O kráse země i historie naší

Vítejte na nicotna.osoba.cz Michal Šedivý

Sbírka vlakové pošty

Géniové Národa Našeho

Jakub Jan Ryba

DO ŠKOLY MNE VEDL OTEC, JÍŽTO VZHLED BYL JAK PSÍ KOTEC

 
Idealizovaná podobizna Jakuba Jana Šimona Ryby, vznikla 80 let po jeho smrti
Autor:   archiv autora
 

Radostný chystot k Vánocům. Sepsal Jakub Jan Šimon Ryba:
Hejsasa, hopsasa - veselý čas,
zlatičké dětičky, nastává zas!
Hejsasa, Vánoce za dveřmi jsou,
v labutím oděvu ji již k nám jdou.
Nastanou nám radovánky,
sem to a tam pobíhánky.
Hejsasa, hopsasa Vánoce zas
veselou koledou obdaří nás!
Ty veršíky jsou naivní. A mezi námi - nijak zvlášť zvučné. A ty rýmy: radovánky - pobíhánky... Músa Poesie si vzala náhradní volno.
Pojďte sem, upřímní bratříčkové!
Pomozte lepiti, holečkové!
Hezoučký betlém si vystavíme,
přitom se koledám naučíme.
Každičký z nás se k práci měj!
Utíká čas, nezahálej!
Jsou hrozně naivní ty verše, a ještě ke všemu kulhají, ale jakýsi svůj půvab přece jenom mají. Jsou zrovna tak milé jako ručně vymalovávané a lepené betlémy. Jsou zrovna tak upřímné jako muzika, kterou psal pan veršotepec. Rožmitálský pan učitel. Jakub Jan Šimon Ryba.
Sledovatelné kořeny Rybova rodu sahají asi do poloviny 17. století. Klatovský měšťan, kloboučník Václav Ryba, se někdy koncem tohoto století nebo začátkem následujícího věku přestěhoval do Nepomuku. Jeho syn Jan se vyučil otcovu řemeslu, založil rodinu a dosáhl váženého postavení, stal se městským radním. Pátý z jeho četných synů, Jakub Jan, se narodil v Nepomuku roku 1732. Nepokračoval v rodové existenční tradici - zvolil povolání venkovského učitele. Byl školním pomocníkem v Rožmitále, působil ve Volyni a v Přešticích. Tam poznal svou budoucí manželku Rosalii, dceru učitele. Jejich prvorozený syn zemřel dříve, než se jim narodil druhý syn Jakub Šimon (později při biřmování dostal ještě jméno Jan). Ten přišel na svět 26. října roku 1765.
Malý Kubík vyrůstal v prostředí, ve kterém se denně zpívalo a hrálo. Odmalička se prý cítil nejlíp mezi hudebními nástroji. Napodoboval, co doma slyšel a viděl. Už jako čtyřletý se pokoušel psát noty. Vyšly z toho podivné čmáranice. Kazil papír, kterého nebylo nazbyt, plýtval inkoustem a podařilo se mu rozskřípat pero, takže mu skládání rodiče brzy zatrhli. Tak se aspoň zmocnil starých houslí. Vrzal na ně tak dlouho, až mu musel být nástroj exekutivně odňat. Zaměřil se tedy na klavír. Sedával u něj celé hodiny. Byl u vytržení z tónů, které se ozývaly, když tiskl klávesy. (Otec měl pak spoustu práce s opravami a laděním.) Další zkušenost učinil Kuba s varhanami. Jeden z otcových žáků ho vzal s sebou do kostela na kůr, kde chlapec projevil přání zahrát si. Rejstříky musely být zřejmě vytaženy, a tak když Kubík sáhl na manuál, rozlehly se kostelem zvuky, které rozjímající věřící vyděsily k smrti. Tak se zase vrátil k houslím. Tiskl jsem je k srdci, líbal, objímal, hovořil s nimi, usínal a probouzel se s nimi, ba někdy jsem je i několikrát v týdnu umyl.
