O kráse země i historie naší

Vítejte na nicotna.osoba.cz Michal Šedivý

Sbírka vlakové pošty

Obdivuhodné osobnosti historie naší

Juraj Jánošík, více netřeba mluviti

MŮJ OTEC BYL DOBRÝ, JÁ MUSÍM BÝT ZBOJNÍK

 

"Anno 1688. In Januario Die 25. Eaden die baptisavi infantem natum e Martino Janosik et Anna Czisznik, cui datum est nomen Georgius. Patrini erant Jacobus Merjad et Barbara Kristofik e Terchova."

Přesně toto je napsáno ve varínské matrice u data 25. ledna roku 1688. Toho dnes asi Jurko na svět nepřišel, muselo to být několik dní předtím, protože uprostřed zimy by si nikdo s takovým miminkem na varínskou faru netroufl. Kromě toho ani ten 25. leden nemusí být úplně v pořádku, , jinde a jindy se uvádí i 26. leden. Faktem zůstává, že se Martinu Jánošíkovi (a hlavně jeho ženě Anně, rozené Česnakové (nebo taky Číšníkové) narodil syn Juraj.

Na svět nemusel přijít (podle některých zdrojů) v obci Terchová, ale na jedné z jejích kopanic na grúni pod Pupovem, kde říkalo "U Jánošů" - na této kopanici jsou Jánošíci ještě i dnes rozšířenou rodinou. Podle matriky ho křtil římskokatolický farář Michal Smutko, kmotry (neboli "patrini") byli Jakub Merjad a Barbara Krištofíková, oba z Terchové.

Svoje dětská léta prožil na rodném hospodářství, což nebyl žádný statek. Majetkové poměry Jánošíků sice nebyly takové bídné, jak to líčily pozdější legendy, ale přece jenom tam na rozhazování nebylo. Kromě toho - do rodiny se narodili ještě tři chlapci, což bylo příliš i na mnohem větší usedlost, než byla ta jánošíkovská.

Takže když Jurajovi v osmnácti letech naskytla možnost, jak se dostat z domu, zřejmě neváhal ani chvilku, i když ho kdovíjaké perspektivy nečekaly. Roku 1706 se stal jedním ze žoldnéřů ve vojsku Františka Rákocziho. Právě tehdy se Uhry, definitivně osvobozené od turecké nadvlády, staly součástí habsburské monarchie. Staletí chaosu na pomezí dvou nábožensky a kulturně odlišných civilizačních okruhů skončila. Myšlenka absolutní monarchie však ve středoevropských podmínkách  narážela na značné kulturní a náboženské rozdíly. Uherské šlechtě, která žila dvě stě let v docela svobodném prostředí (ústřední moc byla jenom formální), se velice líbil model polské stavovské monarchie. Právě stát, v kterém by každý šlechtic měl právo vetovat rozhodnutí sněmu (a tím v podstatě znemožnit) každou promyšlenější politiku, ten byl cílem vůdců stavovských povstání - Štefana Bočkaje, Gabriela Bethlena, Jiřího Rákocziho, Imricha Tekeliho a nakonec i  Františka Rákocziho, jehož verbíři během svého tažení po severním Slovensku natrefili i na Juraje Jánošíka.

Jak a kde Jánošík v rákocziovském vojsku bojoval, nevíme. Roku 1708, když po bitvě u Trenčína začala hvězda slávy vůdce uherské šlechty zapadat, vstoupil do císařské armády. Byl převelený do strážního oddílu bytčanského hradu, kde se seznámil s Tomášem Uhorčíkem. Vojenská disciplína mu tehdy začala lézt krkem, jenomže Habsburkové potřebovali každou mužskou sílu. Pomohl však otec Martin a Juraje vykoupil. (Výkup byl jednou z možností, jak se vyhnout vojenské službě až do dob Marie Terezie, kdy byla zavedená branná povinnost). Cena za výkup byla poměrně vysoká - armáda za takto získané peníze najímala zkušené žoldnéře profesionály, kteří si za svoje služby dali pořádně zaplatit - a kromě toho si chtěl na svoje přijít i velitel, který výkup přijal.

Osudy Juraje Jánošíka i některých jeho druhů ve zbojnické zbrani nás zajímají mimo jiné proto, že jeho (a Uhorčíkova) skupina operovala nejenom na území horných Uher, tedy Slovenska, ale i Polsku, ve Slezsku a také na Moravě. Kromě toho se v ní nevyskytovali jenom Slováci, ale i Poláci a zejména Moravané.

"Králova hola nad širými lesy nad krásnou dolinou horního Hronu, vysoká hora, památná hora. Mocný hřbet její bez lesů, volný; proud větru sotva kdy ztiší se na té slunečné výši. A v slunci a větru, v mhách i za hromných bouří sám na Králově holi stojí kamenný stůl, omšený, starý; opuštěn trčí z trávy a vřesu i kosodřeviny. Kdys, už tomu dávno, míval své hosty a širá kol hole, zvučela pokřiky, hlukem; to když sem přicházel sám panovník uherské země, veselý Matěj král."

Ti z vás, kdož jste v tuto chvíli znejistělí, zda vskutku čtete o seriálu Toulky českou minulostí, nikoli slovenskou, vězte, že jste stále na správných webových stránkách. Vždyť král Matěj, o němž rozvážně vypráví Alois Jirásek ve Starých pověstech - koneckonců českých - to byl přece král Matyáš Korvín, který nebyl jenom králem uherským, ale nechal se - jak dobře víme - v Olomouci zvolit králem českým a dvě desítky let ovládal Moravu a Slezsko. Leč Matyáše na své pouti dějinami navštívit nehodláme. Na konci věku 17. a na začátku 18. století nás čeká postava Juraje Jánošíka. I on měl toho s dějinami českých zemí dost společného.

Podle matriky na faře ve Varíně se syn Juraj narodil Martinu Jánošíkovi a jeho manželce Anně. Už tímto okamžikem se začínají informace rozcházet.  Je sice pravda, že přišel na svět v obci Terchové, ale už vůbec není jisté kdy.  S tatínkem problémy nejsou- zato s maminkou. A to se říká, že otec je vždy jistý.

