O kráse země i historie naší

Vítejte na nicotna.osoba.cz Michal Šedivý

Sbírka vlakové pošty

Obdivuhodné osobnosti historie naší

Pandur Baron von Trenck

ŽIVOT A SKUTKY DALEKO ZNÁMÉHO BARONA FRANTIŠKA VON DER TRENCK, C. A K. PLUKOVNÍKA NAD SBOREM PANDURŮ A SLOVANSKÝCH HUSARŮ

 

Naše rozhlasová pouť do minulosti už překročila desetiletí. Dorazili jsme do doby tereziánské, v níž nalézáme ku potěšení svému a jak se zdá i posluchačskému věru pestrou galerii osobností, o nichž by bylo hříchem se nezmínit. Kupříkladu o jednom pandurovi, který vstoupil nejenom do dějin, ale i do legend. Ještě za jeho života vyšel o něm ve Frankfurtu nad Mohanem spisek s názvem doširoka rozpaženým: Život a skutky daleko známého barona Františka von der Trenck, c. a k. plukovníka nad sborem pandurů a slovanských husarů. My jsme neodolali a tento titulek jsme si vypůjčili pro dnešní schůzku.

Pocházel ze starého rodu původně evangelického vyznání, který sídlil ve východním Prusku, v někdejším Královci, pozdějším Königsbergu a nynějším Kaliningradě, jenž jest součástí ruské enklávy. Později se Trenckové přiklonili ke katolicismu, což posílilo jejich společenské postavení a význam. Roku 1798. byl jejich rodu udělen dokonce hraběcí titul. Leč k vyššímu šlechtickému titulu, tomu hraběcímu, mají Trenckové ještě hodně daleko. Zatím byli freiherrové. neboli svobodní páni.  Což platí rozhodně o době kolem prvního dne Léta Páně 1711. Tehdy přišel novorozenec Franz neboli František v Reggiu di Calabria, starobylém a významném městě na jihu Itálie na svět.

Ten příchod se mu ale nějak nepovedl. Porodní bábě se zdálo, že se dítě narodilo mrtvé. Je fakt, že dělala, co mohla. Okamžitě ho vykoupala ve víně, aby zapálila jiskru v mladém organismu a zažehnala smrt. Kupodivu zapálila a zažehnala. A nejenom to. Jakoby se té bábě babicí podařilo Františka šťastně uhranout nebo co. V šesti měsících svého věku přežil vážné popáleniny, když nešťastnou náhodou spadl do ohniště. Jako čtyřletý si hrál s otcovou bambitkou a jenom taktak, že se nezastřelil. A jednou zase, když se splašili koně, tak kočár, ve kterém mladý František jel, spadl do propasti. Bez Františka. Ten včas vyskočil. Ani nebezpečným neštovicím nepadl za oběť, a přežil i pád z koně jedoucího tryskem. Taky silné podchlazení vydržel, když se pod ním prolomil led na řece a on na několik nekonečně dlouhých minut ztuhnul v mrazivé lázni. Zkrátka, dítě štěstěny. Někdo se holt umí narodit. Škoda, že mu to nevydrželo napořád. Nakonec si všechnu zadrženou smůlu vybral najednou.

Na to však máme ještě dost času. František z Trencků neboli Franz von der Trenck měl kariéru teprve před sebou. Kariéru. Jakou vlastně? Povaha, výchova a záliby jako by již předurčovaly Trenckovo životní poslání (dočítáme se v monografii historika a soudního antropologa dr. Tomáše Dacíka). Napřed se mu dostalo náležitého vzdělání v Uhrách u šoproňských jezuitů. Ve studiích pokračoval ve Vídni. Když vídeňskou kolej opustil, dosáhl již v sedmnácti letech svého života důstojnické hodnosti. Vstoupil do Pálffyho pěšího pluku v rakouském vojsku, ale ne nadlouho. Za tři roky službu u vojska opustil.Nějak brzy. Musel totiž. Důvod: výstřední chování a nekázeň.  Těch nectností měl František ostatně víc. Byl to kupříkladu náruživý karbaník.  A taky dobrodruh, který se nezastavil před ničím. Jednou - to mu bylo sotva dvacet let - prohrával při hře v kartách a požádal otcova komorníka, aby mu půjčil peníze. Komorník odmítl tomuto přání vyhovět. Rozzuřený Trenck mu na místě rozťal tasenou šavlí hlavu. Když se tím skutkem uklidnil, pokračoval k hrůze svých přátel ve hře dál.

