O kráse země i historie naší

Vítejte na nicotna.osoba.cz Michal Šedivý

Sbírka vlakové pošty

Géniové Národa Našeho

Josef Dobrovský

JOSEF DOBROVSKÝ, SYN VOJÍNA JAKUBA DAUBRAVSKÉHO, NAROZEN 17. SRPNA 1753 V ĎARMOTECH, PO UHERSKU V BALASSAGYARMATU

 
Josef Dobrovský  

Josef Dobrovský, syn vojína Jakuba Daubravského, narozen 17. srpna roku 1753 v Ďarmotech, po uhersku v Balassagyarmatu. Ano, takto epicky jsme nazvali dnešní 654. schůzku. S kým se v ní setkáme, o tom svědčí její název, jenž je stejně vyčerpávající, jako byly tituly v době Josefa Dobrovského.
Mezi obrozenci první generace do vysoka přečnívá rozporuplná, avšak jedinečná osobnost Josefa Dobrovského, který bývá označován za vůdčího ducha tohoto buditelského pokolení. Rozumějme dnes takovému hodnocení spíše v jeho symbolickém významu. Dobrovský svou roli naplňoval v tichu pracovny, přispíval zásadními myšlenkami, teoretickým vědeckým dílem, plody své učenosti a neúmorné pracovitosti. Organizátorský duch ho víceméně míjel, odehrával se spíše kolem Krameriovy České expedice. Geniální mozek Dobrovského představoval ovšem pro všechny rozhodující autoritu, a to i přesto, že nepříjemné stránky učencovy výlučnosti a konfliktnosti často vnášely do vzájemných vztahů napětí. K stáru se do chování Dobrovského začaly promítat příznaky duševní choroby, ale nejen to. Byla zde i militantní neústupnost druhé strany - jungmannovská generace se nedokázala smířit s tím, že právě jejich velký učitel to byl, kdo jako první označil Zelenohorský rukopis a některé další rádoby české literární památky za padělky. Fanatik pravdy Dobrovský začal být tenkrát svými dlouholetými přáteli přímo nenáviděn.
U nenávisti však ještě zdaleka nejsme. Musíme se přece vydat na samý začátek Dobrovského života. To je třeba vypravit se až do Uher, do blízkosti pevnosti Ráb, která nese maďarské jméno Györ. Právě tady sloužil otec Dobrovského, rodák ze Solnice v Orlických horách - jako strážmistr dragounského pluku. Víme, že byl pokřtěn jako Jakub, nenesl však příjmení Dobrovský, nýbrž Daubravský. Tedy v modernějším přepisu Doubravský. Měl přes padesát let, když si - během vojenského pochodu - vzal za ženu mladičkou Magdalenu Wannerovou, rodačku z Čáslavska. Ta mu pak porodila syna, a bylo to opět za vojenského tažení, v ležení u Ďarmot čili po uhersku Györmetu, dnes Balassagyarmatu, po německu Jahrmarktu, ležícího na řece Ipeľu, jehož druhý břeh dnes patří podle trianonské dohody Slovensku. Onoho srpnového pátku tam přišel na svět syn Josef. Josefa se zdejšímu maďarskému faráři podařilo napsat dobře - Josephus, ale na Daubravském ztroskotal. A tak z něj udělal Dobrovského - možná i proto, že otec si v cizím prostředí na komolení jména svého jména zvykl a neprotestoval. Díky tomuto sběhu náhod máme dnes prakticky v každém městě Dobrovského ulici nebo náměstí, zatímco příjmení Daubravský v rejstříku osob České republiky neexistuje. Dobrovský prý správnou podobu svého příjmení objevil až v solnické matrice, kde byl kdysi zapsán jeho otec, ale nevrátil se k němu... Natolik byl známý jako Dobrovský, že raději nechal na hlavě.