Varínský římskokatolický farář Michal Smutko měl asi napilno. Nevíme, jak u jiných úkonů, ale do matriky nově narozených psal jeden záznam za druhým.  Ve čtvrtek 22. ledna 1688 pokřtil jistou Alžbětku, den nato Dorotku, dvacátého čtvrtého Janka, a 25. dne měsíce ledna - to byla neděle - udělil důstojný pán Smutko křest jistému Michalovi.  Zdaleka však neskončil, matriku nechal otevřenou na poslední stránce, a už to šlo jeden za druhým. Ani s vypisování data se už nezdržoval - namísto něj to bylo samé: "Eadem die."  Neboli: "Téhož dne."  Téhož dne (25. ledna 1688) poznačila vypsaná farářova ruka záznam o křtu Juraje, to ještě nebyl ten náš, a dvou holčiček, které obě dostaly jméno Dorotka, zřejmě tehdy módní. Za zvlášť rozmáchlým "eadem die" nalézáme zápis, po kterém pátráme: "Eadem die baptisavi infantem natum e Martino Janosik et Anna Czisznik, cui datum est nomen Georgius. Patrini erant Jacobus Merjad et Barbara Kristofik e Terchova". Povězme si to po našem: "Tohoto dne (myslí se 25. ledna 1688) pokřtěno bylo dítě, narozené Martinu Jánošíkovi a Anně Czisznikové, kterémuž dáno jest jméno Georgius. Kmotry jsou Jakub Merjad a Barbara Krištofíková z Terchové."  Většinou se uvádí, že se maminka jmenovala svým dívčím jménem Cesnaková nebo Česneková, ale z rukopisu nic takového nevyčteme. Příjmení obsahuje dvě spřežky - "cz" a "sz," číst je však můžeme jenom jako "Čišniková." Křest proběhl ve varínském kostele, kam Terchová (jako poddanská obec, náležející pánům ze Strečna) v té době patřila. Dítě ale muselo přijít na svět o pár dnů dřív. Vzhledem k tomu, že byla zima a ta bývá v Malé Fatře stejně krutá jako v jiných horách, musel se otec Martin s kmotry Jakubem a Barbarou vydat do Varína (vzdáleného od Terchové 20 kilometrů pěší chůze) nejdřív tak dva týdny po narození děcka.  Z varínské matriky se dovídáme ještě podrobnosti: Jurko nebyl jediným dítětem Jánošíků. Měl o tři roky staršího bratra Jána a po něm se narodili ještě další dva sourozenci (taky kluci) Martin a Adam. Protože se do matriky zapisovali nejenom narození, ale i zemřelí, dozvídáme se, že oba rodiče svého syna Juraje přežili.

Vydali jsme se přímo na místo.  To se nachází na území Slovenské republiky, v kraji i v obvodě žilinském. Žáci a jejich učitelky tady mají svého rodáka už drahnou dobu přímo v učebních osnovách. Podle některých zdrojů však Jánošíkovým rodištěm není dokonce samotná Terchová, ale jedna z jejich kopanic - na grúni pod Pupovem, zvaná u "Jánošů". Na této kopanici jsou Jánošíci ještě i dnes rozšířenou rodinou. "O jeho dětství a dospívání se mnoho informací nezachovalo," uvádí slovenský historik a spisovatel Milan Ferko, "ale mezi domácími se hovořilo o tom, že Jánošík pocházel z poměrně bohaté rodiny a že vyrůstal na hospodářství v poddanské obci Terchové." Fakt je, že se nenarodil do nejklidnější doby. (Která doba je vlastně klidná...) Ta Jánošíkova se vyznačovala mnohem větším neklidem než dejme tomu v zemích Koruny české. Prakticky celé 17. století v Uhrách tady v Horní zemi, v takzvaných Horních Uhrách, to znamená na Slovensku, je stoletím stavovských protihabsburských povstání. Zatímco čeští páni byli po Bílé hoře potrestáni, emigrovali nebo dělali dobrotu, uherští grófové se tak lehce zkrotit nedali. A obyvatelé Uherského království se tu ochotně, tu méně ochotně přidávali na stranu Bočkaje, Bethlena, Rákocziho Prvního, Wesselenyiho, nebo Tökölyho s vírou, že se jim aspoň trochu ulehčí v útlaku, který už začínal nesnesitelný. Naděje poddaných se nesplnily, ale to lidem nebránilo, aby se hromadně nehrnuli pod rudé prapory. (Ty rudé prapory, ty byly prosím kurucké.)

Kuruci...  Divné slovo, že.  Dokonce i ve slovenštině, v níž lze narazit na nejeden výraz s věru temným původem.  Kuruci - tak se nazývali stoupenci povstalce Tökölyho.  Kuruci - neboli křižáci -  tak to je jedno možné vysvětlení tohoto slova. A druhý výklad? Musíme se za ním vydat do turečtiny: khurudš znamená v této řeči prostě povstalec. Každopádně byli kuruci ve spojení s Turky proti Habsburkům pro obyvatele příhraničních moravských krajů, hlavně na Slovácku a Valašsku, znamenali začátkem 18. století  hotovou pohromu. O čemž svědčí i toto svědectví z Uherského Brodu, z roku 1704.: "Roku 1704 vpadli do našeho kraje kuruci, lid divoký a krutý. Lidé z okolních vesnic prchali do města, aby si zachránili alespoň holý život. Jakmile měšťané zpozorovali, že nepřítel se chce zmocnit města, připravili se okamžitě na jeho obranu. Obsadili bašty, hradby a brány. 27. března odpoledne přiblížilo se k městu asi pět set jezdců. Hledali, z které strany by se ho mohli nejsnáze zmocnit. Nejvhodnějším zdál se jim být útok od severu. Měšťané však jejich útoky ve dne i v noci statně odráželi. Když se kurucům nedařilo, stáhli se. Zdálo se, jako by od dobytí města upustili. Před hradbami, kam až oko dohlédlo, nebylo po nich stopy. Zanechali tedy měšťané na hradbách jen stráže, které nebyly dost opatrné. Dlouhým bděním byly unaveny. Nepřítel však bděl. Jedné tmavé noci se začaly k hradbám plížit temné postavy. Nepozorovány dostaly se až ke zdi. Opatrně přistavovaly k hradbám žebříky a již se vzhůru drápaly. Jejich vůdce v parádní zbroji již hradby slezl. Tápal podél černající se zdi, šel opatrně, neboť tu byly hromady kamení a klád, které obhájci města házeli útočícímu nepříteli na hlavy. Hledal místo, kudy by se jeho lidé mohli dostat do města. Šel co noha nohu mine, ale najednou zakopl o nějaký kámen a byl by se svalil, kdyby se nebyl náhodně zachytil za nějaký provaz, ze zdi visící. Sotva se ho zadržel, zazněl nočním tichem hlas znovu nad jeho hlavou. Provaz byl od zvonu, kterým se šturmovalo na poplach v čas nebezpečí. Stráže se probudily, strhl se hluk a křik, zděšení obránci města zahlédli nepřítele na hradbách. Na staré radnici na Dolním rynku právě odbíjela půlnoc, když se rozzuřil boj muže proti muži. Kuruci byli sehnáni z hradeb, mnohý si pádem zlámal vaz. Město bylo zachráněno. Odvážný kuruc byl zajat a souzen útrpným právem. Dlouho ho ukazovali měšťanům, než zanechal svůj mladý život v rukách katových. Na památku této události byl postaven ve výklenku radniční věže pod hodinami Černý Janek, aby před začátkem každé hodiny připomínal Broďanům, jak bylo jejich město zachráněno před kuruckými hordami."