Z otcovy vůle se usadil na rodovém panství v Pleternici (ta se dodnes nachází na území Slavonie v dnešním Chorvatsku). Oženil se s krásnou Josefinou, dcerou petrovaradinského velitele generála Tilliera, ale nebylo to šťastné manželství. Trenck si z Josefiny udělal otrokyni a ona na následky drsného zacházení zanedlouho zemřela. Stačila mu však porodit čtyři děti, ty však před Trenckovým odchodem do Ruska zemřely. Roku 1737 vypukla válka s Tureckem a Trenck toho chtěl náležitě využít. Jeho ctižádostivý duch válečníka toužil po slávě a úspěchu. Nabídl své služby s tím, že vytvoří sám sbor o čtyřech tisících dobrovolníků proti Turkům. Byl odmítnut, ale protože byl mužem činu, sestavil ozbrojenou družinu o síle asi tří set mužů, s nimiž vtrhl do Ruska. Přidal se tam k vojsku, bojujícímu proti turecké armádě. Jeho odvaha byla neskutečná. Nedostižné válečné úspěchy (a snad i skutečnost, že manžel ruské carevny Anny, vévoda z Kurlandu, byl údajně vzdálený příbuzný Trenckovy matky) způsobily, že Trenck byl v sedmadvaceti letech jmenován kapitánem ruské armády.

Netroufám si odhadnout, jak dlouho Trenck na tomto postu vydržel. Nepříliš. Na druhé straně jeho válečnické kvality naháněly protivníkům hrůzu. "Při jednom bojovém střetnutí," jak uvádí sám František Trenck ve svých pamětech, "mi jeden Turek vrazil kopí do břicha. Dalo se tušit, že takovou ránu nepřežiji, že je se mnou amen, avšak ani takováto příhoda mě nevyvedla z míry. Vytrhl jsem si v mžiku kopí z břicha, zlomil jsem je, mrštil jím po překvapeném nepříteli a ujel jsem. Rána se mi pak zahojila bez jakýchkoli dalších komplikací." Horší problémy než s Turky měl Trenck se svou vlastní výbušnou povahou. Neustále se dostával do konfliktu s vojenskými řády. S disciplínou byl na štíru, mnozí z velitelského sboru si na něj stěžovali, dokonce se s ním odmítali vůbec bavit. Ale pořád mu všechno nějak procházelo, až  svého velitele (který měl hodnost plukovníka a velmi mu vytýkal jeho chování), až tohoto svého velitele hrubě zpolíčkoval. Vyžádalo si to dokonce čtrnáctidenní léčení.  Plukovníkovo. A co si vyžádalo Trenckovo jednání? Soud. A rozsudek? Ten nejtěžší. To znamená? Trest smrti. Za pár facek... Byl to vojenský soud. "Vyřčeného ortelu se Trenck nezalekl a chladnokrevně se pokusil o záchranu, spoléhaje přitom na svoje příslovečné štěstí a především na své schopnosti. Navrhl proto maršálu Münnichovi, který velel ruské armádě, aby mu dal milost, pokud srazí při nejbližší bitce třem Turkům hlavy. Münnich nabídku přijal. Štěstěna Trenckovi opět přála a ten se po prvním střetnutí s Turky vrátil, maje u sedla uvázané ne tři, ale čtyři useknuté zkrvavené hlavy tureckých nepřátel. Všechny jímal děs, když je Trenck se smíchem házel maršálovi k nohám."

Za svoji odvahu a neohroženost, které se nikdo nevyrovnal, byl Trenck brzy nato jmenován obristwachmeisterem. Tedy majorem. A hned nato byl vyznamenán za statečnost při přechodu řek Bugu, Dněstru a Prutu. A teď už mohl jenom stoupat po jednotlivých příčkách skvělé kariéry. Na to, že byl před nedávnem odsouzencem na smrt, se mu vedlo docela dobře. Jenže nevyvázl nadobro. Zase incident. Tentokrát zbil svého velitele. A co víc - urazil jeho manželku. On si opět koledoval o nějaký tvrdý trest... Ten nejtvrdší.  Tentokrát si Trenck uvědomil, že trestu smrti neujde. Nemohl počítat s lítostí ani s pochopením. Nešlo o nějaký omluvitelný přestupek nebo výstřelek - v sázce byla čest velitele a jeho paní. Byl odsouzen k trestu smrti zastřelením. Byl vyvlečen na mráz a sníh, v roztrhaných hadrech a bez bot. Připoutali ho ke kůlu a důstojník mu připínal na prsa záměrný kříž. Chvilku se čekalo na kněze, který měl Trencka připravit k cestě na onen svět. Ten se však opozdil a to zachránilo odsouzenci život, neboť v té již se blížil kurýr, přinášející pro Trencka milost. "Otázka trestu a milosti je nejasná. Mohly zasáhnout vyšší zájmy, ale zákulisí neznáme. Dobrých vojáků bylo všude stále potřeba. A nejenom v Rusku - zkušené vojáky a velitelské kádry potřebovala i rakouská monarchie. A právě do ní se Trenck po svém vyhoštění z Ruska a zákazu návratu rozjel."

