O kráse země i historie naší

Vítejte na nicotna.osoba.cz Michal Šedivý

Sbírka vlakové pošty

Géniové Národa Našeho

Josef Mysliveček

"Roku 1661. se objevuje v zápisu malostranského radního manuálu jakýsi Kryštof Mysliveček, který byl na příkaz císařského sudího vsazen na počátku roku do malostranské šatlavy, spoután okovy a v polovině roku 1662. mučen; z rozhodnutí apelačního soudu byl v listopadu téhož roku puštěn na svobodu. Nelze zjistit, čeho se Kryštof Mysliveček dopustil."
Ať už to bylo, co to bylo, nakonec se mu zřejmě nic nedokázalo, což svědčí o tom, že problémy v naší justici nejsou čerstvého data. Každopádně je onen Kryštof prvním toho příjmení, který je v rodu pozdějšího slavného skladatele zaznamenán. Větví měl ten rod víc - Josef přišel na svět v té nejrozšířenější, jež měla svoje kořeny v pražské Tiché Šárce. Tam také stával Dubový mlýn, z něhož pocházeli jeho předkové. Dědeček se jmenoval Pavel a během šestnáctiletého manželství s babičkou Ludmilou se mu narodilo deset dětí. Jedním z těch deseti byl Matěj, tatínek Josefa Myslivečka. I on spatřil světlo světa v Dubovém mlýně. Stejně jako jeho četní předkové a také potomci i on by mlynářem. Stárkem se stal už v patnácti, a když mlýn podědil po svých rodičích a vyplatil ostatní sourozence (muselo to být náročné vyplácení, protože měl devět bratrů a sester), začal se poohlížet po nějakém mlýně přímo v Praze, jenomže k tomu bylo zapotřebí nabýt pražského měšťanství. Další výdaje. Asi je našel, protože spolu s měšťanstvím získal i právo provozovat mlynářství na pražském území. Dal tak pevný základ mlynářům Myslivečkům na Starém Městě.
Myslivečkovic mlýn klapal na Vltavě, konkrétně na Kampě, a potom i na Starém Městě u Kamenného mostu. Matěj Mysliveček byl člověk velmi ctižádostivý, ba trpěl i jistým velikášstvím. Hodlal si v Praze najmout mlýnici, ale jeho úsilí troskotalo. Vypůjčil si tedy 400 zlatých a spokojil se s nájmem nového mlýna v Chýni nad Šárkou. Nájemní smlouva mu přikazovala, aby odváděl strahovskému klášteru jednoho vepře ročně. Byl povinen mlít zadarmo obilí z klášterních polí - jeho povinností bylo též uchovávat mlýn v dobrém stavu, nesměl na něj uvalit dluh, a v případě, že by mlýn vyhořel, bylo jeho povinností dát na svůj náklad postavit mlýn nový.
Na novém mlýně měl tedy Matěj Mysliveček méně práv než na mlýně Dubovém. Proto taky neustával ve snaze najmout si mlýn přímo v Praze. Příležitost se mu naskytla na Kampě - tam se uvolnil Sovův mlýn, nazvaný tak podle původního majitele Václava Sovy z Liboslavě. Matějova kariéra stoupala strmě nahoru - za pár byl zvolen do sboru dvanácti zemských přísežných mlynářů, kteří byli dosazováni přímo králem a tvořili jakousi technickou komisi v oboru mlynářském. Měli rovněž povinnost zabývat se stavem vodních toků a staveb - rozhodovali například o všech otázkách, týkajících se mlýnů, jezů a pil. To předpokládalo značné znalosti mechaniky a nivelace, ale i v kunstu hydraulickém a geometrickém zběhlí býti mají, jak praví cechovní artikule mlynářské. Matěj Mysliveček patřil mezi nejvzdělanější členy svého cechu. Jeho ctižádost ho však hnala ještě dál. V hloubi duše toužil po primátorském křesle a po šlechtickém predikátu, ale zatím jenom hromadil majetek - kupoval vinice, byl majitelem dvou pražských mlýnů a za dva a půl tisíce zlatých koupil dům U modrého šifu. Ovšem tady - v domě U modrého šifu v Sirkové (dnešní Melantrichově ulici), se Josef Mysliveček nenarodil. Na svět přišel ještě na Kampě, v dodnes slavných Sovových mlýnech. Na svět však nepřišel sám - za pouhou hodinu ho následovalo jeho sourozenecké dvojče Jáchym. Byli si prý natolik podobni, že otec Matěj měl problémy, aby je rozeznal - údajně až do mládeneckého věku. Oba bratři projevovali brzy hudební nadání. Přirozené podmínky dostali od rodiny i od mlynářské šalandy, kde se hodně zpívalo.