Tklivý příběh, jímavě vyprávějící o pohnutém životě našeho lidu. Leč co má společného s Jurajem Jánošíkem?  Hodně. Konkrétně? Jánošík - byl kuruc. Co mezi nimi hledal? A ještě bych se zeptal - kolik mu bylo, když se stal kurucem? Sedmnáct... možná osmnáct let. A toužil po dobrodružství? To snad ani ne, a když, tak to byl jenom vedlejší efekt. Co bylo hlavní? Zdroj obživy - pro sebe i pro rodinu. Jako syn poddaného - a jako takový se Juraj Jánošík narodil - byl úplně bezprávný - zatímco jako voják se zbraní v ruce získal jakousi moc.  A taky žold. A podíl na kořisti, která měla často tu největší hodnotu. Kam vojsko přišlo, tam rabovalo, ať to byli kuruci nebo labanci. (Kuruci byli povstalci proti Habsburkům, zatímco labanci byli císařští.) "Na zástavách vévody Františka Rákocziho - v pořadí Druhého - bylo vznešené heslo Pro patria et libertate, ale ta vlast a svoboda se vztahovala pochopitelně jen na pány, kteří pohrdali pluky bočkorošů (to byli zchudlí zemani), a brali je jenom jako nutné zlo. Kurucká pospolitost si dávala na zástavy svoje vlastní hesla, žádající Panem, salem, libertatem. Panem, chléb, znamenal alespoň jakési-takés živobytí a snesitelnější budoucnost než mělo tažné zvíře. Salem, sůl, nebyla jenom součástí jídla, ale i lékem a mnohem spolehlivější měnou než byly rákocziovské měděné peníze libertáše, které prý ani žebráci nechtěli. A nakonec libertatem, svoboda, čímž se nemyslelo nějaké úplné osvobození poddaných, ale aspoň nejnutnější záruky ochrany před panskou svévolí, aby (například) nebylo možné poddaného bezdůvodně zavřít a vzápětí mu sebrat pozemky s argumentem, že je nemůže obdělávat, a také aby mohl poddaný jako dřív brát si z lesa suché nebo ztrouchnivělé dřevo, a ještě třeba aby za to, když před pánem nesmekl, nedostal hned pětadvacet holí.

Jánošík musel projít dlouhý kus cesty. Nejprve zažil v roce 1707 takzvaný ónodský sněm (podle města v Maďarsku), na kterém byli Habsburkové zbaveni uherského trůnu. Jánošík se ho zřejmě zúčastnil jako ozbrojený doprovod. Bylo tam dost rušno, ale nic to nebylo proti tomu, co Jánošíka čekalo pod Trenčínem. V bitvě pod Trenčínem v srpnu následujícího roku utrpěli kuruci svou největší porážku. Padlo v ní na dva a půl tisíce povstalců a 25 důstojníků. Asi 400 kuruců císařská armáda zajala. Mezi zajatci byl i kuruc Juraj Jánošík, který do povstaleckých oddílů vstoupil teprve před devíti měsíci.  Podařilo se mu pravděpodobně uniknout, a stejně jako stovky dalších se musel i on schovávat před labanci, tedy císařskými, protože Žilinu i Terchovou obsadila habsburská vojska.

"Svému feudálnímu pánovi však neutekl. Bývalý císařský generál, slezský Němec, hrabě Johann Jakob Löwenberg válka neválka stavěl v Tepličce nový zámek i s kapličkou." Tady se zámku říkalo a říká kaštiel. "Modernizoval hospodářství, zakládal statky. Pivovary, skleníky, mlýny; dokonce se stal fundátorem piaristického kláštera v Ružomberku." Dodnes je na fasádě budovy jeho erb. "Löwenbergové se stali majiteli tohoto panství za okolností, podobných situaci v českých zemích pro třicetileté válce. Johann Jakob Löwenberg i jeho bratr Friedrich byli generálové v císařské armádě a k panství se dostali docela levně za své zásluhy v bojích proti kurucům." Na budování svého panství měl Löwenberg poddané. Pracovní morálku zajistil dereš (to byla kláda, v níž měl potrestaný sevřeny ruce i nohy, přičemž dostával většinou výprask holí). Na repertoáru byly ještě i jiné tresty. Jánošík si jako bývalý kuruc užil svoje. Byl okamžitě zapřažen do roboty, a později, když Löwenberg dostal za úkol odvést povinný kontingent nováčků do císařského vojska, byl do bílé labanské uniformy oblečen i Jánošík.  A pak už vedla jenom jedna cesta: se záložním oddílem se dostal na zámek v Bytči, kde ho čekala ponižující služba: byl strážcem vězněných kuruců, svých bývalých kamarádů.

Hore háj, dolu háj,

hore hájom chodník,

môj otec bol dobrý,

ja musím byť zbojník.

 

Ja musím byť zbojník,

bo krivda veliká,

neprávosť u pánov,

pravda u zbojníka.

 

SLOVENSKO-ČESKO-POLSKÝ ZBOJNÍK JURAJ JÁNOŠÍK

 

Pět set a padesát Toulek českou minulostí jsme až do dneška odvysílali v premiéře, takže se potkáme po 551., ovšem - také podruhé. Abych vysvětlil: podruhé se setkáváme se zbojníkem Jurajem Jánošíkem, který - ač svým původem Slovák, z obce Terchové rodem, se stal osobností mezinárodního významu. Jeho působiště, jeho společníci a jeho legenda nejsou domovem pouze na Slovensku, ale i na Moravě, ve Slezsku a v Polsku. A právě jeho osudy, pohybující se na tenké hraně mezi barvitou legendou a holou skutečností, zkoumáme.

"Zkusil Jánošík od pánů protivenství a krvavého násilí, on i jeho otec, jenž nevěděl, co je dobře se mít, a jenž jenom to přání měl, aby syn měl lepší živobytí nežli on. Proto ho dal, synka bystrého a vtipného, do škol. Učil se - v Kežmarku prý - latině a všemu, aby se jednou stal duchovním. Z toho se však pohoršil magnát, jeho vrchnost: popudil se proto, že starý sedlák chtěl míti synka pánem, že ho chtěl vytrhnouti z poddanství. I stíhal gazdu, jak mohl. A vrchnost mohla tenkrát všechno, i nepravosti."

Jánošík nebyl z té nejchudší rodiny (jak jsme si řekli užminule), a s latinským studiem to taky bylo jinak. Ale aby se na nás mistr Jirásek nehoršil, necháme ho dopovědět:  "Když Jurovi vzkázal posel z rodné dědiny, že matka upadla do těžké nemoci, že asi zemře, aby si pospíšil, aby se s ní rozloučil, vydal se hned na cestu. Jen vkročil do jizby, vcházel za ním osmahlý panský hajduk a přísně poroučel, aby zítra ráno přišli na panské sena sušit, starý i mladý, gazda i student. Jánošík, z té duše zarmoucen, sotva si drába povšiml, tím méně dbal, co vyřizuje. Starý dobře rozuměl, ale protentokrát si říkal, že snad se páni ustrnou. Neustrnuli. V poledne se přihnal hajduk zas, ne sám, ale s několika chlapy. Ti muže i syna spoutali a pryč odvlekli, do zámku. Tam stály již dereše a svazky vláčných lískovek na nich. A také pán již čekal. Jak je spatřil, rozlítil se, lál, dal je na lavice a poručil: u a teď bijte, bijte, a počítejte! Každému sto ran, a mastných! A ty, studente, uvidíš - to bude latina! To tě na pána vyučí! Hajduci bili nemilosrdně, nekřesťansky, až starý gazda omdlel; než napočítali plných sto, skonal v bolestech. Syn ty rány vydržel. Ale že po nich nemohl ani vstáti, ani na nohou se udržeti, naložili ho na hnojný vůz, mrtvolu s ním, a zavezli je domů, do rodné dědiny. Matka byla ještě naživu, ale po tom, jak se shledala s mužem a se synem, zkrušil ji žal a zemřela."