Kam teď? Do jiné armády? Nejprve domů. Tedy k příbuzným, do slovenské Levoče, a pak na své panství, do chorvatské Pleternice. Už to skoro vypadalo, že se ten dobrodruh nadobro usadí, jenomže taková perspektiva se k němu vůbec nehodila. Navíc zemřel císař Karel VI. a na trůn usedla jeho dcera Marie Terezie. Při té příležitosti přijal Trenck takový... závazek. Tehdy se tomu tak pravda neříkalo... Dejme tomu, že to bylo předsevzetí. Předsevzetí, že vyřeší problém zbojníků. V té době byla Slavonie už půl století od Turků osvobozená až za řeku Sávu, ale pořád tam ještě zbývalo velké množství zbojníků, kteří vylupovali a vypalovali osady. Tyto zbojníky vedli jejich velitelé, kterým se říkalo harambaši. Měli vypracovanou docela výnosnou metodu - nechali si od pánů platit za bezpečnost. Který pán zaplatil, v osadách jeho panství se neloupilo. (Organizovaný zločin používá podobnou technologii dodnes.) "Trenck ale odmítl zbojníkům platit výpalné a navíc si předsevzal, že je vyhubí jako škodnou," dočítáme se v knize doktora Tomáše Dacíka. "Začal bandity krutě pronásledovat, zpočátku jenom s dvacetičlenným oddílem, později byl tento trestný oddíl mnohem početnější. Počínal si s krajní bezohledností. Boj byl oboustranně nelítostný. Když dal zbojníka, chyceném ve Slavonském Bodě narazit na kůl (to byla jeho oblíbená poprava), podpálili mu ostatní zbojníci v Pleternici stodoly a chlévy. Dobytek a koně sice zachránil, ale i tak byly škody na majetku veliké. To si Trenck nenechal líbit. S nepřáteli neměl slitování. Na místě ubil několik polapených zbojníků jednoho po druhém k smrti. Svoji krutost stupňoval. Raněné zbojníky buďto dobíjel na místě, nebo pro ně měl připraveny naostřené kůly, na které je dal narážet, popřípadě je nechal lámat kolem."

Musel mít děsivou pověst, ten František Trenck. Taky že měl. Říkali mu Divoký tygr anebo ještě případněji Pekelník či rovnou Ďábel. Nebyl žádným zastáncem zákona. zasahoval v případech, ze kterých měl nějaký zisk. Jeho hrabivost neznala mezí. Často se nedalo rozpoznat, jestli loupí různé bandy nebo Trenckovi hrdlořezi. "Když vypukla válka mezi Rakouskem a Pruskem, dovedla panovnice ocenit Trenckovu cenu a využít ji. Trenck vytušil svou šanci a nabídl Marii Terezii své služby. Chtěl naverbovat tisíc dobrovolníků, vyzbrojit je a sám se postavit do jejich čela." To byla velmi velkorysá nabídka...  Značně velkorysá, ale přece jen trochu zvláštní. A nebezpečná. Jenomže situace pro Rakousko byla taky dost nebezpečná. Proto Marie Terezie vyslovila v únoru 1741 souhlas, že se "obristwachtmeisterovi baronu Trenckovi  (bylo mu tehdy právě 30 let) povoluje naverbování jednoho tisíce dobrovolníků v Slavonii, Syrmii a v pohraničí Dunaje a Sávy." Tenhleten sbor měl být složen z bojovníků a dobrodruhů, kteří by svou novou, Rakousku prospěšnou činností odčinili své poklesky vůči vrchnostenským zákonům. Během dvou měsíců měl Trenck k dispozici skoro 900 mužů. Byli to ti největší zabijáci a vyvrhelové, jaké mohl sehnat a kteří mu byli ochotni sloužit. Každý je hned poznal podle uniformy: nápadný červený plášť s kapucí. Říkali jim proto "červení kapucíni." "Pohled na valící se hordu Trenckových vojáků byl impozantní. Široké bílé nohavice, sandály, okrouhlé čapky bez střechy a vlající pláštěnky dotvářely vzhled, ale budily i strach. Jejich velitel baron Trenck nosil pod červeným pláštěm s kapucí černý dolomán (dolomán nebo též dolman - to byl vojenský plášť) se širokými rukávy doplněný bílými širokými podvázanými nohavicemi, na nohou opánky. Na hlavě pak čapku z červeného sametu černě prýmkovanou se zlatou kytajkou visící na bok. (Kytajka, to byl střapec, zdobící čepici.) "Na prsou nosil černý, stříbrem vybíjený řemen, na němž byla zavěšena těžká šavle. Za opaskem nosil handžár a dvě pistole, další dvě pistole měl ukryty v oděvu tak, aby nebyly vidět." Takhle tedy vypadali panduři a jejich velitel. Mimochodem - odkud se vlastně vzalo to slovo "pandur?" Je odvozen z výrazu "banderium". A banderium je prapor... Nebo taky ozbrojený doprovod. V jihoslovanských zemích i v Uhrách byl pandurem označován také úřední sluha nebo u velmože ozbrojený soukromý sluha. Jenom taková drobná poznámka na okraj: slůvka jako "banda" a "bandita," to jsou řekl bych blízcí příbuzní banderia, a taky pandurů.

