O kráse země i historie naší

Vítejte na nicotna.osoba.cz Michal Šedivý

Sbírka vlakové pošty

Legendární vládcové naši

Kníže svatý Václav aneb panovník náš nesvětější

 KNÍŽE VÁCLAV

 

 Každý národ má své světce, některý jich má více, jiný zase méně. A jejich význam bývá chápán rozdílné. Jsou svatí prakticky neznámí, pokrytí zapomenutím jako prachem; pak jsou světci tak říkaje specializovaní na pomoc určitým profesím anebo v jistých životních situacích; ale jsou taky svatí, kteří přesahují rozměr lidského života, ba i rozměr života světce. Ti mají na starosti celé národy. Kupříkladu svatý Patrik o pečuje o Iry, svatý Štěpán zase o národ uherský. Patronem Čechů se stal Václav. To jména první, rodem Přemyslovec.

"Byl jeden kníže v Čechách jménem Vratislav a jeho žena se zvala Drahomíra. I narodil se jim prvorozený syn a na křtu mu dali jméno Václav. Podle staré tradice se narodil kolem roku 907 na Stochově u Libušína." To nám říká První staroslověnská legenda o životě a umučení svatého Václava. Vznikla zřejmě nepříliš dlouho po Václavové smrti (snad roku 950 nebo 960, možná plus minus deset let), a že je skutečné tak stará, o tom svědčí hodně detailů ze života knížete. Takže: Stochov u Libušína, okres Kladno. Místo narození knížete Václava. Dodejme - údajné místo. Tradované. Legendární.

"Dojatá a šťastná stála kněžna Ludmila a dívala se po hlubokých lesích a obdělaných polích krajiny patřící kmenu Čechů," vypráví Marie Hrušková v knize o památných českých stromech. "Této zemi se narodil nový panovník. V koutě nádvoří kázala vysadit mladý dub na památku narození svého vnuka budoucího knížete Václava. Takový byl dobrý zvyk našich předků: při významné události zasadit strom, aby ten jako živoucí svědek po staletí připomínal, co se událo. Dubový proutek se jako zázrakem ujal a rychle rostl. Bylo tomu tak i proto, že byl zaléván vodou, v němž chůvy malého kněžice koupaly. Vyspěl v dub vzdorný a pevný, který spolu s českým národem až do naší doby prožívá události zlé i skutky slavné. Vždy rok co rok se znovu zazelená..."

Dub se v dolní části, kde je nejmohutnější, najednou jakoby hrbem zužuje v jedinou větev a vytváří prořídlou korunu. Je vidět, že se některé větve odlomily, jiné byly odříznuty. "Tento dub byl zasazen roku 903 svatou Ludmilou při narození svatého Václava na hradě, který tu kdysi stával. Dub má osm metrů padesát v obvodu." Cedulka uvádí rok 903. Ale předtím tvrdila První staroslověnská legenda, že to bylo v roce 907. Ale ono prakticky ani jediné datum ze života knížete Václava není stoprocentní. Vůbec nejméně jistoty máme u data jeho narození.

Roku 921 umírá jeho otec, kníže Vratislav. Ano, objevuje se dokonce i přesné datum, kdy se tak stalo - 13. února 921. Podle shodného tvrzení všech legend byl tehdy Václav "příliš mlád." Latinsky adhuc puer. Doslova: "Dosud ještě dítě..., stále ještě v chlapeckém věku." Ale - co je to "chlapecký věk?" Jak starý musí být člověk, aby se na něj lidi nedívali jako na chlapce? Ve školské středověké teorii končila pueritia (to znamená dětství, či přímo speciálně "chlapecký věk") ve čtrnáctém roce života. Později byl spojována s obdobím zvaným adolescentia (toto slůvko je nám už bližší, ano, znamená "dospívání"), to končilo dvacátým osmým rokem života. (Zkuste říct dnešnímu osmadvacetiletému, že je adolescent!...) A co právní praxe? Co rozhodovalo, že se z chlapce stal člověk právně dospělý a pokud byl z rodu knížecího, tak způsobilý k vládě? Žádná pevná věková hranice stanovena nebyla. Rozhodovala faktická fyzická vyspělost, hlavně pohlavní. Ano, tak tomu bylo v českém zemském právu. Jak napsal slavný český právník Viktorin Kornel ze Všehrd: "Léta přirozená v zemi české ne podle jistého počtu let, nýbrž podle dokonalosti přirození se čtou" Tato "dokonalost přirození" se ještě roku 1486 zjišťovala veřejným zkoumáním. (Chudáci kluci.) V každém případě se však tato pohlavní dospělost musela pohybovat také kolem čtrnáctého roku života - tedy: u chlapců. Když připustíme, že Václavovi v roce 921, kdy zemřel jeho otec Vratislav, nebylo čtrnáct, tak tom případě by se narodil někdy po roce 907. V roce 925, kdy už bezpečné vládl, by měl osmnáct. Mohl mít. Ale nemusel.

Možná by nám v pátrání po datu narození Přemyslovce Václava I. pomohla zmínka o postřižinách. Uspořádání slavnostních postřižin bylo jedním z prvních vladařských činů jeho otce, tedy Vratislava. (Ano, už jsme o nich v souvislosti s Vratislavem mluvili.) Vratislav nastoupil na knížecí stolec po svém bratru Spytihněvovi v roce 915, a jestliže se Václav narodil v roce 907, tak mohl mít v té době asi osm let. Sedm, osm let je poměrně bezpečně dosvědčený termín pro slovanské, hlavně ruské a polské postřižiny; ty byly na rozdíl od věku dospělosti určeny přesné. Uspořádání slavnostních postřižin bylo jedním z prvních vladařských činů jeho otce Vratislava, moment: bylo to opravdu tak? Ano - musel Vratislav opravdu čekat na postřižiny svého synka, až on sám převzal funkci knížete? Mohl. Ale nemusel...

"Jeho bába dala jej vyučiti v knihách slovanských pod vedením kněze a on si dobře osvojil jejich smysl. Vratislav pak jej poslal do Budče, tam hoch počal se učit knihám latinským a osvojil si je dobře."

Budeč. V té době rozlohou větší než Pražský hrad, dokonce větší než Levý Hradec. Svými dvaadvaceti hektary rozlohy měla několikanásobně větší plochu než ostatní přemyslovská hradiska. Hradiště Libušín mělo kolem jedenácti hektarů, Pražský hrad pět a Levý Hradec - čtyři hektary. Jestliže sem poslali mladého Václava, aby tu studoval, tak to znamená, že Budeč měla stejně jako Levý Hradec důležité postavení v české minulosti - snad původně významnější než samotná Praha. Nad Budčí držel ochrannou ruku Václavův strýc, kníže Spytihněv. "Postavil tu kostel svůj z kamene, a byla to a jest první česká rotunda," tvrdí badatel Václav Davídek. Potvrdil to i archeologický výzkum. Našlo se původní zdivo rotundy svatého Petra, její zdivo (i když vyspravované); byly objeveny i omítky a maltové podlahy, po kterých zřejmě chodil malý Václav. Z legend víme, že Václava tu učil latině kněz se slovanským jménem Učen. Výzkum prokázal, že na Budči opravdu existovalo jakési centrum výchovy - byl zde nalezen železný stilus, pisátko, kterým se rylo do voskových tabulek. Také dlážděnou cestu tu archeologové našli. A další nález, nákončí meče, prozrazovalo osídlení už od 8. století. Dlážděná cesta zavedla archeology k hrobům asi z poloviny 10. století a v nich šperky z Velké Moravy. Jedna z hypotéz tvrdí, že právě tady, na Budči, bylo původní centrum kmene Čechů...

Drahomíř převzala chlapce

do své péče. Nejdřív však se

šla zkušených kmetů ptát,

kdo má zemi spravovat,

když je známo o dítěti,

že je ještě slabé. Kmeti

rozhodli v svém úradku,

ať moc přejde na matku

a Václav ať ji poslouchá,

než dospěje v jinocha.

Tak, a ten problém tu máme znova, ještě jednou, tentokrát ve veršovaném Dalimilově provedení. Václav byl ještě příliš mlád... byl příliš slabý... byl příliš nezkušený, takže se Drahomíra musela obětovat a otěže vlády vzít do svých nikou. A to ona se zase obětovala ráda. (Ano - jak jde o otěže vlády, tak to se každý obětuje rád. Je zajímavé, že se vždycky obětuje ten, kdo tu moc bere do svých rukou. I když nezřídka jsou skutečnými oběťmi ti, kterým je vládnuto.) "Když otec jeho Vratislav zemřel, dosadili Češi na dědičný trůn jeho syna, knížete Václava. Jeho bratr Boleslav vyrůstal pod ním, neboť oba byli ještě malí. Ale matka jejich Drahomíra zajistila zemi a spravovala lid, dokud Václav nedospěl..." Kníže Vratislav zemřel v únoru 921 (tedy: snad to bylo právě tehdy), kněžna Ludmila v září téhož roku (toto datum je skoro jisté). Po Ludmilině smrti se stala Drahomíra paní situace. "Vyhnala své odpůrce a uchvátivši všecek své tchyně majetek, s usurpátory jala se vládnouti, obdařujíc je a příbuzné a čeleď jejich nejlepším zbožím zlatým a stříbrným i šatstvem vzácným nesmírné ceny..." Hledáme správné slovo pro to, co se v Čechách dělo po vraždě kněžny Ludmily. A nenapadá nás jiný výraz než - státní převrat. S pořadovým číslem 1.

Drahomíra vyhnala kněze i jiné své odpůrce a zmocnila se jejich majetku. Pak určitý čas vládla. Jak dlouho? Nevíme. Lze to snad vyjádřit slovy z legend: "Pokud byl Václav malý nebo mladý." A co když nebyl... malý? Nemusel být. Předbíháme. Přeskakujeme celý Václavův život, ba i jeho smrt, letíme povětřím času až do současnosti, přesněji do doby nedávno minulé, do 80. let našeho, tedy 20. století, kdy profesor Emanuel Vlček vyzvedl z kaple svatého Václava ostatky našeho národního světce. My se k jeho zprávě ještě vrátíme, budeme mít na to dost času, až si budeme doplňovat Václavovu soukromou podobiznu, ale pro tuto chvíli nám bude stačit, když si v ní nalistujeme pasáž nazvanou: "Dožitý věk knížete svatého Václava." Ještě předtím se však věnujme odhadu stáří, kterého se podle antropologického a lékařského průzkumu dožili jeho předkové a nejbližší příbuzní. Kníže Bořivoj I., Václavův dědeček. Plus minus 40 let. Přičemž v legendách se říká, že Bořivoj zemřel asi ve 36 až 37 letech. Prakticky souhlasí. Kněžna Ludmila, Václavova babička: Mezi 60 až 70 léty. Legendy říkají, že byla zavražděna v 61 nebo 62 letech. Ano, i to odpovídá. Jejich starší syn a Václavův strýc, kníže Spytihněv I. 40 až 50 let. Legendy tvrdí, že se dožil 40 let. Shoda. Jejich mladší syn, kníže Vratislav I., Václavův otec: 45 až 50 let. V legendách umírá už jako třiatřicetiletý. Nesouhlasí. Ve skutečnosti se narodil asi o 15 let dřív, zhruba kolem roku 875. Jeho otci, knížeti Bořivoji, bylo v té době kolem pětadvaceti, matce, kněžně Ludmile dvacet let. Někteří historikové tyto údaje odmítají. Hlavně se jim nelíbí vyšší věk u knížete Vratislava. Ten se podle nich měl dožít třiatřiceti let. Jenomže důkladný rozbor Vratislavových pozůstatků říká něco jiného. Histologickou metodou byl zubní věk knížete Vratislava stanoven, na věk kolem 45 let. Plus minus 6 let. Další z metod, používaných pro odhad dožitého věku se opírá o stanovení stupně zkostnatění chrupavky štítné. U Vratislava odpovídá 45 plus minut šest a půl roku. Stupeň opotřebování dásňových výběžků čelistních. Vratislav - 35 až 40 let. S postupujícím stářím se zvětšují dřeňové dutiny v kosti pažní a v kosti stehenní, a to směrem do krčku a do hlavic kostí. Pomocí rentgenu a počítačové tomografie bylo možné odhadnout stáří Václavova otce Vratislava - na rozmezí 40 až 50 let.

Tak. A samotný Václav? Zubní věk: 42 léta... plus minus 4 a půl roku. Zkostnatění chrupavky: U Václava se nedochovala. Opotřebování dásňových výběžků čelistních: 35 až 40 let. Stav dřeňových dutin v kosti pažní a stehenní: Potřebné části ramenních a stehenních kostí nejsou dochovány. U knížete Václava sice nebyly k dispozici všechny kosterní pozůstatky, přesto došel profesor Vlček k jednoznačnému závěru: Zatímco v legendách se měl Václav dožít dvaceti sedmi, plus minus jeden až dva roky, odpovídá podle nalezených pozůstatků jeho biologický věk - čtyřicítce. Podle tohoto nálezu by tedy měl Václav v době, kdy zemřel jeho otec Vratislav, nikoli třináct nebo čtrnáct let, ale dvacet šest let. Dvacet šest let, možná nějaký ten rok navíc anebo méně. V tomto stáří mohl Václav klidně usednout na knížecí stolec, nebylo zapotřebí, aby "matka jeho Drahomíra zajistila zemi a spravovala lid, odkud nedospěl..." Drahomíra se obětovala a otěže vlády vzala do svých rukou. I když nemusela, její syn byl víc než dospělý. A to ona se zase obětovala ráda. (Ano - jak jde o otěže vlády, tak to se každý obětuje rád.)

"Kníže Vratislav pojal za manželku Drahomiř z tvrdého kmene lutického," ano, ještě jednou se vracíme ke Kosmovi: "Ta porodila dva syny: Václava, Bohu i lidem milého, a Boleslava, bratrovraždou kletého." Vratislav s Drahomírou měli tedy jenom dvě děti? Nemusely být jenom dvě. V jedné z legend, takzvané Proložní, měl Václav kromě Boleslava ještě jednoho bratra. Spytihněva. Ten mohl bud'to zemřít v mladém věku, anebo si ho kronikář spletl se strýcem Spytihněvem. Kromě bratra (či bratrů) však měl Václav ještě čtyři sestry. Známe dokonce jméno jedné z nich Přibyslava. Sourozenci se většinou uvádějí tak, jak přišli na svět. Nejprve ten starší, případně nejstarší; potom ten anebo ti mladší. "Drahomíř porodila dva syny: Václava a Boleslava." My jsme se však už jednou setkali s... jak to nazvat? S nesrovnalostí? Se záhadou? Ano, ovšem pořádnou. Bylo to u Dalimila, v jeho kronice. Vzpomínáte? Tu záhadu bychom mohli nazvat pracovně "záhadou staršího bratra."

Ta pohanská urozená kněžna

povila dvě pacholátka něžná.

Staršího nazvala

Boleslavem.

Mladší Václav byl však všude slaven...

pro svou tichou povahu a mrav, to už jsme slyšeli. Starší Boleslav? Mladší Václav?? Dalimil si to nevymyslil. Proč by to taky dělal? On to někde četl. To "někde" je jedna z proložních legend, což jsou legendy s krátkými životopisy svatých k jednotlivých dnům v kalendáři. Že by byl Boleslav opravdu starší a Václav mladší z těch dvou bratří? Jak potom ale vysvětlit, že Václav měl nástupnické právo? Spisovatel Miroslav Ivanov připomíná v této souvislost jednu příhodu ze sousedního Saska: "Tam panoval král Jindřich zvaný Ptáčník. Ten měl mimo jiné syny Thankmara, Otu a ještě mladšího Jindřicha. Zatímco se první dva, Thankmar a Ota narodili ještě v době, kdy byl Ptáčník pouze saským vévodou, v době Jindřichova narození byl už saským králem. Z této skutečnosti vyvozoval Jindřich mladší - třebaže měl dva starší bratry, tedy toho Thankmara a Otu - svoje nástupnické právo." A jak to dopadlo? Dočista jinak. Když otec Jindřich Ptáčník zemřel, dal ten prostřední bratr, Ota, zabít bratra Thankmara u oltáře a druhého bratra Jindřicha pro jistotu vsadil do vězení. A sám se ujal moci. Vskutku účinný způsob řešení problému následnictví...

Porfyrogeneze. Další cizí slovo, navíc dnes už dočista nesrozumitelné... Přeložíme si je. Porfyrogeneze rovná se = narození v purpuru. Myslí se v královském, knížecím, prostě vladařském purpuru. Taky se v takovémto případě užívalo slovní spojení natus aula regia. Neboli "narozen na královském dvorci." Hypotézu, kterou vyslovil Miroslav Ivanov, se asi nikdy nepodaří dokázat. Co když to však bylo takto: V Čechách vládl bezdětný kníže Spytihněv. Jeho bratru Vratislavovi se tehdy narodil první syn a dostal jméno Boleslav. Potom kníže Spytihněv umírá a jeho nástupcem se stává bratr Vratislav. Teprve nyní se mu narodí mladší syn, kterému dá jméno sice jinak znějící, ale se stejným významem jako Boleslav - Václav. Ten si později - po smrti Vratislava - činí nástupnické právo, poněvadž je narozen už jako vladařův syn, zatímco jeho starší bratr Boleslav měl tu "smůlu," že se narodil ještě v době, kdy jejich otec Vratislav nevládl... Zní to zajímavě, ale - není to jenom spekulace? Není. Podobné názory, že ten, kdo se narodil už jako syn vládce, měl přednost před tím, který byl sice starší, ale narodil se pouze jako syn někoho, kdo na vládu teprve čekal - takové názory skutečně existovaly. Takže tím by se mohla vysvětlit situace po Vratislavové smrti? Ano. Boleslav, ačkoli byl starší, nenastoupil po smrti svého otce, knížete Vratislava, na jeho místo, a proto chtěl svého mladšího, ale v purpuru či na královském dvorci narozeného bratra Václava odstranit. Je to odvážná hypotéza... Ale co když to je pravda...?

