na nicotna.osoba.cz Michal Šedivý

Sbírka vlakové pošty

Géniové Národa Našeho

Bratranci Veverkové

Dlouho, dlouho před tím, než první veverče začalo na polích v úrodné Polabské nížině (a pak jinde u nás, jakož i ve světě) ruchat, dlouho předtím se půda před setím připravovala - hákem. Znali ho už starověké národy v povodí Tigridu, Eufratu a Nilu. Hák táhlo za sebou několik otroků, přičemž tento nástroj vnikal do půdy hlouběji, než neupravené oradla z větví a kořenů. Před třemi tisícovkami let v Indii byly háky opatřeny jakousi kovovou deskou, která půdu rozhrnovala a drobila. K jejich tahu už lidská síla nepostačovala, do zdokonaleného háku se zapřahalo až šest volů. Ostatně podobným způsobem se obdělávala a leckde ve světě dodnes obdělávají rýžová políčka. Během staletí a tisíciletí procházel hák různými úpravami, zdokonaloval se, ale jeho princip zůstával stejný, což znamená, že kypřil půdu jenom na povrchu, ať už to byl hák braniborský nebo anglický, u nás českomoravský a trutnovský, později i hák-nákolesník. Všechno tyto nářadí sice podporovaly klíčení a rašení obilovin, ale taky nežádoucích plevelů. Pár lidí se pokoušelo o zlepšovák, třeba v nejprůmyslovější zemi, Velké Británii. Tam vespod háku připevnili dřevěnou desku, která půdu nejenom kypřila a rozhrnovala, ale i odsunovala stranou. Později byla nahrazena deskou kovovou, která postupně dostávala šroubovitý tvar. Což mělo za následek, že poprvé v dějinách zemědělství vznikla při orání skutečná brázda. Efekt? Hektarové výnosy se zvýšily jenom nepatrně. Navíc se s anglickým hákem pracovalo špatně a těžce.