Rodiče se hudbou nezabývali, ale byli snad vzdáleně příbuzná s Bohuslavem Matějem Černohorským. Početná rodina se odstěhovala z Kampy na Staré Město, do domu U modrého šifu, ve kterém prožil Josef dvanáct dětských let. Otec si zde otevřel vinný šenk, takže se tu opět ozývaly často lidové popěvky. V šesti letech vstoupili bratři do triviální školy, kde se učilo čtení, psaní a počítání, a to v mateřském jazyce. Poměrně hodně místa a času bylo vyhrazeno jednohlasému zpěvu chorálnímu, stejně jako zpěvu vícehlasému - figurálnímu. Podle dekretu byli kantoři povinni řídit se těmito zásadami: Hudba je krásný doplněk obecného vzdělání, jejž musí učitel jen vážným způsobem učiti. Její přípravě musí učitel věnovati veškerou péči, neboť není povolán k službě kostelnické. Počtům bude vyučováno od sedmi od devíti hodin ráno, pak bude účinkováno po mši a po ní bude hodina psaní. Od jedenácti do dvanácti následuje pro větší školáky hodina hudby na všechny nástroje. Hudebníci mají i ve středu odpoledne zkoušku na nedělní mši, která nesmí býti z hudby lehké, aby bohoslužby nebyly takovou zlehčovány. Klavíristé se budou učit generálnímu basu a nejpokročilejší budou korepetovati u školního positivu nebo přímo na varhanách v kostele na kůru. U prvé ze čtyř tabulí budou ve třídě seděti musici, u druhé scribentes, u třetí legentes a arithmetici, u čtvrté děvčata. Musici byli ti, co zrovna muzicírovali; scribentes ti, co se učili psát; legentes ti, co procvičovali čtení a arithmetici, co mrskali počty; no a děvčata. to byla prostě děvčata. Josef prošel jako malý kluk vlastně profesionální hudební výchovou. Že má talent, toho si všiml slavný Felix Benda, příbuzný muzikantů a skladatelů Bendů, ředitel kůru u svatého Michala. Když dvojčata dokončila třetí třídu triviální školy, získal jejich otec obecní mlýn u Karlova mostu (stál zhruba na místě dnešního Muzea Bedřicha Smetany), a oba dva kluky poslal na studia do jezuitského Klementina. Absolvovali jako šestnáctiletí, přičemž se v archivu Karlovy university zachovala listina o jejich prospěchu. Dominus Joachimus Missliweczek - originál je latinsky, ale my dáme přednost češtině: Pan Jáchym Mysliveček, Čech, Pražan, si odnesl dostačující doklad (vysvědčení) z humanitních věd a rovněž dostatečně prospěl v ostatních předmětech. Stal se mlynářem v. měsíci máji. Kde se tím mlynářem stal, to je nečitelné. A jeho bráška Josef? Pan Josef Mysliveček, Čech, Pražan, vůbec neprospěl v logice, a proto v březnu 1753. roku odešel z gymnasia. Na vysvědčení je slůvko vale, což taky může znamenat, že byl vyloučen. Tedy nic lichotivého.
Otec Matěj zemřel ve dvaapadesáti letech a hmotná situace rodiny se rázem zhoršila. Nebožtík si přál, aby se jeho synové Josef a Jáchym věnovali mlynářství jako on. Proto brali soukromé hodiny u profesora inženýrské školy, přičemž projevili značné technické nadání. Na mlynáře se učili tři roky a oba byli propuštěni s pochvalou, pak byli přijati do cechu mlynářského, předtím však museli zhotovit mistrovský kus, kupříkladu "kolo vodní, hřídel, čelník, pastorek neb lícní kolo, dále pak kámen vykroužiti, osaditi, summou mlejn až do semlení přistrojiti a přihotoviti." Jen jedno z dvojčat zůstalo tomuto řemeslu věrno: Jáchym. Josef mu přenechal všechna práva a rozhodl se, že mlynářství provozovat nebude. Bylo jasné, k čemu ho srdce táhlo... K muzice. Jenom ještě přesně nevěděl, jestli se bude věnovat umění výkonnému nebo skladatelskému.
"Josef Mysliveček rozvíjel svoji muzikálnost už na triviální škole, později na gymnasiu. hrával na housle na pražských kůrech, a dochovalo se svědectví, že byl hráčem výborným. Spoluúčinkoval u jezuitů i u dominikánů. Více než chrámová hudba však mělo pro něho větší význam pražské divadlo, pověstná opera v Kotcích. Byla otevřena už roku 1738 a hrálo se zde téměř půl století. Prim hrála melodie a krásný zpěv - bel canto. Operní orchestr byl maličký - spokojil se jen se třemi hráči u prvních a třemi u druhých houslí, se dvěma violami, violoncellem a kontrabasem, občas v něm zazněl hoboj, flétna, trubka, respektive klarina, nebo lesní roh; fagot nastupoval obvykle při líčení stísněných situací, pozouny byly potlačeny pro příliš drsný zvuk. I s tak malým ansámblem však dosahovali skladatelé pozoruhodných výsledků."