Asi šest týdnů po narození synka se stěhoval otec s rodinou do Čech, neboť tehdy byl dragounský pluk přeložen do Klatov. Rodina se usadila v německém Horšovském Týně. Jakub Daubravský brzy na to zemřel a matka se podruhé provdala za Němce, takže se v rodině hovořilo výhradně německy. Do školy nastoupil Josef k augustiniánům v Německém Brodě (nynějším Brodě Havlíčkově). Tam se vlastně seznámil s češtinou, a pak také u jezuitů v Klatovech na tamějším vynikajícím gymnasiu. Následovala filosofická studia na pražské universitě. Tam se mimořádnost jeho talentu projevila už naplno: titul magistra získal s vůbec nejlepším prospěchem. Setkal se tu s vědeckým osvícenským myšlením - jeho učiteli byli matematik a astronom Josefa Stepling a estetik Karel Jindřich Seibt. Nadaný mladík... ovšem z chudých poměrů. Co mu zbývalo? Pokud se chtěl dál vzdělávat, měl jedinou cestu. Stát se duchovním. Tuto šanci mu zprostředkoval Josef Stepling, a tak byl Dobrovský jako devatenáctiletý přijat v Brně za novice řádu Tovaryšstva Ježíšova. (Což znamená, že právě místy, kde dnes připravujeme rozhlasové Toulky českou minulostí, chodil budoucí jezuita Josef Dobrovský...) Do brněnského noviciátu se vydal s tím, že bude zařazen mezi misionáře, mířící do Indie. "Stal jsem jezuitou proto, abych viděl nový svět." Tento řád poskytoval svým členům neobyčejné možnosti studia. Dobrovský však v Brně dlouho nepobyl. Pouhý rok. Nevystoupil z řádu. Měl ve škole problémy - v jezuitské koleji budil pohoršení chladně ironickým postojem při vykonávání různých předepsaných požadavků noviciátu, jenže kvůli tomu se s řádem nerozloučil. Došlo totiž ke katastrofě. Jak už víme, bylo Tovaryšstvo roku 1773 nečekaným rozhodnutím papežovým zrušeno. Josef dostudoval teologii v Praze, na kněze se však vysvětit nedává. Stává se ve svých třiadvaceti letech jáhnem. (Jáhen neboli diákon je nižší stupeň kněžského svěcení.) Na kněze se dal vysvětit až o deset let později, když měl být pověřen funkcí vicerektora a poté i rektora generálního semináře v Hradisku u Olomouce. Je oslovován titulem "abbé." Což znamená katolického duchovního bez úřadu. Abbé byl často vychovatelem ve šlechtických rodinách.
Odhlédneme-li od práce a vykonaného díla, pověděli jsme o běhu privátního života abbé Dobrovského až na jednu výjimku vše podstatné - natolik byl osud tohoto muže jednotvárný a cele obětovaný vědě. Žádné ženy, žádné děti, žádná vztahová dramata. Výjimkou, kterou zbývá doříct, je jeho půl století trvající vztah k hraběcímu domu Nosticů. Vstoupil do jejich pražského paláce v roce 1776. Prvních jedenáct let vychovával čtyři hraběcí syny. Po čtyřleté přestávce, kdy rektoroval, a poté, co byla jeho pedagogická dráha náhle ukončena zrušením josefinských generálních seminářů, se k Nosticům opět rád vrátil, aby zde vytrval téměř do smrti v roli učeného rádce, učitele a společníka, považovaného vlastně za člena rodiny. Jeho celoživotní svazek s domem Nosticů se započal ještě za života Františka Antonína Nostice, pozdějšího presidenta zemského gubernia (tedy nejvyššího úředníka v zemi). V nosticovských salonech se setkávala pražská intelektuální a společenská smetánka. Mladý Dobrovský vynikal genialitou i bojovností, na druhé straně však i gentlemanstvím a uhlazeností mravů. V těchto kruzích se nikdo neodvážil ani zmínit o jeho plebejském původu. Dobrovskému se životem u Nosticů otevřela cesta nejen ke kontaktům, k učeným dialogům i stykům na