O kráse země i historie naší

Vítejte na nicotna.osoba.cz Michal Šedivý

Sbírka vlakové pošty

Géniové Národa Našeho

Ján Kolár

 

 

Jan Kolár

UČENEC V POEZII A BÁSNÍK VE VĚDĚ

Jak probrat z úpadku, dřímoty a slabosti vytrácející se český živel? Jak mu dodat sebevědomí? Jak ho zbavit pocitu méněcennosti? Jedna z cest, kterou obrozenci považovali za perspektivní, vedla proti proudu času zpět - do nejvzdálenější minulosti, za zkrášlením a idealizací dávnověku, za objevem starobylosti a velikosti českého kmene Slovanů. Věc takzvaných slovanských starožitností patřila proto k nejsilnějším drogám tohoto národního dopingu.
Kde jsme nalezli další zřídla abych tak řekl posilované sebeúcty, to jsme si taky už jednou vyložili. Opírali jsme se o berli panslavismu a rusofilství. Spásu jsme viděli v tom, že se přimkneme k mocnému ruskému dubisku, jehož jsme odedávna jednou větví a jehož slavná budoucnost už přece klepe na dveře. Je jen třeba intenzivně pracovat a zářné společné zítřky očekávat s otevřenou náručí. Nebylo to naposled, kdy jsme byli odkojováni takto kontaminovaným mlékem.
Náruživými obdivovateli slovanských starožitností (a současně panslavisty tělem i duší) byli dva významní obrozenci. Zda to byla shoda okolností nebo jakási osudová nezbytnost, to necháváme na posouzení jiným. Jejich jména? Jan Kollár a Pavel Josef Šafařík. Schůzku s námi si dal první z nich.
Jan Kollár je v naučném slovníku uveden jako "slovenský básník a národní buditel, který se hlásil k československé vzájemnosti - sám psal výlučně česky." Byl to tedy Slovák... anebo Čech... a jelikož se narodil v Horním Uhersku, v Mošovcích pod Velkou Fatrou, byl úřady považován za Maďara. Janův otec byl v Mošovcích rychtář a notář, zámožný sedlák, tedy pan Někdo. Současně to byl nábožný puritán, přísný a zdá se i drsný člověk, který se natolik nemohl smířit se synovou touhou po vzdělání, že ho posléze vyhnal z domu. Ale tak daleko ještě v sledování stop Jana z Mošovců nejsme.
"Ve čtvrtém nebo pátém roku dostav kdesi loptu, vyšel jsem si s ní na ulici a ve hře házel jí sem tam, až mi spadla do studny před sousedovým domem. Studna ta byla starými ztrouchnivělými trámci obroubena. Já přišed k ní chtěl jsem spatřiti svou loptu, opřel jsem se schýleným tělem o srub, ale ten spolu se mnou spadl v studnu, asi dva sáhy hlubokou a na dně naplněnou vodou. Naštěstí spatřil to jistý soused, který na druhé straně bydlel. Uchytil rychle žebřík, běžel ke studni a našel prý mne tam, jak jsem jednou rukou to spadlé břevno objímal, ve druhé pak loptu nalezenou pevně držel. Když mne dobrosrdečný soused ze studně celého a zdravého vysvobodil, nebylo mi nic divnějšího, jako to množství lidu, které se tehdy vůkol mne bylo sběhlo."
Stačilo málo a mohli jsme mít o jednoho českého obrozence méně. Janko pokoušel osud ještě několikrát. Jednou mu vybuchl u lokte klíč naplněný střelným prachem, podruhé mu zase spadlo přímo na hlavu poleno ze stromu. Nikoli větev, ale poleno. (Když ze stromu, tak poleno, to dá rozum.) Hlavně že Jan přitom rozumu nepozbyl. Jeho dětstvím zněla jak maďarština, tak slovenština. Proto později svoji češtinu protkává cizími výrazy, jako je například lopta, kterou si slovenština vypůjčila od Uhrů, anebo třeba příslovce jako: "Nebylo mi nic divnějšího, jako to množství lidu..." V češtině by měl použít správně "než," ale on si pamatoval ze slovenštiny "ako." Do školy začal chodit samozřejmě v Mošovcích. "Škola evangelická v Mošovcích stojí venku za městem ve vyhnanství. Na povýšeném místě je tam nový hřbitov s domkem na způsob kostnice od mého otce vystavěným. Učitel Šulek povolával