Nastal rok 1827. Tehdy se v Království českém objevilo zvláštní oradlo, které znamenalo převrat v tisícileté historii tohoto nejdůležitějšího a nejpotřebnějšího nářadí. Jeho vynálezce připadl na zdánlivě velmi jednoduchou myšlenku. (Ano, geniální vynálezy bývají zhusta velice prosté.) Hák byl upraven tak, aby půdu nejenom rozhrnoval a kypřil, ale i převracel, mísil a drobil - jenom rozdrobená půda je totiž zárukou vysoké sklizně. Ne náhodou se nový hák objevil v úrodném Polabí, kde převládají lehké půdy - byl konstruován zejména pro ně. Dal se však různě přizpůsobovat nejrozmanitějším klimatickým podmínkám a místním poměrům.
Teď už je ale věru na čase, abychom se vydali za těmi, kdož dali našemu případu jméno. Za Veverkami. Opravuji se: za Veverky. Což je správně česky, podle Pravidel, neboť jedna rezatá veverka s malým "v" je samozřejmě rodu ženského; pakliže však její druhové jméno nosí člověk, jde... taky o Veverku. Na první pohled žádný rozdíl, jenže v tomto případě jde o jedince, nazvaného Veverka. S velkým V a mužským rodem. (Není nadto vysvětlit si věci hezky česky.) V Rybitví nedaleko Pardubic se první Veverka objevila... omlouváme se. Zmátl nás předchozí dialog. Tak ještě jednou a správně: V Rybitví nedaleko Pardubic se první Veverka objevil roku 1746. Přiženil se na grunt číslo popisné 1, jelikož si vzal za ženu vdovu Ludmilu Půlpánovou. Když ta zemřela, oženil se s její neteří Kateřinou. Čímž se sňatky neskončil, neboť je ještě absolvoval dvakrát, a pokaždé s vdovami. S prostředními dvěma manželkami zplodil osm dětí. "Když Jiří Veverka odešel na výměnek (právě tehdy se oženil po čtvrté), převzal usedlost číslo popisné 1 v Rybitví nejstarší syn Václav." Což byla výjimka, totiž že grunt převzal po svém otci nejstarší syn. Alespoň podle starého obyčeje ve východních Čechách (a nejenom tam) dědil vždycky nejmladší syn. Proč? Protože byl poslední. Tatík si vlády na gruntě mohl aspoň užít. Mladší syn Hynek převzal výměnkářský domek číslo popisné 10 s novou kovárnou a třiceti měřicemi polí. "Rolník Václav Veverka (číslo popisné 1) měl čtyři syny (jinak celkem 12 dětí), a ti synové se usadili (už podle nepsaného práva) většinou v okolních vsích, kde si našli ženy. Nejstarší Josef v Cholticích, Václav v Neratově a pak v Brozanech, Jiří v Mokošíně a nejmladší František převzal otcovskou usedlost v Rybitví." Tím pádem bychom měli prvního Veverku v budoucím vynálezcovském hnízdě. Ještě drobnost, historicky nepříliš závažná, abychom tento významný seriál příliš nedrobili - zadrobíme si jenom maličko, a když, tak po sobě zameteme. František (ještě dřív než převzal grunt) se oženil s mladičkou pannou Magdalenou z Dřítce. Ta byla rozvážnou hospodyní a s pře­hledem řídila chod hospodářství.
Jejich svatební obřad v kostele v Osi­cích dne 29. ledna 1822 se však málem nevydařil.Ženich totiž doma zapomněl vrchnostenské povolení k sňatku a musel pro ně uhánět do Rybitví na své strakaté kobyle. Moment: Osice-Rybitví, zjišťuji na internetové mapě, ano, 14 a půl kilometru, totéž zpátky, dohromady 29 kilometrů. 29. ledna, připomínáme. Takže se čekalo. Čekali všichni. Nevěsta, svědci, svatebčané, osický pan farář, i místní regenschori, pan učitel Dominik Škroup. (Povědomé jméno - byl to otec pozdějšího skladatele písně, jež se stala českou hymnou, Kde domov můj... Kolikrát jsme už na toulkách naší minulostí potkali človíčka, na kterého jsme narazili opět za pár týdnů či měsíců nato... Naše vlast je v podstatě jedna vesnice.)
Když jsme u vesnice - vraťme se do té, které se jmenuje Rybitví. Ještě jsme v ní nedorazili ke druhému z bratranců Veverků. "Cesta k němu vede přes chalupníka a kováře Hynka Veverku" - číslo popisné 10 (to abychom v Rybitví nezabloudili). "Hynek měl dětí osm, z nichž se dědicem kovárny stal syn Václav. Na svět přišel o tři léta dřív než jeho bratranec František."
A máme je oba dva před sebou. Jejich jména jsou vyslovována takřka vždy současně - "bratranci Veverkové" - ale u zrodu stál mladší z těch dvou, ten, co dostal grunt číslo 1, František. Byl to dobrý rolník, a zřejmě i rozený vynálezce. Jeho zálibou bylo vylepšovat nejrůznější zemědělské nářadí. Už jako mladý sedlák zkonstruoval fukar, oddělující vymlácené zrní od plev, úlomků slámy a prázdných klasů. Jeho fukary se používaly ještě padesát let po jeho smrti. Dovedl ošetřit (protože jim rozuměl) i složité mlýnské stroje, a jako hodinář samouk opravoval hodiny celé vesnici. Dobrá kvalifikace.