Další léta prožil v Nepomuku pod Zelenou horu - tam se rodina odstěhovala, protože Rybův otec tam byl ustanoven varhaníkem. Hudbu měl jeho syn pořád rád (zpíval alt), a otec ho začal pomalu učit na všechny nástroje, které ovládal - na housle, violoncello, varhany, klavír, také hudební teorie se mu dostalo a výuky generálbasu. Škola mu však jakékoli učení znechucovala, což měl na svědomí pan učitel, jehož výchovnými prostředky byla metla, koště a nadávky. Mnohem později Jakub Ryba tuto školu popsal ve veršovaném dopise, adresovaném milčickému rychtáři Vavákovi:
Do školy vedl otec,
Jížto vzhled byl jak psí kotec;
Zdi co komín vyhlížely -
Sem tam v úhlech houby zely;
Okna dvě v půl zahadřena,
K tomu pevně zamřížena;
Půda z cihel vybortěna,
Husím trusem vydlážděna -
Čenichám až potud puchy,
Ježto draly živní duchy!
Slovem: smrad, kouř, horko, zima,
Čehož nezkusil ni Klíma,
Třely na mysle nám mocně.
Při tom před očima hrozně
Školní mučení se jeví -
Běda tomu, koho trefí.
Dvě ferule v zásobě
Na zdi pěly v strastné době;
Tam zas stála oslovice,
Lenochů všech ozdobnice.
Metla vždy se v škopku močí -
Jiná po hřbetu se točí;
Školní kovy po zdích chřestí -
Na polínku dítě vřeští.
To mně věru nešlo k duhu,
Zvlášť když nebyl den bez pruhu,
Neb pan kantor, příjmím Strejček,
Na mne byl co dravý sejček;
Ctil mne stále hloupým Kubou,
Troubou, mezkem, býčí hubou...
Dejž mu Pán Bůh nebe! žádám.
Též i nebi díky vzkládám,
Že jsem vyšel bez mrzáctví
Z toho kantorského panství.
Nejenom hudba mu zůstala po celý další život. Ani kantořinu mu škola nedokázala zprotivit. Problémem však byly peníze. Otec se snažil pro syna získat některou z nadací, které umožňovaly nadaným chudým žákům studium na středních a vysokých školách. Žádost však poslal pozdě - místo při jezuitské koleji v Březnici už bylo obsazeno. Sám Jakuba nemohl na studiích vydržovat, měl se co ohánět, aby uživil ostatní čtyři děti. Pomoc se objevila v podobě Rybova strýce Vaněčka. Ten vystudoval teologii, byl dobrým pěvcem, tenoristou. Při návštěvě v Nepomuku poznal, že v synovci dříme talent, a tak navrhl rodičům, aby ho poslali za ním do Prahy, že se o něj postará. Krátce po svých patnáctých narozeninách se Jakub Jan Ryba, provázen požehnáním rodičů, vydal se strýcem do Prahy. Pokud nešli pěšky, tedy jestli Vaněček mohl za oba zaplatit jízdné, nasedli v Zelené Hoře na dostavník a přes Blovice, Plzeň, Rokycany, Mýto a Zdice dospěli do Prahy. Strýček Vaněček byl poněkud jiného druhu než Strejček kantor. Sehnal synovci ubytování v podnájmu, opatřil mu stravu v semináři a zavedl ho do piaristické koleje, což byla ta nejlepší možná volba. Už z Nepomuku kluk ovládal základy latiny a řečtiny a tak se domníval, že vstoupí hned do třetí třídy gymnasia. U přijímacích zkoušek však úplně pohořel. Docela malá tragédie - nepřijali ho ani do první třídy. Důvod: byl prostý: psal se rok 1780, právě začalo platit germanizační nařízení Josefa II. a Jakub neuměl německy. Musel být notně zklamán. Dotklo se ho, že pro Čecha není v Čechách místo. Ale nevzdal to. Přihlásil se do čtvrté třídy piaristické normální školy a za rok už bez problémů složil zkoušky do první třídy gymnasia. Učil se latinské mluvnici a větné skladbě, nechyběla ani výuka francouzštiny a italštiny. Hlavně se však úplně změnil jeho kulturní obzor. Zde v Praze jsem octl v jiném světě. Vznešená hudba v pražských chrámech, u Křížovníků, u svatého Mikuláše na Malé Straně, u svatého Michala a jiných, řízená Koželuhem, Praupnerem, Strobachem, Vogelem mne úplně okouzlovala. V prvním pololetí jsem byl hluchý a slepý, myslil jsem pouze na hudbu. Ve volných dnech navštěvoval jsem vždy metropolitní chrám a tam jsem pilně naslouchal gregoriánskému chorálu. Tento zpěv, doprovázený varhanami, mně byl zvláště příjemný, ani si to nedovedu vysvětlit. V semináři slyšel jsem různé koncerty, kvarteta, symfonie a pod. Opravdu nebylo slavnosti v kostele, jíž bych s napjatou pozorností nebyl přítomen.