Mysliveček byl v divadle zřejmě pečený vařený... Mělo na něho velký vliv. Je zajímavé, že témata a libreta některých oper, uváděných v Kotcích, si oblíbil natolik, že je později neváhal zhudebnit - po svém, samozřejmě. Zatím se ale pořád ještě učil, a to učení bylo znát i na jeho prvotině, což je šest sinfonií pojmenovaných podle prvních šesti měsíců v roce. K červenci se už nedostal? Skončil v červnu. Tato dílka uvedl anonymně - chtěl vědět, jestli najdou u znalců příznivé přijetí, a nechtěl nikoho předem ovlivňovat. Možná se bál, že propadnou... Nepropadly, byly provedeny v divadle s větším úspěchem, než v jaký kdy doufal. "Tehdy si asi Mysliveček začal uvědomovat, že jeho talentu nebude v Praze plně využito," dozvídáme od autora knihy o Josefu Myslivečkovi, dr. Rudolfa Pečmana. "Proto odtud odchází - i když není vyloučeno, že tak učinil i kvůli tomu, aby unikl materiálním nesnázím, do nichž se dostávala jeho rodina po otcově smrti. Zřejmě mu někdo ze šlechtických příznivců nabídl místo v kočáře na cestu do Benátek." Ve městě na lagunách navštěvoval hodiny skladby (docházel zřejmě přímo do chrámu svatého Marka), a brzy vydal své první tři opusy, které se na rozdíl od "měsíčních" pražských kusů zachovaly, protože vyšly tiskem. Skvělý start: na šestadvacetiletého skladatele. Úspěch si však vychutnat nemohl - z domova přicházely stále horší zprávy. Po smrti otce tonula rodina v dluzích. Když Josef odešel do Itálie, chtěl pražská obec vrátit dva tisíce zlatých, které si Matěj Mysliveček půjčil na stavbu mlýnice u Karlova mostu. Nevěřila, že by dluh vzhledem k hmotné situaci dědiců dostala zpět, a tak zvýšila nájem z mlýnice. A kdo ten dluh měl zaplatit? Josef - jako nejstarší syn. Což ovšem nemohl, protože v Benátkách všechny svoje peníze už utratil. A tak napsal své bývalé pražské vrchnosti, strahovským premonstrátům, o půjčku dvou tisíc zlatých. Půjčili? Půjčili.
"První Myslivečkova opera - vlastně opera-kantáta - se jmenuje Zmatek na Parnasu. Premiéra proběhla v Parmě a její obsah odpovídá tehdejší módě. Je to příběh z antiky, odehrává se v posvátném háji na úpatí horského sídla Múz. Jde o jakousi gratulační kantátu, spojení textu s hudbou bylo hodně volné, tedy ještě žádné hudební drama. Šestnáct čísel, ve kterých skladatel vyčerpal všechny možnosti operního provozu šlechtického zámku..." Ale už je to dobrá hudba, hlavně koloratura se Myslivečkovi povedla, najmě pak v partu Múzy Melpomené. Dost možná proto, že ji ztvárnila pěvkyně známá pod uměleckým jménem La Bastardella, nemanželská dcera ferrarského velmože, s níž Mysliveček prožil milostný román a která ještě řadu let nato dokázala fascinovat mladého Mozarta.
"V té době byla Neapol největším městem Itálie. Měla kolem čtvrt milionu obyvatel a stala se skutečným operním střediskem. V době, kdy sem přichází Josef Mysliveček, tu hrálo hned několik operních divadel. Pravda, všechny nebyla stejně důležitá a také nehrála pravidelně, nicméně na tehdejší dobu byl neapolský operní provoz opravdu jedinečný." A právě u Myslivečka si objednal neapolský vyslanec novou operu. Mladý skladatel sáhl po námětu, který byl v Benátkách velmi oblíben, totiž k pověsti o Bellerofontovi. Představoval si ho jako vznosné dílo, ve kterém bude hodně místa pro jevištní proměny. Bellerofontés byl původně bohem nebeského světla. Jeho děd, Sísyfos, byl zakladatelem a vládcem Korinthu. On sám (tedy Bellerofontés) byl vinen, že - byť neúmyslně - zabil. V jeho příběhu se vyskytuje láska i nenávist, úklady o život, těžké úkoly, které nutno splnit - jeden z nich spočíval v boji s obludou Chimairou, jenž vyhrál, neboť se mu podařilo zkrotit létajícího koně Pegasa, čímž však jeho útrapy neskončily, protože musel (kromě jiných) porazit kmen bojovných Amazonek, ale pak ho čekala odměna ve formě království, leč pýcha předchází pád, i ta Bellerofontova, neskončil dobře a bloudil pustinami... až zemřel. Mysliveček si libreto hodně upravil - jeho jádrem je boj hrdiny s Chimairou. Roli princezny, o jejíž ruku se Bellerofontés uchází, zpívala slavná Catarina Gabrieliová, která byla nejen vynikající interpretkou, ale i skladatelovou milenkou. (Zdali také vynikající, o tom v pramenech nic není). Premiéra Bellerofonta byla nadmíru slavnostní. V živých barvách ji tvárnil spisovatel Jakub Arbes ve své povídce Id divino Boëmo. Hlavní zápletku této povídky tvoří fiktivní setkání Josefa Myslivečka s bratrem Jáchymem na premiéře Bellerofonta v Neapoli (Jáchym však ve skutečnosti Itálii nikdy nenavštívil.)