"Trenck cvičil pandury v boji sám. Měj svoji taktiku boje. Panduři však nebyli v tomto řemesle žádní nováčci. Mnozí z nich byli trestanci a zkušení zabijáci, které musel baron držet pevnou rukou. Stalo se prý jednou, že bývalý zbojnický velitel, který se posléze stal členem pandurského sboru, začal navádět ostatní pandury ke vzpouře. A nejenže provokoval, sám při nejbližší příležitosti strhl pandury k atentátu. Jeden oddíl začal při cvičení po Trenckovi střílet, ale k překvapení všech spiklenců se mu všechny kulky vyhnuly. Zabily však jeho koně a sluhu. Trenck byl značně rozzuřen, a aby nastolil znovu železnou kázeň, srazil každému třetímu pandurovi v oddíle hlavu a podněcovatele vzpoury nechal utlouct na místě k smrti. Samozřejmě těmi pandury, kteří přežili. A ti tloukli, co mohli, aby se baronovi opět zalíbili."

Roku 1741 vtrhl Trenck se svými pandury do Bavorska, kde sice prokázal Rakousku jisté platné služby, ale stejnou měrou se dopustil četného bezpráví loupením, pálením a vražděním. Když se domluvilo příměří, uspořádala se - jak bývalo zvykem - hostina. Jelikož baron Trenck měl kvalitní informační službu, doneslo se mu, že má být na té hostině otráven jedem ve víně. Ani okamžik neváhal s protiakcí, při které dal povraždit všechny Bavory s výjimkou manželky zámeckého pána a jeho dcery. Co se dalo vyrabovat, to bylo vyrabováno. Trenckovi panduři byli krutí, bez jakýchkoli morálních zábran. Pro Marii Terezii měli však přesto přese všechno jednu nespornou výhodu: nic ji nestáli. Válčili jen ve vlastní režii - za kořist.  V každém případě z nich šel hrozný strach. Když v roce 1742 dobyli bavorské městečko Cham, upálili zde nebo utopili dvaačtyřicet lidí. Nikoli vojáků, ale civilistů. Nespornou předností pandurů byla jejich rychlost a odvaha. Hodili se k přepadávání nepřátelských a zásobovacích kolon, k různým záškodnickým akcím - v regulérní bitvě však byli většinou pohromou. U slezských Molvic (tedy na břehu řeky Odry, kde Rakušané prohráli jednu ze svých bitev s Prusy) - v této bitvě sice panduři obratně pronikli do pruského ležení, ale pak tady začali klidně krást a pruská pěchota zatím nastoupila ke zdrcujícímu útoku.  Baron Trenck se projevil víckrát jako náramně zištný a hrabivý jedinec. Jeho bratranec Bedřich na něj později vzpomínal: "V jedenatřiceti letech vlastnil za dva miliony jmění a neutratil za den jediný zlatý. Nechal své lidi, kam přišel, bezohledně loupit, pak od nich skupoval kořist za nízkou cenu a posílal ji na své statky ve Slavonii. Důstojníky, kteří mu svůj podíl nenabídli ke koupi, posílal do nejtěžších bojů, a když padli, dědil po nich." No, pěkný ptáček, ten náš pan baron.  I na něj však jednou došlo. Ono na něj došlo víckrát. Před bavorským zámkem Diesensteinem to bylo poprvé vážné. "Zámek ovládali bavorští střelci, navíc v něm bylo umístěno i velení nepřátelské skupiny vojsk. Obránci byli v přesile, ale Trenck dal zámek z blízkého návrší bombardovat z děl. Těžké koule odvedly své ničivé dílo znamenitě a vyvolaly na zámku nepředstavitelný zmatek. Žádné podmínky k vyjednání, pouze bezpodmínečná kapitulace. Na dvě stovky zajatých střelců, čtyři důstojníci a jejich velitel. Baron Trenck si jako přemožitel nechal předvést trofejní zbraně, množství munice a zásobovací sklady. Procházel všemi místnostmi a chodbami, až se dostal do zámeckého sklepa. Korbelem piva nepohrdl, ale bdělost ho neopustila. Zaregistroval otvor ve zdi, který zakrývala slaměná rohož. Velitel obránců mu sdělil, že to je zdejší žalář, ale Trenck si myslel svoje - měl za to, že tam je ukryto bohatství, velké bohatství, mnoho tisíc zlatých. A skutečně - v té místnosti stálo pět sudů. Trenck poručil přinést hořící louč, aby si jejich obsah mohl dobře prohlédnout." Když se přiblížil k nejbližšímu sudu, otřásl podzemím obrovský výbuch. Střelný prach napěchovaný v sudech detonoval s takovou rasancí, že se zámecké sklepení začalo hroutit, výbuch mrštil s Trenckem až na práh sklepa. Neskončilo jen u jedné exploze, vybuchly i další sudy se střelným prachem. Baron Trenck měl v celém tom neštěstí ještě smůlu navíc: měl ve zvyku nosit v každé kapse dva růžky střelného prachu. Horko, které ve sklepení sálalo, je zahřálo a Trenck už neměl sílu růžky odhodit. Střelný prach se v jeho kapsách vzňal a vybuchl.  Baron se ocitl v ohni, celý bok měl popálený, zasažen byl i jeho obličej - byl úplně zčernalý. Také ruce měl popálené, vlasy sežehlé, oděv na něm hořel. Strhli z něho stejnokroj a v tu chvíli Trenck ztratil vědomí. Lazebník nepřátelského vojska, kterého sem dovedli, jenom bezmocně pokrčil rameny. Ošetření považoval za zbytečné. "Zatímco těžce zraněného velitele chystali k převozu, podřezávali panduři na nádvoří zámku Diesensteinu poslední zajatce. Trenck, který se z bezvědomí probral, se na ta jatka díval z vozu se slámou, přikrytý houní. Vrchní velení rakouské armády tuto akci ocenilo a osobně (generálem Ludwigem Andreasem Khevenhüllerem) bylo baronu Trenckovi vysloveno poděkování, načež byl povýšen do hodnosti plukovníka císařské a královské armády Jejího Veličenstva."