Alois Jirásek nám naservíroval informaci, jaksepatří emocionálně podbarvenou, která vypadá na první poslech důvěryhodně. Nemáme na mysli ani tak zjevně vyfabulovaný tragický příběh jeho otce a matky (skoro v každé pověsti o zbojnících se objevuje, kterak totiž milující synek pomstil svého zmučeného tatíka, i o našem Ondrášovi z Janovic cosi podobného koluje), my si povšimli něčeho jiného - údaje o Jánošíkově školním vzdělání. Juraj Jánošík by nebyl první a určitě ani poslední, kdo v tom vzdáleném 18. století mohl vystudovat. Jedna legenda tvrdí, že navštěvoval školu v Kežmarku, druhá zase, že studoval na kněze v Trnavě (dokonce tam měl být hostem ve studentské krčmě U městské brány). Jestli se v Trnavě vůbec někdy objevil, tak jedině s oddílem kuruců, když se tam setkala císařská delegace s představiteli povstalců. Žádná studia však neabsolvoval. Neexistuje o tom jediný záznam. Vypadá to, že jedinou jeho školou byla armáda - nejprve ta povstalecká, potom císařská, a nakonec - zbojnická družina.

Aktivita povstaleckých oddílů na Slovensku i v moravském, slezském a polském příhraničí porážkou kuruců u Trenčína neskončila. Příliš se toho proti nim však dělat nedalo. Císařští neměli k dispozici větší vojsko, proto se soustředili jenom na hlídání hradů. Stoliční páni se na poradě v dubnu roku 1710 v Trenčíně shodli na tom, že i kdyby císařské vojsko přišlo, není možné z lesů, jeskyň a hor vyhnat všechny povstalce. Ti totiž mají početné podporovatele a společníky. Mnozí jim pomáhají zvenčí. Shromáždění pánové požadovali vojsko v počtu aspoň tisíce mužů, současně však konstatovali, že nemůže být z poddaných, protože ti by se přidali na stranu povstalců. Usnesli se, že je třeba bedlivě hlídat hraniční přechody. Pomahačům povstalců byly adresovány výhrůžky: podle nařízení pro mlynáře a převozníky, počínaje od Starého hradu po proudu Váhu, kdo z nich by převezl kuruckého povstalce před řeku, bez milosti bude oběšen společně s rychtářem, přičemž vesnice, ze které pocházejí, bude vypálena. Když někdo ve vsi pomůže povstalci, stihne ho trest smrti a jeho majetek mu bude zkonfiskován. V terminologii stoličního usnesení jsou povstalci opakovaně uváděni jako zbojníci a lotři.

Navzdory všem sankcím a hrozbám povstalecké akce neutichly. Povstalci obsadili městečko Belušu i s sousedními obcemi, přepadli zámek v Horovcích. Povstalečtí kapitáni Adam Jaworka (původem Polák) a Martin Máselník (ten byl zase z Moravy) pokračovali nadále ve vybírání daní pro povstalecké vojsko. Kromě toho se jim dařilo získávat pro myšlenky povstání další příznivce. O tom svědčí i tento raport, sepsaný na zámku v Ilavě: Jistý Máselník zorganizoval v horách zlodějskou bandu, k níž se připojuje stále více sedláků, kteří se velmi dovolují. Tak kupříkladu správci panstva prostě vzkážou, pokud něco chce, ať se dostaví do vsi. A z považskobystrického hradu píše jeho majitelka hraběnka Perényiová: Kvůli potulným bandám se ani neopovažujeme vyjet z hradu. Císařské velitelství umístilo stálé vojenské posádky na hradech Trenčíně, Čachticích a Beckově, ani povstalci však nelenili, podobným způsobem obsadili strážnými oddíly hrady Vršatec (vršatěc), Lednici, Bystrici, Bytču, Budatín, Starý hrad  a Lietavu. Když se pak na Bytči vyměnili majitelé a namísto rudé kurucké zástavy se nádvoří zámku zaplnilo bílými kabáty císařských vojáků, došlo zde k setkání přímo osudovému. Jako člen císařské posádky tu sloužil Juraj Jánošík, jako zajatec se dostal do zdejšího vězení člen družiny Martina Máselníka, jistý Tomáš Uhorčík, který se předtím zúčastnil více bojových akcí na Slovensku i na Moravě.  Pvodně byl Máselník vynikající Rákocziho voják. V povstaleckém pluku Alexandra Lužinského dosáhl hodnosti kapitána.  Tento pluk byl složen ze Slováků od Trenčína a z českých a moravských exulantů, usídlených na jihomoravských panstvích.  Kapitán Máselník vedl nejednou na Moravu výpravy povstaleckého vojska na tamější statky Illyéshazyů, především na vsetínské a brumovské panství. Cílem vojenských operací na Moravě bylo oslabit co nejvíce vojenský potenciál císařské armády. Výboje na Moravě ovšem nebyly z velké části nic jiného než obyčejné loupežné výpravy, které neměly s povstaleckými ideály nic společného.

Jánošík se seznámil s Uhorčíkem na bytčanském hradě, který teď sloužil jako vězení. Uhorčík pocházel z Predmieru, to byla osada Turzovky. Je znám i pod jmény Uherek, Uhrík a Uherec. V soudním protokolu je uváděn jako Uhorčík, Jánošík ho ve svých výpovědích jmenuje Uherčík a Uhrík. Mezi věznitelem a vězněm se vyvinuly takový přátelský vztah, že Jánošík na podzim 1710 pomohl Uhorčíkovi při útěku ze zámeckého vězení, píše ve své práci o neznámém Jánošíkovi slovenský historik dr. Jozef Kočiš. Bývá sice uváděno, že ho přímo pustil, ale ani v jednom z písemných protokolů se nemluví o tom, že to konkrétně udělal Jánošík, vždy je použita pouze fráze o prokázaném rozličném dobrodiní. Uhorčík neutekl daleko - ukryl se poblíž Bytče u Velkého Rovného - na samotě u Pavlíků. Tam zůstal celou zimu.V průběhu roku 1710 se disciplína bytčanské císařské posádky značně uvolnila.  Množily se dezerce vojáků, což mělo několik příčin: V létě toho roku byla velmi slabá úroda a posádka měla čím dál tím méně potravin. Navíc se v okolí začal šířit mor (byanská římskokatolická úmrtní matrika pro rok 1710 zaznamenává 29 případů úmrtí na mor v měsících září až prosinec). Protože na zimu se nepřipravovaly žádné vojenské akce a navíc byla v plném proudu mírová jednání, rozhodl se císařský generál Ebergényi na žádost Martina Jánošíka, poddaného z Terchovej, uvolnit jeho syna Juraja z vojenské služby. Jánošík posádku opustil necelý měsíc po Uhorčíkově útěku, av listopadu 1710 se vrátil i s rodiči do Terchové.  V zimních měsících několikrát tajně vyhledal Uhorčíka na odlehlé samotě u Pavlíků a poskytnul mu další pomoc. Uhorčík si byl vědom toho, že jako uprchlý vězeň musí zachovat mimořádnou opatrnost, proto se v létě do žádných větších podniků nepouštěl, alespoň ne na severozápadním Slovensku. Zaměřil se spíš na Moravu, kde v září přepadl několik bohatých vsetínských obchodníků přímo ve městě. Tato akce byla poslední, kterou Uhorčík vedl jako zbojnický kapitán. Zúčastnil se jí i Jánošík.