"Velkolepé divadlo San Carlo v Neapoli obléklo slavnostní háv. Obrovské prapory vlají ze střechy, vkusné transparenty skvějí se v oknech, nesčetné věnce visí pod okny a římsovím - uvnitř pak lesk a nádhera - stero světel mění večer v jasný den... Pořádá se právě slavnostní představení na počest jmenin králových a provozuje se nová opera, vlastně nové melodrama Bellerofonte. Divadlo jest přeplněno. V lóžích, v přízemí i na galeriích hlava vedle hlavy. Všade buď slavnostní uniformy, buď nejelegantnější toalety; všady duchaplné, ba originální tváře, dodávající divadlu zvláštního rázu. V divadle panuje neobyčejný ruch a šum. Pozornost valné většiny obrácena k novému melodramatu a jeho skladateli, o kterémž jen málokdo věděl něco podstatného. Cizinec... Seveřan! jak mohl by přizpůsobiti ducha svého duchu italskému? Nikdo nevěří, každý pochybuje. Za oponou zazněl zvonek, světla vzplála ještě jasněji a v témž okamžiku, kdy doznělo volání ´Sláva králi,´ zazněly z orchestru první tóny..."
Skladatel Seveřan měl úspěch. Obrovský úspěch. Brzy ho v Neapoli (a nejenom tam) poznal každý. Měl třicet let, byl plný síly. Chodil oblečen,m jak předepisovala móda a etiketa: kabát zapjatý až ke krku, kolem něho uvázanou mašli; hlavu zdobila paruka, hustě napudrovaná a sčesaná do lokýnek. Měl urostlou, štíhlou postavu, pohlednou, bezvousou tvář. V jeho modrých očích byl klid, rozvaha, někdy chlad. Takového ho potkali i hosté neapolské premiéry Bellerofonta, protože bylo zvykem, že autor opery byl zván, aby řídil provedení svého díla, ne však s taktovkou v ruce - taktovka se objevila až zhruba za deset let nato. O premiéře zasedl Mysliveček za cemballo, které stmelovalo zvuk celého orchestru a z tohoto místa dával pokyny instrumentalistům v orchestru i pěvcům na jevišti. "Skladatel je zavalen prací. Pro Neapol dokončuje operu Il Farnace, přichází objednávka z Turína, kde chtějí uvést jeho další operu - Triumf Klélie, pro Padovu slibuje Mysliveček operu Narcis u pramene. Během práce na ní však dostane zprávu o úmrtí své matky a odjíždí spěšně do Prahy, aby jako nejstarší dědic uspořádal majetkové poměry rodiny. Usedlost v Šárce předal bratru Jáchymovi a zaplatil svůj dluh u strahovských premonstrátů. Řádu křížovníků u Karlova mostu přislíbil, že jim zašle k provedení svá oratoria - slib splnil.
A zase zpátky do Itálie, i když domácí, české starosti si Mysliveček veze s sebou. Zároveň má však v hlavě svou další operu - Demofoonta. Skladatel si vybírá záměrně taková libreta, ve kterých panovníci, kteří se zpočátku jeví jako neústupní až tyranští, v závěru prohlédnou, kají se ze svých činů a stávají se vladaři dobrotivými a spravedlivými. Jaký předobraz pro politiky - i ty současné!) Jsou to trpící otcové, hodlající odčinit to, co zlého spáchali svým dětem, jež jsou často dětmi pohozenými, vychovávanými inkognito na venkově. Předem dané charaktery umožňovaly Myslivečkovi, aby psal rychle, velmi rychle. Jak rychle? Průměrně dvě opery ročně. To ale nepočítáme všechna ta rozměrná oratoria, kantáty a další kusy, které "dělal jaksi bokem." Společnost 18. století žádala stále nová díla, všechno se dělalo jako na běžícím pásu. (Nelze nesrovnávat s produkcí současné pop-music...) Lidé neznali historické hledisko, žili jen a jen současností. Vzdělaní hudební skladatelé a učenci s vědomím historických souvislostí byli výjimkou. Ostatní však považovali za historické (a tím také vyšlé z módy) vše, co bylo starší než třicet nebo dvacet let. "Každé divadlo chtělo mít své skladatele, kteří byli daleko méně placeni než zpěváci), a nutilo je k rychlé, až překotné tvorbě. na dlouhé přemýšlení nebylo času. Termíny skladatele neúprosně pronásledovaly." (To máte prakticky stejně jako dnes.) "Jestli však přesto dovedli vytvořit díla, která stála výš než dobová konvence - a to je bezpochyby Myslivečkův případ - pak si jejich tvůrčí odkaz zaslouží naši pozornost."

 

GIUSEPPE VENATORINI-MISLIWECZEK, DETTO IL BOEMO

Na svět přišel jako Josef Mysliveček, ale protože většinu svého života prožil na Apeninském poloostrově, tak se poitalštil i jménem, nechal si říkat Giuseppe Venatorini. Pokaždé však neopomněl zdůraznit, odkud pochází. Proto se podepisoval Giuseppe Venatorini-Misliweczek, detto il Boemo. Česky: Josef Mysliveček, zvaný Čech. Za jeho života se mu nikdy neříkalo il divino Boemo, tedy božský Čech. To mu přidali jeho obdivovatelé až po mnoha letech.