 

 ŘÍKALI MU HÖLLENKIND, ANO I TEUFEL

 

Lidové rčení praví, že čas hojí všechny rány. Někdy dokonce nadobro. Také Trenck se ze svého vážného zranění po explozi šesti sudů střelného prachu v květnu roku 1742. ve sklepení bavorského zámku Diesensteinu uzdravil. Pravda, docela bez následků nezůstal, jeho obličej byl posetý černými tečkami, jakoby kropenatý, ale jinak se ze všech zranění vylízal. S ještě větší vervou než předtím  se pustil do svého řemesla. Sklízel opět úspěchy na poli válečném, ale také stále narůstající závist.

Záviděli mu ti dole (protože se jim tak dobře nevedlo), záviděli mu ti na roveň jemu postavení (protože se mu vedlo lépe než jim), a záviděli mu i ti výše postavení (neboť se cítili ohroženi). Úspěch, byť v Trenckově případě jeho úspěch čistotou příliš nevynikal, podobně jako jiné druhy úspěchů se neodpouštěl.  Trenck měl mnoho nepřátel, jednoho z nich však přece jen největšího. Jana Daniela barona Menzela. Ti dva se nenáviděli. Co se mezi těmi chlapci přihodilo? Inu, Trenck se pohádal (dost tvrdě) s velitelem armády Neippergem, a za to byl sesazen z velitelského místa. No a to zaujal právě plukovník von Menzel. Důvod byl zcela prostý, jak nakonec dokládá i samotný dopis generála Neipperga určený baronu Trenckovi: Pane barone von der Trenck! Zatím se od dnešního dne nepříteli od vás žádná škoda nestala, zato proti zemi a jejich obyvatelům, jak dokazují četné stížnosti, které dostávám ze všech stran, se staly různé insolence. (Insolence jsou nestoudnosti, což - jak z dalšího vyplývá, je ještě horně mírné slovo.) Lidé byli týráni, ubíjeni a byly na nich vydírány peníze a podobně. Tomu všemu bylo možno jen s minimální zodpovědností předejít.

Takové atmosféře se říká hustá. Spory mezi Trenckem a jeho nástupcem Menzelem se stupňovaly a nevraživost mezi nimi se stále víc a víc vyhrocovala, až nakonec běh událostí získal dramatický spád. Došlo k ostrému sporu mezi oběma rivaly, jenž vyústil ve prospěch plukovníka von Menzela. Ten totiž využil situace a očernil Trencka u nadřízeného generála, jenž celou záležitost posoudil jako velmi závažnou. To bylo ovšem pro Trencka zlé znamení, zvlášť když byl předvolán před vojenskou komisi ve Vídni. Jenomže Trencka štěstí stále neopouštělo, přestože by se dalo zajisté pochybovat o tom, zda si je skutečně zasloužil, píše ve své knize o baronu Trenckovi historik a soudní antropolog doktor přírodních věd Tomáš Dacík. Celé záležitosti se ujala sama Marie Terezie, a výsledek šetření byl pro Trencka víc než povzbuzující. Zásluhy byly shledány většími než přečiny, takže byl odsouzen jen na měsíc vězení, ale i to mělo spíše formální charakter.