"Mezitím blahoslavený Václav vyrostl z chlapeckých let a zářil květem nejpůvabnějšího mládí. Hluboko pak v srdci chovaje, v čem byl od učitele písma vzdělán, toužil naplniti skutkem to, co sluchem poznal. A proto jeho věrolomná matka s některými dalšími, kteří s ní stejně smýšleli, nenávidíce ho pro jeho skutky a přesvaté myšlení, radili se mezi sebou a řekli: Ach běda, co si počneme a kam se obrátíme? Neboť kníže náš, zkažen byv kněžími a takřka mnichem se stav, nedovoluje nám kráčeti sráznou a navyklou cestou našich neřestí. Od toho času počali se k němu chovat velmi nepřátelsky, vyhrožujíce mu a i jinak mu působíce přemnohá příkoří."

Jestli to byla ona příkoří nebo ještě pro něco jiného, nevíme, ale Václav začal jednat. Ukázalo se, že ani zdaleka to není nějaký zastrašený zbabělec s duší kulicha, jak si o něm snad mnozí mysleli. Dokázal jednat docela rozhodné. A to i tehdy, když se ocitl tváří v tvář: "Konečně posílen Bohem a ctností se opásav, povolal k sobě matku svou a všechny velmože, a jak se slušelo, obořil se na ně tak, jak praví Kniha moudrosti: Slova moudrých jsou jak ostnové a jako hřebové hluboko vbití." Co řekl Václav Drahomíře a jejím společníkům? "Proč jste mi zbraňovali, synové zločinců, símě lži a synové nespravedliví, abych se učil zákonu Pana našeho Ježíše Krista a poslouchal rozkazů jeho? Jestliže se vám nechce sloužiti Kristu, proč aspoň jiným to nedovohijete? Jestliže jsem však až doposud žil pod vaším opatrovnictvím a mocí, od nynějška to odmítám!" Po těchto Václavových slovech se začaly dít věci. "Pro tuto příčinu a rozličné jiné věci povstala převeliká různice mezi těmi velmoži, kteří setrvávali po boku zbožného vévody, a mezi ostatními, kteří podporovali ničemnou stranu bezbožné panovnice." "A rozličné jiné věci..." Nešlo tedy jenom o náboženský spor. Nebo lépe řečeno - neběželo pouze o náboženství, ale taky o věci světské. Možná právě kvůli nim došlo ke knížecí vraždě... Ale tak daleko ještě nejsme. Stále se nacházíme v roce těsně následujícím po smrti knížete Vratislava a jeho matky Ludmily. Píše se (tedy snad) rok 922 nebo 923. "I rozdělili se rádcové a přední mužové země a trny nesvornosti rozbujely se mezi nimi až k prolévání krve." Události nebyly bez obětí. Tekla krev. "Ale strana spravedlivých, ačkoli byla velmi malá," tou stranou byl Václav a jeho spojenci, "nabyla přece vrchu nad stranou nespravedlivých, jako vždy nejednotnou." Drahomíra & spol. byli tedy početnější, silnější, ale nedrželi při sobě. "Vévoda Václav, staraje se o zjednání pokoje, pojal vnuknutím Ducha svatého úmysl matku svou, která byla příčina veškeré zloby, z vlasti vypuditi," to znamená, že se rozhodl poslat Drahomíru do exilu, "aby vyhnáním jejím a všech jejích bezbožných přívrženců byla utišena zuřivost rozbrojů a mír v církvi Kristově se vzmohl." Tímto státním převratem - během jednoho nebo dvou let v českém knížectví už druhým - se Václav dostal k moci. Nebo si tu moc právě teď upevnil. Jestliže vyhnal či vypověděl svou matku v zájmu klidu země, tak vůbec nešlo o maličkost. Čím časové vzdálenější byli svědkové od oné události, tím byla jejich hodnocení tvrdší. Zatímco na jedné straně nejstarší, takzvaná První staroslověnská legenda neprozrazuje nic jiného, než že "ti zlí psi, tedy nehodní Václavovi rádci knížete Václava později navedli, aby vyhnal svou matku bez viny" (bez viny, Drahomíra za nic nemohla, to Václavovi poradci...), tak na straně druhé jedna z nejmladších, takzvaná Druhá staroslověnská legenda říká: "Když kníže dospěl a ujal se svého úřadu, svou matku, která byla v čele toho odboje, vyhnal pryč od sebe ze země." A Dalimil?

Kněžna pohanskou krev měla,

duchovenstvo vyháněla,

když jí přišel v cestu kněz,

či jen křesťan - mrtev kles.

Jedny proti druhým štvala.

V Praze velká bitva vzplála,

přenešťastní křesťani

neměli už zastání.

Václav dospěl. Čechy zmatků

zbavit chtěl a vyzval matku:

"Jdi a dbej svých věnných statků.

Já dám zemi do pořádku."

Měl na to asi třináct nebo dvanáct let své vlády - ten počet ovšem jenom odhadujeme. Co se mu podařilo? A co ne? Jaká byla Václavova politika? Jaký byl jeho vztah k domácí opozici? (K té patřila kněžna Drahomíra a - jak se vzápětí ukáže - i jeho bratr Boleslav.) A jakou zahraniční politiku zahájil? Byla to úspěšná politika? A byla v zájmu země, které vládl?

 

ŽIVOT KNÍŽETE VÁCLAVA

               

Právě putujeme nejstarší historickou dobou českého státu, a není to čas anonymních, nezřetelných, bezbarvých postav, ale osobností s jasnými obrysy, určitým charakterem a činy, o nichž se dochovaly věrohodné zprávy. Tou ústřední postavou je kníže Václav, který usedl na knížecí stolec zřejmě přes odpor své matky a pravděpodobně i svého bratra a jejich spojenců. Ti druzí sice byli početně silnější, leč nedrželi při sobě. Václavův nástup k moci lze charakterizovat jako český státní převrat číslo 2. Krátce před ním se po vraždě své tchyně Ludmily chopila vlády Drahomíra, a to byl v českém knížectví převrat v pořadí první.

Kterak asi mohl probíhat v 10. století uprostřed Evropy státní převrat? Svědectví je několik, ale všechna jsou součástí legend o sv. Václavovi. Nejedná se tedy o historicky zcela hodnověrné výpovědi. Byla to literatura, nikoli kronika. Musíme mít na zřeteli, že legendy sloužily oslavě světce.

"Proč jste mi zbraňovali, synové zločinců, símě lži a synové nespravedliví, abych se učil zákonu Pana našeho Ježíše Krista a poslouchal rozkazů jeho? Jestliže se vám nechce sloužiti Kristu, proč aspoň jiným to nedovolujete? Jestliže jsem však až doposud žil pod vaším opatrovnictvím a mocí, od nynějška to odmítám!" Podle tohoto svědectví byly příčinou státního převratu věci náboženské. Jenomže i autoři legend dodávají, že "pro tuto věc a všelijaké jiné vznikla později převeliká roztržka..." Slova "všelijaké jiné" nahrazují zamlčený předmět a naznačují, že šlo o věci světské. "Když dospěl Václav v muže, svolal všechny své muže i matku a vytýkal jim jejich nevěru a zatvrzelost srdce." Legenda uvádí citaci Václavových slov: "Byl-li jsem dosud ve vaší moci, od této chvíle vypovídám vám poslušnost." Některé zprávy v legendách naznačují, že Václav o svých protivnících věděl, měl o nich spolehlivé informace, a že jim dal jakousi poslední výstrahu: "Pročež ať zmizí spiklenecké vaše šuškání proti mně, ať na veřejných shromážděních ustanou zuřivé úrady mezi vámi! Neustanete-li, náš hněv dá stíti hlavu každému!" Budiž mi dovoleno, abych slova knížete Václava komentoval. Podobné prohlášení nemohl vyřknout slaboch, vladař s duší mnicha, zbabělec. Václav musel mít značnou autoritu. Svědčí o tom i reakce opozice: "Když proslovil vznešené příkazy, účastníci nešlechetného spiknutí v strachu rozešli se do svých domovů, a pocítivše ráznou sílu svatého vévody, odložili z donucení zpupnou nadutost svých srdcí a přestali strojiti, byť jen na krátký čas, obvyklé úklady..."

"Rozešli se do svých domovů..." Ne všichni však měli možnost této svobodné volby. Ano, netýkalo se to Václavovy matky, Drahomíry. "Václav se rozhodl matku svou, kteráž byla příčinou všeliké nepravosti, vypuditi z vlasti, aby vyhnáním jejím a jejích příznivců zuřivé rozbroje byly utišeny." "Rozhodl se vypuditi ji z vlasti..." To by ovšem znamenalo, že ji přinutil odejít do exilu. Tedy za hranice českého státu... To je jedna verze. Druhá však hovoří o tom, že Drahomíra nemusela odejít daleko: "Do Budče ji kníže zahnal." Budeč sice byla trochu "z ruky", ležela v tehdejším českém pohraničí (možná nedaleko hranic s územím Lučanů), ale rozhodně to nebyl zahraniční exil.

Jdi a dbej svých věnných statků,

já dám zemi do pořádku,

říká Václav ústy kronikáře Dalimila, a zní to spíš jako přátelský návrh, výsledek oboustranně prospěšné dohody, nikoli jako rozsudek vyhnanství. Jsou však i jiná svědectví. Přesněji řečeno: náznaky. V jednom z nich, z těch náznaků, v První staroslověnské legendě se vlastně poprvé říká, že do spiknutí proti Václavovi byl zapleten i je ho bratr, Boleslav: "I zpychli mužové čeští, a d'ábel vnukl jim do srdce, dřív jako do srdce Jidášovi, zrádci Páně, aby povstali proti svému pánu Václavovi jako Židé proti Kristu. Nebot' je psáno, že každý, kdo povstává proti svému pánu, podoben je Jidáši." Spiklenci měli údajně namluvit Boleslavovi: "Bratr Václav tě chce zabít a dohodl se o tom se svou matkou a se svými muži. Ti zlí psi i Václava před tím navedli, aby vyhnal svou matku bez viny." Já bych řekl, že v této nejstarší písemné památce je Václav vylíčen docela realisticky. Jako skutečný vládce. Potlačuje v čele své družiny opoziční skupinu a neváhá tvrdě zakročit proti vlastní matce, když má podezření o její účasti na politickém vření v zemi. Drahomíra si však toho trestu, tedy přikázaného pobytu mimo Prahu, dlouho neužila: "Poněvadž byl pln cudné bázně a poněvadž byl pamětliv přikázání božích, podle nichž máme otce i matku ctíti, přivedl ji kníže po nějakém čase zase zpět. Dřívější důstojnosti panovnické však zůstala zbavena až do dne své smrti." Ještě dříve však došlo na scéně českých dějin k smrti jejího syna Václava. Ale nepředbíhejme. Kníže má v době, kdy usedl na český stolec, ještě před sebou nějakých dvanáct let vlády... A taky dvanáct let života.

"Rozpomenuv se blahoslavený Václav na svou bábu Ludmilu, v jaké svatosti na této zemi žila a jakou slávu u Všemohoucího v odměnu za to získala, proléval proudy slz, a pojav s kněžími a některými zbožnými muži přesvatý úmysl, poslal je na řečený hrad Tetín a uložil jim, aby třeba jen její kosti a prach zetlelého těla důstojným přenesením k němu dopravili." To se stalo v říjnu roku 925. V té době mohla být už Drahomíra zpátky u pražského dvora svého syna, knížete Václava. Možná to byla Václavova demonstrace vlastní síly (ale ještě spíš něco, co bychom mohli označit slovníkem dnešních politiků "vyslání signálu"). Ano, Václav vyslal svému okolí signál, jakých hodnot si hodlá pro příště vážit. Byly to hodnoty vlastní jeho babičce, kněžně Ludmile.

Začal spravovat své zboží,

otevíral domy boží,

duchovní zpět do Čech zval,

houfem děti kupoval

od pohanů, hostil je,

křtil a učil věřit v Boha,

pekl na mše hostie,

snášel utrpení mnohá,

vdovám dříví nosil denně,

nohy míval zkrvavené,

jak v kostele chodil bos.

Vyvolil si těžký los.

Za Václava Čechy vzkvétají. Ten mladík byl jako panovník schopný, mírumilovný a obzvláště zbožný. "Maje na sobě velmi drsné roucho žíněné, aby si cudnou čistotu zachoval, kteréžto roucho se až do dnešních časů pro úctu k němu jako nové uchovává, a jsa ustavičně oblečen na holém těle v šat vlněný jako mnich, navrchu však zahalen v nejkrásnější šat knížecí, skvěl se před Bohem i před lidmi." A ještě další fakta svědčila o jeho výjimečnosti, řečeno slovníkem legend: o jeho svatosti: "V postním a zimním čase kráčíval bos neschůdnou a studenou cestou od hradu k hradu, pěšky navštěvuje kostely Kristovy, takže bývalo viděti, jak jsou jeho šlépěje zvlhlé krví." I když by nemusel dělat ani o trochu víc, než napovídal popis jeho knížecí práce, tak on řadu činností vykonával jaksi navíc: "V čas žní chodíval za ticha hluboké noci na pole své, a nažav pšenice, na vlastních plecích ji domů nosil, na ručním mlýnku ji rozemílal a jsa pekařem a vévodou v jedné osobě, mouku prosíval a potom pro vodu chodil, rovněž v noci ji nabíraje se slovy Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. A když i tu domů přinesl, s tou jemnou moukou ji mísil a dělal z ní oplatky. (Aby bylo jasno: kníže pekl hostie.) A na vinici spěchával, hrozny trhal a vlastníma rukama je vymačkávaje, naléval víno do džbánů a pro potřebu svaté oběti je uchovával. (To znamená, že připravoval mešní víno.) Byl pravdomluvný v řeči (ano, následují kvality řekli bychom duchovního rázu), spravedlivý na soudě a nad obvyklou míru lidskosti milosrdný." Není divu, že si takových vlastností pisatel legendy všiml. Mezi svými současníky musel být kníže Václav bílou vránou: "Kdykoli byl někdo z obžalovaných před sborem soudců za jeho přítomnosti odsuzován soudci k trestu smrti, vzdaloval se pod nějakou záminkou a skrýval se, jak mohl, jsa pamětliv hrozby Kristovy v evangeliu: Nesud'te, abyste nebyli souzeni, a neodsuzujte, abyste nebyli odsouzeni. Žaláře a šibenice za dřívějších časů postavené a až do jeho doby stojící kácel; sirotky, vdovy, chudé, lkající a raněné neúnavné utěšoval, hladové sytil, žíznivé napájel, nahé odíval, nemocné navštěvoval, mrtvé pohřbíval, cizince a pocestné jako nejbližší příbuzné přijímal, kněze, kleriky a mnichy jako Pána ctil, bloudícím cestu pravdy ukazoval; pokornost, trpělivost, mírnost a lásku, jež nade všechno vyniká, zachovával, násilím a lstí nikomu nic neodnímal svou družinu nejen zbraněmi nejlepšími, ale i šatem opatřoval..."

Zdá se vám takový kníže Václav neskutečný? Byl přece svatý... Čím víc se kronikáři a autoři legend od jeho doby vzdalovali, tím víc Václavových ctností přibývalo. Legenda rostla. Oč víc se Václav stával světcem, o to méně připomínal smrtelného člověka. Ale on to člověk byl, se vším všudy. V těch nejstarších legendách jako bychom zahlédli jeho pravou podobu. Možná méně svatou, ale o to lidštější a nám bližší: "Skromnou potravou posiloval své údy a vytrvával i v noci neúnavně na modlitbách. A jestliže se mu někdy stalo, jako knížeti, když mezi takovými zvířaty hodoval (těmi zvířaty myslel autor nejspíš členy pražského dvora; příliš lichotivé označení to pravda není), stalo-li se mu, že se večer mimo svůj obyčej hojněji napil, jakmile se druhý den ráno vzbudil, spěchal co nejrychleji do kostela a svléknuv nejlepší roucho, jaké na sobě měl, dal je kterémukoli knězi nebo klerikovi, kterého tam našel, a padnuv mu k nohám snažně ho prosil, aby se za něho zvlášť pobožně pomodlil ke Kristu Pánu, aby mu milostivě odpustil hřích, minulé noci spáchané..." To napsal Kristián, autor legendy o svatém Václavovi. Takže - zdá se, že rozměry Václavova života byly docela lidské. To, co je lidské, nemusí být nesvaté.

Neměl ženu, neznal choutky,

staral se jen o sirotky.

Stop! Co si Dalimil představoval pod výrazem "choutky," nevíme a nechceme to ani rozvádět, ale - opravdu nebyl ženatý? Dvě z legend totiž tento fakt popírají. Vůbec první narážku ohledně Václavova stavu dělá Kristián. Před chvilkou jsme si přečetli, jak vypočítává všechny dobré Václavovy vlastnosti - na konec, jenom jaksi mimochodem, poznamenává: "Vznešený v tváři, v cudnosti maje zalíbení, ačkoli tato ctnost je řídká i u ženatých..." Znamená to, že se Václav oženil? Kdybychom měli jenom Kristiánovu legendu a neměli takzvanou Druhou staroslověnskou legendu o sv. Václavovi, tak bychom těžko mohli z té Kristiánovy formulace něco zásadního vyvozovat. Ale text autora Druhé staroslověnské legendy je výmluvný: "Byl totiž kdysi Václav od svého bratra a od svých zemanů přinucen obcovat se ženou a zplodil s ní syna jménem Zbraslav." Václav měl k této ženě podle legendy následující promluvu: "Hle, mnoho jsme se již Bohu provinili a nepravost jsme učinili, již toho zanechme my dva mezi sebou, když jsme přijali plod podle přirozenosti lidské. Ty měj mě za bratra a já tebe za sestru." Ženina reakce byla jednoznačná: "Ona na tu věc přistoupila a zavázala se k tomu před samým Bohem." Příběh však zdaleka není u konce. Má svoje překvapivé pokračování: "Jednou však zhřešila s milým jeho služebníkem a světec sám to viděl." Musela to být trapná situace, tak, jak podobné situace bývají. Tehdy, i dnes. Václav té ženě řekl: "Proč jsi selhala před Bohem? Bylo ti možné se vdát nebo nevdat, ale nyní se neopovažte nikomu o tom zmínit, ať je to kdokoli, dokud si já to nerozmyslím." A když si to rozmyslel, tak "učinil velkou hostinu, a aniž kdo věděl, co zamýšlí, provdal ji za téhož služebníka..." Ve Druhé staroslověnské legendě je této epizodě věnován jeden odstavec. O tom odstavci však badatelé popsali spousty stran. Někteří z nich se domnívali (zřejmě aby zachránili Václavovu svatost): "Ono tu vlastně nešlo o manželství, jak se obyčejně má za to. Ženin hřích se zde výslovně označuje jako porušení slibu, nikoli jako cizoložství. Kdyby byla jeho řádnou chotí, nemohl by k ní takto mluvit," soudil universitní profesor Josef Vajs, a téhož názoru byl i badatel, zabývající se církevními památkami, profesor Josef Vašica. Zůstává ovšem faktem, že autor legendy stál před problémem, jak z té nepříjemné situace vykličkovat.