Na svět přišel jako Josef Mysliveček, ale protože většinu svého života prožil na Apeninském poloostrově, tak se poitalštil i jménem, nechal si říkat Giuseppe Venatorini. Pokaždé však neopomněl zdůraznit, odkud pochází. Proto se podepisoval Giuseppe Venatorini-Misliweczek, detto il Boemo. Česky: Josef Mysliveček, zvaný Čech. Za jeho života se mu nikdy neříkalo il divino Boemo, tedy božský Čech. To mu přidali jeho obdivovatelé až po mnoha letech.
Mysliveček byl dítětem své doby. Psal opery na objednávku, v chvatu, často neměl ani čas vyhotovit partituru. Části, které podceňoval, svěřoval někdy k vypracování svým pomocníkům. Často psával pouze árie a doprovodné hlasy. Nedělal to samozřejmě vždy, jen když se ocitl v časové tísni. V některých jeho autografech - například v opeře Montezuma - lze rozeznat dvojí písařskou ruku. První, Myslivečkova, je značně vypsaná, nepříliš pečlivá, inkoust je vybledlý a v italském textu jsou pravopisné chyby. Sytějším inkoustem je psán text bez chyb, ostřeji a stojatěji. To platí zejména o době kolem roku 1770, kdy Mysliveček stanul na zenitu své tvorby. Se svými celkem sto dvaceti hodinami operní hudby je zcela jednoznačně nejplodnějším českým operním skladatelem vůbec.
Myslivečkovy ouvertury netvořily součást vlastní opery, i když se hrávaly před ní, některé jeho opery byly provozovány spolu se samostatnými neoperními sinfoniemi, které s operním představením nic společného neměly. Gluck sice už zahájil velkou operní reformu, ale Mysliveček ji neuznával - měl v zásobě dostatek melodických nápadů, kterých by se podle Glucka musel zříct ve prospěch divadelní akce. On si zkrátka skládal podle svého, reforma nereforma. Kromě oboru opery se stal mistrem i v tvorbě oratorií. Podobal se v tom Georgu Friedrichu Händelovi, ovšem s tím podstatným rozdílem, že slavil v opeře nebývalé úspěchy, zatímco Händel jako operní skladatel stále ztroskotával. Uprostřed té nejpilnější práce dostal Mysliveček objednávku na novou operu pro Teatro communale v Bologni. To byla úplně nová budova, postavená jako vzor akustické dokonalosti - architekt zde uplatnil koncepci zvonovitého půdorysu hlediště, které mělo opět 5 pater lóží a 250 míst v přízemí. Bolognské divadlo bylo skvělé; totéž se ale nedalo říct o zdejších divácích, jak praví dobový posudek. tedy on to byl spíš odsudek. Sepsal jej Angličan Charles Burney v Hudebním cestopise 18. věku: Nepozornost, hlučení a neukázněné chování italských diváků jsou barbarské a nesnesitelné. Ticho, jaké vládne v divadlech v Londýně a v Paříži během představení, povzbuzuje herce a neruší vnímavého diváka. V Itálii jsou divadla příliš prostorná a herci musejí neustále křičet, aby je v tom velkém prostoru a rámusu bylo vůbec slyšet. Mysliveček se nezalekl a pustil se do psaní. Použil libreto proslulého autora Pietra Metastasia. Hlavním motivem opery Nittetis je svoboda - lidé i vojsko se bouří proti egyptskému králi, ale je jím i láska nového krále, který je prohlášen vládcem, což mu jeho předchůdce nemá kupodivu za zlé, naopak ho pověří důvěrným úkolem, aby vypátral jeho zmizelou dceru. Hrdina ji najde ji najde jako pastýřku, která na březích Nilu pase koz, a samozřejmě se do ní zamiluje. Starý král je radostí přímo bez sebe. Děj takřka k neuvěření, ale hudbu ocenilo bolognské obecenstvo jako jedno z nejzajímavějších děl rokokového stylu.