úrovni, ale i ke knihovnám, archivům, k dalšímu bohatému studijnímu materiálu. Když starý hrabě Nostic zemřel (v roce 1794), ujal se starostlivé péče o Dobrovského nejstarší z Nosticů, dědic Bedřich. Ta "starostlivá péče! obnášela, že učenec měl jako v peřince. Velmi hebce. Rozhodně natolik dobře, že nehledal žádnou jinou (z hlediska společenské či vědecké prestiže lákavější) existenci. Ještě nedávno se sice hlásalo, že takový velikán, jakým byl Dobrovský, musel za feudalismu přijmout potupnou roli lokaje v šlechtické rodině, pokud chtěl uplatnit svůj talent - to se vskutku tvrdilo, ba i v učebnicích to stálo. Byla to ale účelová propaganda a zlovolné plky. Dobrovský nebyl u Nosticů žádný slouhou, vězněm či dokonce otrokem feudálů - ani on u Nosticů, ani Pelcl tamtéž, ani Kramerius u rytířů Neuberků. To spíš oni sami a dobrovolně hledali výhodné útočiště... oni svůj talent uplatňovali rozvíjeli v roli, která jim poskytovala klid ke svobodné práci i slušné materiální podmínky. A byly opravdu slušné. Nadobyčej. Lze to konkrétně ilustrovat na Dobrovského situaci. Brzy poté, co byly zrušeny generální semináře a on přišel o státem placené místo rektora, byl penzionován s platem 500 zlatých ročně. Mimochodem - penzistou se stal v 47 letech. Dobrovský se tehdy vrátil do nosticovského domu, kde mu bylo poskytnuto plné zaopatření plus roční plat ve výši asi šesti set zlatých. A to mu ještě hraběcí rodina Thunovských poskytovala na přilepšenou další stovku zlatých ročně. Aniž měl jakékoli starosti o byt, stravu a tak dále, disponoval ten starý mládenec dvanácti sty zlatými ročně, a k tomu ještě další příležitostné výdělky, tedy honoráře. Měl tedy finance, které představovaly mnohonásobek toho, co tenkrát vydělávaly nižší a střední vrstvy. Peněz měl řádově dvakrát tolik, kolik si vydělával vysokoškolský profesor, takže vůbec není divu, že odmítal jiné, z hlediska vědeckého renomé atraktivnější nabídky, například profesuru ve Vídni. Žil v absolutní volnosti a v hmotném dostatku. (Budiž zdůrazněno, že to konstatujeme, aniž bychom chtěli vzbuzovat kacířské myšlenky o výdělcích dnešní inteligence, chraň Pán Bůh. I když těch otázek, jež se derou na jazyk, je dost...)
"Na píli a přímo titánské tvořivosti Josefa Dobrovského bylo pozoruhodné, jak zpočátku hledal své životní téma. Nakonec je sice našel, avšak roztěkanost a rozbíhavost mysli, typická pro universální mozky, ho provázela po celý život. Objevoval dílčí úkoly, kamkoli pohlédl. Pouštěl se do kdečeho, od lužické srbštiny až po archeologii. Byl geniální. Měl totální paměť. Schopnost pronikavé, odvážné analýzy. A také nemilosrdnou kritičnost, pro niž jedinými měřítky byly důkaz a pravdivost." Celý život se řídil Ciceronovou myšlenkou: "Důkazy mají větší platnost než svědci." A sám je autorem tohoto výroku: "Důkazy, spolehlivé důkazy žádám, nikoli možnosti. Důkazy, nikoli deklamace." Vyznačoval se pracovitostí, o níž lze říci, že byla "jezuitská." Což znamená, že právě tak intenzivní a výkonná jako vytrvalá a puntičkářská. Souhrn jeho předností korunovala šíře zájmů, která plynula z kapacity skvěle vybaveného mozku. Dobrovský byl polyglot. Tedy člověk, ovládající mnoho jazyků. Těžko spočítat, kolika z nich mluvil a psal. Zvládal je za pochodu. Kromě češtiny a němčiny uměl latinsky, hebrejsky, arabsky, hindú, staroslověnsky, a když přičteme všechny slovanské jazyky (a on je všechny dokonale ovládal), tak dospějeme nejméně k tuctu řečí.