To bylo tak: Ukázalo se, že Menzel nebyl zrovna schopným velitelem - alespoň co se týče pandurského sboru. On zkrátka nebyl ty hrdlořezy schopen ukočírovat. Zvládnout a udržet na uzdě početnou hordu těchto profesionálních vrahů dokázal jenom zvlášť tvrdý velitel, který předčil i je samé a mohl být pro ně příkladem.  A někdo takový se jmenoval Trenck. Muž toho jména byl ještě téhož roku z vězení propuštěn, vyznamenán zvláštním uznáním za mimořádné schopnosti a opět jmenován a instalován do funkce velitele pandurského sboru. (Dopadl mnohem líp než leckterý dnešní výtečník - ten musí nejprve pracně ulít pár miliard za hranice a pak živořit v nějakém turistickém ráji...) Ihned po svém propuštění rozšířil Trenck svůj sbor na čtyři tisíce mužů.  Zrušil i změny, které nastolil von Menzel a zavedl staré dobré pořádky. Panduři zase byli pandury.

V následujícím roce 1744. utrpěl Trenck opět těžké zranění. V listopadu, kdy se dvěma tisíci pěti sty pandury a s podporou sto třiceti husarů bojoval u Kolína, přerazila mu dělová koule nohu. Údajně. Zda pravou či levou, prameny jednoznačně neříkají, ale i když budeme souhlasit se střelným poraněním, nevíme, jestli šlo skutečně o dělovou kouli nebo zásah jiného druhu. Trenck se léčil ve Znojmě a vypadalo to, že mu tu nohu budou muset amputovat. Měl strach, protože věděl, že by to byl jeho konec. Navíc mu začala hrozit otrava krve, což celý případ značně komplikovalo. Aby zbytečně neriskoval, nechal se převézt k lékaři do Čáslavě. Ten ho skutečně vyléčil. Poté byl převezen zpět do Znojma a v lednu následujícího roku do Vídně, kde se musel ještě nějaký čas zotavovat. Což mu při jeho skvělé kondici netrvalo dlouho. Nějakou dobu sice  chodil o berlích, ale při nejbližší vhodné příležitosti je s chutí odhodil a stylově opíral se o dlouhou pušku orientálního původu. Každopádně mu posloužila, aby v pořádku dopajdal opět ke svému sboru, a protože si na nějakou válečnou akci zatím troufnout nemohl, využil zdravotní dovolené, aby doplnil a dokonce rozšířil svůj sbor.  Prameny nám tvrdí, že v roce 1745. měl již baron von der Trenck pět tisíc mužů, což zřejmě vyvolávalo u vysoce postavených osobností odůvodněné obavy a strach. Ano. strach a obavy jsou u vysoce postavených osobností součástí jejich denního metabolismu. Tak početný sbor otrlých zbojníků, kteří se skutečně ničeho nezalekli, naháněl hrůzu i panovnickému dvoru. Na druhé straně však šlo o poněkud delikátní záležitost. Přes veškeré zájmy a problémy a nemalé maléry držela nad Trenckem svou stále zaoblenější ručku samotná M. T. Přímo Její Veličenstvo. Ono si totiž zcela střízlivě a nezaujatě uvědomovalo, jak velké služby monarchii tento pandurský velitel prokázal a bohdá ještě prokáže.