Proč se vzdal Uhorčík svých zbojnických aktivit? Přestaly snad vynášet? To ani ne, ale na Kysucích začalo být trochu nebezpečně. Souviselo to s osobou Krištofa Ugronoviče, někdejšího správce bytčanského zámku, později stoličního notáře. Stál v čele početného oddílu husarů a drábů a zaměřil se na akce proti povstalcům a zbojníkům. Kdyby byl Uhorčík zůstal tam, kde se předtím nejvíc zdržoval, musel by počítat s tím, že ho Ugronovič dřív nebo později pozná a odhalí. To byla jediná příčina jeho rekvalifikace? Ne, ještě jedna věc mu vadila. Co to bylo? Už dřív, ještě než ho uvěznili, se mu nezdálo, jak si počínají někteří členové družiny, hlavně Hrtús, Bagaj, Hvizdal a Turiak Huncaga. Co provedli? Neposlouchali svého kapitána, podnikali akce na vlastní pěst. Došlo i k vážné roztržce, při které málem tekla krev. Aby se mu někteří bývalé druhové nemstili, rozhodl se Uhorčík odejít co možná nejdále a žít nadále inkognito. A skončit se zbojničením... Rozloučil se se svým jménem a příjmením Tomáš Uhorčík a začal si říkat Martin Mravec. Zařídil si klidnější život. Usadil se ve vzdáleném Klenovci (ten se nachází na středním Slovensku, v tamním Rudohoří), získal tam práci jako obecní hajdúch (v češtině znamená "hejduk" sluhu anebo drába), potom tam sloužil jako pastýř, a dokonce se oženil - za ženu si vzal dceru jablunkovského bači Stoligy. "Od chvíle, kdy se Tomáš Uhorčík usadil pod jménem Martin Mravec v Klenovci, nezúčastnil se prakticky žádné zbojnické akce - kromě jednoho případu. Byl to přepad a "ozbíjení" barona Révaye." "Ozbíjení" - ze slovenštiny převzatý eufemismus, nahrazující v našem slovníku docela obyčejnou loupež, krádež, lapkovství.  "Baronu Révayovi vzali zbojníci vzácné tepané pušky. Na Moravu si Uhorčík odskočil jenom pro peníze, které měl ukryté v jednom mladém buku vedle starého smrku." Uhorčík si získal  v Klenovci pověst dobrého člověka - pomohla mu k tomu jeho přátelská povaha.

Už samotné začátky Jánošíkova zbojnictví jsou opleteny nejednou legendou. Skutečnost byla mnohem prozaičtější.  Kupříkladu zbojničit se dalo jenom od jara do podzimu. V zimě se nepřepadalo? Nebyl jaksi nikdo, kdo by přepadal. Družina se rozešla. Domů ne. Každý dbal na to, aby byl od svého rodiště nebo bydliště co nejdál. Bylo jasné, že v prvé řadě je budou hledat tam. "Uhorčík se rozhodl, že nadále už riskovat nebude a pověsil zbojnické řemeslo na hřebík. Potřeboval však silného nástupce, kterým se - po složení zbojnické přísahy v úterý 29. září 1711 před celou družinou - stal Jánošík, tehdy třiadvacetiletý. Součástí této prověrky byla i zkouška zdatnosti, v tomto případě asi zvlášť přísná - vždyť se jednalo o místo náčelníka družiny." Musel - podle dobových záznamů - přijímaný prokázat svou schopnost v zacházení s mečem, ve střelbě z pistole a zápasení.  Schopnost rychle a obratně se pohybovat se musel prokázat skokem přes předem připravenou, nadměrně vysokou vatru.  Také s mečem bylo třeba zacházet a samozřejmě i s lehkou sekyrkou, valaškou. Začátkem 18. století, ve složitém světě pozdního feudalismu, však tělesná schopnost neznamenala všechno -  důležité byly i vědomosti a kontakty, a právě ty Jánošíkovi předal Uhorčík.  Pozice této dvojice byla posílena službou v armádě, kde Jánošík získal základní vědomosti o taktice a strategii.

Uhorčíkovým odchodem se družina téměř rozpadla. Jak to? Přece měla zase svého kapitána?... Tak za prvé: pomalu nastupovalo zimní období, což byla doba, kdy se "horní chlapci" rozešli na různá místa, kde přezimovali. A za druhé? Jánošík, který na Uhorčíkovo přání jako jeho nejlepší přítel převzal vedení družiny, podnikal akce většinou jen s několika členy skupiny. Což nebylo nejlepší rozhodnutí. Takové počínání v sobě neslo určité nebezpečí - v době, kdy v družině nepanovala jednota a soulad. Což si Jánošík uvědomoval. Oč méně si rozuměl s členy své družiny, o to víc vyhledával Tomáše Uhorčíka (teď už hostinského Martina Mravce) v jeho podniku v Klenovci. Zřejmě je k sobě poutalo nejenom pár společných zbojnických akcí, ale i skutečné přátelství. Byli si dost blízcí povahově i myšlením.  Kdykoli Jánošík mohl, zašel do Klenovce. Zdržoval se buď přímo v domě Uhorčíka, nebo v nedaleké Kokavě.  Tam vstoupil do služby u gazdy Kovalčíka jako pacholek. Většinu zimy však trávil u Uhorčíka.  Chodil za ním většinou sám. Šlo mu o to, aby Uhorčíkův dům zůstal utajen před ostatními členy družiny. Během pobytu v Klenovci se Uhorčík dostal do styku s více hodnostáři malohontské stolice.  Seznámil se dokonce s podžupanem (v českých poměrech to byl zástupce hejtmana, jinak se užíval z maďarštiny přivandrovalý termín vicišpán). Jmenoval se Pavel Lányi. Tento původně báňský podnikatel byl v čase povstání oddaným přívržencem Rákocziho, působil dokonce jeden čas jako inspektor v manufaktuře povstalců na výrobu šavlí v Dobšiné a v Jelšavě. Když bylo povstání poraženo, zachoval si svoji pozici i majetek, i když jeho bratra nechali císařští popravit. I on sehraje v Jánošíkově příběhu svou drobnou roli, leč ještě na ni čas nedozrál. A my nebudeme přeskakovat léta směrem kupředu, naopak, otočíme se čelem vzad a poputujeme časem kousek nazpátek, a dořekneme tu část legendy, kterak se z mladého chlapce z Terchové stal největší zbojník historie slovenské a naší.