N jedné straně skutečnost, že Václav měl syna, o němž se na veřejnosti vědělo; na straně druhé vědomí, že světec, právě prohlášený za svatého - by děti mít asi neměl... Je vážně těžké rozhodnout, zda sdělení, že Václav po narození syna požádal ženu, s níž "byl přinucen obcovat", aby učinili slib čistoty - "ty měj mě za bratra a já tebe za sestru" - zda to sdělení je pravdivé nebo ne. Možná sem byla tato pasáž dodána, kvůli Václavově svatosti, ale taky se to stát mohlo. Dodnes existují církve, podle jejichž víry je hříchem milovat se bez úmyslu plodit. Je-li už dětí dost, žijí manželé jako sourozenci. Osudy té ženy, jejíž jméno neznáme, a syna, který se v staroslověnském originále jmenoval Izbrjaslav, nejsou známy.. Během dvanácti let se totiž v českém knížectví udál třetí státní převrat, k němuž dala znamení vražda knížete Václava...

Když Radislav, kníže zličský,

viděl, jak je Václav vždycky

povolný, tím povzbuzen

zpustošit chtěl jeho zem.

Celé Zličsko zvedl k šturmu,

udělal to z nerozumu,

neboť žil v té dobré víře,

že dobude Žitomíře.

Moudrý však ví dozajista,

o čem svědčí mírná slova,

že pokorná zbožnost čistá

ducha hrdinského chová.

Slávou zbabělců jsou řeči,

zkouškou silných nebezpečí,

o té pravdě nejlíp svědčí

Václavova smělost v seči.

Přemyslovec Václav věru nebyl knížátko, na kterém by se dalo dříví štípat a ono by za tu čest ještě poděkovalo. Byl to jistě hluboce věřící křesťan, ale na druhé straně statečný, rázný bojovník. Jak se později přesvědčíme při zkoumání jeho ostatků, byl to fyzicky velmi silný muž. O jeho bojových zkušenostech svědčí i případ válečného konfliktu, který se rozhořel mezi Prahou, sídlem Čechů, a Kouřimí, metropolí Zličanů. "Jeden hrad, zvaný Kouřim, tenkrát ještě počtem lidu mocný, povstal a pokoušel se s knížetem, který v něm žil, postavit na odpor tomuto světci." Je to vlastně jediná, a Václavově době nejbližší zmínka o existenci mocného centra jménem Kouřim. V 50. letech našeho století tady proběhl intenzívní archeologický výzkum, který odhalil areál o rozloze 44 hektarů, s trojím pásem valů. Vnitřní areál hradiště měl pět hektarů - tedy stejně jako měl celý Pražský hrad. V hradišti objevili archeologové stopy po halové stavbě. Byla nezvykle dlouhá, skoro devadesát metrů, široká 4 až 6 metrů a vysoká kolem čtyř metrů. Šlo o reprezentativní součást knížecího dvorce, která byla určena pro shromažďování, hodování a jiné slavnostní účely. Na našem území je to zatím jediný objekt tohoto druhu. Velkým překvapením byl objev kultovního posvátného místa. Tvořilo je jezero, umělá vodní nádrž o rozměrech 40krát 70 metrů. Stěny byly zpevněné kůly, přístup k vodě byl upravený. Na březích hořely obětní ohně k poctě božstva pramene, který tu vyvěral. Není vyloučeno, že se z hladiny jezera věštilo - o tom se ví od polabských Slovanů. Obyvatelé hradiště se později stali křesťany, ale úctu k vodnímu prameni si zachovali. Možná, že jezero sloužilo v pozdějších dobách jako přírodní baptistérium, tedy křtitelnice, ve které byli dospělí křtěni ponořením do vody.

Na Kouřimi se našlo rozsáhlé pohřebiště. Jeden hrobů patřil pravděpodobně zakladateli knížecího rodu - byl pochován v plné zbroji a výstroji. Zatímco v mužských hrobech se ještě vyskytovaly památky na Avary, byly ve dvou hrobech kněžen objeveny šperky z doby Velké Moravy. Některé však už byly i domácí výroby. Zličské hradiště zaniklo v 10.století, ale za života knížete Václava prý k jeho zániku nedošlo. Neboť - aspoň legendy to tvrdí - Kouřim nepotkal osud Libice.

Zličského knížete, který se pustil do křížku s Václavem, pojmenoval poprvé až kronikář Dalimil ve 14. století. Radslav. V novém přebásnění jeho kroniky je to Radislav.

Václav s vojskem vytáh z Prahy,

zličské šiky potkal záhy.

Radislav se strachem třás,

když mu Václav poslal vzkaz:

"Ten, kdo po kořisti prahne,

ať sám po své zbrani sáhne

a nekoupe v krvi lid.

My dva budeme se bít.

Kdo vítězství získá sobě,

ať spravuje země obě.

Ani končíř, ani luk

nesmí zvednout žádný pluk,

sami proti sobě půjdem.

Ladislav je rudý studem,

domů spěchal by teď rád.

Je však pozdě na návrat.

Ano, už bylo pozdě, muselo padnout rozhodnutí. Přemyslovci se tenkrát mohli spolehnout jenom na západní část středních Čech a na severozápadní Čechy. Předpokládá se, že Václav vládl i jižním Čechám, ale k jeho panství jistě nepatřila východní část Čech, ovládaná Zličany a hradištěm Stará Kouřim.

Vyšli před voj. Zvedli zbraně.

Vtom je smířil nečekaně

Bůh. Václavu na čele

zlatistý kříž začal plát

po boku mu andělé

zamávali perutěmi.

Zličan na kolena pad,

před Václavem líbal zemi.

A ten hlasem laskavým

přikázal mu: "Vrat' se ke svým

at' se Zličsko s Prahou smíří."

Potom v družném rozhovoru

zavedl ho k svému dvoru

a pohostil v Žitomíři.

Součástí svatováclavského pokladu v chrámu sv. Víta je meč, železná košile a přilba. Zatímco meč knížeti Václavovi nepatřil, u košile to už tak jistě není, a přilba? Výzkumy prokázaly, že skutečně pochází z Václavovy doby - z 10., možná už z 9. století. Její nánosek je možná ještě starší. Nánosek, to je jakýsi chránič nosu. Sestává ze čtyř ramen, tvoří jakýsi kříž. Je železný, zdobený stříbrnou fólií. A teď pozor: je na něm zpodobena postava Ježíše Krista, právě ukřižovaného. Miroslav Ivanov vyslovil domněnku, že tu přilbu mohl dostat Václavův strýc, kníže Spytihněv, když se roku 895 dostal v čele české delegace do Řezna. "Na jedné starodávné výšivce z Bayeux je zachycena scéna, jak panovník dává knížeti darem přilbu. Co když se něco podobného přihodilo i Spytihněvovi? Přilba pak mohla zůstat v přemyslovském rodě jako odznak a dědila se..."

Hypotéza. Zopakujme si však tu pasáž legendy o sv. Václavovi, sepsané mnichem Kristiánem, ve které je tento popis souboje mezi pražským a kouřimským knížetem: "Když pak vévodové proti sobě postupovali, chtějíce se utkati, ukázal nebeský Bůh kouřimskému vévodovi nebeské vidění, jak totiž svatý Václav má na čele zářící podobu svatého kříže." Na postříbřeném nánosníku svatováclavské přilby je skutečně zobrazen ukřižovaný Kristus. "Jakmile to uviděl, odhodil daleko zbraň, vrhl se mu k nohám a prohlašoval, že nikdo nemůže přemoci toho, komu Bůh takovým znamením pomoc přináší." Kříž v souvislosti s knížetem Václavem měl tu čest vidět i císař. Tedy: císařem nazývá nám známého Jindřicha Ptáčníka kronikář Dalimil. Jindřich byl ve skutečnosti o hodnost níže - dosáhl titulu římskoněmeckého krále.

K císařském dvoru jel

jednou Václav. Bohužel

nestih zahájení sněmu.

Císař hněvem vzplanul k němu,

že své modlení má radši

než povinnost. Rozkázal,

kdyby někdo k poctě vstal,

až se Václav dostaví,

že má o hlavu být kratší

a že budou državy

jeho dětem odňaty.

Potom soudil s knížaty

spory mezi soupeři.

Náhle vstoupil do dveří

Václav. Císař vstříc jde k hostu,

prokazuje mu svou poctu,

zve ho k svému trůnu blíž

a zdiveným pánům vece:

"Viděl jsem zlatý kříž,

nad ním plát a poznal světce.

Viděl jsem, jak kráčí síní

a dva bílí cherubíni

k přivítání potají

znamení mi dávají."

Pak Václava objal vřele,

žádal si ho za přítele,

řek, že ze své šperkovnice

dá mu všechno, co si vzít chce.

Václav si jen Boha váží.

Proto vybírá si paži

mučence svatého Víta.

Nato císař bez váhání

zbavil české země daní.

Václav navrátil se domů,

a v Pražském hradě stavbu dómu

začal, v němž též leží krypta,

kde je relikvie skryta.

Historii založení chrámu svatého Víta necháme zatím stranou, neuteče nám. Nás teď zajímají ony daně. Což je téma žhavé dodnes, a ani ze století 10. pocházející zpráva, že české knížectví platilo pilně svým západním sousedům jakési daně, jakýsi poplatek, není bez zajímavosti, ba aktuálnosti pro nás ani dnes. Neboť není vyloučeno, že právě ony hřivny stříbra a jistý počet hovězího dobytka posílaný Němcům byl příčinou toho, proč byl český kníže zavražděn. Nebo snad ne?

 

ATENTÁT NA HLAVU STÁTU

 

Opět se setkáme se čtvrtým českým knížetem a čtvrtým světcem naší historie. Byly o něm napsány desítky knih, taky divadelní hry, ba i film byl natočen, a přitom není nikoho, kdo by s jistotou znal jeho byť ta nejzákladnější životopisná data, natož detaily z jeho soukromého či politického života.

Václav. Mohli bychom o něm vysílat na pokračování třeba celé měsíce, a bylo by to (troufám si tvrdit) zajímavé, jenomže - když my prakticky všechna konkrétní fakta o jeho osudech skoro výhradně čerpáme z církevních textů, z legend o svatém Václavovi, což je literatura, ale ne historický pramen. Takový příběh z legendy nereferuje o tom, co se skutečně událo, ale o tom, do jakého šatu byly kdysi skutečné děje převlečeny, a to proto, aby o to víc vystoupila do popředí postava hrdiny. Mučedníka, světce, martyra. Slovo "martyr" je řeckého původu a znamená svědka. Kristova svědka, jenž prolitím krve přísahá na pravdivost křesťanského učení.

Widukind. Ano, kromě martyra neboli svědka Václava tu jeden skutečný svědek přece jenom je. Saský kronikář. Jeho úkolem bylo zachytit slávu a velikost činů saských panovníků, kteří se zrovna tehdy drali do popředí evropské politiky. Pro naši zprávu o Václavově cause má Widukindovo svědectví jednu obrovskou cenu: Jde o záznam současníka. Widukind žil za vlády Boleslava L, Václavova bratra, takže jeho údaje pocházejí prakticky, mezi všemi dnes známými prameny, z doby nejblíže k oné tragédii. Přesněji řečeno: Widukind své kronikářské líčení psal jako mnich v benediktinském klášteře v Corveji, nedaleko vestfálského města Höxteru.

Ony ty jeho kroniky jsou vlastně dvě. V první líčí vládu Jindřicha I., druhá zachycuje panování Jindřichova syna Oty I. a jeho úspěchy. Tedy - mezi námi - není to kdovíjak plynulé vyprávění, najdeme v něm pasáže, které časově jaksi přečuhují, někdy se Widukind vrací zpět, jindy použijte slůvko "interea" (tedy "mezitím"), ale k tomu "interea" už neuvádí žádné datum, takže jenom hádáme, kdy toto "interea" proběhlo. Z těchto všech nedůsledností vznikly problémy. "Když své poddané Jindřich přivykl zákonu a kázni," tak tady je ve Widukindově kronice první zmínka o Václavovi. Zatím sice jmenuje jenom saského Jindřicha, ale i na pražského knížete přijde řada: "Vytrhl náhle proti Slovanům, řečeným Havolané. Zkrušil je mnohými bitvami a utábořiv se konečně za tuhé zimy na ledu, vyhladověním, mečem i mrazem dobyl hradu, který se jmenuje Brandenburg. Spolu s hradem se zmocnil celé krajiny a obrátil se proti kraji Daleminců, proti nimž mu válečné tažení již kdysi zanechal otec jako úkol. Oblehl město jménem Gana a dvacátého dne je dobyl. Kořist z města odevzdal vojákům, všechny dospělé dal pobít a chlapce a dívky vzal do otroctví."

Brandenburg a Gana - kdepak tato slovanská města ležela? Brandenburg, ten je ve středním Německu. Česky se mu taky říkalo Braniboř. Byla to skoro nedobytná pevnost, rozkládaly se kolem ní bažiny... Jenomže Sasové využili toho, že v zimě zamrzly. A ta - Gana? Leží nedaleko Míšně. Dodnes se tam nacházejí vlastně tři místa s tímto jménem, o jedno z nich tehdy běželo - Jahna, Oberjahna a Niederjahna. Zatímco Braniboř patřila Havolanům (tekla tam taky říčka podobného jména), byla Gana městem jiného slovanského kmene, Glomačů. Těch slovanských kmenů, se kterými udělal Jindřich I., zvaný Ptáčník, krátký proces, bylo ale víc. Kromě Daleminců a Glovačů ještě Bodrcové a Luticové a Ratarové. Historik František Palacký se zmiňuje, že se do toho sasko-slovanského konfliktu nějak vmísila nezničitelná kněžna Drahomíra: "Zdá se, že Drahomíra ve všeslovanském tom boji poslala pomoc jakousi krajanům svým Stodoranům, kmenu lutickému, který králi velmi silný odpor činil; aspoň neví se o jiné příčině, pro kterou král onen počal Čechy stíhati válkou..." (No... jako by důvod k invazi bylo třeba nějak pracně hledat...) Jindřich tedy táhl ze severu k jihu, až se dostal k nám: "S celým vojskem se odebral ku Praze, hradu Čechů, a jejich vládce přijal v poddanství; vykládají se o něm jakési zázraky, ale přecházíme je raději mlčením, protože je nezkoumáme. Byl to však bratr Boleslava, jenž zůstal po dobu svého života císaři věrným a užitečným. Král tudíž učinil Čechy poplatnými a vrátil se do Saska..."

Tak, a máme to tady. Vlastně jenom jednu větu, kterou zkoumaly a prověřovaly desítky historiků českých i cizích. Pro naše dějiny a pro naše vladaře je to navýsost důležitá věta. Natolik důležitá, že si ji ocitujeme nejenom česky, ale i v originále, tedy v latině: "Frater tamen erat Bolizlavi, qui quamdiu vixit, imperatori fidelis et utilis mansit...." "Byl však bratr Boleslava, jenž zůstal po dobu svého života císaři věrným a užitečným..." Moment! K čemu nebo spíš ke komu se vlastně vztahuje věta, začínající qui - v překladu jenž? K nejmenovanému Václavovi, nebo ke jmenovanému Boleslavovi? Ano, odpověď právě na tyto otázky nám usnadní do jisté míry určit, jak to bylo se zavražděním knížete Václava, a taky kdy k tomu došlo. Většina badatelů se shoduje v názoru, že tím vládcem, k jehož Pražskému hradu přitáhl Jindřich, byl Václav. Tomu by odpovídala jedna Widukindova poznámka - totiž že se o tomto panovníku vykládají zázračné věci. Volně přeloženo: dělá zázraky. No tak to rozhodně nemohl být Boleslav. Nejmírnější přízvisko, které o něm kolovalo, znělo: bratrovrah. V té době, kdy Jindřich zase jednou po německu řešil slovanský problém, a to osvědčeným způsobem: masovým terorem a etnickými čistkami, tak v té době vládl na Pražském hradě Václav. Opravdu to byl on? Tedy... Widukind ho nejmenuje, je pro něho nepojmenovaným panovníkem, na rozdíl od Boleslava. Ale proč? Poněvadž Boleslav se stal později vážným nepřítelem Widukindova pána Oty. Poněvadž Boleslavovo jméno bylo známo v Evropě jako jméno panovníka, který si opravdu dovolil hodně: postavil se na odpor německé rozpínavosti.