"Dnes 30. listopadu roku 1745. se u vesnice Žďár nedaleko Trutnova (cizí, ale i naši historikové ji urputně, leč nesprávně, nazývají Zárov) rozpoutala poslední Trenckova bitva. Jako vždy se přihnaly hordy pandurů, které s krajní krutostí loupily, pobíjely vše živé, přičemž nečinily žádný rozdíl mezi nepřítelem a domácím obyvatelstvem. Trenck se svým sborem přitáhl na pomoc Prusům a přitom ukořistil mimo jiné 80 000 dukátů a stříbrný servis krále Friedricha II. Celkem jeho lup činil dva miliony zlatých." Nehledě na okolnosti, které tuto akci provázely, byl to vojenský úspěch. Byl. No tak - byl. Tedy: mohl by být, ale... Když on průběh oné bitvy nebyl zrovna nejjasnější... Když on vyvolával řadu otázek. Nebyla to snad léčka ze strany Fridricha II., který ponechal Trencka loupit ve svém táboře, aby ho pak lstivě přepadl a porazil? A co když je pravda to, co se šeptem šířilo, že Trenck zajal samotného Fridricha a pak ho tajně propustil? "S určitostí lze konstatovat pouze tolik, že se Trenck z bohatého lupu dlouho netěšil," tvrdí historik doktor Tomáš Dacík. "Jednak utrpělo jeho sebevědomí a hrdost, ale především: jeho neúspěchu a tíživé situace ihned využili jeho nepřátelé. Obvinili ho, že se nechal pruským králem podplatit, že celý jeho útok byl jenom jakýmsi zastíracím manévrem, že místo hájení zájmů monarchie dal přednost sprostému loupení. Takto svědčilo i třiadvacet důstojníků, jejichž slovo mělo přece jenom váhu." Na Trencka dopadlo vážné obvinění. Rovnající se prakticky velezradě. Trenck se měl dostavit před vojenskou komisi, sestavenou samotnou Marií Terezií.  Tentokrát to vypadalo bledě, leč komise kupodivu došla k překvapivému závěru. Zprostila Trencka viny? Úplně ne. Tak co dostal? 120 000 zlatých pokuty. Což byla pro něho maličkost, když jenom poslední kořist činila jak jsme slyšeli dva miliony. Jenomže - Trenck se k placení jaksi neměl.  Za tím rozkazem, že musí vysolit sto dvacet tisíc, ale stála sama císařovna... Jistěže, a to byl taky důvod, proč barona opět předvedli před vojenskou komisi. A začal sekat dobrotu. Naopak. Místo toho, aby svoje jednání vysvětlil, vztekle se rozeřval. Choval se velice nevybíravě, odmítal svoje chyby napravit, že by zaplatil pokutu, nechtěl ani slyšet, a především se nesklonil před majestátem císařovny. A poslední kapka do poháru trpělivost přetekla... Tak t toho poháru už to bryndalo delší dobu.  Trenck byl ihned uvězněn - dokonce byl spoután železným řetězem - a šup s ním do vojenského arestu ve Vídni. A dobře hlídat! Wachsam! Jakože ostražitě. "Jenže on se stejně dostal brzy na svobodu." Jak? "Lstí. Existuje několik verzí, jak se mu to povedlo. Ta první je nejjednodušší a pravdě nejpodobnější. Baron von der Trenck byl uvězněn v prominentní cele s okny nízko nad zemí a nebyl snad ani ve skutečnosti příliš dobře hlídán." Takže žádné "wachsam..." "O nějakém řetězu ani nemluvě. Šlo vlastně o jakési domácí vězení." A ta druhá verze? "Je poněkud romantičtější. Měly zapracovat půvaby a samozřejmě i peníze Trenckovy údajné milenky baronky Lestockové. Uprchl s ní do Holandska." A máme nějakou případnou další variantu? "Trenck údajně podplatit důstojníka a s jeho pomocí měl uskutečnil tento plán: Požil omamný prostředek, který ho uvedl na čas do stavu zdánlivé smrti. Poté měl být převezen na místo vyhrazené poslednímu odpočinku, přičemž u jeho hrobu měla být pouze jeho milenka, nám již dobře známá baronka Lestocková plus kůň a sluha. Zbytek už známe: útěk do Holandska." Proč zase do toho Nizozemí? "Trenck se do této země vskutku dostal, jenomže - on do ní neutíkal, nýbrž tam odjel zcela legálně. Pokuta mu totiž byla odpuštěna, jelikož přislíbil účast na vojenském tažení právě v rakouském Nizozemí. S oddílem šesti set pandurů zde úspěšně zasáhl a s gloriolou vítěze se vrátil do Vídně."

Teď bylo na místě vyjádřit své císařovně vděk za to, jak byla shovívavá. Nejlépe tak, jak to Trenck uměl. Slíbil zorganizovat a doplnit pandurský pluk a znovu s ním zasáhnout na evropském kolbišti. Jeho nepřátelé však nespali a obratem milého barona obvinili. Že vlastně chystá povstání proti Marii Terezii. Císařovna něčemu takovému snad nevěřila... Inu, nevěřila svým uším... Chvilku byla vyděšena... Poté se usmála... A prohlásila, že jde o intriky. Komise pod vedením Trenckova zapřísáhlého nepřítele hraběte Gossaua si za takového stavu věcí netroufla barona zatknout a tak mu jenom udělila domácí vězení. "Ten se však rozhodl rozkaz ignorovat - demonstrativně, tak, aby se to dověděli u dvora. Nechal zapřáhnout a vyjel si do divadla, kde byla přítomna i samotná Marie Terezie se svým doprovodem. Možná, že všechno by nakonec proběhlo v klidu, kdyby Trenck nespatřil v hledišti předsedu komise, který ho vyslýchal a vzápětí trestal, hraběte Gossaua. Baron se v ten okamžik samou zuřivostí neovládl a ještě než skončilo první jednání, vpadl k hraběti do lóže. Uchopil ho do svých mohutných rukou, začal jím cloumat a hrubě mu nadával. Hrabě tasil kord a hodlal se bránit, což Trenckovu zuřivost vystupňovalo. Vytrhl hraběti kord z rukou takovou silou, že ho zranil. Když se chystal, že hraběte vyhodí z lóže do přízemí, bylo náhle představení přerušeno a panovnice se svým doprovodem popuzeně z vídeňské opery odešla." Trenck se dopustil urážky majestátu. A byla to urážka, která byla tou nejlepší záminkou, aby mohl být  uspořádán nový hon na nenáviděného barona. "Pokusil se opět uprchnout do Holandska, jenže tentokrát byl brzy vypátrán a zatčen. A začal soud, který na hromádku všech Trenckových hříchů přihodil ještě oživenou otázku údajné zrady, ba velezrady v bitvě u Žďáru. Což barona Trencka rozzuřilo k nepříčetnosti, vmetl předsedovi senátu ty nejhrubší urážky do tváře, dokonce ho i fyzicky napadl. A to tak, že s ním smýkal po celém sále a úderem o zeď zakončil jeho pouť před zrakem vyšetřujícího tribunálu. Tím pádem se z něj stal nebezpečný zločinec, který musel být spoután řetězy. O tu starou epizodu ve Žďáru už nešlo. Všeobecný odpor vyvolalo jeho počínání u soudu. Tribunál ho nakonec odsoudil k trestu smrti s tím, že rozsudek bude vykonán do půlnoci příštího dne."