starší žáky k sobě do školy nočního času, asi o 9. až 10. hodině. Každý žák měl v ruce hůl nebo kyj. Já, ačkoli ještě malý, přece již též k nim se připojil. Bylo nás asi dvanácte. Šulek vedl nás nejprve všecky společně v noci na onen hřbitov, procházel se tam s námi, sedal na hroby a rozprávěl nám všelico, zvláště o hvězdách a hvězdářství. Vzal tam i velkou z papíru udělanou mluvní troubu (dalekomluv) a konal s ní zkoušky. Když jsme hřbitov opustili, učitel hned podle abecedního pořádku, hned podle věku posílal se slibem nějaké odměny každého samotného na onen hřbitov, aby přišed tam si na hrob sedl, tím kyjem na dveře toho domku udeřil a skrze tu troubu zavolal, na znamení, že na hřbitově jest a že se nebojí. Když jsme se vrátili do školy, i odtud nás posílal na hřbitov, kteréžto cvičení ve smělosti a nebojácnosti někdy až do pozdní noci a častěji opakoval." Nezdá se, že by to zanechalo na žactvu a konkrétně na Janovi nějaké stopy. Tenkrát ještě nebyla žádná televize, aby svými horory, vysílanými pozdě v noci, kradla pokojný spánek nejen dospělým, leč i dětem.
Z Mošovců si to Jan namířil do Kremnice. Tam navštěvoval nižší latinskou školu a opil se. Ano, obrozenecký klasik. (I klasikové pijí. A nemusejí ani být obrozenečtí.) Kollár se v Kremnici opil poprvé, měl ani ne patnáct. A naposledy. Naposledy byl opilý. Víckrát nikdy. "V Kremnici byl a je snad dosud obyčej, že řemeslničtí tovaryšové, chtějíce mistry býti a do cechu vstoupiti, museli arcidílo zhotoviti. Příbuzný mého spolužáka Jana Kastnera, syn měšťanský, masařského řemesla, chtěje býti mistrem, provozoval skvostné a nákladné arcidílo. vystrojil mladý ten mistr hostinu se všelikými hrami a zábavami. Kastnera i mne a Košinu, mého spolubydlitele, k tomu povolal. Ta nejrozličnější a nejvýbornější vína tekla zde, ať tak dím - potokem. Všeliké koláče, pečenky, lahůdky byly v té největší hojnosti. Nás s Košinou, poněvadž jsme byli přátelé Kastnerovi, všichni pobízeli, násilně do nás cpali a lili. Přišel jede, řka: Mně kvůli! Přišel druhý: Jen okusiti, prosím! A přišel třetí: Len trošíčku, ale veď to nebude škodiť! Pomalu opojilo mne víno tak, že jsem jako závrať dostal. Můj tovaryš Košina, silnější a vyššího věku, více vydržel než já. Pravda jest, nohy mne ledva udržely, avšak dobře si vzpomínám, že při tom všem povědomost sebe samého vždy ještě jsem zachoval. Jakmile jsem cítil opojení to, hned domů jsem se ubíral nedůvěřuje dále sobě samému. Šli jsme v noci domů s Košinou po břehu řeky vedle černé městské zdi a bašty, potácejíce se sem tam a často dobromyslně vzájemně se zdravíce. Přece jsme však do bytu šťastně došli. Přes celou noc jsem jakž takž dobře spal, ale nazejtří takové hlavy bolení mne pochytilo, že jsem, snad prvníkráte, v Kremnici školu zameškati měl. Profesor třídní divě se mému neobyčejnému nepřijití, a slyše, že nemocen jsem, přišel po škole ke mně jako na návštěvu. Já studem zmaten ledva jsem mu do tváře patřiti mohl. On, poučen byv nepochybně od mé paní bytné o mém stavu a vida mou lítost, začal takto mluviti: Slyš, charissime Kollár! U Řeků, jmenovitě u sparťanského kmene, panoval ten obyčej, že rodičové a starší, chtějíce dítkám a mladým lidem opilství zoškliviti, opojili své otroky a služebníky. A když tito povědomosti pozbyvše sem i tam se potáceli a váleli, přivedli k nim svou mládež, aby z příkladů a pohledů na tyto ohavnost toho poznala a pití se vystříhati učila. Nu, charissime Kollár, ty buď sám sobě v této věci Sparťanem i otrokem spolu v jedné osobě. Tato krátká otcovská pronikavá řeč více na mne účinkovala nežli ten nejostřejší trest. To bylo mé první a poslední opití."