"Jánošík, jak se jen trochu sebral a zotavil poté, co vydržel sto ran na dereši, zmizel z Terchové. Do města, do škol se nevrátil. Do hor se vykradl. Tam se skrýval u pastýřů v osamělých salaších a tu se mu také dostalo podivné pomoci.  Jednou šel ze salaše k osamělé studánce, aby nabral do čerpáku vody. Věrný jeho pes, jediné dědictví z rodného domu, šel s ním. Studánka prýštila pod skalou, kolem pak rostlo husté trní a hloží. A na to se Jánošíkův pes obořil, zatímco pán kleče u studánky vody nabíral. Ale jak pes tak zuřivě se rozštěkal a do houštiny dorážel, Jánošík se ohlédl; a vtom se mu zdálo, že v houštině někdo zakvílel. Vyskočiv okřikl a odehnal psa, sám pak vnikl do křoví. Tam, v spoustě planých růží, zhlédl pannu v bílém. Byla sličná, milého pohledu. A již stála, celá bílá, před Jánošíkem, pěkně mu děkujíc za to, že psa odehnal. Pak se šohaje zeptala, co by si od ní přál, že by se mu ráda odsloužila. Jánošík se dlouho nerozmýšlel. ´Sílu!´ Potřeboval jí, neboť se chystal, že bude trestat ukrutné pány na všecko příkoří na lidu páchané. I dala mu víla opasek s kouzelnou žilkou a valašku, kterou nabyl síly za sto mužů. Tu když v rukou třímal, nikdo ho nepřemohl."

Takto vyzbrojen - divil by se někdo, že do toho šel?

 

 BOHU DUŠI A NÁM PENÍZE ANEB JAK SE BOHATÝM BRALO (A CHUDÝM TAKY)

 

"Zbojnická sezóna se tradičně začínala v dubnu na svatého Jiřího nebo na Vojtěcha a skončila přibližně v říjnu na svatého Michala. Nejen proto, že pak už se neobjevovalo tolik cestujících, ale proto, že zbojníky podporovali pastýři. Je dokázáno, že na salaších dokonce příchod zbojníků čekali. Zbojníci jim lacino prodávali předměty, které získali zbojem. Pastýři připravili hostinu, upekli berany. Ovce byli majetkem vesnice a nebylo možné je zabíjet. V tomto případě měli bačové dobrou výmluvu: přišli zbojníci."

Nahlédli jsme do knížky polského historka dr. Stanisława Dzieciołowského Juraj Jánošík, kapitán zbojnický. Sezóna se zahajovala zapálením velké vatry na některé významné hoře - na Rozsutci, na Stratenci, na Králově holi. Činnost zbojníků se utěšeně rozrůstala. Členové družiny se - kromě pravidelného pašování - soustřeďovali na přepady předem vyhlídnutých kupců, řemeslníků a kupců na jarmarcích. Na velkoobchodníky a vyšší šlechtu si netroufali - větší oddíl pravidelného vojska pro ně byl nepřekonatelnou překážkou. Neplatilo tudíž úplně ono známé "Bohatým bral a chudým dával." Tedy platilo - i neplatilo. To heslo bylo pravdivé v tom smyslu, že zbojníci brali především peníze, potom zbraně a cennější předměty - těm, kteří je měli. Odnesli si tolik, kolik se jim vešlo do kapes. Museli se totiž pokaždé rychle z místa loupeže vzdálit. Navíc nesli vlastní zbraně a jiné těžké předměty. Kořist na vozech kupců - uzené maso, slanina, klobásy, pytle s moukou, obilí, sukno, plátno, řemeslné výrobky - to všechno si vzali obyvatelé nejbližší obce. Zbojníci je přímo vybízeli: berte, to je jen pro vás. Většina obyvatel byla velmi chudá - když si mohli vzít třeba i jen plátek slaniny, zbojníkům blahořečili.

To heslo nebylo pravdivé v tom, že zbojníci okrádali především ty neopatrné a bezbranné, přičemž výsledek se ne vždy rovnal vynaložené námaze. K oblíbenému typu akcí patřily přepady a následné rabování osamělých usedlostí a hospodářství - tady nejvíce utrpěli nepříliš majetní zemani a o nic majetnější sedláci, kteří neměli peníze, aby si najali početnější obránce.

Aby zbojníci předešli zbytečným násilnostem při přepadávání nemajetných, organizovali na území, kde nejčastěji působili, zpravodajskou síť příležitostných agentů - ti jim obstarávali tipy. Po akci pak značnou část lupu odnesli na své základny k přechovávačům, kteří zboží roztřídili a opatrně po částech rozprodávali. Mezi stabilní Jánošíkovy základny patřila Terchová, kde byl přechovávačem Jurajův mladší bratr Jan, a potom Klenovec, kde se pod jménem spořádaného občana Martina Mravce skrýval Tomáš Uhorčík.

Družina postupně rozšiřovala pole působnosti: kromě Liptova zbojníci organizovali svoje akce na Oravě, u Trenčína, ale i v Gemeru. Mimo slovenské území se Jánošík často objevoval v oblasti Podhalí (to je dnešní polské středisko Zakopané) a stejně tak i ve Slezsku a na Moravě. Během jedné akce v Gemeru byli Uhorčík a Jánošík zadrženi.  Stalo se to (možná i omylem) 26. října 1712. Internovali tehdy na hrachovském zámku. Horlivost stoličných drábů podněcovala i výška odměny - za lapeného živého zbojníka se tehdy vyplácela odměna ve výšce 50 zlatých, za mrtvého polovina. Oba vězni strávili v hrachovském zámku pouze několik dní - jejich kamarádi stačili mezitím oloupit v Kremnických horách několik cestujících z Bystrice, např. vdovu Tekušovou, dále Vanoviče, Senkoldzera a další vdovu Párvyovou. Té vzali šest nití krásných perel, dva stříbrné řetízky, tři nové sukně (dvě kromrážové a jednu talindirovou), tři rify sukna, jeden aksamitový ženský klobouk a půl konce cvilichu." To později při výslechu dobrovolně Juraj Jánošík přiznal. Musel mít vynikající paměť. Když se podžupan Lányi dozvěděl o jejich uvěznění, přišel jim na pomoc a na jeho přímluvu byli oba propuštěni. Aby se oba podžupanovi a jeho podřízenému odměnili (nikdo z nás není dozajista přesvědčen, že korupce je moderní vynález, že...), "Darovali jim z vděčnosti pět liščích kožešin: dvě větší podžupanovi, tři menší sloužícímu." Všechno. Ach ne, ještě malá pozornost. "Kromě toho jim dali i sedm sýrů - oštiepků." Tak. Dobré účty dělají dobré přátele.

S podžupanem Lányim se Uhorčík poznal ještě před epizodou na hrachovském zámku. Tehdy mu daroval krásně zdobenou, starožitnou pušku, jednu z těch, kterou s Jánošíkem ukořistili baronu Révayovi. Podžupan Lányi choval k Uhorčíkovi sympatie, které pramenily z jejich společné povstalecké minulosti. Je nepochybné, že poznal osobně i Jánošíka, protože se o něm nejednou veřejně vyjádřil, že je to dobrý a vážený člověk." Jánošík měl vůbec dobrou pověst. (Nikoli mezi lidmi, které "ozbíjal," to dá rozum - ti si na něj vytvořili úplně jiný názor; jde spíše o lidi, kterým štědře a velkoryse poskytoval - daroval nebo půjčil - menší sumy peněz nebo oděvní součástky.) Záznamy jsou přesné (díky Jánošíkově paměti): v Klenovci kupříkladu nechal Ondrišovi 8 zlatých, Gregoru Vargovi půjčil 10 zlatých a jeho bratru Martinovi dal 8 zlatých.  U ovčáka Dubríka měl pohledávku 7 zlatých, Martinu Mackovému v Kokavě poskytl 6 mariášů. (Mariáš se říkalo dvoutolaru.)