"Do vědeckého života vstoupil mladý, pětadvacetiletý Dobrovský hlučně a bez rozpaků. Svým prvním průzkumem takzvaného Zlomku evangelia svatého Marka prokázal nejen odvahu, ale i odbornou fundovanost." Zlomek evangelia svatého Marka... Oč vlastně šlo? Císař Karel IV. dostal kdysi vzácný dar. Aquilejský patriarcha mu věnoval kus rukopisu, napsaného vlastní rukou apoštola Marka (tedy prý). Tato relikvie byla uctívána a uchovávána na staletí v pokladu svatovítského dómu. Dobrovský o ní zapochyboval, a nejenom to: podrobil ji i důkladné textologické analýze. Přitom prokázal (jak se vzápětí ukázalo, tak nezvratně), že jde o rukopis mnohem mladší, pocházející nejspíš z 6. století. Což znamená, že každopádně šlo o velice starou a vzácnou písemnou památku. V žádném případě nemohl ten text napsat svatý Marek (ten zemřel kolem roku 75 po Kristu). Těch důvodů, proč nemohl být Marek autorem, je víc; některé jsou značně subtilní, ale především platí jeden, se kterým přišel už Dobrovský: rukopis je psán v latině. Apoštolové psali řecky. Tímto tvrzením si Dobrovský respekt ovšem nevysloužil, spíš zlobnou kritiku, především ze strany katolického kléru. "Ten bezbožný rouhač pouhým mávnutím pera učinil z posvátné relikvie obyčejný starý rukopis!" Tak docela obyčejný sice ne, ale nikoli z doby biblické. Z Dobrovského vyrůstal nemilosrdný kritik, který se nebál zasahovat do učených sporů, bořit legendy, pokud stály na hliněných nohou a nikoli na důkazech. A činil tak velice troufale, zároveň však i kvalifikovaně. K náramné zlobě pravověrných například dokázal, že Cyril a Metoděj "neprochodili křížem krážem Čechy (což se o nich tvrdilo), a už vůbec nemohli sloužit mši na Vyšehradě (protože ten ještě neexistoval). A ve prospěch Johanna Gutenberga vyvrátil starou bajku o tom, že knihtisk vynalezl kutnohorský rodák jménem Jan Faust. "Dobrovskému šlo stále více nejenom o vědu, ale i o společnost, o společenské zapůsobení, o další podněcování společenské aktivity," praví profesor Milan Machovec ve své práci o Josefu Dobrovském. "Instinktivně cítí, že k tomuto cíli je nejlepším prostředkem časopis, přesněji řečeno populárně-vědecká revue. Ten časopis měl kvůli konfliktům s úřady měnící se titul: Böhmische Litteratur (tedy Česká literatura), dále Böhmische und mährische Litteratur (Česká a moravská literatura), a ještě Litterarisches Magazin von Böhmen und Mähren (Literární magazín z Čech a Moravy). Všechno německy - Dobrovský jinak nepsal. Česky uměl, líp než kterýkoli jeho současník, jenomže - nevěřil. Nevěřil, že má "česká věc" nějakou budoucnost. Považoval ji ztracenou, nevěřil ve vzkříšení českého jazyka, i když se horlivě věnoval právě našim dějinám a českému jazyku. Latinsky a německy psal na obranu jazyka a národa, i když ve chvíli, kdy kladl svoje slova na papír, o nich pochyboval: "Chraň sebe, braň svoje, zastaň zmužile vlast svou českou a jazyk svůj." A hned vedle této myšlenky se vyjímají i tato slova: "A co mi po Bohu může býti dražší nežli vlast? Avšak i cizincům a všemu lidstvu chci být prospěšný." Josef Dobrovský podle těchto vět i žil. Ne vždy se mu to však vyplatilo. Zvláště to platí pro citát v pořadí třetí: "Řídím se heslem pronásledovat omyly, ne lidi. Chci totiž prospívat, ne obviňovat."