V době, kdy Mysliveček dokončoval svou Nittetis, poznal osobně Wolfganga Amadea Mozarta a jeho otce Leopolda, kteří přijeli do Bologně, dočetli jsme se v práci Josef Mysliveček od muzikologa, profesora Rudolfa Pečmana. Toto město bylo tehdy jedním z nejvýznamnějších, kde se Mozartovi zastavili během své italské cesty. Mysliveček cítil k mladičkému Mozartovi obdiv a přátelskou náklonnost. To přátelství bylo obapolné, Mozart je Myslivečkovi opětoval i v době, kdy se od něho mnozí pro jeho nemoc odklonili. "Pan Mysliveček nás v Bologni často navštěvoval a my jeho," psal v jednom svém dopise Wolfgangův otec Leopold. "Psal oratorium pro Padovu, které teď dokončuje a pak pojede do Čech. Je to čestný muž a navázali jsme s ním opravdové přátelství." Wolfgang si Myslivečkovu hudbu upřímně oblíbil. Velmi dobře byl obeznámen s jeho klavírními skladbami, jeho sonáty často veřejně provozoval. "Sonáty Myslivečkovy známe," píše v dopise otci Leopoldovi. "Jsou docela snadné a dobře se poslouchají. Své sestře bych radil, aby je hrála hodně výrazně, s vkusem a ohněm a naučila se jim nazpaměť. Jsou to totiž sonáty, které se každému musejí líbit, jsou snadné k zapamatování a kdo je zahraje s potřebnou přesností, musí s nimi mít úspěch." Svým zájmem o oratorium se Mysliveček podobá Händelovi, a podobně jako i on i Mysliveček vytvořil ve skladbách oratorního zaměření svá vrcholná díla. Je pravda, že tehdy se oratoria příliš nelišila od běžných oper, bývala provozována nejenom v chrámech, ale i na jevištích - jejich text, vycházející z Bible a těžící z postav většinou ze Starého zákona poskytoval možnost hlubšího propracování jednotlivých charakterů. Kolik oratorií vyšlo z Myslivečkova pera, to se nedá snad ani spočítat, ještě nedávno byla některá pokládána za díla Haydnova nebo Mozartova, což platí zejména o největším Myslivečkově oratoriu Abrahám a Izák, které zpracovává motiv Izákovy oběti Bohu.
Na to moře v širou dál
bez vesel a plachet plout -
- tento text zpívá v opeře Zmatek na Parnasu múza Melpomené. Bez vesel a plachet Mysliveček před pár lety skutečně plul, ale teď už to dávno neplatilo. Nyní psal operu za operou a kromě toho i řadu nástrojových skladeb. Musel hodně vydělávat. Je pravda, že za jednu operu dostával průměrně zlo zlatých (za jiná třeba stejně hodnotná díla už méně). Je však o něm také známo, že měl hodně široké srdce. Sám žil asi dost skromně, ale plnými hrstmi rozdával primadonám, hudebníkům v orchestru, personálu. Zajišťoval si tak dobrou úroveň svých provedení a v neposlední řadě prokazoval dobro málo placeným silám operního provozu. Někdy se stávalo, že zůstal sám bez peněz. Byl stále na cestách, bydlíval v hotelích - kromě Benátek, Neapole a později Říma neměl stálé bydliště. Musel si opatřovat pasy a víza potřebná k přejezdu z jednoho kraje do druhého, z města do města. Při takovém způsobu životu ho natrefilo nejedno dobrodružství. jako třeba to, které zažil v Capui a Neapoli.
V létě toku 1773 nad visela jako Damoklův meč smlouva s neapolskou divadelní společností, podle které měl do poloviny srpna dodat operu Romulus a Ersilie. Byl unaven, pracoval dlouho v Miláně, v Pavii se konala premiéra jeho opery Demétrios. Mysliveček spěchá do Neapole dokončit slíbenou operu. V rozčilení si však zapomene s sebou vzít pas a tak jak v Capui zadržela policie. Do premiéry Romula a Ersilie zbývaly pouhé dva týdny a v Neapoli neměli o skladateli žádných zpráv. Znepokojený ředitel opery chtěl zadat třem jiným skladatelům a zrušit smlouvu s Myslivečkem, avšak na přímluvu kapelníka tak nakonec neučinil. Mezitím Mysliveček zaplatil v Capui vysokou pokutu a dosáhl toho, že byl propuštěn. Do Neapole přijel zcela bez peněz. Narychlo se ubytoval v hostinci a překotně dokončoval operu. Když měl ale zaplatit účet, nezbylo mu nic jiného, než hostinského požádat o půjčku nebo o zprostředkování věřitele. Došlo na druhou možnost a jeden lichvář přiměl skladatele, aby u něho zastavil hodinky za hotovost tří set dukátů, za které měl do roka vyplatit 460 dukátů - vypůjčil si tedy peníze na úrok vyšší než 53 procenta. V době, kdy vypršela stanovená lhůta, byl Mysliveček insolventní a hodinky nemohl vykoupit. Lichvář na něj podal žalobu, a do celé causy zasáhl královský obchodní komisař, který rozhodl, že nezaplatí-li Mysliveček žádanou částku 460zlatých, bude vsazen do vězení pro dlužníky. Mysliveček se odvolal k rakouskému ministrovi v Milánsku a vyslanci Jeho královské Výsosti v Neapoli, baronu Wilczkovi z Hlučína ve Slezska. ten mu vydal list, kterým mu zaručoval nedotknutelnost, a tak uchránil slavného operního skladatele od vězení.
To ještě nebyl konec. Mysliveček ihned zažaloval finančníka pro vymáhání lichvářského úroku. Ten požádal o milost, spor skončil smírem a Mysliveček získal své hodinky zpět za 300 zlatých s přiměřeným procentem.