Musel to být v Kremnici pro Kollára věru silný zážitek, když si na něj i po letech vzpomněl se všemi podrobnostmi. Silný zážitek to byl, ale nejsilnější nikoli. Jakmile skončil nižší latinskou školu v Kremnici, pohádal se do krve se svým tatínkem. Postavil se proti otcově vůli - odmítl vyučit se řeznickému řemeslu a odchází z domova do Banské Bystrice (tam se musel na studiích po dva roky sám živit tím, že vyučoval bohatší spolužáky), a z Bystrice už jeho kroky vedly do Prešpurku na evangelické lyceum, kde se také zrodilo jeho přátelství s Františkem Palackým. (My říkáme raději do Prešpurku, protože tenkrát ještě jméno Bratislava nebylo na světě, i když víme, jaké dnes nese největší a hlavní slovenské město jméno.) Na slovenštinu a maďarštinu dávno zapomněl, ve všech hodinách se mu ozývala takřka výhradně latina. Kollár se do tohoto jazyka přímo zamiloval a chtěl se mu věnovat. Tři roky na evangelickém lyceu v Prešpurku (tam studoval filosofii a teologii) ho však nasměrovaly na dráhu protestantského pastora. Kandidátskou zkouškou ukončil lyceum a získal vychovatelské místo v Banské Bystrici. Jakmile se mu podařilo shromáždit dostatečné množství peněz, vydal se na cestu do Jeny. Do tohoto města v německém Duryňsku tehdy mířila za vzděláním většina příštích nekatolických kazatelů. Když z Prešpurku do Jeny, tak nejpravděpodobněji přes Brno a Prahu. O Brně jakákoli zmínka zapadla, existovala-li vůbec jaká, zato Prahu nemohl minout. Třiadvacetiletý Kollár byl v hlavním městě Českého království poprvé a podařilo se mu setkat se se srdcem všechněch Slávů. Jak se ten myokard jmenoval? Josef Jungmann, samozřejmě. Kromě toho hovořil s profesorem Janem Nejedlým, což stačilo k tomu, aby jiskra češství, totiž slovanství, přesněji všeslovanství byla zažehnuta. Naplno se rozhořela v Jeně. Kollár začal studovat pilně češtinu a další slovanské jazyky. V kraji nyní poněmčeném, ale kdysi slovanském (samotná Jena mohla podle některých jazykovědců vzít počátek od slovanské číslovky jedna) se Kollár setkává s památkami (tu domnělými, tu skutečnými) po slovanských prapředcích. Slyší ozvěnu jejich zmlklých hlasů v místních názvech, třeba Kunitz (to jsou přece Kunice), nebo Wöllnitz (Volnice), Lobeda (že by Lebeda?), a Coppanz (kdysi to byly možná Kopanice). Ve tvářích obyvatel shledával Jan antropologické rysy a znaky polabských Slovanů. Současně viděl, jak němečtí vysokoškolští studenti horují pro velkoněmecké ideje, pro myšlenky sjednocení německého národa, dosud rozmělněného do tolika státečků, kolik je dní v roce. (Zase tolik jich nebylo: po Vestfálském míru se německá říše rozpadla na 240 větších, menších i docela malých států a státečků.) K těmto názorům byl Kollár v opozici, i když představovaly hnutí čím dál bouřlivější a militantnější. (Možná právě proto.) Jeho citlivá mysl začala pomalu, ale vytrvale stavět chrám všeslovanství - koncepci panslavismu. Idea slovanské vzájemnosti se Kollárovi stala celoživotním programem vědeckým i básnickým. Od té doby žil a pracoval jenom pro tento svůj poetický sen. Od samého začátku právě tak nereálný jako pochybný. Obětoval mu vše. Soukromí (zůstal dlouho starým mládencem), zdraví (onemocněl tuberkulózou), osobní vztahy. Až do sklonku svého života sloužil jako kazatel slovanské evangelické obce v uherské Pešti, a v tomto cizím maďarsko-německém prostředí se ocital pro své bojovné slavjanofilské přesvědčení v permanentních konfliktech. Teprve v poslední třech letech života (táhlo mu na šedesátku, ale té se nedožil), mu osud dopřál cele se věnovat své vědecké lásce - slovanským starožitnostem, tedy archeologii. Stal se profesorem této disciplíny na universitě ve Vídni a byl osobností proslulou po celém slovanském světě. Na druhé straně už přestal dávno přesně rozlišovat hranice mezi obrazotvorností umělce a exaktní racionalitou vědce. Obě tvořivé složky jeho osobnosti se prolnuly, smísily. Stal se učencem v poezii a zároveň básníkem ve vědě.