Od doby, kdy skončilo Rákocziho povstání, už uplynul nějaký čas a situace v Uhrách se začala konsolidovat. Obyvatelé slovenských dědin si uvědomovali, že to byli Habsburci, kteří zabránili vpádu Turků do Uher a ještě dál do Evropy. Titíž Habsburci dokázali porazit i Rákocziho a v zemi nastal relativní klid. Ten klid narušovala Jánošíkova družina. On ani jeho druhové nebyli v osadách vítáni jako osvoboditelé. Obyvatelé tuto svobodu nechtěli, chtěli orat, sít, obchodovat. Není divu, že "horní chlapce" považovali mnozí v lepším případě za nepříjemné hosty, v horším případě za škodnou. Zbojníci nemohli dopadnout jinak než tak, jak dopadli.

Jánošík byl zbojníkem půl druhého roku. Prakticky jednu sezónu. Podzim roku 1711, celé léto roku 1712.  Chytili ho před začátkem zbojnické sezóny a soudili v březnu 1713. Nebyl to ale "klasický" zbojník. Tedy neklasický byl v tom, že nikdy nikoho nezabil. Napadal kupce, bohaté cestující, ale dovedl je tak překvapit, že přepadení ani nepomysleli na obranu a on tím pádem nemusel zabíjet. Jedna lidská oběť na vrub jeho družiny padá - farář Juraj Vrtík, domanižský plebán. Bránil se (údajně) a jeden z Jánošíkovy družiny na něj vystřelil a poranil ho. Farář zemřel až za měsíc na své faře, to znamená, že zbojníci mu nejenže dovolili, aby v pokoji odešel, ale zřejmě mu poskytli pomoc, na faru ho patrně dopravili. Výstřel byl nejspíš náhodný, a určitě nestřílel Jánošík.  Nikdy víc se nic podobného nestalo.  Taky kostely nikdy nevykrádal. Což nelze tvrdit kupříkladu o polském zbojníkovi Jakubu Surowcovi, ani o zbojnících na Ukrajině a v Rusku.

"Jánošík chodíval často v přestrojení. Tu jako žebrák se od dědiny k dědině potloukal, tam jako mnich přišel do města; nejednou také na koni, v panském obleku přijel do zámku, dal se uctít, pak sebral, co chtěl, často i zpupného pána potrestal, a odjel zase s chlapci přestrojenými za sluhy a hajduky. Byl hned tu, hned tam. Třeba se v Liptově ohlásil ´třírohým listem,´ a již druhého dne vzešel, kde ho nezaseli, nečekali, třeba na druhém kraji Slovenska. Když na některém místě měli na něj nalíčeno, uklouzl jim jako úhoř nebo seděl nedaleko ve vsi v krčmě a tu se s šuhaji veselil. Popil tu, pozpíval s nimi, pak náhle zmizel. Tu teprve se páni dověděli, kde byl, co dělal, jak ho měli skoro již v hrsti."

Dá se říct, že většina tohoto příběhu, zpracovaném Aloisem Jiráskem, patří do žánru pověstí. Pravdivé jádro aby bylo zkoumáno pod mikroskopem. I případ jeho zatčení, toho druhého, definitivního, směšuje realitu a legendu v poměru... no, možná tak jedna ku třem. "Až zrada ho přemohla. Jeho gajdošík ho udal pánům, kde se skrývá a jak by ho mohli lapiti. V tom byl tomu zrádci jakýsi gazda nápomocen za jidášský groš. Ten gazda se s Jánošíkem dobře znal. I pozval horního chlapce jednou v zimě do svého statku. Jánošík gazdovi důvěřoval, netušil zrady. Když k němu dorazil, vzal mu gazda lstivě mocnou valašku. A ve stavení číhali již hajduci a vojáci. Jak Jánošík vkročil do jizby, sklouzl a upadl. Podsypali mu pod nohy hrachu. Jen sklesl a již se na něj sesypali, povalili ho a spoutali. Ale jen spoutali, již se vymrštil, pouta roztrhl, bil jimi pak kolem sebe do vojáků a hajduků a smál se jim. Již jim bylo zle a již se ke dveřím tlačili. Vtom baba vrásčitá vzkřikla pronikavě z přípecky: ´Rubejte mu v opasek!´ A hned jeden voják ťal, a šťastně tak, že naráz přeťal mocnou žilku v opasku vílou darovaném. Jak žilka pukla, ochabla síla a Jánošík se již přesile bez valašky neubránil. Tak se to stalo."

Stalo... Nebo nestalo? S tou zradou to bude nejspíš pravda - drtivá většina zbojníků byla dopadena na základě zrady a udání.  Panduři je vůbec nepronásledovali po horách a lesích, to by bylo hledání jehly v kopce sena a sami by se  přitom mohli stát obětí zbojníků.  Těch pandurů, kteří se na Jánošíka vypravili, bylo sedmnáct a zbojnická družina měla deset až třicet mužů, základní počet byl však deset - dvanáct (zbojníci si na jednotlivé akce vybírali lidi). Panduři chytali zbojníky vždycky ve vesnicích. Snažili se zjistit, jestli je zbojník doma, se svým děvčetem, s přítelem, v hospodě, a tam se je snažili přepadnout, nejčastěji v noci. Měli v dědinách svoje informátory.

"Jánošík byl pro tehdejší režim nebezpečný - od června 1712 museli v liptovské a oravské župě kvůli němu zvýšit počet pandurů, nasazených proti zbojníkům. Jejich velitelem byl Slovák Juraj Slávik. Ví se, že měl dostat plat ve výši pěti zlatek měsíčně, a ostatní tři zlatky. Jako odměna za chycení zbojníka bylo 50 zlatých." Jánošíka nechytili v krčmě v Dubové, jak se traduje v jedné z pověstí, ale s velkou pravděpodobností v domě Martina Mravce v Klenovci.  Jeho pravé jméno znělo Tomáš Uhorčík a byl Jánošíkovým kamarádem a předchůdcem ve funkci zbojnického kapitána. Oba byli při zásahu zatčeni a dopraveni na zámek Vranovo a poté do Liptovského Mikuláše. Jako první byl zahájen soud s Jánošíkem - 16. dubna 1713 za předsednictví podžupana Ladislava Okoličányiho. "Ještě předtím se uskutečnil takzvaný dobrovolný výslech obžalovaného, který vedli zástupci dvou soudních stolic - liptovské a trenčínské. Ze sedmnácti otázek Jánošík odpověděl na osm, k devíti podal vysvětlení nejasné či neúplné, případně vyhýbavé. Přiznal svoje předchozí věznění v hrachovském zámku, i způsob, jakým se odtud dostal. Jmenoval některé osoby, které mu pomáhaly. O případu u Fačkova uvedl, že na domanižského kněze Vrtíka vystřelil Turiak, zvaný též Huncaga, a pomáhal mu Plavčík z Dunajova. Za svoje tovaryše Jánošík označil Satoru ze Soli v Polsku, Pavla Gašpara alias Mlynarčíka, Barteka z Predmiera, Ondráše z Dlhé nad Kysucou. O všech věděl, že byli v Těšíně popraveni. Podle něj to byli ti, ke kterým se připojil v roce 1711 kolem svatého Michala. Z uvedeného vyplývá, že uvedl pouze ty svoje druhy, kteří už nežili." Kromě toho Jánošík jmenoval i členy Uhorčíkovy družiny z doby, kdy se k ní přidal. Ze seznamu vyplývá, že zbojničili nejenom Slováci, ale i Moravané a Poláci. "Jánošíka konfrontovali s žilinským měšťanem Jánem Šipošem, obchodníkem se suknem. Obžalovaný přiznal, že dvakrát Šipoše obrali o sukno. Část lupu prodali Martinkovi, krejčímu v Jablunkově. Peníze - 70 zlatých - půjčil Jánošík Stoligovi, bydlícímu v horách za Beskydami. Uhorčík si bral za ženu jeho dceru. Na otázku bohatého obchodníka-zlatníka, Jána Skalky z Žiliny poznamenal, že prsteny, které mu sebral (7 kusů), rozdal děvčatům a ženám v Terchové. Stříbrné nádobí z této kořisti ukryl v jedné jedli v horách poblíž Handlové. O této skrýši však věděl Turiak-Huncaga a zřejmě toho využil při útěku z Klenovce do Polska, po uvěznění Jánošíka a Uhorčíka v hrachovské tvrzi. Zbylé zlaté věci si přisvojil Plavčík z Dunajova. Koňské sedlo pana Skalky prý nechal Jánošík v mlynářově stodole, dolomán a všechny věci z kapes prý přivázali na koně a tam i všechno zůstalo. O peníze se měli rozdělit všichni. Oloupení bohatého klenotníka Jana Skalky bylo možno chápat i jako akt pomsty, protože šlo o bratra Martina Skalky, který se jako člen žilinského magistrátu účastnil hrdelních procesů proti mnoha zbojníkům."