Jedním z nejznámější operních opusů v 70. letech 18. století byl Montezuma. Mysliveček si vybral nejpohnutější epochu z dějin Aztéků - donu, kdy jejich říši rozvrátil a pokořil španělský dobyvatel Fernando Cortéz. Když přistál s jedenácti loděmi u pobřeží aztécké země, maně se ho císař Montezuma snažil bohatými dary, zejména zlatem, odvrátit od jeho úmyslu ´táhnout do nitra země.´ Cortéz založil přístav Vera Cruz, získal na svou stranu kmeny stojící proti Momntezumovi a přinutil ho, aby se poddal španělskému králi. Zmocnil se celé země Tenochtitlanu (dnešního Mexika). Po Montezumově smrti sice Aztékové vypudili Španěly ze svého hlavního města, ale Cortéz se zmocnil Mexika znovu. Mysliveček všechny historické souvislosti neznal, ale jeho hudba byla strhující. Po velikém úspěchu Montezumy ve Florencii získal autor akademika hudební akademie. Začal se podepisovat italsky a ke svému jménu přidával titul "accademico filarmonico." A ještě jedné pocty se mu dostalo: byl označován jako il Maestro, což příslušelo jenom nejpřednějším uměleckým osobnostem. Mysliveček takovou osobností rozhodně byl.
"Premiéra jeho opery Tamerlán se uskutečnila v milánském Vévodském divadle, které stálo na tomtéž místě jako dnešní nejslavnější italské operní divadlo alla Scala, hned vedle vévodského paláce, takže panstvo mělo do divadla blízko. Děj se odehrává někdy na začátku 15. století a jeho tématem je láska dcery osmanského sultána k vojevůdci, který sloužil pod tyranem Tamerlánovi, který je oba zajmul. Blíže se dějem této opery zabývat nebudeme, protože je oprávněná obava, že bychom se v něm ztratili, leč v Myslivečkově hudbě bychom dozajista nezabloudili. Po premiéře Tamerlána stoupala skladatelova sláva doslova ke hvězdám. Opisy jeho partitur byly vázány v pozlacených, bohatě zdobených deskách. Každé jeho (zejména operní) dílo mělo desítky repríz, opera Méropa dosáhla kupříkladu stovky repríz, což bylo číslo nevídané neslýchané. Zdá se, že Josefa Mysliveček byl dítě štěstěny, že ho potkávaly pouze samá radost a bohatství.
"Na podzim roku 1772 přivítal Myslivečka Neapol velkými vedry. tento rok se vyznačoval ,mimořádnou úrodou, byl dostatek ovoce, zeleniny, ceny chleba klesly. Přesto se však Mysliveček stále potýkal s finančními nesnázemi. Rodinné poměry v Praze byly po smrti nevlastního otce neutěšené, v Itálii pracoval skladatel horečně jen proto, aby upravil své osobní materiální poměry. Roku 1775, kdy Myslivečkova sláva kulminovala, byl skladatel zcela bez peněz. V Neapoli byl dlužen svému hostinskému za byt a stravu a v Miláně byly jeho dluhy tak velké, že zdejší úřady zabavily jeho divadelní honoráře."
Je to skoro nevysvětlitelné. Na vrcholu slávy a zároveň neskutečné hmotné problémy. Možná proto, že podporoval (a snad podplácel) zpěváky, hudebníky a impresárie, aby se věnovali jeho operám... Možná proto, že pomáhal pražským příbuzným, posílal jim peníze... Možná proto, že snad začal žít nezřízeným životem, byl nešťasten v lásce, upadal společensky i mentálně (říkalo se o něm dokonce, že měl onemocnět pohlavní chorobou)... Na jaře roku 1776 připravuje ve Florencii provedení oratoria Abrahám a Izák a na podzim téhož roku má proběhnout premiéra nové opery. Kromě zpráv o přípravách těchto událostí se však vloudí do novin informace, že "skladatel je už několik měsíců zdravotně indisponován." Ta zpráva se rozkřikla. Leopold Mozart, který ještě nedávno psal o Myslivečkovi jako o čestném muži, náhle mění názor a vyjadřuje se tvrdě: "Komu může dávat vinu než sobě samému a svému ohavnému životu? Jaká hanba před celým světem! Všichni se mu musí vyhýbat a opovrhovat jím; je to pravá bída, kterou si přivolal sám sobě!" Otec svému synu Wolfgangovi zakazuje, aby Myslivečka navštívil v nemocnici v Mnichově - měl strach, že se Wolfgang od Myslivečka nakazí. "Můj drahý tatínku! Kdykoli se mluvilo o Myslivečkovi, slyšel jsem, jak velice mne chválil a jakým je mi dobrým a opravdovým přítelem! A přitom ho každý litoval. Vyprávěli mi o něm, byl jsem přímo zděšen. Vědět, že Mysliveček, můj dobrý přítel, je v tomtéž koutě světa jako já a nevidět ho, nemluvit s ním? To není možno. Rozhodl jsem se tedy, že ho navštívím. Došel