Myšlenkou sestrojit nový pluh - nový druh pluhu - se zabýval dlouho. Chtěl, aby nové zařízení pracovalo na způsob hoblíku. Hoblíku na hoblování dřeva. Františku Veverkovi blesklo zřejmě jednoho dne hlavou, že by něco podobného mohlo "hoblovat" i půdu. Hoblík dřevěné prkno ořezává a zároveň se z něj odvíjí pás stočených hoblin. Ze dřeva. Ale dokázal by to i pluh? Trefně položená otázka. Tak nějak si ji položil i František. Radlici háku různě otáčel a křivil, až si myslel, že kýženého efektu dosáhl. Pluh dostal velkou radlici, která půdu doslova krájela. Byla skoro čtverhranná s trochu protaženým předním spodním rohem. I zašel do kovárny za bratrancem kovářem Václavem a díky plodné spolupráci dali té radlici prohnutý tvar válce, přičemž ji stočil poněkud doprava, takže mohla současně krájet, drolit a obracet půdu. Hloubka orby se dala seřizovat na hřídeli, který se opíral o kolečko. Nový pluh půdu dobře mísil a rozmělňoval - to staré pluhy neuměly. Vše hotovo... tedy: až na jeden problém. Jak přinutit radlici, aby v brázdě nekolísala, aby orala rovně... Když se narazilo na kámen, tak bylo nutné vracet se zpátky s celým potahem a brázdu v oranici znovu nastavovat. Něco by to ještě chtělo... To něco bylo vodítko, aby radlice držela poslušně směr. Co nedomyslel vynálezce myšlenky, na to přišel praktik kovář. Popadl obruč, skul ji s druhou obručí dohromady, aby vznikla pevná ližina. S měkkým i po l. Tahleta ližina totiž nemá nic společného s lyžemi, ale se slovesem lízat, neboť vskutku "lízala" půdu. Kovář Václav Veverka ji přivařil k odhrnovačce a ližina se plazila za radlicí, aby pevně seděla a nevychylovala se. "Prvními hodnotiteli nového nářadí byli rolníci z Rybitví. Podivovali se, jak oradlo ukrajuje vyoranou hlínu stranou a převrací ji. Na povrch se dostávala spodní, nevyčerpaná vrstva půdy, která přikryla původní horní vrstvu se vším plevelem a nežádoucími semeny. Nový pluh pole i čistil. V podstatě se vyřešil i do té doby nesnadný problém hnojení půdy. Dříve byl živočišný hnůj (nutný předpoklad vyšší úrody) pouze rozhazován po povrchu pole a zapravován do malých hloubek - tady vysychal a ztrácel svou hodnotu. Nové oradlo ho však zahrnovalo do žádoucí hloubky, kde se pomalu rozkládal a skýtal živnou půdu mikroorganismům, které jsou pro dobrý vývin rostlin stejně důležité jako voda a slunce."
To muselo být pozdvižení v Rybitví... Přihlížející rolnictvo kolektivně žaslo. Jenom se neví, kdo to jako řekl, o tom novém pluhu. Možná to byl místní šenkýř Puhlovský, on to asi byl, kdo to řekl. Teda - on to celé neřekl, podle ústního podání to dořekl František Veverka. Snad už se nyní všichni, co jsme buďto v rozhlase anebo u rozhlasu, dovědí, co se na tom poli v Rybitví vlastně řeklo. "Ale, ale, to to pěkně ruchá!" Co to dělalo podle toho výčepníka? Ruchalo. A co tím myslel? Že ten Veverkovic pluh dobře drolí půdu. Na sloveso ruchati si dnes vzpomene už jenom jazykovědec, ale "rušit něco" - to používáme dodnes. Ano, zvlášť dobře se u nás ruší to, co se osvědčilo. A tehdy se František ještě jednou hluboce zamyslel a prohlásil: "Tak se to bude jmenovat ruchadlo." Ruchadlo nám zůstalo dodneška. A nový název putoval s novým nářadím po světě. Přejali jej i do některých cizích jazyků. Doma mu však přezdívali většinou podle obou vynálezců: "Veverče."
Čímž bychom Případ veverče mohli uložit ad acta, leč neučiníme tak, protože on má ještě pokračování. Veverkové si svůj vynález nedali patentovat, snad ani nevěděli, že by se to mělo udělat. A že by se starali o nějaké oficiální uznání tohoto svého vynálezu? Ani je to nenapadlo a neměli zřejmě ani takové styky a známosti, aby přišli na to, že by mohli svůj vynález poslat na výstavu, která se pořádala v Praze (rok po jejich vynálezu, roku 1828). Zúčastnilo se jí 220 vystavovatelů, ale František Veverka ani Václav Veverka mezi nimi nebyli. "Ruchadlo bratranců Veverkových se rychle rozšířilo a vžilo se a v zemědělské výrobě způsobilo hotový převrat. A stalo se snadnou a vítanou kořistí ciziny, hlavně v Německu. Prvním zlodějem však byl našinec (i když jazykem Němec), hospodářský úředník Jan Kainz. Viděl ruchadlo při práci na poli, poznal jeho hodnotu a nelenil si zhotovit přesný nákres. Pak šel za choltickým kovářem Janem Pechmanem, aby předkreslenou radlici vykoval a nový pluh sestavil. Kainz vycítil příležitost, jak na uloupeném vynálezu zbohatnout a tak se spojil s majitelem továrny na zemědělské stroje Weissem a společně zahájili reklamu na ´svůj pluh.