Qui... co dokáže jedno jediné zájmeno o délce tří písmenek... Ano, my to "qui" neboli "jenž" můžeme v té větě vyložit dvojím způsobem. Tak prosím: "Byl to však Boleslava bratr Václav, jenž zůstal po dobu svého života císaři věrným a užitečným..." Anebo ještě jedna možnost: "Byl to však bratr Boleslava, jenž (tedy rozuměj: Boleslav) - zůstal po dobu svého života císaři věrným a užitečným." Tak - o kom je vlastně řeč? Latinské znění dovoluje oba výklady. "Když byl kníže Václav zavražděn," tvrdí historik Josef Pekař, "byl Jindřichův nájezd na Prahu v podstatě trestnou výpravou, namířenou proti Boleslavovi za jeho předchozí zločin." Za bratrovraždu. "Neboť Václav byl Jindřichovým přítelem a spojencem, a ten ho proto - když je Václav Boleslavem zavražděn - mstí." Ale ještě na jednu možnou souvislost Josef Pekař poukazuje: "Vykonavateli a představiteli římskoněmecké moci říšské vůči českým kmenům byli Bavoři (Čechové patřili k diecézi v Řezně i církevně), ale v době Václavově se stal nositelem královské moci jiný německý kmen, Sasové. Což znamenalo, nebo mělo znamenat, že královské sídlo měli Čechové spatřovati nikoli již v Řezně (tedy v Bavorsku), kde všude bylo vidět stopy světovládné moci římské, ale někde v Merseburku nebo Quedlinburku (to znamená v Sasku) v tamních dřevěných hradech, jakým byla i Praha, kde jako v Praze teprve nedávno byl stavěn první kostel nebo prvá zeď z kamene. V té době však v Řezně vládl vévoda Arnulf, "ten se Jindřichovi vyrovnal svou mocí a nepochybně byl i přesvědčen, že se královské koruny mělo dostat jemu, nikoli Sasu Jindřichovi." Ti dva se dostali do křížku, Jindřich vytáhl k Řeznu a Arnulfa si podmanil. "Z toho plyne sdostatek jasně," uzavírá svou hypotézu Josef Pekař, "že boj o svrchovanost nad Čechy v době Václavově byl bojem Sasů s Bavory, boj o Čechy, ne s Čechy." A co sami Češi? "Václav se rozhodl pro Sasy. Mnich Kristián, jinak strýc sv. Vojtěcha (to s tím strýcem byla ovšem jenom domněnka pana Pekaře), tvrdí, že sv. Václav byl s králem Jindřichem spojen vytrvalým přátelstvím. Naší plné víry zasluhuje rovněž tvrzení v pozdní variantě této legendy, totiž že Václav obdržel od Jindřicha část národního pokladu saského, ostatky svatého Víta, a že proto tomu saskému světci zasvětil svůj nový chrám na Hradě pražském..."

Jindřich si to tedy namířil ze Saska na jihovýchod, cestou zlikvidoval několik slovanských sídel a zdecimoval pár slovanských kmenů, až nakonec dorazil do Prahy. Tam ale nevládl Boleslav. Ani nemohl, protože knížecí stolec se vraždou jeho bratra uprázdní až za šest nebo možná sedm let nato. Každopádně roku 935. Toto datum Václavovy vraždy se zdá být podle dnešních znalostí pravděpodobnější než 929. My se k tomuto problému v Toulkách ještě vrátíme. Takže Jindřich našel v Praze Václava. O čem si asi povídali? Možná o sto dvaceti volech a pěti stech hřivnách stříbra... A jsme u toho. Jsme u Václavova poplatku Němcům... Historik František Palacký měl postavu sv. Václava rád, ale když se dostal k poplatku, který český kníže posílal do Němec, tak... no, já bych řekl, že se mu o tom nepsalo zrovna nejlíp...

"Král Jindřich, sebrav se ze všech krajin německých silné vojsko, přitáhl s ním ku Praze." Píše se pravděpodobně rok 928. "Zdali a jak chránil Václav město a zemi před mocí tak náramnou, o tom nemáme žádné zprávy. Poddav se, jak se zdá, bez krvavého boje, zavázal se k roční dani pěti set hřiven stříbra i sto dvaceti volů a slíbil králi německému věrně oddán býti." No, to je pasáž, která nedá dodnes spát nejenom historikům. Ano - proč na to - podle Palackého - kníže přistoupil? "Neníť se čemu diviti, že vévoda tento, kterému rozšíření křesťanství a ustanovení pevných řádů církevních v zemi tak velice na srdci leželo, hledal především pokojné obcování s říší, která jediná mohla oné doby nápomocna býti k dosažení účelů jeho, skrze Němce nabýti hlasatelů evangelia a tím spolu státi se účastny všech dobrodiní novoevropské vzdělanosti." No, budiž... Na tom třebas něco je. Palacký ještě připomíná složitou mezinárodní situaci: "Kníže Václav měl politickou nepodlehlost země své tím méně vážiti (jako že politické nezávislosti českého knížectví nepřikládal takovou váhu), čím větší čáku podávalo jeho přilnutí k Němcům i s ohledem na obranu proti Maďarům. Čechy, neměvší ještě vlastního biskupa, nemohly již odjinud než z Němec, aneb z Itálie." Úplně na začátku celé této historie byla jedna jediná věta v kronice saského mnicha Widukinda: "Král tudíž učinil Čechy poplatnými a vrátil se do Saska..." Nic méně. Ale tak nic víc. Moment. A co ti volové... a hřivny? Spekulace. Widukindova? Ne. Mnohem pozdější. Zavinil to Kosmas. "Takový závazek nám uložil Pipin, syn krále Karla Velikého," říkají v Kosmově kronice jistí Čechové jistému Jindřichovi, tentokrát už nikoli pouze králi, ale císaři: "Abychom jeho nástupcům na císařském trůně platili ročně sto dvacet vybraných volů a pět set hřiven (jedna hřivna rovnala se dvěma stům českých peněz), to dosvědčuje pokolení našich lidí do pokolení, to ti každého roku platíme bez odporu a chceme platiti tvým nástupcům." Češi a franský král Pipin Krátký? Co ti měli společného? Naprosto nic. Nikdy. František Palacký si tento Kosmův údaj neověřil a aniž měl nějaký další závažný argument, tak ty voly a hřivny přiřadil i k osobnosti Václavově. On mu vlastně ten poplatek vyměřil sám... Dá se to taky tak říct. Dodneška je tato daň příslovečná. I když smyšlená? No, smyšlená... To zrovna ne. Ono se platilo. Kdo? Komu? A zač?

Tak popořádku. Té dani neboli poplatku se říkalo odborně tributum pacis, to máme česky: "poplatek za mír". Historik Václav Vaněček to nazval "periodické výkupné." Nikdo ovšem neví, v čem skutečně spočívalo a jak se třeba během času měnilo. A ti volové se jako poplatek se v naší minulosti opravdu vyskytovali. Čím se však platilo za Václavova panování, o tom nemá nikdo ani ponětí. Vladař platil, aby ho výbojný soused nechal na pokoji. Kdo komu posílal ten poplatek za mír? Tu ten, tu onen. Zkrátka ten, kdo zrovna potřeboval mír. Kdo jej potřeboval víc než jeho soused. Platil i německý král Jindřich, a to Maďarům. Platili Poláci - nám, abychom si jich nevšímali. Jindy zase platila česká knížata tributum pacis sousedům, což byli v prvé řadě Němci. Václav taky - třeba tím učinil včasný protitah. Třeba tím zachránil svou zemi. Nechceme provokovat, ale - on si Boleslav možná taky myslel, že pomáhá své vlasti.

Bratr řevnil na Václava,

že mu patří zeměspráva,

že žít musí v jeho stínu.

Dal ho pozvat na hostinu,

že prý slaví synův křest.

Připravil však podlou lest.

Proč? Ano, tato otázka se bude kolem osudu knížete Václava neustále točit jako svlačec kolem kůlu. Proč? Tady je první proto: Boleslav řevnil, tedy žárlil na svého bratra. Jak napsal Dalimil: "Musel žít v jeho stínu." A je tu ještě další proto. Uvádí je Nejstarší staroslověnská legenda. Ta je ze všech nejstarší, vznikla zřejmě ještě ve Václavově století: "I zpychli mužové čeští, vždyť kníže jejich byl ještě mlád, a ďábel vnukl jim do srdce, aby povstali proti svému pánu Václavovi." Tohleto namluvili Boleslavovi: "Bratr Václav tě chce zabít a dohodl se o tom se svou matkou a se svými muži. Ti zlí psi Václava před tím navedli, aby vyhnal svou matku bez viny... ale Václav si byl vědom, co je to bázeň Boží, a přivedl svou matku nazpět." Ano, o této verzi jsme už slyšeli, už jsme ji probírali. Zopakujme si pořadí, jak to v naší historii šlo za sebou:

Po smrti knížete Vratislava vládla jeho žena Drahomíra, pak se ujal vlády Václav, čeští mužové rozeštvávali bratry, předtím Václav vyhnal svou matku, a po čase (nevíme, jak dlouhém) ji zase povolal zpět. Spisovatel Miroslav Ivanov ale říká ve své knize o vraždě Václava, knížete českého, že to je... nelogické. Tedy že mnohem logičtější by bylo, kdyby Václav nejdřív vyhnal svou matku Drahomíru, pak ji povolal zpět, načež došlo ke spiknutí českých mužů proti němu. V čele byl Boleslav, kterému namluvili, že ho chce Václav s matkou zabít. Boleslav si tedy pro jistotu pospíšil, aby nebyl případně sám zavražděn. Bez ohledu na to, zda se ty zprávy zakládaly na pravdě nebo ne, připravil protiakci. Boleslavskou tragédii.

Další "proto?" "Boleslav chorobnou nenávistí trápen počal dychtit po koruně královské a bratra jakýmkoli způsobem odkliditi usiloval..." Někteří velmožové pak podle legendy zvané Vavřincova přišli za Boleslavem a takto začali poštěkávat: "Náš král, stižen jakousi duševní chorobou, dává přednost životu mnišskému před životem důstojným krále; a nedbaje na Vaši Výsost a pohrdaje všemi námi velmoži, přibírá ke svému stolu jakési človíčky z nejnižších vrstev. Pročež jednomyslně jsme se usnesli za krále zvolit tebe, jehož svědomitost a ráznost, jak známo, nad hvězdy jasněji se skvějí." Takže zase: nejenom Boleslava touha stát se vladařem, ale i důvody velmožů sehrály svou roli.

A ještě jednou "proto" neboli další svědek... Legenda nazvaná Crescente fide. I v ní se líčí, jak se Václav chopil moci a vzápětí povolal z vyhnanství kleriky a kněze a kostely otevíral a vůbec křesťanské náboženství začalo vzkvétat, načež "jeho mladší a horší bratr jménem Boleslav dal se ošálit ďáblovou lstí a s bezbožníky pojal proti řečenému blahoslavenému muži zločinný záměr, že ho zahubí." Jestli byl Boleslav skutečně mladší než Václav, o tom jedna hypotéza vyjadřuje velice silné pochybnosti. No - a jestli byl horší? Myslíte jako politik - nebo jako bratrovrah?

"Proto" jsme objevili i ve Druhé staroslověnské legendě: "Boleslav, dychtiv zmocnit se království, chtěl svého bratra zahubit násilnou smrtí. Ale božskou prozřetelností dozvěděl se světec již tehdy o chystaném úkladu proti sobě, který mu byl pravdivě ukázán." To je ovšem pozoruhodná informace. Ano: poslední věta naznačuje, jako by Václav něco tušil. Možná některý ze spiklenců neudržel jazyk za zuby.

Tak si to shrneme. Ale to se musíme vrátit ještě jednou zpátky do minulosti. Mezi Ludmilou a Drahomírou vypukl spor. Kněžna Ludmila byla silná osobnost, kterou legendy nemusely "vylepšovat," zato Drahomíru přebarvily. Do odstínu zavilé pohanky, i když zřejmě nebyla o nic menší křesťankou než její současníci. K prvnímu státnímu převratu dochází, když Ludmila umírá násilnou smrtí a Drahomíra opanovává situaci. Tehdy vyhnala kněze i jiné své odpůrce a zmocnila se jejich majetku. Pak určitý čas vládla - jak dlouho, nevíme, snad dva, tři, nejdéle však čtyři roky. Václav potom přejímá vládu, což ovšem není žádný pokojný proces. Drahomířina strana se nevzdává a organizuje spiknutí. Dochází k dalšímu krvavému střetnutí, k českému státnímu převratu v pořadí druhém. Ani v něm nešlo především o náboženství, ale také (nebo možná hlavně) o "všeliké jiné věci". Mnich Kristián ani nechce vyprávět, jak tvrdý to byl zápas, co všechno se při něm událo - pouze víme, že se při něm prolévala krev a že strana slabší, Václavova, přemohla silnější stranu nešlechetných. Střetnutí vyvrcholilo tím, že kníže vypověděl matku ze země - podle jednoho pramene "zahnal ji do Budče." Tím bylo spiknutí potlačeno. Když za čas Václav dovolil, aby se Drahomíra vrátila, zůstala už navždy zbavena vlády. Tehdy se však nespokojení velmožové, pravděpodobně lidé z bývalé Drahomířiny strany, znovu organizovali proti Václavovi. Do čela spiknutí postavili tentokrát ctižádostivého Boleslava. Agitovali ho nejen tvrzením, že je lepší než Václav, ale připomínali mu i to, že je kníže opomíjí.

Sledovali jste to zajisté se vší pozorností. Ale ani jednou se vám mezi důvody, proč Boleslav dal zavraždit svého bratra, českého knížete Václava, neobjevila - politika. To se od legend ani nedá čekat. Politika leží za hranicemi jejich zájmu. Jenomže Václavův příběh je politický. Jeho zavraždění je politický atentát, po kterém následoval v pořadí třetí státní převrat v českém knížectví. Třetí převrat během čtrnácti let. Ona tu svou roli hrála nejenom domácí, ale i zahraniční politika. Německý král, Sas Jindřich přece přitáhl ku Praze a podrobil si tady zdejšího knížete. "Učinil ho poplatným." To mohlo být pro Boleslava důvodem k tomu, aby se postavil do čela spiknutí proti Václavovi. "Nesmí se otáleti s takovými záměry," našeptávali čeští velmožové Boleslavovi, "nýbrž naše plány musejí být obezřele provedeny dříve, než veškeré poklady tvého otce budou od něho pošetile rozházeny," tím mysleli zřejmě na poplatky za mír, odváděné do Německa. "Po odstranění tedy onoho, jehož jednáním otcovský a dědovský rod váš je zneuctěn, nechť se žezla královského ujme Vaše Výsost, o níž je známo, že je nejen srdnatá v boji, nýbrž že si bude vědět rady v každé situaci." Nato jim Boleslav odpověděl: "Kterak podle vašeho zdání můžeme jej zabíti, když on sídlí v nejpevnějším, jak víte, hradě a má v rukou vládu nad celým knížectvím, kdežto my jsme početně slabší a s tak velkou mocí se nemůžeme měřit?" Datum a místo vraždy bylo proto dáno okolnostmi. Spiklenci si je nemohli zvolit podle přání. V domě Václavově ten čin uskutečnit nešlo. Bylo třeba využít situace, kdy kníže odjede ze svého sídla.

K Václavovi z Boleslavi

přišel člověk netresktavý.

(Aby se vám pozornost nezadrhla hned po prvním verši, prozradíme vám, že "netresktavý" byl podle Dalimila člověk bezúhonný, věrohodný. Tak, a teď si tu výpověď můžeme dát ještě jednou:)

Václavovi z Boleslavi

přišel člověk netrestkavý

s radou: "Vyskoč na koně,

sice dojdeš k úhoně.

Opusť kvapem tato místa,

bratr záhubu ti chystá."

Nato pravil svatý muž:

"Příteli, já vím to už.

Dobro ke mně přivedlo tě,

já však nelpím na životě,

a když nežádá Bůh víc,

pro něj rád jdu smrti vstříc.

Aby duše byla hodna

pouti k nebeskému trůnu,

kalich od rtů neodtrhnu,

jak náš Pán chci pít až do dna.

Svatý Michal za tu číš

přivede mě k Bohu blíž."

Od roku 813 byl svátek svatého Michala ustanoven na 29. září. V předvečer se Václav chystá připít tomuto průvodci duší do nebes. Datum vraždy je tedy stanoveno. Taky o místě je rozhodnuto. Sídlo, zřejmě centrum údělu Boleslavova, stejnojmenné hradiště Boleslav, v pozdější době zvané pro odlišení od Boleslavi Mladé Stará Boleslav. Vše je připraveno. Scéna, i vrazi, i zbraň. Zbývá jenom provést čin. Vraždu. Bratrovraždu. Atentát na hlavu státu. První v české historii. Ale zdaleka ne jediný.

 

 PONDĚLÍ 28. ZÁŘÍ, ČASNĚ RÁNO, STARÁ BOLESLAV

 

Spolu se touláme krajinou, a to krajinou české historie. Ta krajina je začasté útěšná, oku, ba i jiným smyslovým orgánům milá, na druhé straně ji nezřídka lemují krvavá jezírka. Oběťmi bývali obyčejní lidé, vojáci lehce i těžce odění, zemané, šlechtici, ba i knížata a králové. Jedna z nich se jmenovala - Václav. Na jedné straně tu máme co nepřesnější časové určení: pondělí časně zrána, 28. září; na straně druhé - dvojí vročení, 929 a 935, a u každého toho letopočtu slůvko "snad." Ano, je tu náhle jakási podivná nejistota. V kterém roce to vlastně zemřel Václav, rodem Přemyslovec? S datem násilné smrti sv. Václava jsme však na rozpacích. Nejsou to však jediné rozpaky, které se nás při setkání s fakty Václava se týkajícími zmocní...

"Roku od narození Páně 929. Dne 28. září svatý Václav, kníže český, byl lstí bratrovou na hradě Boleslavi umučen." Kosmas, náš první kronikář. Uvedl datum, které po něm opakovali v různých kronikách a spisech Přibík Pulkava z Radenína, Martin Kuthen, Václav Hájek z Libočan, Daniel Adam z Veleslavína a mnozí další. Reprezentativní sestava. Není divu, že v roce 1929 bylo víceméně úředně stanoveno, že sv. Václav byl zavražděn právě před tisícem let a mohlo se začít s oslavami milénia. Jenomže rok 929 není ani zdaleka jediný. Je tu další, v pořadí druhé datum. Uprostřed 18. století vydal historik Gelasius Dobner slavnou a nesmlouvavou kritiku výmyslů Hájkovy kroniky, a v ní přišel i s novým datem: 936. Dal si totiž dohromady všechno, co vyčetl z kroniky nám už dobře známého saského kronikáře Widukinda. S datem 936 souhlasil i Josef Dobrovský a mladý František Palacký. Později Palacký svoje stanovisko změnil. To bylo v době, kdy byla objevena nejstarší legenda o svatém Václavovi, První staroslověnská legenda. Ta přišla na svět několik desítek let po Václavově smrti. No - a nový, třetí letopočet zněl: 935. Ale to zdaleka ještě nejsme u konce.