Začal si opisovat skladby, klavírní sonáty, kvarteta. Třídní učitel si ze svých studentů vybral tři nejlepší muzikanty s úmyslem založit smyčcové kvarteto. Protože všichni hráli jen na housle, naučil se Ryba v krátké době na violoncello a jeden z jeho spolužáků na violu. Pak už hráli (s třídním profesorem u prvních houslí) Haydna, Vaňhala, Myslivečka. Ryba působil i jako houslista na pražských kůrech, chodil poslouchat různé varhaníky. Zvlášť vzpomínal na Josefa Norberta Segera. Jeho příklad mi dal dosti látky k přemýšlení, bádání a cvičení. Vábilo ho i divadlo. To je ta nejrozkošnější škola. A sám také psal. Byl přímo posedlý hudbou. Tercety, kvartety, serenády, menuety, tance, zpěvohra, mše, několik koncertů pro lesní roh. Sem tam zaplatil za nocleh nějakým pěkným nokturnem, takže byl na nejlepší cestě, jak se stát skladatelem... nebo muzikantem. On ale nechtěl být ani jedním, ani druhým. Myslel si na kněžství. Po gymnasiu chtěl vstoupit na filosofii a tak by ho už čekala teologie. Jenomže osud si s ním zahrál jinak. A zase v tom byl Strejček. Nikoli Vaněček, ale kantor Strejček z Nepomuku. Městský úřad mu dal výpověď, a otec Ryba sedl a svému synovi napsal dopis, aby nelenil a na to učitelské místo se hlásil. Kvalifikaci na ně měl: Jakob Ryba, svobodný, ovládá varhany, křídlo, housle, komponuje; vstoupil do učitelského kursu a absolvoval jej s dobrým prospěchem. Získal atestaci pro výuku na farních školách. A mohl doma nastoupit, jenomže nenastoupil. Místo už bylo obsazeno. Panský úředník Peták patřičné vzdělání neměl, zato měl konexe. Jakub zatím pobýval doma, psal a skládal. Když se otec rozstonal, bylo třeba, aby ho Jakub zastupoval ve škole i na kůru. Dal v Nepomuku provést dvě svoje mše, ale sklidil jenom posměch. Všichni si mysleli, že je opsal od nějakého italského autora. "Nikdo není ve své vlasti prorokem," zapsal si do deníku. "Když se otec šťastně uzdravil, zabýval jsem se opět svým zamilovaným plánem, totiž odcestovati, nejlépe do Bavor, do Mnichova. Vyhledal jsem svá nejlepší díla, pěkně jsem je opsal a doufal, že jimi v cizích zemích dobudu štěstí." Jenže než stačil vyrazit, uvolnilo se místo pomocníka učitele v Mníšku pod Brdy u jeho strýce Jakoubka ( další osudový strejček v Jakubově životě), a on je na důtklivé otcovo nabádání přijal. V Mníšku strávil sedmnáct měsíců. Jako učitel se osvědčil. Zřejmě v tomto povolání i sám našel zalíbení. V roce 1788 (to mu bylo třiadvacet let) byl povolán za školního zástupce do Rožmitálu pod Třemšínem. Při té příležitosti si po půlroční zkušební lhůtě slíbil: "Budu vychovávat státu dobré lidi, zbožné a poctivé občany. Byl jsem ustanoven skutečným učitelem. Zde je tedy stanoviště mého poslání. Přemýšlel jsem o povinnostech učitelových a shledal jsem, že jsou velmi vznešené. Abych se úplně uklidnil, zabýval jsem se touto myšlenkou: také v malém městě můžeš něco dobrého dokázati. A uklidněn, zahloubal jsem se ve své nové povolání. Po dvou letech jsem se oženil se svou Aničkou, měli jsme dítky, a tím byly trosky mých vzdušných zámků úplně zničeny."