MODRÝ ABBÉ

 
Josef Dobrovský  

Současníci Josefa Dobrovského se shodovali, že se prý zejména z profilu tváře nápadně podobal císaři Josefu II. V Chudenicích nedaleko Klatov, kam tento učenec nevalného zdraví občas jezdil na léto jako host majitele panství hraběte Černína, se mezi prostými venkovany zakořenilo přesvědčení, že modrý abbé je ve skutečnosti přestrojený císař, který nezemřel a který se v kraji skrývá před svými nepřáteli nahoře. O to větší úctu lidé na Chudenicku Dobrovskému prokazovali.
Modrý abbé - tak se mu začalo říkat až po jeho smrti. Měl totiž velkou zálibu v modré barvě. (Podotkněme - bylo to v dobách, kdy barvy byly ještě politicky neutrální.) Za jeho života se mu tak ale neříkalo. Autorem přezdívky je spisovatel Alois Vojtěch Šmilovský, který jezdíval jako letní host do Polně u Chudenic, kde trávil svoje volno i Dobrovský. Chodíval po kraji v modrém kabátě, modrých kalhotách, modrém nákrčníku, modrých střevících, používal stylové kapesníky (tedy modré), i jeho Bible byla vyvázána v modrém. Šmilovský použil přezdívku "modrý abbé" v novele Za ranních červánků, a teprve z ní se zapsala do povědomí. Nejenom u Černínů, ale zejména u Nosticů měl Dobrovský dobré bydlo. Což znamená, že se oň s náležitou úctou a velkorysostí starali. Když už jsme poněkolikáté narazili na dlouholetý vztah hraběcí rodiny Nosticů k Dobrovskému, je snad namístě dodat, že to možná nebylo jenom z úcty k jeho duchovnímu formátu. V té náklonnosti mohl vězet i jistý dluh... nebo možná vina. V červenci roku 1781, při lovu na jeleny na nostickém panství v Jindřichovicích, byl osmadvacetiletý Dobrovský nešťastnou náhodou postřelen do prsou. Verze o tom, jak se to stalo, se v literatuře rozcházejí. Neštěstí prý zavinila hraběnka Alžběta Nosticová. To, že se u Dobrovského později rozvinula duševní porucha, bylo dáváno do souvislosti právě s tímto zraněním, ale příčinnou souvislost nikdo neprokázal. Příznaky Dobrovského duševní nemoci se u Dobrovského objevily (prý) brzy po třicítce. Naplno se prvně manifestovaly v roce 1795, kdy byl Dobrovský na panství falknovském a po návratu z vědecké vyjížďky se ho zmocnil prudký výbuch zuřivosti. V mírnější podobě pak přicházely ataky asi dvakrát do roka. Ve stáří se dostavovaly - podle vyjádření lékařů - "zřídka v děsivější podobě, nýbrž jen v tichém, neškodném blouznění a v jakémsi podivínství."
Na jedné straně člověk s duševní poruchou nebo přímo nemocí, na straně druhé geniální vědec. Ty dva póly se nevylučují, mohly sídlit a zřejmě sídlily v jedné a téže osobnosti. Ba lze tvrdit, že ta osobnost byla mnohostranná.