"Bylo to v roce 938!" tvrdil jezuita a vlastenec Bohuslav Balbín, a ten to vyčetl z kroniky Sigeberta z Gembloux. To bylo čtvrté - a už tady je páté možné datum, a taky Kristián. Legenda o sv. Václavovi, zvaná podle jejího autora, mnicha řečeného Christianus - Kristián. Kristiánů je ovšem celá řada. Tedy - nikoli snad těch mnichů, ale rukopisů, který se takto říká. Nejstarší opis má datum 939. Ale pozor! Důkladné zkoumání místa s datem bezpečně prokázalo, že tam kdysi bylo datum jiné, a to 929. Někdo, tedy jakýsi pozdější upravoval vymazal část původní římské číslice 5, tedy "V," a na uvolněné místo vtěsnal třetí desítku, to znamená "X." Je to podivné... Proč to upravovatel udělal, nevíme.

928. To je, pokud správně počítám, šestá varianta. Ano, takové datum nese další "Kristián," dnes uložený v pražské Universitní knihovně.

Končíme? Ne, ještě je tu 6337. Pardon, ale je to správně. Rok 6337 byzantské éry. Objevuje se v ruském opise První staroslověnské legendy. Když jej přepočítáme na léta západního křesťanského letopočtu, dostaneme 829. Což je ovšem o jedno století dřív! Všiml si toho i Václav Hanka, ktery' legendu přeložil. Viděl, že chybí sto let, a tak ten letopočet upravil na 6437. (Nebyla to jediná věc, kterou pan Hanka ve svém životě "upravil".)

Šest dat. Šest letopočtů. Na jednu smrt, byť knížecí, až příliš mnoho. V každém z nich mohl být Václav zavražděn. Jenomže on byl zabit pouze jednou. Povězme si hned na začátku svého pátrání: s největší pravděpodobností to bylo v roce - 935.

Ještě že máme Widukinda. Tedy kroniku saského mnicha Widukinda. Bratr Widukind se o událostech v Čechách zmiňuje celkem dvakrát. Poprvé to bylo u příležitosti "zpoplatnění Čechů německým králem Jindřichem." (To je fascinující formulace - zpoplatnění Čechů.) Widukind se o něm zmínil stručně, ale určitě rád. Byl přece Němec - Sas. Václava nejmenoval, ale o tom jsme si už vyprávěli už minule. Ne, mluví o něm jako o bratru Boleslava. A nemůže mu přijít na jméno ani ve druhé zprávě z Čech: "Mezitím se barbaři zuřivě vzchopili v úsilí o převrat, Boleslav probodl svého bratra, muže křesťanského a prý velmi oddaného uctívání Boha, a obávaje se sousedního knížete kvůli tomu, že byl poslušen saských příkazů, vyhlásil mu válku. Ten pak poslal do Saska žádost o pomoc. Král mu poslal Asica s plukem Mezibořských a silným oddílem Hassiganů a přidal mu vojsko durynské..." Tuhletu zmínku má kronikář Widukind ve své druhé knize, ve třetí kapitole. Předtím ve dvou kapitolách líčí korunovaci nového německého krále Oty I. začátkem srpna 936 v Cáchách.

Když si to takhle Widukind seřadil, tak by z toho mechanicky vyplývalo, že - za prvé: nejprve byla korunovace, tedy srpen 936 (kapitoly 1 a 2), a potom - za druhé: došlo k výpravě proti barbarům, Boleslav probodl bratra - atd. (kapitola 3). Jenže: Pasáž o našem případu navozuje Widukind nám už dobře známým latinským slůvkem interea: mezitím. Slůvkem mezitím začíná vlastně celá třetí kapitola. Co znamená to mezitím? Jak je dlouhé?

Snad by nám mohla pomoci jedna zpráva. O Václavovi se v ní nic neříká, vlastně s ním přímo nesouvisí, ačkoli... možná že právě události v Německu, přesněji v Sasku měly na jeho osud veliký vliv... Král Jindřich Ptáčník onemocněl někdy na podzim roku 935. Postihl ho záchvat mozkové mrtvice, zůstal po něm ochrnutý. Poslední listina s jeho jménem má datum 12.října 935. Až do své smrti v červenci 936 zůstal ochrnut nejenom Jindřich, ale svým způsobem i celé jeho království. O bezvládnosti jeho a nerozhodnosti a apatii Saska, potažmo celého Německa - se mohl dovědět, ba zcela určitě se dověděli také v Čechách. Dá se předpokládat, že se to doneslo i k Boleslavovi. A ten zahájil akci za změnu státního kursu: Zaútočil na Václava, aby ho odstranil a vymanil tím české knížectví z německého - přesněji řečeno ze saského vlivu. Jenomže 12. října Jindřich Ptáčník ještě vydává listinu. Ano - k výraznému zhoršení králova zdravotního stavu muselo tedy dojít až po tomto datu. No dobře, ale - kdy? Koncem října? V listopadu? Ještě později? Ale - v tom případě by nepřicházelo v úvahu datum 28. září.

Aby duše byla hodna

pouti k nebeskému trůnu,

kalich od rtů neodtrhnu,

jak nás Pán chci pít až do dna.

Svatý Michal za tu číš

přivede mě k Bohu blíž.

Ano, legendy datují Václavovu vraždu na 28.září, ale současně je v jejich textu pasáž, kde kníže Václav připíjí při hostině na Boleslavově hradě na počest svatého Michala, jehož svátek se bude slavit pozítří, to znamená 29. září! Takže tím "přípitkem" je vlastně potvrzeno datum vraždy?... Ano. Vedle přesného datování na jiném místě legendy, že se to stalo 28. září, je tu nepřímo řečeno totéž: Den před vraždou připíjí Václav, tušící svou smrt, na počest svatého Michala, průvodce duší do nebes, připíjí na počest světce, jehož svátek se slavil 29. září. Badatel dr. Jan Soukup napsal začátkem tohoto století zajímavou studii. On mu totiž ten přípitek Michalovi musel náramně vrtat hlavou. Došel k názoru, že "jde o připíjení prastaré, které připomíná dávné zvyklosti pohanské. Už na Rujáně připíjeli pohanští kněží v ten čas na oslavu skončení žní." 29. září a obžínky - to by časově odpovídalo... Jinými slovy - jestliže se v Německu určil svátek Michalův na 29. září (připomeňme si, že jej stanovila mohučská diecéze stanovilo roku 813), na 29. září, které bylo slaveno pitkami a hodováním, tak tím chtěla církev dávný pohanský zvyk pokřesťanštit. (No... to bylo nakonec rozumnější než tuto slavnost zakázat.) Kosmas píše, že se o svátku Václavově konaly několikadenní hody na počest světce. Slavily se každoročně s poutí, kdy venkovští lidé přicházeli do Prahy. Doktor Zdeněk Fiala byl sice historik, ale odvážil se vstoupit na území nejisté, leč velmi zajímavé hypotézy: "Je možné, že charakteru velkých hodů nabyly dny kolem 28. září časem právě proto, že šlo o svátek největšího a tehdy prvního světce země... je však stejně možné, že do konce září byl jeho svátek položen proto, že tu už dříve, ještě před křesťanstvím, existovaly nějaké prastaré lidové svátky, souvisící s koncem léta a příchodem podzimu, tedy jakési obžínky, stejně jako kdysi církev položila datum narození Krista k prastarým svátkům zimního slunovratu a jeho úmrtí a hlavně vzkříšení ke svátkům příchodu jara..." Na tom by mohlo... zdůrazňujeme: mohlo něco být. Zdá se trochu nepatřičné vzpomínat krvavou vraždu velkými hody... mnohem přijatelnější je skutečnost, že se okolo 28. září slavil už v dobách pohanských příchod podzimu - hodovalo se, pilo... a církev těchto hodů využila, zahalila je do křesťanského roucha, určila, že vražda se odehrála 28. září. Jenomže je to, jak už jsme řekli, hypotéza... Žádné svědectví, které by ji podpořilo, přece neexistuje. Není to sice svědectví, je to "jenom" nápověd', ale... existuje. Kde? V Kristiánovi, tedy v jeho legendě o umučení sv. Václava. Že tam nic takového nestojí? Ne? No... ono je třeba tak trochu číst mezi řádky... V pasáži, kde popisuje Kristián Václavovu smrt, říká, že Bůh svým řízením zabránil pachatelům, aby k vraždě došlo už o den dříve, tedy 27. září. Tedy v neděli... Toho dne pořádal Boleslav hostinu. A vrahové už tehdy byli připraveni... "Meče měli pod plášti a za zády je skrývali, a stále na útok pomýšlejíce, třikrát povstali a třikrát zase usedli, poněvadž Bůh jim svou mocí zabránil ten čin vykonati, snad proto, že si přál posvětiti zítřejší den, na nějž dosud nepřipadl žádný svátek..." Kristián tady snad nechtěně prozrazuje důvod, proč církev zvolila jako den uctívání sv. Václava právě 28. září... První legenda vznikla několik desítek let po vraždě a lidová tradice uváděla, že k ní došlo na podzim. Legenda dodala přesné datum. Církev ho potřebovala. Kníže Václav dostal svátek, a ve školách se dodnes učí, že 28. září byl zabit český kníže Václav. Roční datum tak potřebné pro církev nebylo, proto v prvních legendách úplně chybí. Důležité bylo datum denní. Na základě zprávy saského kronikáře Widukinda lze pouze vyslovit dohad, že k bratrovraždě došlo od onemocnění saského Jindřicha. Po 12. říjnu 935.

"Stalo se, že si Boleslav umínil založiti hrad po způsobu římském," popisuje Kosmas založení boleslavského hradiště. "Ihned svolal přední muže z lidu, všechny do jednoho, na jedno místo a odvedl je do lesa u řeky Labe." Tady jim řekl : "Zde chci a káži, abyste mi po římském způsobu vystavěli hradní zeď velmi vysokou dokola." Přední mužové z lidu si dovolili oponovat: "My, kteří jsme ústa lidu, my ti odříkáme, protože ani neumíme ani nechceme učiniti, co nařizuješ, vždyť ani naši otcové nic takového dříve nečinili. Učiň, co chceš, neboť neuposlechneme tvého rozkazu." Z kontextu není jasné, proč jim byla výstavba budoucí Boleslavě tak proti srsti. "Kníže vzplanul strašným hněvem." Po kratším proslovu začal jednat: "Chytil jednoho, který byl první mezi staršími, za kštici a ťav, jak mohl nejsilněji, usekl mu hlavu jako chabou makovici." Další průběh děje se dal očekávat: "Želíce toho padli knížeti ke kolenům a prosili ho s pláčem za odpuštění. A ihned podle vůle knížete vystavěli hrad se silnou a vysokou zdí podle římského způsobu, jak jest ji ještě dnes viděti. Hrad slove po svém zakladateli Boleslav." Konec citátu. Zajímavého citátu.Zajímavého přesto, že o jeho pravdivosti většina historiků pochybuje. Především pochybují o vysoké zdi podle římského způsobu. To znamená, že by musela být z kamene. V první polovině 10. století? Ani Praha tehdy takové hradby neměla. Ale Kosmas sám říká, že ještě jest ji viděti, tedy za jeho časů tam hradba být musela... Pravděpodobně byla dřevitohliněná s čelní stěnou z kamenů nasucho kladených. Tedy nikoli na maltu, to až na Pražském hradě, za knížete Břetislava.

Ponechme stranou stavební technologii. Proč byla Boleslav založena právě tady? Některé hypotézy tvrdí, že Boleslav obdržel - snad i chtěl - úděl v bývalém pšovském území a jako nejvhodnější si vybral místo poblíž soutoku Labe s Jizerou. V Moment. Pšovsko už jedno centrum mělo - Mělník - proč tedy zakládat nový hrad na periférii pšovského území? Třeba to navrhl Boleslavovi Václav. Proč by to dělal? Aby se tím pádem usadil v českém pohraničním kraji... tedy: tehdy pohraničním, odkud se mohly podnikat výboje na východ v rámci přemyslovské snahy o ovládnutí celé země... Boleslavský typ blatného hradiště nad labskými tůněmi nebyl příliš běžný. Měl tvar lichoběžníku, řeka a močály byly ty nejlepší hradby. A bylo to také místo vraždy.

27.září. Neděle. Svátek Kosmy a Damiána. "Boleslav, jenž měl vlastní dům nebo dvorec na hradě nazvaném podle jeho jména, jsa ze všech stran bodán střelami ďáblovými a touhou po vládě rozněcován, když nastával svátek blahoslavených mučedníků Kosmy a Damiána, jenž se slaví dny před blahoslaveným archandělem Michaelem, domnívaje se, že je nyní vhodně příležitost, poněvadž je tam chrám zasvěcený ke cti těchto svatých, tento Boleslav pozve bratra svého lstivě k sobě jakoby na hostinu, spíše však, jak skutek ukázal, na smrt." Podle jedné z legend, nazvané podle svého autora Vavřincova, ho k tomu inspirovali jeho spřeženci: "Hle, nadchází den svatých mučedníků Kosiny a Damiána, jejž každoročně světíš. Nasadě si tedy lstivou přetvářku, nemeškej pokorně před knížete předstoupit a popros ho, aby tě navštívil." Boleslav podle svědka Vavřince své rádce skutečně poslechl a přišel osobně Václava pozvat. Situace v Boleslavi byla připravena. Děj musel být naplánován dopředu. Ještě předtím, než se konala hostina, tak (podle První staroslověnské legendy) neděli vyplnili tím, že "Václav sedl na koně a začal hráti se svými sluhy." Co to bylo za hru? "Václav vsedl na kůň a se svým oddílem cválal sem a tam." Není ale jasné, jestli Václav si skutečně zacválal v Boleslavi, protože se ve Druhé staroslověnské legendě dochovalo takovéto tvrzení: "Vsedl na kůň a počal cválat a prohánět se před posly na svém dvoře." Na svém dvoře. Ten měl přece v Praze. A ti poslové zřejmě právě přijeli od Boleslava. Snad s pozváním. "Zdaž bych já neuměl s vámi, Čechy," měl kníže údajně pronést při tom cválání, "na komoni nalézt protivníky svoje?" Kníže tušil - vlastně spíš podle této legendy věděl, kde má svoje protivníky hledat. "A když to řekl, odjel k bratrovi..." Takže cválání probíhalo na pražském dvoře a mělo snad jakýsi demonstrační účel. Aby poslové Boleslavovi viděli, že knížecí družina je silná. Těžko říct, co je pravdě blíž. První staroslověnská legenda je ale starší a její výklad je docela logický. Hosté si z Prahy si mohli na Boleslavově dvoře vyplňovat čas hrami, než bude podáván oběd či večeře. Jenomže i druhá verze má svou věrohodnost a logiku.

"Když tam přišel, vítala ho hostina s velkou nádherou vystrojená i silná četa tajně ozbrojených nepřátel. Odebral se potom do chrámu a když se řádně zúčastnil bohoslužby, poručiv se Bohu a svatému Kosmovi a Damiánovi, jejichž výroční slavnost se toho dne konala, vstoupil vesele do domu hodovního."

Staroslověnské legendy uvádějí navíc, že Václav se chtěl po mši vrátit do Prahy, ale Boleslav ho přemluvil, aby zůstal. Nikdo se už nedoví, co nakonec způsobilo, že kníže Václav souhlasil... Snad proto, že byla neděle, že ho v Praze nikdo nečekal, možná, že chtěl s bratrem pohovořit o některých vladařských záležitostech. Zkrátka zůstal. "A když se srdce hodujících zlosynů, dávno napuštěná jedem, již rozehřívala pokrmy a nápoji, počala ponenáhlu ukazovati skrytou zbraň." O dalším aktu tragédie tu už zmínka padla: Atentátníci měli připraveny zbraně, třikrát během hostiny vstali a třikrát si zase sedli, protože podle legendy jim Bůh zabránil vykonat vraždu v neděli. Václav se však zřejmě v nebezpečné situaci, v níž se schylovalo k násilí, dobře orientoval. "Když světec pozoroval, jak jsou rozdivočeni, zachoval sice nebojácný klid, ale přece spěchal, aby se co nejdříve zvedl od stolu." Když odcházel, tak se do jeho blízkosti dostal jeden z jeho přátel: "Hle, připravil jsem ti potají koně, vsedni na něj, můj pane a hled' co nejrychleji odtud odjeti. Neboť hrozí ti smrt." Václav varování ignoroval, zůstal a pozvedl pohár k přípitku. Byl to přípitek svatému Michaelovi: "Ve jménu blahoslaveného Michaela vypijme tento pohár s prosbou a modlitbou, aby ráčil uvést naše duše nyní v pokoj věčné radosti." Když mu odpověděli amen, vyprázdnil číši, všechny políbil a šel do svého pokoje neboli "do hostinského příbytku." Tam se dlouho modlil k Bohu a zpíval žalmy až konečně unavený po rušném dni usnul.