Rožmitál... nevelké útulné městečko, obkroužené lesy, se Jakubu Janu Šimonu Rybovi představilo jako milý nový domov. V 80. letech 18. století v něm žilo přes 1100 obyvatel, 64 domy stálo ve vnitřním městě, 138 chalup a chatrčí na předměstí. Dalších 48 popisných čísel náleželo Starému Rožmitálu, který je vzdálen asi kilometr cesty a kde se dodnes nachází i rožmitálský farní kostel. Když zde nový kantor přišel, bylo ve škole 300 žáků. Na vyučování však chodila sotva pětina. Ostatně jakýkoli seznam dětí chyběl, vyučovací řád nebo něco podobného neexistovalo a školní mládež nebyla rozdělena do tříd podle věku. Chování dětí Rybou otřáslo. "Mnohé školní děti jsou hrubé, povahy zpupné, nemravné, hlučí, křičí, smějí se, strkají se, tlučou se, ba rvou se." Ryba musel začít od toho nejjednoduššího. Třeba že žák přichází do školy čistý, že má umytý obličej a ruce, nehty ostříhané, učesané vlasy, čisté šaty, punčochy a boty. "13. října 1789," zapsal si pan učitel do pečlivě vedeného školního deníku: "Žáku Františku Fialovi, který chtěl jít do školy, rodiče v tom zabránili. Marně je učitel prosil o dovolení, zamítli to. Tak jednají velmi mnozí rodiče se svými dětmi. Trestají, co je chvályhodné, a chválí, co by měli přísně trestat."
"Učitel pocítil na sobě lidskou hrubost. Když se ráno připravoval na vyučování, uslyšel velký hluk. Vyhlédl a uviděl sedláka, kterému pomáhal sousedovi nakládat hnůj. Tento hrubián křičel a zlořečil škole. Učitel se ptal, proč se zlobí a kleje. Velmi hrubě a zlostně odpověděl: Budu nadávat a školu proklínat, protože je zbytečná, není pro mne k ničemu a musil jsem na ni dát 12 grošů. Učitel se ptal, zda má děti. Řekl, že ano, že má. Jestliže se vaše děti učí ve škole, doufám, že nebudete odvedených peněz litovat, řekl mu učitel. Tu se rozzuřil a řekl, že nepošle děti do toho proklatého domu, že on žádnou školu nepotřeboval a jeho děti do ní taky posílat nebude."
Už tenkrát byli školní inspektoři, a už tenkrát se před nimi pedagogové tu více, tu méně třásli. Učitel Jakub Jan Ryba třasu nepocítil, ale volno mu nebylo. O to volněji si vydychl, když se dočetl v inspekční zprávě, že po pěti hodinách bylo zjištěno, jak neobyčejnou spokojenost pocítil krajský školní inspektor s předměty, vyučovanými panem kantorem Rybou, neboť "děti prokázaly odpověďmi i chováním, že jest velmi zdatným učitelem a ozdobou své školy." Ozdoba školy si vzápětí usedla k papíru a začal jej pokrývat svým úhledným rukopisem: "Podepsaný prosí poslušně o úpravu školní budovy, jest nutna úprava horní třídy a učitelova bytu... Slovutná městská rado, učitel opakuje svou prosbu o desátky sypaného uhlí, které dodnes od městského obyvatelstva nedostal... Račte vyslyšet, nejmilostivější kníže, nejpokornější prosbu podepsaného, k jejímuž nejponíženějšímu podání jej nutí nouze... Vysoce důstojnému školnímu úřadu: podepsaný se uctivě táže, zda za svou těžkou námahu při stále trvající drahotě životních potřeb smí žádat zvýšené školné o jeden krejcar... Podepsaný prosí nejposlušněji..." Dopisů byly desítky, možná stovky. Odpověď, přišla-li jaká, byla vyhýbavá. Nebyly peníze. (Stará písnička. Ale pořád se zpívá.) Do školy pršelo, namísto podlahy byla udupaná hlína, sklep suplovala vykopaná díra v zemi s prkny položenými přes. Ale co hlavního: Rožmitálští neměli svého učitele rádi. Poté, co tu učil vysloužilý voják nebo starý písař, sem přišel první skutečně vzdělaný pedagog. V Rožmitále (ale i jinde, abychom Rožmitálským nekřivdili) nebyla tradice. Tradice slušného zacházení s člověkem, který toho uměl mnohem víc než většina okolo.