´" Nesl název Kainzpflug, Kainzův pluh. Jako obchodní značka dost krkolomné. Weiss přesvědčil veřejnost, že skutečným vynálezcem ruchadla je úředník Kainz, pustil se do jeho výroby a zanedlouho byl dodáván nejenom do tuzemska, ale i za hranice země. Aby se jeho popularita zvýšila, byl vystavován pod falešným jménem i na hospodářské výstavě v Praze roku 1828 i 1832. Našli se však lidé, kteří se postavili lži do cesty a dělali všechno, aby pravda o vynálezu ruchadla vyšla najevo. Jedním z nich byl nikoli právník, ani policista, ba ani politik, nýbrž básník jménem Josef Jaroslav Langer. Narodil se v Bohdanči (dnešní Lázně Bohdaneč leží prakticky v sousedství Rybitví), a to byl zřejmě ten hlavní důvod, proč se básník (a také novinář) ujal svých krajanů. "Nejsou to muži učení a slavní mechanikové," napsal Langer v článku Ruchadlo - nový český pluh, "nejsou to údové hospodářských společností, jako snad v Angličanech a ve Francouzsku, jež v českých zemích cos podobného vymyšlují; u nás to bývají sedláci, i neostýchám se veřejně tuto prohlásiti, že rolníkové celého světa nejsou s to vyrovnati se českým sedlákům." Což bylo možná trochu nadsazené, ale pokračování článku už bylo věcné... tedy až na jeden, dva detaily, ale ať se přihlásí, kdo nechybuje. "Původem ruchadla jsou dva bratři, jménem Veverkové (tento omyl se pak dlouho tradoval; ve skutečnosti byli František a Václav, jak víme, bratranci). Jeden z nich jest kovářem a druhý kolářem (František Veverka nebyl kolář, ale sedlák na svém gruntě). Oba pak svá pole vzdělávají, bydlíce v Polabinách, ve vsi, jež slove Rybitví, asi půl hodiny zdáli od městečka Bohdanče. Slušno poznamenati, že jejich ruchadlo nyní v celém vůkolí v užívání jest." Dalším zastáncem vynálezu obou bratranců byl Ignác Lhotský, profesor hospodářství na bohosloveckém ústavě v Hradci Králové. A ještě jedno jméno - ředitel panství ve Stěžerech Lauschmann. Ten přinutil c. k. hospodářskou společnost, aby se věcí podrobně zabývala. Ovšemže přísně tajně, neboť Jan Kainz, takto zloděj Veverkovic vynálezu, byl dopisujícím členem oné ctihodné společnosti. Profesor Lhotský v lednu 1835 vyhotovil tento znalecký posudek: "Veleslavné c. k. hospodářské společnosti. Podepsaný má čest oznámiti, že se potvrzuje oznámení již učiněné, že na panství pardubickém v Rybitví u Bohdanče dva bratranci jménem Veverkové skutečně vynašli nový pluh, který jmenuje ruchadlem. Tohoto ruchadla užívá se obecně již od několika let nejen ve zdejší krajině, ježto přednosti jeho jsou nepopiratelné. Vynálezem tím dostalo se podstatné výhody veškerému hospodářstvu. Račiž tedy veleslavná c. k. hospodářská společnost uznati laskavě Veverky za vynálezce ruchadla a přičiněním a poctivou snahou jejich uznati za hodna vyznamenání, aby se dokázalo, že zásluhy, byť získal si je skromný, prostý rolnický živnostník, nezůstanou nepovšimnuty a neodměněny." Dopis odešel, ale Společnost ho nějak... ztratila. Vynález nebyl bratrancům Veverkovým oficiálně přiznán. Vítěznou cestu do světa nastoupil Kainzův pluh. V Rakousku a v Německu vyrostlo závodů na výrobu zemědělských strojů jako hub po dešti. Jenom majitel berlínské firmy Eckert vyrobil za třicet let přes milion nových pluhů, získal závratné jmění a navíc pověst nejlepšího výrobce pluhů na světě. Teprve roku 1883 byl sepsán protokol s dosud žijícími šesti pamětníky z Rybitví, kteří autorství svých sousedů potvrdili. V Pardubicích byl odhalen pomník, na kteréžto slavnosti promluvil František Ladislav Rieger. V době, kdy byl "případ veverče" konečně uzavřen, byli oba oslavenci dávno mrtvi. "František Veverka se po smrti své první manželky oženil podruhé a odstěhoval se do Břehů u Přelouče. Jejich usedlost ale záhy vyhořela. Žil pak v podruží v Přelouči ve staré katovně a rasovně. Zemřel na žíravku, což byly zřejmě souchotiny. Jeho bratranec Václav se také z Rybitví odstěhoval, ale rovněž ani on si nepolepšil. I jeho kovárna v Bukovině vyhořela, přestal dělat řemeslo a chalupničil. Podle ohledacího listu zemřel na zápal plic. Svého bratrance Františka přežil přesně o jedenáct dnů."

******

Žádné komentáře
 
Made by: MICHAL ŠEDIVÝ studio Lísek 26 Postupice ANNO 2006