V zemi Srbů na pobřeží
Plisy, kde kraj Míšeňský,
živ byl, jak tam pověst běží,
jeden rybář slavenský;
jeho dvůr stál o samotě,
sítě po zeleném plotě,
lípa krásná před domem.
Pod lípou ním zvláště ctěné
socha strašné Mořeny,
vlasy její ohaděné,
roucho černé haleny,
v pravé meč, šíp v levé měla,
jak by všecky zničit chtěla
vrahy lidu našeho.
Podle lípy vedla cesta,
po níž králík německý
jezdil jednou z hluku města
v lesy na hon lovecký:
Kůň, když v lípě obraz zočí,
zděsí se, pne, ježí, bočí -
a vtom jezdec na zemi:
"Chlape!" zařve, "ihned tuto
vytni lípu prokletou,
chceš-li, ať tě žalář, pouto,
do tvé smrti nehnětou."
"Pane," dí chlap, "zde má hlava,
ale k lípě nemáš práva,
toť jest nám strom národní!"
Kníže odjel zaražený
nad řečí tak znějící.
O rok zas jej pozlacený
vůz tou vezl silnicí:
Kola o strom zavadila
až se s třeskem rozprášila;
nyní začne laskavě:
"Milý muži! Pryč tu lípu,
dám ti za ni celý les,
místo sochy, meče, šípu
dám ti zlato, panství, ves."
"Odpusť, pane, tvoje hrozba
nepohneš mne, ani prosba,"
řekl vlídně chalupník.
"I já synem Slávy sluji,"
i mně strom ten svatý jest,
bohům pod ním obětuji,
onť má radost, zisk i čest,
včely mé med z něho sají,
z medu naše ženy znají
medovinu dělati."
Krutá válka odtud vznikla,
přišli Sasů houfové,
slavská strana též se spikla,
zvítězili Srbové:
A proč medle zvítězili?
Protože své bohy ctili
víc než lidi všeliké.
Kmet náš tudíž základ hradu
na té půdě založil,
domek změnil na osadu,
bydlitelů namnožil:
Od té lípy Lipska jméno
místo tomu uděleno
z vděčnosti a k památce.
Od té lípy Lipským zvalo
se i jeho plemeno,
za znak rodu si ji vzalo,
za dědictví, za věno,
až když křesťanství zář vzešla,
lípa ta v erb hrabat přešla,
z Míšní, kde se zří i dnes.
Lipšťanky a v blízku děvy
Mořenu též v průvodu
posud ročně s plesy, zpěvy
nesou z ulic ve vodu,
a to nejen pro slavení
jara, než i ku zvěčnění
města toho počátku.
Seč jen mohl, Kollár poukazoval (a nejenom básnicky), že nikoli pouze Lipsko, ale také Drážďany, Kamenice (dnešní Chemnitz), Zhořelec, nemluvě o Chotěbuzi a Budyšínu jsou jména původu slovanského. V tom měl pravdu; když však zaslechl v názvech italských hor, řek a míst názvuky slovanských jmen, a na základě toho vybudoval teorii o souvislém praslovanském osídlení Itálie Staroitalia slavjanská (tak své dílko nazval... střelil přitom kozla, jak praví bodré české rčení). Vrcholný výkon v pravověrnosti podal, když cestou po jižním Německu přečetl slovanský runový nápis na skulptuře lva před portálem biskupského chrámu v Bamberku. On totiž nalezl na boku zvířete nezřetelný nápis, který přečetl jako CARNI BU. Což přeložil jako ČARNI BUG - prý bůžek pomořských Slovanů - ČERNOBOH. Bamberský Černoboh se v perokresbách a v odborných komentářích dostal i do dobových archeologických pojednání. Teprve časem se ozřejmilo, že si Kollár modlu vyfantazíroval z několika obsahuprostých prasklin v sochařsky zpracovaném pískovci. Podobných archeologických objevů stihl tento básník ve vědě učinit několik desítek. Jeho největší objev se však jmenoval Mína. Ač roduvěrná Němka, zjevem duchem docela obyčejná, se v jeho očích a díky jeho peru stala opěvovanou a zbožňovanou Slávy dcerou.

 ******

 

 

 

Žádné komentáře
 
Made by: MICHAL ŠEDIVÝ studio Lísek 26 Postupice ANNO 2006