"12. července 1791. Když ráno učitel přišel do školy, nalezl na psacím stole psaníčko. Valenta mluvil včera o Vás a o škole velmi neslušně. Řekl, že než by chodil do školy, bude raději kovářem. Ve škole se učí jen lenošit. Byli tu prý jiní učitelé, a nikdo z nich neříkal, že musíme mít vysvědčení. Tyto a podobné řeči mluvil před námi ten zlý hoch. Buďte zdráv! Zůstávám Váš nejposlušnější žák František Kopecký. Poznámka: Toto psaníčko je učiteli milé, neboť se přesvědčil, že jej má tento žák rád, a též děti poznaly, že jim říkal o Valentovi pravdu. Jeho špatné náklonnosti, pýchu, nevděk a pokrytectví rodiče ještě posilují. Kdo je vinen?"
Jako první učitel široko daleko v kraji nechal své děti očkovat proti pravým neštovicím. Pořádal dětské hry ve volné přírodě - honičky, schovávačky, odpočítávačky. Byl první, kdo začal doporučoval koupání dětí ve volné přírodě. Až po několika letech nahlédla školská rada, že tato činnost nezpůsobí mládeži mravní úhonu. Ovšem sám Ryba důrazně připomínal ve svém školním deníku, že "žádný žák se nesmí koupat bez vědomí učitelova, jinak bude přísně trestán. (Tedy ten žák.) Pilné a hodné děti dostanou každý týden od učitele dovolení, aby se umyly v Sadoňském rybníce, kde je čistá a čerstvá voda. Koupání připadá každý týden na čtvrtek, přičemž děti se půjdou koupat teprve po 4. hodině odpolední, v pořádku se svléknou a umyjí si tělo bez jakéhokoli pohoršení. Nad koupáním budou bdít dva žáci dohlížitelé a zaznamenají všechny nemravné děti, které pak již nedostanou povolení k témuž. Děti nepůjdou dále do vody nežli k tyči, kterou zarazí dozorčí. Každé z větších dětí se smí pětkrát potopit, malí ne víc než třikrát. Po koupání si budou žáci hrát, jak jim ukáže učitel. Vše, co je nemravné a nebezpečné, je dětem přísně zakázáno. Mládež musí mít z tohoto koupání užitek a vystříhá se dřívějšího pokoutního koupání." Učitel Ryba nejenže učil a vychovával a bedlivě sledoval mravnost dětí při koupání v Sadoňském rybníce, nýbrž za svoje nakoupil knihy a zdarma je dětem půjčoval, vyučoval děti hře na hudební nástroje (dlouhou dobu rovněž zdarma), povinností učitele bylo hrát na kostelním kůru a cvičit s dětmi sbory. S puntičkářstvím sobě vlastním vypočítal, že za pouhých 16 let svého působení v Rožmitále napsal 156 menuetů, 408 německých tanců, 28 koncertů, 80 písní, árií 20 kusů, 10 pastorel, nešpor úplně českých 1 kus, českých skladeb pro klavír 14 kusů, atd., atd., mší celkem 16 kusů, mezi nimi jednu českou.
Mezi nimi jednu českou. Tu neslavnější.

Hej Mistře!

 
Místo Rybovy sebevraždy v lese Voltuši
Autor:  Pavel Frič
 

"Abych názorně ukázal svoji píli v hudbě, chci zde věrně vypsat skladby, jež jsem napsal během šestnácti let, od roku 1782 do roku 1798. Menuetů bylo ode mne 156 kusů, německých tanců 408 kusů, duet 56 kusů, tercet 48 kusů, kvartet 72 kusy, kvintet 7 kusů, koncertů 38 kusů, variací 130 kusů, zpěvoher a pantomim 6 kusů, serenád a nokturn 35 kusů, písní 80 kusů, litanií 8 kusů, árií 20 kusů, offertorií 30 kusů, pastorel pro kusů (mezi nimi jedno české), písně české pro klavír 14 kusů, mší celkem 16 kusů, mezi nimi jedna česká."