Kníže usnul, spiklenci nikoli. "Když nastala noc, shromáždili se ti zlí psi na dvorci jednoho z nich, Hněvsy, zavolali Boleslava a s ním se usnesli na onom ďábelském záměru proti jeho bratru." V onu pozdní noční hodinu zřejmě spiklenci přijali novou verzi atentátu. "Až půjde na jitřní, tehdy si naň počíháme." A bylo pondělí časně zrána. Začaly se odehrávat události, které předznamenávaly třetí český státní převrat. Pokusme se vytvořit z kamínků jednotlivých legend mozaiku. Mozaiku o prvním atentátu na šéfa státu v našich dějinách. Začátek. Slyšíme zvonění. Je to zvon, kterým zvonili na jitřní. "Díky Tobě, Pane, žes mi dal dočkat se tohoto jitra..." To zvonění hraje v tom krvavém příběhu svoji roli: "Nemůžeme ho nijak zahubiti," vyjádřil se údajně Boleslav po večerní hostině, "jelikož jeho družina je s ním střízlivá. Ale známe takový jeho obyčej, že jakmile uslyší hlas kostelního zvonu, sám vyskočí z lože a běží do chrámu a na nikoho nečeká. Nuže, řekněme knězi, aby časně zazvonil." Detail s knězem je zajímavý. Vyplývá z něho, že asi patřil ke spiklencům. Jeho časné zazvonění - dřív než bylo obvyklé - mohlo způsobit, že Václavova družina zaspala a kníže šel do kostela sám, řečeno dnešním slovníkem "bez ochranky." Některé prameny uvádějí, že Boleslav ještě předtím "poručil kněžím chrámu, až bude kníže přicházeti, aby mu nikterak nedali do kostela vkročiti, by snad od svých věrných zbrojnošů, kteří ještě na ložích byli, nebo od lidí, kteří by se sběhli, nebyl vysvobozen - a aby nenastala potřeba zločinným prolitím krve zhanobiti a poskvrniti chrám." I toto svědectví potvrzuje, že tamější kněz snad byl na straně Boleslavově. Opakuje se to i v dalším textu: "Kněz tohoto chrámu, jakmile zahlédl přicházejícího muže Božího, podle příkazů zlosynů zavřel dveře chrámové." Bud'to už po cestě, nebo až u kostelní brány ho dostihl Boleslav. Václav ho oslovil bud'to těmito slovy: "Bratře, včeras nás dobře posloužil." Další verze už jednom rozvádí původní větu: "Včera jsi nám dobře posloužil, Bůh ti to odplať!" Každý další zpracovatel legendy si něco přidal. V tzv. Gumpoldově legendě se z Václava stává hotový řečník: "Bud' zdráv, milý bratře, nekonečné díky bud'tež od nás vzdány tvé lásce, že jsi včera důstojné hody vystrojil a nám dobře a dosti příjemně poslouži." Z psychologického hlediska je daleko pravděpodobnější Václavova stručnost. V úvahu je třeba vzít i zřejmě velice časné ráno a také že kníže spěchal na bohoslužbu. Podle autora Druhé staroslověnské legendy ale došlo k činu až na zpáteční cestě domů: Po mnohých modlitbách unaven vyšel Václav z chrámu odpočinout si doma... Právě v tu chvíli ho napadl Boleslav. Ať tak či onak, k akci došlo u chrámových dveří. Po Václavových slovech "včeras nám dobře posloužil" mu odpověděl Boleslav: "Nyní ti chci lépe posloužit." A udeřil knížete mečem po hlavě. Představme si tuto akci jako zpomalený filmový záběr: Boleslav podle různých svědectví zaútočil mečem na Václavovu hlavu. Pravděpodobně ji nezasáhl. "Boleslav udeřil, co nejvíce měl sily, ale na Václavově těle se neobjevilo žádné poranění." Kristián vidí situaci takto: "Máchnuv mečem, udeřilo ho do hlavy, ale poněvadž tohoto moc Páně chránila, stěží dokázal, že mu krev vytryskla. Neboť hrůzou ochromen nad krutostí svého činu byl ten bídník tak ochromen, že i když po druhé udeřil, s údivem shledal, že nedokáže nic, co by bylo hodno silného muže."

A tohle je detail z Vavřincovy legendy: "Boleslav vytasil meč, který měl ukryt, i neostýchal se bratra udeřili. Ten však silou z nebes poskytnutou, jakož uměl zacházeti se zbraní, svou šubou ránu zachytil."

První útok tedy nevyšel. Kníže bojovat uměl, v válečném umění byl vytrénovaný, navíc měl skvělou fyzickou kondici, mluví o tom zmínky v legendách a potvrzují to i kosterní pozůstatky. "Náhlým výpadem sám nejen z ruky bratrovrahovy meč násilím vyrval, nýbrž jej samotného k nohám svým mocně porazil." Tatáž akce ještě jednou, opět zpomaleně, v podání Kristiánově: "Václav zachytil svou rukou obnažený meč." V tom rozfázovaném ději je čas i na tuto Václavovu větu: "Jak špatně jednáš, že mne zraňuješ!" Boleslav však od svého záměru neupustil a zřejmě se pokusil znovu zaútočit: "Konečně ho uchopil, jak někteří praví, a srazil ho k svým nohám." Údajně měl přitom říct: "Hled', vidíš ty, jenž ses svým vlastním rozhodnutím zahubil, jako maličké zvířátko bych tě mohl svou rukou rozmáčknout, ale daleko toho budiž ruka služebníka boží, aby se poskvrnila krví bratrovou." Zdá se, že opět daleko věrohodnější je nejstarší, tedy První staroslověnská legenda: "Co ti napadlo, bratře?" řekl podle této legendy Václav, uchopil Boleslava a srazil ho k zemi. Boleslav se dal do křiku: "Hola, kde jste kdo? Pomozte mi!" Totéž v interpretaci Dalimilově:

Boleslav hned zve svou hordu,

stěžuje si, láteří,

obviňuje bratra z mordu.

Ten dál v modlitbu se hrouží,

duši poroučí v dlaň Boží.

Děj, doposud zpomalený, začíná nabírat na rychlosti. "Tu přispěchal jakýsi Tuža a ťal Václava do ruky. Ten poraněn pustil bratra a běžel do chrámu. Tu dva ďábli řečení Tira a Cesta ubili jej v bráně chrámové. Hněvsa pak přiskočil a probodl mu bok mečem. Václav ihned vypustil svou duši..."

Přichystáni k strašné ráně,

jak když opustil je rozum,

Hněvisa a Štyrsa v mžiku

vnoří do něho svou dýku.

To se stalo léta Páně

devět set a dvacet osm...

Tolik legendy. Jenomže o tom, kde a jak se drama skutečně odehrálo, nám opravdu hodnověrné prameny nesdělují prakticky nic. Třeba byl faktický průběh událostí jiný a asi méně rapsodický, než líčí křesťanské legendy. U vrat chrámu klesl zavražděný Václav a příští světec spíš symbolicky. Nakonec mohl být jako politik a kníže zavražděn za daleko jednodušších okolností, třeba ve spánku, na lůžku a třeba vůbec ne ve Staré Boleslavi... Případ vraždy sv. Václava je nesrovnatelně záhadnější než ten nejkomplikovanější kriminální případ v moderní době.

 

039. schůzka (14. 04. 1996): O KNÍŽECÍ VRAŽDĚ A O BLAHOSLAVENÉM PODIVENOVI

Josef Veselý         05.12.2006 15:35

 

Bratrovražda bývala odedávna nejtěžším zločinem. Ve středověkých poměrech však nepředstavovala událost nikterak výjimečnou, a to ani v nejvyšších vládních kruzích. Přemyslovci se do těžkých konfliktů dostávali často. Skoro bychom mohli říct: pravidelně - jakmile se objevilo více kandidátů moci. Vzájemně se věznili, mučili, vylupovali si oči, své soky kastrovali. Ovšem boleslavská bratrovražda se navždy zapsala do naší historie. Ano, šlo o první známý atentát na českého panovníka. Co kdybychom si zrekonstruovali průběh tohoto kriminálního činu? Pokusme se krůček za krůček o věc sice obtížnou, leč lákavou - na základě neúplných, zkreslených a odporujících si svědectví vytvořit obraz o vraždě.

Vstal, šel ke kostelu hbitě, kde Boleslav s druhy skrytě

číhal na něj po schody.

Václav díky vzdal za hody

bratrovi. Ten vytáh ale

meč a smál se jeho chvále:

"Vždy jsem dělal, cos ty kázal,

vždy jsem sloužil ti jak vazal.

I dnes posloužím ti mečem.

Konec udělám tvým řečem".

Místo vraždy: kostel. Přesněji: prostor u kostelní brány. Dnešní staroboleslavský kostel je zasvěcen - komu jinému než svatému Václavovi. Kostel, který stál v Boleslavi v době knížete Václava, měl patřit svatému Kosmovi a Damiánovi. A patřil? Jestli byl zasvěcen opravdu těm dvěma proslulým lékařům (proslulým proto, že léčili zadarmo), tak o tom byly napsány desítky knih. Na jejich studium se nám ovšem času nedostává. Pokud v Boleslavi kostelík stál, tak byl dřevěný. Postavil ho zřejmé Boleslav, když tu budoval hrad. U vrat u brány, u dveří tohoto kostela mělo dojít k atentátu.

"Kněz toho kostela, hned jak spatřil muže Božího přicházeti, podle příkazů zločinců zavřel dveře kostelní." Řekli jsme krůček za krůčkem. No a to je přece veledůležitý fakt, který se v legendách o umučení svatého Václava objevuje: Kněz jako účastník spiknutí. Ale čím nebo jak se měl podílet na vraždě? Zazvonil na jitřní dřív než obvykle, takže Václavova družina (to znamená ochranka) zaspala a nechala knížete bezbranného. A další forma spoluúčasti? "Boleslav, ne již bratr, ale zvrhlý vrah poručil kněžím chrámu svatých Kosmy a Damiána, až bude přicházeti, aby mu nikterak nedali do kostela vkročiti, by snad od svých věrných zbrojnošů nebo komorníků, kteří ještě na ložích byli, nebo od lidí, kteří by se sběhli, nebyl vysvobozen - a aby nenastala potřeba zločinným prolitím krve zhanobiti a poskvrniti chrám..."

Toho detailu jsme si už při svém pátrání v minulých Toulkách všimli. I tady se tvrdí, že kněz byl na straně Boleslavově. Podle autora Druhé staroslověnské legendy byl kníže zavražděn až na zpáteční cestě z chrámu domů: "Po mnohých modlitbách unaven vyšel Václav z chrámu odpočinouti si doma." Právě v tu chvíli ho napadl Boleslav.V první staroslověnské legendě mu přispěchali na pomoc další vrahové - Tuža, Tira, Česta a Hněvsa. Když kníže odrazil první útok, ten Boleslavův, spěchal ke chrámovým dveřím.

Zde je tvůj meč. Vezmi jej

a své dílo dokonej,

tvrdí Dalimil. Silně pochybuji, že by se kníže Václav nechal podříznout jako jehně. Byl to v boji zkušený muž, statečný bojovník, ve svých čtyřiceti letech byl na vrcholu síly, a ta síla, jak svědčí jeho kosterní pozůstatky, byla nemalá.

Potom poklek u dveří.

Boleslav hned zve svou hordu

stěžuje si, láteří,

obviňuje bratra z mordu.

Ano, psychologicky věrné vylíčeno. Boleslav začal volat na pomoc, možná křičel, že ho Václav napadl, že on sám je oběť, aby mu jeho muži přišli na pomoc. "Tu se vyřítila tlupa zlosynů a odpravili ho u dveří chrámových..." Prakticky podle všech svědků se vražda měla odehrát poblíž chrámových dveří, rozdíl je však v tom, že čtyři legendy hovoří o cestě do chrámu, zatímco dvě umisťují vraždu do okamžiku, kdy se Václav vracel z chrámu. Možná, že právě tento detail by nám se záhadou kněze - spiklence mohl pomoci. Jedna z legend se jmenuje Gumpoldova. Existuje několik jejích rukopisů, jeden z nich dala vyzdobit kněžna Hemma, manželka knížete Boleslava II., což byl synovec svatého Václava. Datum vzniku tohoto rukopisu je už někdy před rokem 1004. V jedné jeho ilustraci je vidět, jak boleslavský kněz zavírá před knížetem Václavem dveře kostela. Moment... jak ten obrázek přesně vypadá? No, jak... Malíř tam celkem výstižně zachytil scénu, jak kněz cosi dělá s dveřmi, před kterými stojí kníže Václav. Vedle, kousek dál, jsou vrahové. A co když to bylo jinak? Jak jinak? Ta ilustrace je celkem jednoznačná. "Ten kněz, co něco dělal s dveřmi , je přece nemusel Václavovi zavírat před nosem, ale za patami," tvrdí spisovatel Miroslav Ivanov. Tato legenda, tedy Gumpoldova, vypráví, že k vraždě došlo, když se lcníže vracel i chrámu. A říká se v této legendě - na rozdíl od všech jiných - o knězi - spiklenci? Ani slovo. Vrahové (podle ní) napadli Václava, když šel z kostelíku zpět do své jizby. Takže ilustrace měla znázornit, že se kníže vrací z chrámu, kněz za ním zavírá dveře a venku opodál stojí zločinci. Kněz nemusel mít ve skutečnosti s vrahy nic společného. Ve Druhé staroslověnské legendě se říká, že Boleslav požádal místního kněze, aby na jitřní zvonil dřív. Z toho ale nevyplývá, že kněz musel být s Boleslavem spolčen - pouze vykonal příkaz. Všechno nejspíš způsobil mnich Kristián, autor takzvané Kristiánovy legendy o svatém Václavovi. On si vlastně ve své výřečnosti a snaze vylepšit to, co si v různých starších legendách přečetl, spojil tato dvě fakta a vytvořil z nich třetí. Která fakta?

Fakt číslo jedna: Ten je ze Druhé staroslověnské legendy: kněz vyzvánějící na jitřní předčasně na Boleslavův příkaz.

Fakt číslo dvě: Ilustrace z Gumpoldovy legendy. Kristián nechápal, že kněz zavíral dveře :a odcházejícím Václavem, domníval se, že kněz přibouchl vrata před Václavem.

Z těchto dvou faktů vytvořil třetí: "Boleslavští kněží byli spojenci spiklenců." Některý vzdělanější Václavův současník by si mohl povzdychnout: "Errare humanum est." Uměl-li by ovšem latinsky. Ale on by si to mohl říct i po našem: Mýlit se - to je lidské..."

"V tom hradě zabili i jakéhosi Mstinu, urozeného muž Václavova, ostatní pak hnali do Prahy, některé povraždili a jiní se rozprchli po zemi. I nemluvňátka kvůli Václavovi povraždi Mnohé ženy provdali za jiné muže, služebníky boží vyhnali, kdejakou ďábelskost napáchali." Jeden z vrahů, Tira, pak měl údajně říct Boleslavovi: "Pojďme a zabijme též i vaši matku, tak najednou oželíš bratra i matku." Boleslav však řekl: "Nemá, kam by se poděla, dokud nebudeme hotovi s jinými." Načež vrazi odešli "a nechali Václava rozsekaného a neuklizeného. Tu kněz jeden, Krastěj, vzal a položil ho před chrámem a přikryl plachtou. Jakmile uslyšela matka, že její syn byl zavražděn, přišla hledala jej. A když ho spatřila, s pláčem padla na jeho srdce a posbírala všechny jeho úd těla, neodvážila se však odnést je k sobě domů, ale umyla je a oblékla v příbytku knězově a pak je zanesla a položila do chrámu. A poněvadž se bála, že bude zavražděna, utekla do Charvat, takže Boleslav ji tu už nezastihl... I povolal jednoho kněze jménem Pavla, aby vykonal modlitbu nad tělem Václavovým..."

Ještě jednou - jak jsme to říkali? Ano, krůček za krůčkem... Takže - Mstina. "Urozený muž Václavův." Žádná jiná památka než První staroslověnská legenda tohoto muže nezná, stejně jako nezná jména vrahů. Žádná neuvádí ani další jména, například kněze Krastěje, který přikrývá mrtvé tělo knížete. Nebo kněze Pavla, který se na požádání Boleslavovo nad Václavovou mrtvolou modlí. A je tu taky pasáž o Václavově matce, kněžně Drahomíře. "Vrahové svatého mučedníka rychlou jízdou do Prahu Prahy pospíšili a všechny jeho přátele (a věříme, že dobří lidé to byli) rozličným způsobem kruté zahubili a jejich děti zaživa do hloubi řeky Vltavy potopili." O krvavé lázni, která následovala po boleslavské tragédii, píší shodně všechny legendy. Jeden ze svědků, zvaný Gumpold, jí chtěl dodat alespoň jakési zdání legality, a tak poznamenal: "Nedlouho po zavraždění svatého muže odsoudil Boleslav náhlým rozsudkem k smrti kněze, přátele a všechny, kdo s ním (tedy s Václavem) byli důvěrněji spjati, dokud byl naživu." Řeči řeči řeči. Žádné soudy. Násilí. Vraždění. A krev. A smrt. 60br/> "Tělo Václavovo pohřbili, krev jeho však po tři dny nechtěla vsáknout do země." To by jediný zázrak, o kterém vypráví nejstarší legenda, První staroslověnská. "Doufáme však v Boha, že se na přímluvy zbožného a dobrého muže Václava (zbožného a dobrého, ještě ne svatého) ukáže ještě větší zázrak," vyslovuje své přání autor. Toto přání bylo v dalších desetiletích a staletích bohatě splněno. Každá nová legenda přidávala zázraky. Čím jich bylo víc, tím ji pokládali za zdařilejší a lepší. "Tělo blahoslaveného mučedníka odpočívalo pohřbeno v kostele svatého Kosmy a Damiána po tři roky." To by tedy znamenalo asi do roku 938. Alespoň podle svědka Kristiána. "Potom však bylo zjeveno některým služebníkům božím, aby toho služebníka božího z místa, kde byl pohřben, přenesli do basiliky svatého Víta, kterou on v metropoli pražské od základu vystavěl." To byla první cesta ostatků sv. Václava - z Boleslavi a do Prahy, a první manipulace s nimi. První, nikoli však poslední. "To bylo oznámeno onomu bratrovrahu, a poněvadž se skrýval pod pláštěm vojína křesťanského, nemohl odolati zázraku božímu a počal se rozpomínati, třebas pozdě, na svůj hřích. I poslal lidi a nařídil jim, aby přenesli svaté tělo za noci, s tou podmínkou, že nebudou-li svaté údy před svítáním dopraveny tam, kde mají býti pohřbeny, všichni ti, kterým to bylo uloženo, budou zcela jistě mečem utraceni."