K bodům Jánošíkovy obžaloby patřila i akce, při níž bylo z žilinského popraviště na Osinkách sejmuto tělo příznivce zbojníků, Mikuláše Šusteka, z kola, do nějž ho kat (ještě živého, ale s rozdrcenými končetinami) napnul, aby tam dokonal. Jánošík s několika druhy ho v noci sundal, aby mu aspoň takovým způsobem zmírnil bolesti v posledních hodinách života a nakonec ho důstojně pochovali. Žalobce Ladislav Okoličányi byl nemilosrdný: "Obžalovaný, jistým ďábelským duchem povzbuzený a nadchnutý bez bázně a strachu, nehledě ani na božský ani světský zákon a jeho zákazy a pokuty, stal se vůdcem zbojnické bandy a po přidružení zbojnických kamarádů chodil po okolních slavných stolicích: trenčínské, nitranské, turčianské, liptovské, oravské a jiných, ano i ve Slezsku a na Moravě a v Polsku, po horách i lesích, na svobodných královských cestách, i na vodách, a zbojnickým, loupežným způsobem olupoval dobré a statečné lidi, zastavoval kupce a jiné pocestné a opovažoval se je zbíjat, jakož i ranit a mordovat, ba co víc, neostýchal se ve dne se svými zbojnickými tovaryši obírat lidi, jako se stalo u Fačkova, kde přepadli jistého pana faráře a když se jim tento postavil na odpor a začal se bránit, ranili ho tak, že následkem té rány zemřel. O jeho podobných bezbožných a zbojnických kouscích leží před slavným soudem mnohé listy a žaloby, svědčící dostatečně o jeho zbojství. A poněvadž naše krajinské zákony přísně zakazují podobné zločiny a přikazují, aby ti, kteří podobné skutky konají, byli potrestaní na hrdle i k příkladu jiným, na kole nebo hákem. Následkem toho, odvolávaje se na přísnost krajinských národů, žádám, aby obžalovaný byl potrestán na hrdle a obyčejným způsobem popraven. Aby však byla poslednímu zbojství učiněna přítrž a toto zlo se vykořenilo, taktéž aby byli potrestáni jeho společníci a pomocníci i ukrývači, navrhuji, aby před protrpěním zasloužené pokuty mučením byl přinucen k tomu, aby vyzradil své spoluúčastníky i kde uloupené věci má ukryty".

Prozradil Jánošík něco? Při lehčím mučení z něj kat dostal několik informací. Nedůležitých, nepodstatných. Například že "v Malatinské dolině přepadl oravského zemana Ladislava Zmeškala." A pak si ještě vzpomněl: "Paní oficírku Schardonku mezi obcemi Východnou a Važcem že přepadl a kořist pod dřevo schoval. Ty věci schované v šátku tam jeden valach našel a vzal." A za třetí:  "Jak se jde od Jablonky na Klenovec, po pravé straně je v grúni na jedné jedli ruka vyťatá na buku, tam má své věci schované." Na jedli. Na buku. Soudcům bylo jasné, že z něho nic zásadního nedostanou. Soud trval teprve jeden den, ale rozsudek byl na spadnutí, Jánošíkův obhájce Palugyai však prosil, aby na základě jím přednesených důvodů byla obžalovanému udělena milost, a tak soud uzavřel jednání slovy: "Poněvadž je dnes už pozdě a k rozsouzení je krátký čas, odročuje se pokračování pravdy na zítra." Slovo dostal ještě obhájce: "Ještě mnohé jiné důkazy bych mohl přednést ve prospěch obžalovaného, ale on sám prosí slavný soud o milost, zavazuje se, že svůj život polepší. Proto prosím propustit obžalovaného z pout žaláře, vinu mu odpustit a udělit mu svobodu."  Ale už bylo rozhodnuto. 17. března 1713, po lehké výměně názorů a po těžkém mučení, byl vynesen rozsudek. "Poněvadž uvedený obžalovaný Juraj Jánošík zavrhl přikázání jak božské, tak i zákon zemský, přede dvěma roky dal se na zbojstvo a vůdcem aneb hejtmanem takovým se učinil, s tovaryši svými na cestách zastavoval mnoho lidí a připravoval je o majetek, ba jak se z jeho vlastního doznání zdá, tovaryši jeho tehdy, když on byl přítomný, pana pátera z Domaniže postřelili a bezbožně zamordovali. Taktéž i jiných, jak jest uvedeno, zlých skutků se dopustil.  Proto za takové veliké zlé činy a přestoupení přikázání má být na levém boku protnutý a tak na příklad jiných takových zločinců má být zavěšený."

Pravděpodobně druhý den nato, 18. března, byl Jánošík popraven. Byl proboden hákem a zavěšen na jakousi šibenici. Zemřel po několika hodinách. Po masivním vnitřním krvácení mu selhalo srdce. Podle ústního podání byl pohřben na kuruckém hřbitově v Čemicích.  Když byla vybudována vodní nádrž Liptovská Mara, celou obec i se hřbitovem zaplavila voda. Je tedy možné, že Jánošík dodnes odpočívá na dně přehrady. Za měsíc po Jánošíkovi byl popraven i Tomáš Uhorčík.  Rozsudek zněl: trest smrti lámáním v kole od hrdla.  Kruté utrpení Jánošíkovo Uhorčík neprožil. Kat ho usmrtil úderem okovaného kola do hrdla. Lámání kostí končetin, které po popravě následovalo, už odsouzený necítil.

 

Žádné komentáře
 
Made by: MICHAL ŠEDIVÝ studio Lísek 26 Postupice ANNO 2006