Šestnáct mší, z toho jedna česká. Ta nejslavnější.
V dubnu roku 1796 zemřelo manželům Rybovým už druhé dítě. Byl to jejich první syn Ambrož. Už čtvrtým rokem trvala válka mezi habsburskou monarchií a revoluční Francií. Do země proudili uprchlíci z Německa; obyvatelé západních krajů propadali panice, která se rychle šířila do vnitrozemí. Praha zahájila přípravy k evakuaci. "Přístrach v loketském, plzeňském a prácheňském kraji nebyl k vyslovení," svěřuje papíru svoje pocity současný kronikář. Když rakouská vojska zvítězila u Würzburku a Schwarzenfeldu, stáhli se Francouzi za Rýn. Konaly se děkovné bohoslužby, hlaholily zvony, vznikaly a zněly oslavné básně, písně, kantáty. Naděje na brzký konec války vzrostly, když se přiblížil advent. Možná právě tehdy se rožmitálský kantor rozhodl vyjádřit slovy a tóny skladby, oslavující zrození Spasitele, odedávnou lidskou touhu po klidu a míru.
"České vánoční mše existovaly už před tím, než Jakub Jan Ryba napsal Českou mši vánoční hej mistře," říká skladatel, hudební vědec a svého času náš rozhlasový kolega Jiří Berkovec. "Hudba renesanční doby, kdy vznikly mše o narození Páně Prozpěvujmež všichni zvesela a Dítě překrásné narodilo se nám však byla v 18. století už úplně zapomenutá. Není známo, že by ji Ryba znal. V jeho době docházelo jenom k pokusům o latinské mše s vloženými českými zpěvy. Vždy to byl větší či menší kompromis. Tyto mše sice porušovaly souvislost liturgického textu, zaváděly nové jazykové i obsahové prvky, latiny se však nezříkaly. První skutečně česká mše čekala na Jakuba Jana Rybu."
Skladatel, učitel, varhaník a ředitel kůru v jedné osobě však svou největší skladbu nenapsal naráz. Ale už předtím vkládal do svých mší české vložky. "Bila dvanáctá hodina, chvalmež všichni Pána Boha, zpívá v jeho pastorální mši sólovým basem ponocný. Sláva buď Bohu věčnému, pokoj buď lidu ctnému" - zazní soprán přímo na začátku jeho Gloria. "Hej, hej, chaso vstávejte a k Betlému chvátejte!" Další česká slova v církevní skladbě. Takový ostrůvek v jezeru latiny: "Tobě, Bože, děkujeme za to dobrodiní." Jako by to zkoušel stále častěji. Jako by si pořád nebyl naprosto jist, že je to to pravé. Jednou však to pravé přišlo. V archivu Muzea české hudby v Praze je uložen soubor zpěvních a nástrojových hlasů mše Hej mistře - nejstarší známý pramen tohoto díla. Pochází z Rybovy pozůstalosti; krátký čas jej vlastnil Rybův syn Vilém. Pak dostal hlasy mše rožmitálský učitel Štědrý, který je věnoval hudebnímu kůru kostela Povýšení svatého Kříže v Rožmitále. Odtud později získalo mši Národní muzeum v Praze. Dlouho byl tento materiál považován za Rybův rukopis. Novodobý výzkum však ukázal, že Rybovou rukou je psán pouze text na titulním listu obálky. Všechny vokální a instrumentální hlasy pořídil z nezvěstné předlohy neznámý opisovač. Ryba totiž dával opisovat svá díla školním pomocníkům. Jeden z nich zřejmě zhotovil opis hlasů mše. Není však vyloučeno, že se originál někdy někde nalezne. V poslední době bylo objeveno několik pohřešovaných i úplně neznámých Rybových skladeb. Možná ale nikdy celá partitura neexistovala. Bylo běžné, že autor si celou skladbu nejdříve vymyslel v představě a pak ji rovnou psal do jednotlivých partů pro muzikanty. Stejně tvořil třeba Bach nebo Mozart, ale i Ryba tímhle způsobem skládal smyčcové kvartety - přivydělával si tím za studií: nejdřív celý part cella, pak první housle a pak zbytek - partituru prostě nedělal.