Dobrovský jako první prokázal, že staří Slované své mrtvé nejen spalovali a ukládali do popelnic, ale znali už i pohřby nebožtíků do země. Tímto zjištěním pootevřel rodící se archeologii tématické pole, zajímavé pro celé následující 19. století. Od dějepisu a archeologie odbíhal i k botanice, napsal o botanickém systému vědeckou práci. Do nostického domu nastoupil jako kvalifikovaný učitel matematiky a filosofie, což náš údiv nad jeho bezbřehými znalostmi jenom umocňuje. Ale původně se chtěl Dobrovský (jako mladík) věnovat kritické analýze biblických textů. Snil o tom, jak podstatným způsobem přispěje k nalezení autentické podoby Bible. Studoval proto orientální jazyky, hlavně hebrejštinu. Do jezuitského řádu vstupoval s představou, že se stane misionářem. Toužil se dostat do Indie, proto se taky naučil jazyku hindú. Pod vlivem učených osvícenských debat začal brzy směřovat k tématům domácím, ale se posléze tři z nich proměnila v jeho témata hlavní a celoživotní. Za prvé: český dějepis. Za druhé: česká literatura. A za třetí: český jazyk. Právě k těmto třem oblastem svého bádání obrátil nejhlubší pozornost, a byl jimi vtažen do problematiky ještě mnohem širší. Poznání staroslověnštiny a staroslovanských literárních památek ho dovedly ke studiu a kritickému srovnávání podoby i vývoje dalších slovanských jazyků. Nestalo se tak jistě bez vlivu dobové atmosféry, zejména dvojího pobytu ruských vojsk v českých zemích za napoleonských válek, kdy si naši předci bezprostředně ověřili a uvědomili etnickou i jazykovou blízkost Rusů. Tehdejší obecně sdílení sympatie k nim jakoby u Dobrovského urychlily jeho srovnávací jazykovědná studia, jimiž se stal zakladatelem slavistiky jako vědy. Co pro něho bylo na prvním místě programem vědeckým, proměnilo se ovšem později, v očích následující jungmannovské generace, v romantický program politický, což znamená sice v nereálný, ale přesto ještě dlouho působivý panslavismus.
Musela to být náramně lákavá myšlenka... takový hájek tu větších... tu menších stromků... rostoucích v závětří velikého ruského dubiska... O slovanské vzájemnosti se pilně snilo, i když se tím vlastně (mylně) koketovalo s ruským imperialismem. Snilo se nejen na konci 18. století, ale po celé století 19. a ani ve věku minulém nebyly naše myšlenky panslavismu prosty. Dokonce i skvělý Karel Havlíček podlehl ve svém mládí dobové idealizaci slovanského živlu a zvláště carského Ruska, že se dopustil vskutku šokujícího výroku: Lepší ruská knuta než německá svoboda! (Pozoruhodná idea. Karla Havlíčka ovšem omlouvá skutečnost, že patřil mezi první, kdož svůj omyl prohlédli...) Obdobně problematickou proměnou prošlo i stěžejní Dobrovského téma, a tím byla otázka českého jazyka. Josef Dobrovský svým životním dílem zastavil (obrazně řečeno) dlouhodobou krizi naší mateřštiny a přivedl češtinu na práh nového rozkvětu. Svým typickým způsobem (to znamená poněkud drsně) odhalil zhoubnou, i když pro věc zapálenou činnost vlasteneckých puristů a gramatikářů. Některé jsme už na svých toulkách potkali, tohle byla zřejmě další generace. Patřil do ní Václav Pohl, někdejší učitel Josefa II., který se podepsal na faktu, že se císař naučil česky věru mizerně, a pak také Maxmilián Šimek, což byl od živé mluvy odtržený, o to však tvořivější profesor českého jazyka na tereziánské vojenské akademii v Novém Městě u Vídně. Díky tomu, že Dobrovský kategoricky zasáhl, vymizely z české slovní zásoby jisté pojmy stejně rychle, jak do ní byly vpašovány. Těmi pašeráky byli puristé a gramatikáři, samozřejmě. Zaplať Pánu Bohu a Josefu Dobrovskému neříkáme dnes cestliti, nýbrž putovat. A na rukou nemáme prstouny, ale normální prsty. Omotávám (třeba kolem cívky) drát, nikoli drus. A taková dejme tomu malba třeba nebyla brazva, a kupříkladu domorodec říkáme dnes místo krajinčana. A pohlédněme vzhůru, k nočnímu nebi, ejhle, planeta Saturn. Taky se měla jmenovat jinak - Chrvoř. A nám nejbližší souputník Měsíc, neboli Luna, i tomu puristé vycumlali z palečku název - Nočena. Ani Jitřenku aneb Večernici snad nechali na pokoji, namísto Venuše zplodili Zizlilu. A když po nebi přelétla kometa, tak to letěl žehroň. Dobrovský na tu brusičskou výrobu češtiny útočil s drsnou ironií (a že mu šla dobře!): "Gramatikáři nesbírali starých správných výrazů, nýbrž kuli špatné nové. Čeština se nemírným tvořením slov vydává posměchu a nestudovaní Čechové co nevidět nebudou rozumět českým knihám." Všechny puristické výtvary však Dobrovský k zatracení neodsoudil. Pár vydařených roubů se na českém kmínku ujalo. Například (a kupodivu) to byly mluvnické pojmy: pád, příslovce, spojka, a také samohláska a dvojhláska, sloveso. I ony pocházejí z brusičské dílny Pohlovy.