Druhý zázrak se měl udát při transportu Václavových ostatků u řeky Rokytnice. Její voda tehdy vystoupila z břehů, zaplavila okolní louky. Bylo nemyslitelné, že by výprava mohla řeku přebrodit. "Když se octli v takové tísni, napadlo je, aby si modlitbou k blahoslavenému Václavovi vyprosili u něj slitování." Na tu modlitbu se však pro jistotu moc nespoléhali, protože zároveň začali stavět most. "Mezi touto prací se najednou ohlédnou a vidí, že stojí i s vozem, na němž bylo tělo vzácného mučedníka, na té straně řeky, kam chtěli přejít."

Jeden ze zázraků, které se kupily kolem mrtvého knížete, se týkal i jeho sestry Přibyslavy. Té se bratr Václav zjevil a pravil: "Pronásledovatelé uťali mi ucho. (Tento údaj o uťatém Václavově uchu se skutečně v několika legendách objevuje.) Dosud leží mezi stromem stojícím vedle kostela a zdmi kostela samého." Přibyslava šla a ucho nalezla. S několika nejvěrnějšími pak otevřela hrob Václavův a ucho přiložila k jeho hlavě. Když později došlo k transportu Václavových ostatků z Boleslavi do Prahy, zjistilo se, že ucho mezitím dokonale přirostlo k hlavě. Ale nejenom to. V rotundě svatého Víta na pražském hradě se zjistily další nepochopitelné skutečnosti: "Když zapálili světlo a na světce pohlédli, viděli, že jeho tělo je neporušeno a všechny jeho rány že jsou zahojeny, mimo tu jedinou ránu, kterou mu jeho přeukrutný bratr do hlavy zasadil. Vlastně, i toto místo bylo zahojeno, přece se však od ostatních lišilo, jako by bylo nějakou bílou mázdrou pokryto. Když ji smyli, ukázalo se, že je stejné jako ostatní. Jméno Václavovy sestry Přibyslavy se ve vyprávění mnicha Kristiána mihne ještě jednou: "Když se slavná pověst o těchto a podobných zázracích blahoslaveného mučedníka všudy rozšířila, upadli někteří lidé v pokušení, aby se zmocnili ostatků blahoslaveného těla a pro sebe si je ponechali nebo svým přátelům je rozdali. Sestra jeho Přibyslava, zúčastnila se takového činu, majíc za pomocníka při svém podniku kněze chrámu sv. Víta jménem Štěpán. Vykopavše velebné tělo, začali se svou darebností. Nebot' syn toho kněze uchopil velmi nevážně čelist svatého muže a vytrhl ji. Zavinuli ji do roušky a ostatní tělo zase zahrabali do země. Pro sebe si pak každý z nich podržel část ostatku podle libosti a část rozdali svým přátelům. Ale brzy je všechny postihla nenadálá pomsta boží." A Kristián ještě dodává: "Stalo se to, jak známo, v nedávném čase a přemnoha lidem je to povědomo."

Ještě jedno jméno se však v souvislosti s Václavem a jeho násilnou smrtí objevilo. Podiven. Ano, podivná osoba jménem Podiven. Kdo to byl, ten Podiven? "Když všichni ti, kteří oddaně k Václavovi lnuli, dílem od bezbožníků mečem byli utraceni, dílem rukama zlořečených v řece pohřbeni a ostatní po všem světě se rozprchli, jeden bojovník jeho, jménem Podiven, do Němec utekl a tam dlouho ve vyhnanství prodléval. Později, domnívaje se, že pokoj ve vlasti je obnoven, vrátil se a po nějaký čas doma zůstával, pořád se skrývaje." Tento Podiven jednoho dne navštívil jistého muže. Dost možná, že to byl Hněvsa. Ten měl v Boleslavi dvůr, kde se spiklenci večer před vraždou sešli. Byl to on, kdo probodl Václavovi bok. Podiven to o něm zřejmě věděl. "Když tam přišel, zastal ho, jak odpočívá v teplé lázni, jež se nazývá v obecné řeči stuba." Údajný Hněvsa ho měl pozdravit. Jak píší legendy, "po způsobu lidovém": "Buď zdráv, příteli, bud' zdráv." Ano, tak po tomto lidovém pozdravu měl Podiven, "maje srdce rozbouřené," odpovědět: "O mé srdce a zdraví se Bůh postará, ty však jsi již dříve všeho zdraví a spásy pozbyl, a proto ve svém hříchu zemřeš a na věky zahyneš." Podiven měl s sebou meč, a poněvadž věděl, proč onoho člověka navštívil, skončilo to podle očekávání: "Obořiv se na něho, usmrtil ho." Měl zřejmě za to, že se mu podaří uprchnout, ale příliš opatrně si po svém činu nepočínal. "Uchýlil se do lesa, ale když se tam již bezstarostně pohyboval, smrt dvořanova a vražedný čin byly oznámeny bratrovrahovi (všímáte si - legendy většinou důsledně vynechávají Boleslavovo jméno, je to jenom "bratrovrah") a ten dal les rychle obklíčiti svými služebníky a hned ho chytili a oběsili."

Dojímavý příběh. Ano, Podiven působí jako dobrý duch, který se náhle zjevil z exilu, aby pomstil smrt svého pána. Což nemusí znamenat, že neexistoval. To opravdu neznamená, že neexistoval, protože s tou největší pravděpodobností byl historickou postavou. Když ho popravili, "visel tam tři léta; ani pták, ani dravá šelma, ba ani přirozený rozklad a hniloba těla se ho nedotkly, nýbrž jako by žil, nehty a vousy mu vyrostly a jeho vlasy zešedivěly až k úplné bělosti." No... tak tyto informace příliš k Podivenově hodnověrnosti zrovna nepřispívají... On byl Podiven prohlášen blahoslaveným, takže se musel prokázat nějakým zázrakem. "Nejprve byl pohřben na tom popravišti a kolemjdoucí lidé tam vídali často nebeské světlo nad tím hrobem, což přimělo Boleslava, aby nechal Podivenův hrob přestěhovat. "Tělo toho muže bylo z onoho místa vyzdviženo a přeneseno ve zbožném průvodě kněží a nábožných mužů a žen a pochováno na hřbitově kostela svatého Víta, takže svatý Václav, pochovaný v tomto kostele, a onen dvořan pochovaný venku, jsou jen zdí od sebe odděleni."

V roce 1911 dělal architekt Kamil Hilbert na pražském Hradě průzkumy původní Václavovy rotundy. V bezprostřední blízkosti západní apsidy objevil kostru. "Té kostry se dotkla stavba Spytihněvova," zapsal si pan Hilbert. Jinými slovy: V době stavby Spytihněvovy basiliky tady už tato kostra ležela a tehdejší stavitel ji přerovnal pietně do jakési hraničky a přezdil románským zdivem. Antropolog profesor Matiegka zjistil, že je jedná o muže. A Kamil Hilbert si zapsal: "Ve zdivu z ll. století, několik centimetrů nad kostrou objevena kožená přilba, šitá z dvojnásobné vrstvy hověziny..." S největší pravděpodobností lze říct, že "přilba patřila muži, jehož kosti nalezli při stavbě Spytihněvovy basiliky v roce 1060 při zdi Václavovy rotundy, a proto je pietně uložili do zdi nového chrámu." Byl to Podiven? Ty kosti se mu připisují. Jsou dodnes uloženy v chrámu sv. Víta v takzvané ostatkové kapli. Kostra není kompletní. "Zdá se, že původní pohřeb Podivena u zevní zdi rotundy sv. Víta," konstatuje profesor Emanuel Vlček, který kosti přiřknuté Podivenovi v roce 1974 zkoumal, "byl při přestavbě na basiliku odkryt tak, že mohly být vyzvednuty pozůstatky dolní poloviny těla počínaje bederní páteří. Z dolní poloviny kostry zůstala zachována pánev, obě kosti stehenní, kosti holenní, zlomek kosti lýtkové. Lebka, hrudník, kosti horních končetin zůstaly v původním hrobě při základech rotundy." Kromě toho, že kosti patřily muži, zjistil dr. Vlček, že "se dožil věku čtyřiceti až padesáti let. Z délky dlouhých kostí lze vypočíst výšku postavu na 170 až 172 centimetry." A ještě tento pozoruhodný detail: "Ze způsobu zachování končetinových kostí lze usoudit na původní polohu těla v hrobě. tělo bylo uloženo na zádech, jak dokládá postup hniloby na zadních plochách kostí. Současně nás tento stav zachování informuje o tom, že tělo bylo přeneseno z prvotního hrobu a vloženo do hrobu na hřbitově u rotundy svatého Víta ještě v úplné celistvosti, v natažené poloze na zádech. Nejvíc však fascinuje ten naprosto přesný údaj z legendy možná devět set let staré. On se totiž doslova potvrdil nálezem ve 20. století: "Svatý Václav, pochovaný v tomto kostele, a onen dvořan pochovaný venku, jsou jen zdí od sebe odděleni."

Když nastoupil Václav na panovnické křeslo, skutečný symbolický kamenný knížecí stolec byl umístěn před kostelem svatého Jiří - tak situace na pražském hradě vypadala tak, že před ním stál původní kostelík Panny Marie (ten vybudoval Bořivoj a přestavěl jeho syn Spytihněv, ten tu také našel místo posledního odpočinku). Na druhém konci hradčanského ostrohu stál nedostavěný kostelík, ve kterém byl pochován Václavův otec Vratislav. Sem dal Václav přenést ostatky své babičky Ludmily, a vzápětí se rozhodl, že vybuduje třetí kostel na Hradě, kam by byl jednou sám pochován. Netušil, nemohl tušit, že to bude tak brzo. V době, kdy začal stavět, mu bylo zřejmě něco kolem třiceti. Jako místo pro svou stavbu, zasvěcenou svatému Vítu, zvolil přibližné střed hradního návrší, obehnaného hradbami. Tady byla někdy v letech 926 až 929 zahájena stavba nového kostela, k jehož vysvěcení asi došlo až po Václavově smrti. Jednalo se o rotundu, která měla několik apsid. K té rotundě později přistavěli malinkou kapli. Do ní uložili později tělo svatého Vojtěcha. V rotundě svatého Víta byl Václav pochován do svého druhého hrobu. V chrámu svatého Víta jeho ostatky už zůstaly, ale stěhovaly se ještě víckrát. Soukromou podobiznu českého knížete Václava, prohlášeného za svatého, se pokusíme vytvořit v příštích, Toulkách českou minulostí. Využijeme přitom všech dosažitelných zpráv osudech jeho ostatků, a také k jakým závěrům dospěli odborníci při jejich zkoumání v letech 1971 až 73. Tehdy se rovněž poprvé zabývali genetickými vazbami mezi nejstaršími Přemyslovci.

 

SOUKROMÁ PODOBIZNA ČESKÉHO KNÍŽETE SVATÉHO VÁCLAVA A BLAHOSLAVENÉ PŘIBYSLAVY

 

Dnešním dílem uzavíráme čtvrtou desítku našich schůzek, na kterých jsme se domluvili, hodlajíce se toulat českou minulostí. Dnešním dílem uzavíráme i příběh knížete Václava. Uzavíráme? Ne. Ten příběh totiž zůstává s námi. A v nás. Je součástí našich tisíciletých dějin a my jej potkáváme i v přítomnosti. Václavovo jméno šeptali lidé v modlitbách v dobách nejtemnějšího temna. Spojovalo generace, zvýrazňovalo náš národ a jeho staleté tradice, vytvářelo pocit sounáležitosti. V těžkých časech, kdy šlo o všechno, za válek, hladomorů i ve staletích poněmčování se jméno Václavovo vždycky znovu a znovu vynořovalo. Jako by mělo svoji magii, kouzlo, tajemství. Svoji sílu.

Václav I. z rodu Přemyslovců byl člověk z masa a kostí. A právě na základě těch kostí, těch víc než tisíc let starých pozůstatků Václavovy tělesné schránky se pokusíme načrtnout alespoň v hrubých rysech jeho podobiznu... Nejstarší hrob knížete Václava se nacházel ve Staré Boleslavi. Tedy v místě vraždy, bylo to určitě ve zdejším kostelíku. Tři roky po jeho smrti byly ostatky vyzvednuty (rok můžeme pouze odhadnout na 938). Zato den víme zcela přesně - 4. března to bylo. A dokonce víme, že to měla být neděle. Den 4. 3. 938 byl neděle.

Boleslav I. (tedy bratrovrah) nechal Václavovy ostatky převézt do Prahy. Proč? "Protože nemohl odolat zázraku božímu a počal se rozpomínati, třebas pozdě, na svůj hřích." Ze všech možností, které se nabízejí, nám právě tato připadá jako nejméně reálná. Boleslav se nerozpomenul na hřích. Když, tak se rozpomenul na to, jak popularitu svého bratra, kterého nechal sám zabít, využít ve svůj prospěch. "Shromáždivše se kněží i zástupové, kolik jich přijíti mohlo, uložili za zpěvu hymnů a písní tělo do rakve a pochovali je v rotundě svatého Víta mučedníka." Tady byly podruhé pohřbeny - v jižní apsidě v hrobové jámě, vyhloubené do břidlicové skály. Nad hrobem pak zbudovali oltář.

V dalším století založil na místě rotundy kníže Spytihněv II. dvouchórovou basiliku. Součástí východního konce její jižní lodi se stala rotunda s Václavovým hrobem.

Rok 1333. Kralevic Karel, původně Václav, po své matce Elišce Přemyslovec, nechal nákladem tří set hřiven stříbra zhotovit dvanáct stříbrných soch apoštolů. Sám přispěl dvěma sty hřivnami, ostatek byl získán z dobrovolných darů věřících. Sochy ovšem zdobily Václavův hrob jenom tři roky, Jan Lucemburský dal synův dar svým věřitelům jako splátku.

Rok 1344. Karel, pořád ještě kralevic, položil základy nové gotické katedrály svatého Víta. Kaple měla být jeho součástí.

Za dva roky nato dal Karel zhotovit novou královskou korunu a ustanovil, že má spočívat neustále na lebce svatého Václava a že má být snímána pouze při korunovaci českých králů. Lebku samotnou dal obložit ryzím zlatem. Pro uchování lebky knížete a pro uložení královské koruny sloužila busta z tepaného zlatého plechu. Ta se ovšem také nezachovala.

Někdy v době, kdy Karel usedl na český trůn, nechal vyzvednout z hrobu kosti svého svatého předchůdce a uložil je do nové dřevěné domečkovité tumby. S lebkou se tehdy asi už nemanipulovalo, byla chována odděleně jako relikvie. Svědčí o tom zpráva, že u lože umírajícího krále Václava II. musel jeho nástupce Václav III. přísahat při světcově lebce. Lebce však už tehdy chyběla dolní čelist. Z hrobu ji vyňala Václavova sestra Přibyslava - aspoň legendy to tvrdí. Náhrobek nechal Karel ozdobit drahými kameny. Ty ale také dlouho nevydržely.

Už roku 1394 je nechal olámat Jan Zhořelecký. Václav IV. byl zase jednou v zajetí vzbouřených českých pánů a jeho bratr Jan použil těch drahokamů jako výkupné.

Ani další léta neměly Václavovy ostatky klid. Na výzdobě jeho náhrobku se podepsal císař Zikmund. Nechal sejmout větší část drahocenného obložení tumby a obětoval i díl z ukradeného svatovítského pokladu, aby uhradil dlužný žold svým vojákům.

1541. Požár katedrály. Svatováclavská kaple vyhořela, ale světcovy pozůstatky zůstaly zachovány.

Další otevírání hrobu - rok 1671.

A pak až skok do dvacátého století. Rok 1911. Vůbec první antropologické zkoumání ostatků knížete Václava. Vlastně jakýsi první pokus. Opravdu pokus. Protože - jak v roce 1911 ověřit, že běží skutečně o zbytky ostatků knížete Václava? Kdyby bylo známo, že kníže utrpěl například v mládí nějaký úraz, mohlo se ono zranění vyhledat a ověřit (samozřejmě za předpokladu, že se příslušná část kostry zachovala), a tím ověřit Václavovu totožnost. Jenomže - o nějakém takovém poranění se nevědělo a neví dodnes. Na rozdíl třeba od Jana Žižky, jehož lebka nesla stopy poranění očí, nebo Tycha Braha, který nosil nosní protézu. Takže tudy cesta k ověření Václavovy totožnosti nevedla ani nevede. A co druhý způsob - pomocí hlavních znaků, typických pro první generace přemyslovského rodu zjistit, jestli jim odpovídá i kostra Václavova? To také nešlo provést, poněvadž v roce 1911 chybělo to hlavní - znalost ostatních přemyslovských skeletů. Takže co zbývalo universitnímu profesorovi Jindřichu Matiegkovi, našemu tehdejšímu nejvýznamnějšímu antropologovi, který byl zkoumáním Václavových ostatků pověřen? Určit, které kosti byly kdysi součástí kostry, o níž se věřilo, že patřila knížeti Václavovi...