jsem však den předtím ke správci vévodské nemocnice a zeptal jsem se ho, zdali bych směl s Myslivečkem mluvit v zahradě; neboť, třebaže mi všichni lidé a také lékaři řekli, že jeho nemoc není už nakažlivá, přece jen jsem nechtěl jít do jeho pokoje, protože je velmi malý a je v něm silný zápach. Dal mi úplně za pravdu a řekl mi, že chodívá do zahrady tak mezi 11. až 12. hodinou; kdybych ho však nezastihl, mám prý pro něho poslat. Šel jsem tedy druhého dne do vévodské nemocnice spolu s maminkou (ta zde navštívila kostel). V zahradě nebyl. Poslal jsem tedy pro něho a viděl jsem, jak přichází postranní cestou, a poznal jsem hned po chůzi. Když přišel ke mně, stiskli jsme si velmi přátelsky ruku. ´Tak vidíte, jak jsem nešťasten.´ Tato slova a jeho vzhled mne ta dojaly, že jsem skoro plačky mohl říci: ´Lituji vás z celého srdce, můj milý příteli!´ ´Řekněte mi jen, co děláte; slyšel jsem, že jste zde a dosud jste mne nenavštívil!´ ´Prosím vás snažně za prominutí, měl jsem mnoho pochůzek, mám zde tolik dobrých přátel.´ ´Nepochybuji, že zde máte velmi dobré přátele, ale tak dobrého přítele, jak jsem já, jistě nemáte.´ Řekl mi, abych jel do Itálie, že tam dosáhnu cti a uznání, a že mi napíše doporučující dopis, abych jen k němu zítra přišel a opsal si jej. Nemohl jsem se však za nic na světě odhodlat navštívit ho v jeho pokoji, a kdybych měl psát, musel bych tam přece jít, v zahradě bych psát nemohl. Slíbil jsem mu tedy, že určitě přijdu. Ale následujícího dne napsal jsem mu italský dopis, docela prostě: Že jsem rozhodně nemohl k němu přijít, že jsem skoro nic nejedl a jen tři hodiny spal, že jsem byl toho dne jak někdo kdo pozbyl rozumu, že ho stále mám před očima atakdále; vesměs věci, jež jsou pravdivé, jako že slunce zítra vyjde. Odpověděl mi následovně: ´Jste příliš citlivý k mé nemoci, děkuji Vám za Vaše dobré srdce. Pojedete-li do Prahy, nachystám Vám dopis pro hraběte Pachtu. Neberte si však tolik k srdci mé neštěstí. Na začátku bylo převržení kočáru, pak jsem padl do rukou nevzdělaných lékařů, co dělat! Staniž se vůle boží.´ Zítra se s Myslivečkem spolu s maminkou rozloučíme v zahradě. Neboť pravil již onehdy, když jsem řekl, že půjdu s maminkou do kostela, že kdyby na něho nebyla tak hrozná podívaná, velmi rád by poznal matku, která zrodila tak velkého virtuosa. Nejdražší tatínku, odpovězte přece Myslivečkovi! Pište mu, jak jen budete mít čas... Způsobíte mu největší radost, neboť je zcela opuštěn; často po celý týden k němu nikdo nepřijde. Všechno je marné, zde se už říká, že ho zdejší doktoři a chirurgové zničili. Zkrátka, není pochyby, že je to kostižer. Chirurg Caco (kako), ten osel, mu upálil nos; představte si jen tu bolest!"
Na začátku byl skutečně převržený kočár na špatné silnici. Mysliveček se dostal do mnichovské vévodské nemocnice, kde padl do rukou špatných lékařů. Když zjistili, že si při nehodě zlomil nos, zahájili drastickou léčbu. Neschopný chirurg Caco mu začal nos vypalovat. Do rány se dostala sněť, došlo k zvředovatění tkáně, spojenému s hnisáním. Pacient onemocněl caries, tedy suchým kostižerem, který je převážně tuberkulózního původu, ale může také vzniknout po zraněních. Z Mnichova odjíždí do Říma, kde si zakoupil dům. Maskuje se, jak může. Namísto nosu zeje v jeho obličeji díra, kterou si zakrývá páskou. Stále skládá hudbu, jeho opera Medón se blíží mozartovské hudební řeči a je přímo prosycena českou lidovou zpěvností, ale nemá úspěch. Mysliveček ztrácí zbytek svých přátel, poslední rok života žije v ústraní. V necelých čtyřiačtyřiceti letech je tělesně i duševně unaven a vysílen. Smrt přichází náhle. Patrně důsledek značného oslabení, ale bezprostřední příčinu neznáme. V úmrtním seznamu chrámu svatého Vavřince, kde byl pohřben, čteme tento údaj: "4. února Léta Páně 1781. Pán, pan Josef Mysliveček, u věku pětašedesáti let náhle zemřel, a byl pohřben v tomto chrámu." Kněze vyhublý obličej mrtvého muže zmátl. Odhadl, že může mít pětašedesát. O víc než dvacet let víc, než mu ve skutečnosti bylo. "Giuseppe Venatorini-Misliweczek, detto il Boemo. Josef Mysliveček, zvaný Čech."

******

Žádné komentáře
 
Made by: MICHAL ŠEDIVÝ studio Lísek 26 Postupice ANNO 2006