"Chlapcy běhaly bosý." V rozhlase to vyjde nastejno, protože čeština se už odnaučila v mluveném projevu rozlišovat měkké a tvrdé i/y. Napsáno je však na první pohled zřejmé, že všechna y v této větě jsou tvrdá. Takto (po vzoru českobratrského nebo veleslavínského pravopisu) se psalo ještě začátkem 19. století. "Chlapcy běhaly bosý." Po c, s a z vždy následovalo tvrdé y. A místo měkkého i se psalo j, místo j to bylo g, a můžeme ještě pokračovat dál - namísto obyčejného v se používalo w a místo ou bylo na papíře au. (Daubravský namísto Doubravského.) Ypsilon po takzvané napařené souhlásce (tedy měkké, kupříkladu c) - i po ní se psal ypsilon. Chlapcy. Což byla prastará nedůslednost, přesněji chyba, vždyť už podle Husova pravopisu se mělo psát chlapci s měkkým i neboli iotem. Josef Dobrovský jako pedant, pedant a možná i hnidopich tuhletu mýlku postřehl a stanovil: Po měkkých souhláskách je třeba psát vždy měkké i (tedy chlapci), po obojetných však buďto iot nebo ypsilon, a to na základě obdoby čili shody koncovek. Běhali bosi. O tuto poměrně drobnou pravopisnou úpravu, která však dodnes činí najmě mladé generaci urputné problémy, svedli vlastencové čeští úporný, rozezlený, třináct let trvající zápas, který skončil vlastně až rok před Dobrovského smrtí. Rozdělili se na dva tábory, na konzervativní ypsilonisty, (vedené tehdejším universitním profesorem Janem Nejedlým), a na reformátory iotisty (v jejichž čele se ocitl Václav Hanka). Bojovný Hanka (tehdy ještě universitní student), se dokonce odvážil asi dvaceti svým kolegům přednášet přesný opak toho, co učil profesor Nejedlý. Dokonce pro ně připravil knížečku, Pravopis český podle Gramatiky Dobrovského. Ta pak do roku 1848 vyšla celkem osmkrát v celkovém nákladu neuvěřitelných dvanácti tisíc výtisků. Iotisté a ypsilonisté se vzájemně nenáviděli, pomlouvali se až za hrob. Například o profesoru Nejedlém se vyprávělo, že studenty iotisty udával a žádal, aby byli odvedeni k vojsku. (Tedy údajně.) Spor nakonec skončil vítězstvím iotistů. Český jazyk byl pro Dobrovského předmětem kritického, objektivního zkoumání, poznávání a dejme tomu rekonstrukce. Nicméně jeho bádání trvale provázela skepse, zda vůbec má taková práce ještě smysl, zda existuje naděje na rozvinutí češtiny až k úrovni vyspělejších evropských jazyků. V průběhu několika desetiletí se však zázrak stal skutkem mimo jiné zejména Dobrovského zásluhou.