Zkoumání začalo 3. dubna 1911. Zápis říká: "Odstranilo se vše, co na mense oltářní spočívalo. K oběma podélným stranám oltáře byla přistavěna silná lešení. Železnými páčidly byly odtrženy desky od podezdívky, sochory pozdviženy a válci podloženy, načež na zmíněná lešení odsunuty. Od odšinutí desek se objevil uprostřed oltáře obdélníkový prostor, vyzděný pískovcovými kvádry. Na dně tohoto prostoru viděti bylo směs ztrouchnivělých prken a mezi nimi bylo rozeznati domečkovitý relikviář. I nebylo již pochyby, že jest to schránka s ostatky svatého Václava." (Poznámka na okraj: i bylo pochyby, bylo. Teprve důkladný průzkum kosterních pozůstatků mohl jejich hodnověrnost potvrdit.) Pokračovalo se další den: "Při vší opatrnosti rozpadla se domečkovitá tumbička v trosky, ale mezi nimi bylo viděti k radosti přítomných neporušené kusy kostí - ostatky svatého Václava." Předpoklad. I když oprávněný, přece jenom předpoklad. A byl tu třetí den, 5. duben: "Architekt Hilbert objevil překvapivou věc: Pod dlažbou onoho hrobu, či lépe řečeno podoltářní dutiny, se cosi nachází. Jakýsi prostor. Před udivenými zraky objevuje veliké víko olověné truhly." Nikdo o ní nevěděl, nikdo nepředpokládal její existenci. Na víku ležela volně tabulka s datem 1348 a tímto nápisem: "Zde jest země neboli hlína slavného mučedníka svatého Václava, shromážděná v této schránce důstojným v Kristu otcem a pánem Arnoštem arcibiskupem pražským k rozkazu nejnepřemožitelnějšího krále a pána Václava, jenž sluje jinak Karel, římský a český král navždy vznešený, za přítomnosti téhož krále, arcibiskupa, děkana a jiných mnohých prelátů a kanovníků pražského chrámu, Léta Páně 1348. , druhého roku panování řečeného krále." Záhadu nalezené truhlice vysvětlil nápis. V letech 1346 až 1348 byla z rozkazu krále Karla IV. vybrána i hlína z hrobu knížete Václava v románské basilice a uložena v olověné truhle, která byla opatřeny zámky. V olověné truhle se však našla nejenom "země neboli hlína," ale taky malá truhlička se stříbrnou destičkou, a na ní stálo: "Zde jsou kosti a prach přesvatého Václava mučedníka, sebrané v zemi tohoto hrobu, aby hnilobou nebyly stráveny, Arnoštem, arcibiskupem pražským, a to k vybídnutí a k rozkazu nejjasnějšího krále a pána Václava, jenž sluje jinak Karel." V olověné krabici ležela i Karlova pečeť, především však další zbytky Václavových kostí. Protože látka, kterou kdysi byla vylepena tato olověná krabice s kostmi, má stejný vzor jako tkanina, jíž byl vyložen vnitřek tumbičky, došlo k uložení asi současně.

Čas běží. Běžel i v roce 1911. 6. dubna obdržel profesor Jindřich Matiegka se svým spolupracovníkem profesorem Hnátkem celkem 17 zlomků, které byly v olověné tumbičce vyzvednuty dva dny předtím. V té schránce však nebyly jenom Václavovy kosti. V roce 1671 přidal totiž arcibiskup Sobek do schránky s Václavovými ostatky i relikvie, o kterých se věřilo, že patřily svatému Lazarovi, Ananiášovi, Klimentovi a Blažejovi. Ted' šlo o to zjistit, co je asi Václavovo a co ostatních. Ukázalo se, že sedm kostiček patřilo různým osobám, zatímco kosti očíslované 8 až 17 náležely jedno osobě . Byly to zbytky jediné kostry. Václavovy.

1. květen roku 1911 byl dnem zcela všedním. Tým profesora Matiegky začal zkoumat olověnou truhlu s hlínou, uloženou pod gotickým hrobem, která obsahovala poslední zbytky skeletu. V hlíně bylo objeveno další 42 různých zlomků kostí. Zdá se, že se toho po Václavovi dochovalo dost. Dost, ale málo. Kdybychom si všechny jeho kosti zobrazili na schématu kostry, tak bychom viděli, že je to v podstatě málo. Žádná z větších kostí nebyla celá, nešlo ani vypočítat Václavovu osobní výšku. Kam ale zmizely ostatní části? Tedy většina kostí? Zetlela. Na některých nalezených ostatcích byly vidět hnilobné změny. Mnohé jiné části Václavovy kostry se dostaly jako relikvie do nejrůznějších českých i cizích kostelů. Že byly násilně oddělovány, o tom svědčí řezné plochy na kosti holenní a patní. Jedna z nich, údajně celá dlouhá kost, se dodnes opatruje v ostatkovém oltáři v madridském Escorialu.

Václavovy kosti ležely ve Svatovítském chrámu celkem na pěti místech. V dřevěné tumbičce pod oltářem ve svatováclavské kapli, v olověné truhle uložené pod oltářním hrobem v téže místnosti a také ve třech relikviářích chrámu. Zbývalo najít ještě spodní čelist. I k tomu došlo. V roce 1486 přikázal král Vladislav Jagellonský zhotovit poprsí knížete Václava, které pak bylo uloženo ve svatovítském pokladu. Uvnitř busty ležely tři Václavovy zuby. Nikdo netušil, že by mohla obsahovat ještě něco jiného. Když bylo v dubnu 1911 poprsí otevřeno, nalezla komise v diadému koruny nejenom ty zuby, ale v bustě byla i celá spodní Václavova čelist. Zuby do ní přesně zapadaly, a čelist - jak se ukázalo - náležela k lebce připisované svatému Václavovi.

V letech 1971 až 73 byl klid Václavových kostí porušen zatím naposledy. Zatímco výzkum profesora Matiegky byl omezen pouze na svatého Václava, zkoumal profesor doktor Emanuel Vlček z antropologického oddělení Národního muzea v Praze i kostry dalších Přemyslovců - kněžny Ludmily, Bořivoje, Vratislava, Spytihněva. "Nejvíce informací poskytla Václavova lebka," prozrazuje profesor Vlček. "Je dobře zachovalá, nerozbitá, nedeformovaná. Barva kosti je světle okrová s hnědými až temněhnědými skvrnami. Hlavně na obou čelistech jsou na povrchu přilepeny tmavěhnědé zbytky mumifikovaných měkkých tkání. V oblasti vlasové jsou přilepeny i světle žluté chloupky a vlásky." Nad Václavovou lebkou se při prvním antropologickém průzkumu pan profesor Matiegka musel notně natrápit. Lebka má totiž švy úplně srostlé. To vypovídá o dožitém věku majitele této lebky. Ten by měl být kolem šedesáti let. Kníže Václav šedesátiletý? A co legendy? Ty přece mluví o mladém věku, Václav měl být zavražděn údajně ani ne třicetiletý... Profesor Matiegka raději ve svém protokolu žádný věk nestanovil. Nedokázal si tak veliký rozpor nějak přijatelně vysvětlit. "Více než šedesát let," takto ohodnotil Václavovo stáří podle zarostlých lebečních švů profesor Vlček. Na rozdíl od svého předchůdce však měl už zmíněnou výhodou - kosterní zbytky Václavova otce, strýce, babičky a dědečka. Když posuzoval Václavovu lebku, zjistil, že "u něj jsou všechny švy mozkovny zcela zarostlé, neznatelné dokonce i na rentgenových snímcích. Kdybychom posuzovali tento jev sám o sobě, došli bychom k závěru, že běželo pravděpodobně o muže značně starého. Zkoumání lebky Václavova otce Vratislava však ukázalo totéž - výjimečné zrychlení uzávěru lebečních švů!" Jinými slovy: první Přemyslovci měli (populárně řečeno) švy srostlé dřív než běžná populace. Vratislav se však evidentně dožil čtyřiceti pěti, nejvíc padesáti let. Svědčí o tom další znaky, hlavně zubní věk, dále zkostnatění chrupavky štítné a stupeň atrofie dásňových výběžků čelistních. U obou Václavových čelistí jsou tyto dásňové výběžky bez jakékoli ztráty kostní tkáně, tedy ještě žádná atrofie, žádný úbytek, ke kterému dochází ve stáří. Také zuby knížete jsou zdravé (pokud z čelistí vypadly, tak až po smrti). Nejenom on, všichni první Přemyslovci měli prakticky nulovou kazivost chrupu. Podle stupně abraze neboli otření chrupu se měl Václav dožít 37až 47 let. Možnost srovnání kosterních pozůstatků několika nejstarších Přemyslovců přinesla skutečné objevy. "Kníže Vratislav měl takzvaný otevřený skus, zuby v jeho dolní čelisti byly stěsnány. Podobný obraz vidíme i u jeho syna Václava. ten sice nemá skus úplně otevřený, ale celá honí čelist je také značně zúžena a vytváří hluboký skus. U kněžny Ludmily byly v hrobě objeveny pouze volné zuby horní i dolní čelisti, ale způsob jejich otření hovoří jasně o původním hlubokém skusu až předkusu horní čelisti." Postupně byly objeveny i další dědičné znaky, například v utváření kořene nosního. Značnou podobnost antropologové shledali v obličejové kostře, v oblasti ušní a týlní krajiny. Tyto znaky byly zjištěny i u knížat Bořivoje a Václava a mezi lebkami Spytihněva a Vratislava. Geneticky zakódovanými znaky jsou i krevní skupiny. Kněžna Ludmila měla skupinu A, její muž kníže Bořivoj krevní skupinu B. Jejich synové Spytihněv a Vratislav ji podědili po otci, oba měli skupinu B, a dědičná linie vede i k Václavovi - rovněž skupina B. Což znamená, že genetické vazby mezi prvními Přemyslovci jsou prokázány. Že je zbytečné pochybovat o věrohodnosti jejich pozůstatků, což je důležité hlavně u knížete Václava.

Už v roce 1911 to profesora Matiegku zarazilo. Lbka knížete Václava je totiž nápadně - extrémně - dlouhá a úzká. Ta nápadnost platila i pro Václavovo 10. století, i když tehdy těch dlouho- a úzkolebých bylo u nás víc. Lidské lebky se totiž za posledních tisíc let velice zkrátily. Profesor Matiegka si dal tu práci a pečlivě přeměřoval řadu lebek lidí, kteří u nás žili od 6. do 12. století. Poměr délky a šířky Václavovy lebky - 18 a půl centimetru délka; 13,1 cm šířka - působí vzhledem k dnešní jako absolutní abnormalita, ale i v tom 10. století to byl údaj na samé hranici výskytu.

A ted' otázka, která asi obyčejného smrtelníka, zahlceného záplavou termínů z oboru medicíny a antropologie, zajímá nejvíc. Jak vypadal kníže Václav? Profesor Jindřich Matiegka se pokusil jeho podobu vylíčit slovně, profesor Emanuel Vlček ji dokonce nakreslil. "Použili jsme grafickou metodu rekonstrukce podoby. Na kresbě lebky knížete z bočního pohledu jsme podle znaků na jednotlivých částech obličejového skeletu a podle rozvoje svalových úponů rekonstruovali svalové skupiny obličeje a krku, poloha chrupavky nosní, závěs oční koule a ještě další detaily měkkých tkání." Tímto způsobem vznikla postupné jakási hrubá podobizna z bočního pohledu. "Obraz jsme doplnili o znaky, které jsou známé. V případu knížete Václava byl obličej přizpůsoben jeho věku asi třiceti let (tedy době jeho nástupu k moci) a pak ještě době jeho smrti - kolem čtyřicátého roku života. Ještě jedno důležité svědectví se však (kromě lebky samotné) nabízelo. "Je to realistický sochařský portrét knížete Václava ze svatováclavské kaple chrámu svatého Víta, portrét, jehož autorem byl pravděpodobně vedoucí svatovítské huti Petr Parléř. Na první pohled totiž hlava této sochy vykazuje "výraznou shodu s celkovým tvarem lebky." Dokázala to i superprojekce. (Superprojekce je promítnutí lebky knížete do portrétu svatého Václava, jako kdybychom lebku i sochu současně zrentgenovali.) "Shoda v základních proporcích je obdivuhodná - a to v utváření očí, uložení očí v očnicích, ve shodé průmětu dolní části kostry nosu, v krytí ústní štěrbiny s průběhem linie zubní. Máme před sebou vlastně první plastickou rekonstrukci tváře podle lebky." Našla se však i jedna nesrovnalost: "Objevili jsme ji v utváření nosu. Vznikla tím, že nos Parléřovy sochy byl v minulosti uražen a v minulém století doplněn sochařem." Sochař ovšem původní Parléřův tvar Václavova nosu neznal, a tak inu udělal parádní klasický, přímo bychom mohli říct antický. "To je nesprávné, Václavův nos byl mírně konvexní, zahnutý. Oprava byla chybná. Nápadné shody mezi sochou a lebkou si všiml už profesor Matiegka: "Zvláštní náhodou shoduje se také socha svatého Václava, kterou zhotovil Petr Parléř kolem roku 1372 pro svatováclavskou kapli, se znaky lebky právě popsané. Jako by byla sochaři modelem, což ovšem při povaze gotického umění sotva možno předpokládati." Při vší úctě k panu profesoru Matiegkovi lze naopak s úspěchem předpokládat, že tvůrce k dispozici Václavovu lebku měl, a taky věděl, jak s modelem tak málo názorným a málo postačujícím lze dojít k pravdivému vyjádření podoby.

A jaká tedy byla podoba svatého Václava, povoláním českého knížete? Václav byl štíhlý, poměrně vysoký člověk (kolik měřil, to sice nevíme, ale pozdější Přemyslovci byli v průměru vysocí kolem 180 centimetrů, na tehdejší dobu to byl výrazný nadprůměr). Jeho obličej byl velmi podlouhlý a extrémně úzký. Měl světlé vlasy, a pokud měl vousy, tak také světlé. Oči měl posazené značně daleko od sebe. Pravděpodobně modré. Právě k blonďatým vlasům a očím domodra náleží podle antropologů vysoký a úzký obličej, tvar lebky protáhlý dozadu, patro úzké, zuby umístěné v úzkém oblouku. Na pravé straně čela měl Václav jizvu oválného tvaru. Vznikla pravděpodobně po nějakém tupém úderu, a protože je dobře vyhojená, nemá žádnou souvislost s tragédií v Boleslavi, k poranění došlo mnohem dřív - není vyloučeno, že to je pozůstatek bojového střetnutí z některého z předchozích dvou státních převratů. Nos měl dlouhý, úzký, zahnutý, nosní kořen je nápadně široký - s tím souvisí velký rozestup očnic od sebe. Chrup - dokonalý. Zuby bez jediného kazu, hustě stěsnané. Chybí jenom stolička. Vzhledem k šikmému sklonu horních řezáků a kolmému postavení řezáků dolní čelisti měl jeho chrup mírně nedovíravý skus. Podle svalových úponů na kostech musel být fyzicky velice zdatný, svalnatý a také poměrně mladý.

Ještě jedno jméno si mihlo Václavovým životem. Už jsme je v Toulkách vyslovili. Patřilo jeho sestře Přibyslavě. Kristiánova legenda vypráví, že v Boleslavi našla uťaté bratrovo ucho, a když otevřela Václavův hrob a ucho mu přiložila k hlavě, zázračně přirostlo. A ještě jedna zmínka, tentokrát méně lichotivá, o tom, jak Přibyslava podruhé společně s jakýmsi knězem exhumovala bratrovo tělo.

Poblíž postával kněz v komži,

s pláčem volal, kterak touží

kousek z těla světce mít,

že vymodlí věčný klid

pro něho. V tom okamžiku

vypad nehet na malíku.

Kněz děkuje, kněz se klaní,

klanějí se všichni páni.

Potom chválu Bohu vzdali,

svaté tělo pochovali.

No, my už jsme tento příběh slyšeli interpretovat jinak - žádný nehet na malíku, ale dolní Václavova čelist. Kromě toho v době, kdy byl Václav pohřben v Praze, nebyla pannou, jak se nám pokouší vsugerovat kronikář Dalimil, ale - vdovou. "Hospodin ji zbavil jha manželského..." Rozvod nepřicházel v úvahu, musela tedy ovdovět. "Tato mladá vdova se zcela oddala službě boží, horoucně toužíc zahaliti se rouchem posvátných..." Autor svatováclavské legendy Kristián tím myslím, že Přibyslava zřejmě toužila stát se řeholnicí, pravděpodobně se jí to podařilo v nově založeném klášteře u svatého Jiří na pražském Hradě. O Přibyslavě píše i kronikář Václav Hájek z Libočan, ale protože popletl či záměrně zamlžil kdeco, spletl si i princeznu Přibyslavu se Zdislavou z Lemberka. Když Přibyslava zemřela, bylo její tělo pohřbeno na hřbitově u svatovítské rotundy. V 17. století byl hrob sestry svatého Václava vykopán a její pozůstatky přeneseny do chrámu a tam uloženy. Vykopány byly, přeneseny byly, ale jejich další osud byl neznámý. Dlouho v chrámu vystavovali v relikviáři pouze jednu dlouhou kost. Vědělo se, že existují ještě další ostatky - úlomek holenní lýtkové kosti, značná část lebeční kosti, kost patní úlomky žeber, zlomek horní čelisti se zuby - jenomže se nemohly najít. Kosti Václavovy sestry byly objeveny až 15. listopadu 1990 při prohlídce sakristie sv. Víta. Ležely v zašlé krabičce opatřené nápisem "Blahoslavená Přibyslava" na polici mezi starými zpěvníky v tmavé skříni Díky této náhodě mohli odborníci zasunout jeden, i když snad ne nejdůležitější kamínek do mozaiky nejstarších Přemyslovců. Onen kamínek nás informuje o ženě stařeckého věku (kolem 70 let), vysoké asi 163 centimetry, se zdravým chrupem, se znaky, které je možno prokázat u nejbližších příbuzných, u otce Vratislava a bratra Václava.

Václav. Vévoda české země. Její patron. Ve všech vzrušených chvílích, bolestných i radostných, se k němu Češi znovu a znovu utíkali. U světcovy sochy na náměstí, které nese v Praze jeho jméno, se v takových okamžicích vždycky objevovaly svíčky slz, jindy zase záplavy květů radosti. Patron české země Václav byl i v našich nejnovějších dějinách u všeho, co národ prožíval. Nepochybně tornu tak bude i nadále. Zejména v jeho případě cítíme, jak tisíciletá minulost může ožívat i v lidech dneška, a to včetně těch, kteří dějiny vlastně neznají...

 

 

Poslední komentáře
07.06.2016 21:18:38: ))))) Pod stolem!!!!)))))) ;-) půjčky na op
21.05.2012 16:54:17: je to moc zajímavé a hezké děkuju smiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1}
 
Made by: MICHAL ŠEDIVÝ studio Lísek 26 Postupice ANNO 2006