Hej, mistře,
vstaň bystře,
vzhlédni na jasnost,
nebes na švarnost,
krásu uhlídáš,
v tento noční čas.
Hvězdy jsou dnes krásnější,
obloha je jasnější,
měsíc krásně plápolá,
světlý je sad, obora,
denice již vychází,
z hájů volá zvěř,
cvrlikáním přelibým
ptáčků zvučí keř,
rozléhá se les.
Slyším za horou tam zvuk,
moldánkový jemný hluk.
Ejhle! Slyšíš,
mistře, slyšíš,

dudlování, libé hraní,
jak to zvučí, krásně hučí:
honem vstaň, mistře,
prohlédni bystře!
Hej mistře? Proč začíná snad nejznámější česká muzika právě těmito slovy? Na jakého "mistra" se autor obracel? Na správce ovčína. Mistr a jeho pomocníci (což byl mejstřík, pohonič, jehnětník a špitálník) se starali o jehňata, dospělé ovce nebo zubkyně (jejich stáří určoval počet zubů), a kromě toho i o berany, skopce a staré ovce - brakyně. K rožmitálskému panství ovčín patřil, ale přímo do Rožmitálu Ryba děj nezasadil. Role našeho průvodce v Rožmitále pod Třemšínem se ujal člověk nad jiné povolaný - někdejší technik na příbramském uranovém dole a pozdější nakladatel, publicista a spisovatel Jindřich Hásek. Jeho jméno si lze přečíst na náhrobním kameni, nedaleko hrobu Jakuba Jana Šimona Ryby. Je tam od zimy roku 2007. Je tichá noc, nebe plné hvězd, svítí měsíc. Vtom se objeví na obloze jasná záře, ptáci začnou zpívat, kdesi v dálce se ozve líbezná hudba. Mladý pastýř, bdící na stráži u stáda ovcí, žasne; spěchá probudit správce ovčína. Rozespalý mistr je zprvu rozmrzen, že byl vytržen z odpočinku po celodenní namáhavé práci. Když však zaslechne libou hru, podivuje se jí stejně jako jeho druh. Oba se dohadují, co to má asi znamenat a zamýšlejí zjistit příčinu neobyčejného jevu.
Co jest to, co jest za libé hraní? Nebeský toť jest zpěv a plesání.
já slyším dnes celou noc.
To musí znamenat velmi moc.
Co je to?
Kde je to?
Co to slyším za hlas,
jenž to volá na nás?
A hle! Všecko všudy jasno,
vše se krásně třpytí,
neobyčejným způsobem
obloha se svítí.
To musí něco znamenat,
musím hned stádo domů hnát.
Vzbudím svou chasu,
aby tu krásu pozorovala
a pak se mnou šla
k Betlému jak jsem slyšel,
z oblohy když hlas vyšel.
Mistr se rozhoduje vypravit se do Betléma. Také mladý pastýř opakuje radostnou zvěst o narození Mesiáše. Je třeba rozhlásit novinu po kraji, postarat se o stáda a vykonat přípravu na cestu.
Jeden svolá všechnu chasu a jí vyřídí,
aby vzala housle, basu, to jí nařídí.
Ty pak, Ferdo, běž hned za háj,
vzbudiž celý Záleský kraj,
a ty, Josko, jdi za horu,
Janku, svolej lidi v boru.
Pozvi všecky dobré hudce,
zpěváky a hodné trubce,
a tak půjdem k Betlému s hlučnou muzikou,
k místu právě šťastnému s chutí velikou.
Je třeba také myslet na dary. Mistr nakazuje, že je ponese Tomek.
Tak již raděj půjdeme,
Pána chválit budeme,
budem vroucně zpívati,
Mesiáše k nám vítati.
Tak již pojďme v rychlosti,
dojdem velké milosti:
Mesiáše spatříme,
božské dítě uzříme,
budem líbat Ježíška dobrého,
laskavého, milostného.
Když dorazili do Betléma, poklekají v pokoře u jeslí a odevzdávají dary. Ježíšek je rád vidí a usmívá se na ně.