Zastavil dlouhodobou krizi češtiny a přivedl ji na práh nového rozkvětu... Jedna věta jen slabě vystihující, co Dobrovský udělal a co znamená... Učinil tak mnoha menšími či většími zásahy. Otevřel bránu takřka už neexistující české poezii tím, že jí stanovil, jak má znít zvuková stránka jazyka. Odmítl pokusy tehdejších veršotepců řídit se latinskou časomírou a jednoznačně doporučil užívat přízvučného verše. Prohlásil, že antické pentametry či hexametry si může poeta počítat třeba i na prstech; verše však budou jenom pro hluché. Čeština má výrazný přízvuk na první slabice slova, přičemž délka samohlásek na této charakteristice příliš nemění. Všechna česká dvouslabičná slova jsou trocheje: luka, nebe, kamna. Každé trojslabičné slovo je daktyl: vesnice, robota, statečný. Dobrovským zveřejněné zásady pro tvorbu přízvučné poezie vyvolaly letitou, čím dál rozhořčenější polemiku. Přízvuk přijal Antonín Jaroslav Puchmajer a jeho přátelé, ve prospěch "časomíry" vystoupil nejenom Josef Jungmann, ale kupodivu i "mladíci," tehdy ještě studenti, František Palacký a Pavel Josef Šafařík. Nejzuřivěji, ba nejvztekleji brojil proti Dobrovskému jeho kolega na bohosloveckém semináři v Hradisku u Olomouce profesor Václav Stach. Svoji zlobu si tento pán vylil do třinácti tisíc časoměrných veršů, ve kterých tvrdil, že "Dobrovský dělá větry prázdnými," a ještě že "na každého se jen sápe," a rovněž "velbloudy z mušek kroutí," a nadto ke všemu "je to tlučhuba a zlolajce." Teprve s velkým časovým odstupem se ukázalo, jak jednoznačně měl Dobrovský pravdu. "Přízvuk" v naší poezii na celé čáře zvítězil.
Dávno před Josefem Jungmannem začal Dobrovský budovat mohutný česko-německý slovník (který byl uspořádán ovšem na základě původu a vývoje slov, tedy etymologicky). Z mnoha děl, která zde nejsme ani schopni jmenovat ( zabralo by to nutný díl této schůzky) sehrála ústřední roli dvě. A ta vynechat nemůžeme. V německy psaných Dějinách českého jazyka a literatury poprvé postavil širším vrstvám vzdělanců před oči bohatství staršího českého písemnictví. De facto tím činem založil naši literární historii. A zevrubnou Mluvnicí českého jazyka (také napsanou v němčině) se stal tvůrcem díla, které mělo doslova epochální význam, i když to už tak možná nejsme schopni vnímat. Vybudoval pilíře pro novou jazykovou spisovnou normu, pro příští spisovnou češtinu.
A ještě jednu zásluhu si připsal tento pozoruhodný muž. Psal se rok 1818 a uprostřed všeobecného nadšení kvůli právě "nalezenému" Rukopisu zelenohorskému, již druhému objevu v krátké době za sebou, Josef Dobrovský prohlásil že tento rukopis je falsum. Když byl rukopis vydán, označil ho za falsum i veřejně. Tento fakt čeští vlastenci nebyli ochotni akceptovat a označili Dobrovského za Němce. Jeho dílo pak čeští buditelé nepovažovali za hodna pozornosti, ačkoli kdyby jej nebylo, asi by svoje vlastenectví nikdy nešířili česky. To už ale jiná historie, a my si na ni ještě uděláme dostatek času. "Byl to první Čech nové doby," prohlásil o něm profesor Tomáš Garrigue Masaryk. A to platí dodneška.
Moravskou metropoli navštívil Dobrovský několikrát, od doby, kde tu pobýval za svého noviciátu. Poslední návštěva v Brně se mu stala osudnou. V prosinci roku 1828 se vracel z Vídně, kde byl na audienci u císaře. Ubytoval se u Milosrdných bratří, odmítl kočár a v sychravém počasí chodil pěšky po městě. Nastydl a přesto ještě 25. prosince v kapli u Milosrdných bratří sloužil mši; potom však musel ulehnout a už z lože nevstal. Zemřel 6. ledna 1829 a v Brně je i pohřben.

Žádné komentáře
 
Made by: MICHAL ŠEDIVÝ studio Lísek 26 Postupice ANNO 2006