Nuže, bratři, zahrajeme,
potom zase zazpíváme,
ke cti toho děťátka,
útlého neviňátka.
Naštymujte huby jasné,
ať nám to jde všecko krásně,
jenom řádně do toho,
hrajme, co je slušného!
I hrají s chutí a pějí vesele, v radostném plesání slaví den spasení, lidu osvobození. Dlouho znějí chvalozpěvy a prosebná přání. Když pak nastane loučení, pastýři slibují, že nazítří opět přijdou, zahrají a zazpívají.
S radostí, s plesáním, s veselostí, srdcem spokojeným
od Betléma kráčíme, radost velkou cítíme.
Radujme se, veselme se, že jsme viděli Ježíše,
který se dnes narodil, celý svět vysvobodil.
Tobě, Bože, nebe, moře, lesy, hory,
s všemi tvory ať se klaní vše stvoření,
že nám nastalo spasení skrze Ježíše Krista,
zaplesej duše čistá!
Radujte se všecka stvoření
z Syna Božího narození.
Slavme Boha nejvyššího, Syna jeho jediného
hudbami, citerami, varhanami,
též cimbály, píšťalami, též jak bubny,
tak troubami ctěme Pána mocného,
jenž nám dal syna svého!
Je to radostná hudba. Krásná a voní jak květy na louce kdesi za Rožmitálem. Česká mše vánoční aneb Hej mistře, vstaň bystře měla premiéru v noci ze soboty 24. na neděli 25. prosince roku 1796 ve starorožmitálském kostele Povýšení svatého Kříže. Od té doby se v něm ozývá (a stejně tak po celé zemi a zhusta také ve světě) každým rokem. Cestiček v městečku Rožmitále a kolem něj je hodně. Když ale poutník nechá stranou alej královny Johanky i s rybníkem a pustí se poli a stráněmi k Flusárně, kteréžto nelibozvučné jméno má původ v němčině a znamená draslárnu (vyráběly se tu sirky), a pak zahne doleva a do kopce a poté k vesničce s divným jménem Voltuš, narazí na stezku, která míří do lesa - ten se jmenuje Štěrbina. Pak se jde zase doleva a jde se a jde se, až se v lese po chvilce rozsvětlí mýtinka (původně tam bylo stěží proniknutelné houští), a na ní kamenný pomník. Jméno na něm patří Jakubu Janu Rybovi. To je místo, kde Jakub Jan Šimon Ryba dobrovolně zemřel. Trpěl pravděpodobně rakovinou jater, ale mnohem víc než tělo ho bolela lidská zloba. Bylo jí tolik, že se nedala unést. A tak se pan učitel, jehož muzika stále naplňuje radostí a chutí žít rozhodl ze života odejít. Psal se 8. duben roku 1815, byla sobota, tak jako před pár lety, kdy se nad utichlou vánoční krajinou nesly tóny jeho mše. Podřezal si tepny na krku a obou zápěstích, načež vykrvácel. Tak se to stalo. Možná. Protože jistotu o jeho konci nemáme a nikdy ji úplnou mít nebudeme. Dne 8. dubna 1815 si učitel domluvil schůzku u hájovny za vsí Voltuší se svým tehdy už zřejmě jediným opravdovým přítelem Antonínem Reissem. Na smluveném místě jej však Reiss údajně nalezl již umírajícího, když si nešťastný Ryba patrně nedlouho před tím břitvou podřezal hrdlo. Tragický konec skladatele je dodnes obestřen mnohými nejasnostmi - podle některých historiků nebyl Rybův dopis na rozloučenou napsán jeho rukou, zatímco jiní se pokoušeli naznačit, že délka smrtelné rány na učitelově krku neodpovídala poranění, které by člověk dokázal způsobit sám sobě), ale tradičně přijímaná verze (tedy sebevražda) zůstává tou nejpravděpodobnější. Na svou dalekou cestu si vzal knížku milovaného Seneky. Byla v ní tato věta: Špatně žije, kdo neumí dobře umírat. "Není hanba tak dlouho strachovat se něčeho, co tak rychle mine?"

Žádné komentáře
 
Made by: MICHAL ŠEDIVÝ studio Lísek 26 Postupice ANNO 2006