Trenck ale popraven nebyl, dokonce požíval jakés takés svobody, proč a jak, to raději ani rozebírat nebudeme, jelikož raději cestičky, jimiž se ubírá spravedlnost (ať už v jakékoli době), nechceme  zkoumat. Pobýval sice v kasárnách pod dohledem, ale jídla i pití měl co hrdlo ráčilo, i návštěvy mohl přijímat bez omezení a pořádat večírky. I nad jeho hlavou se však začalo smrákat. "Marie Terezie podle případu a potřeby do procesů zasahovala (a v případě barona Trencka nejednou); na druhé straně však byla tentokrát velmi pobouřena jeho troufalostí, takže se dalo očekávat, že příliš tolerantní nebude. Ať tak či onak, nebylo radno otálet, co kdyby si zase císařovna všechno rozmyslela a proces ze své moci zrušila, a tak byl 28. srpna roku 1747 urychleně vynesen rozsudek . Ortel byl, jak se dalo, očekávat tvrdý - smrt." Císařovna však zasáhnout stačila. Rozsudek absolutního trestu změnila na doživotí ve vězení v Brně na Špilberku. Zase úplně ho zbavit trestu nemohla. Jak to, že ne? V minulosti se to už párkrát stalo... Jenomže tentokrát soud uznal Trencka vinným i ze znásilnění Mlynářovy dcery Anny Gerstenbergerové z Vratislavě a navíc z podvodu s erárními penězi. Za tyto prohřešky nemohla panovnice (už vzhledem ke svému morálnímu a náboženského postoji) udělit milost. Inu... snad... možná... později. Jenomže o tu milost by musel požádat Trenck sám. V tomto směru byl však natolik hrdý, že tato možnost byla prakticky vyloučena. "Černý uzavřený kočár se čtyřspřežím s ozbrojeným doprovodem opustil Vídeň. Uvnitř seděl Trenck s pouty na rukou i nohou a dva strážní. Čekalo ho nejenom doživotí na brněnské pevnosti, ale i tisíc zlatých, které měl zaplatit rodičům mlynářské dcery a 15 000 dukátů c. k. dvorní kanceláři."

Vypráví se, že Trenck byl na Špilberku uvězněn v podzemních kasematech. V malé vlhké kobce bez oken. Dokonce snad měl být držen v těsné kleci, v níž napolo stál a napolo visel na železném kruhu, který jej obepínal v pase a vzadu byl přikován ke zdi. Navíc měl mít na rukou i na nohou údajně pouta, spojená řetězy s železnou tyčí, která vedla nahoře všemi kobkami a ztrpčovala odsouzencům život tím, že svými pohyby je vyrušovala ze spánku. Hrůzná představa. Co z toho byla pravda? Nic.  Na Špilberku se dostalo plukovníku Trenckovi docela privilegovaného postavení. Pouta mu byla při příjezdu okamžitě sundána. Nebyl uvržen do podzemních kasemat, ale putoval do jejich nadzemní části, v cele poblíž strážnice, s oknem, s prostou postelí, truhlou, stolem a lávkami na sezení. Dokonce mu bylo dovoleno mít sluhu, nějakého Rottera, který měl vyhrazenu vedlejší celu, a protože nebyl vězněm,  mohl kdykoli vycházet ven. Trenck mohl přijímat návštěvy (ba i dámské návštěvy), pořádal v cele bujaré pitky, přičemž hostil své dozorce i jejich nadřízené. Trenck všechno platil a pro stravu chodil jeho sluha, protože pan baron vězeňskou stravu striktně odmítal. "Zahálčivý způsob života, alkohol, bohatá masitá strava, cela, která byla přes všechno vybavení přece jenom chladná a vlhká, nedostatek pohybu..." věru, nezdravý způsob života. Taková špilberská reality show.  Však na ni vězeň doplatil. Stále zřetelněji cítil bolesti kloubů a zad, přidávaly se i další neduhy. Trenck se snažil bojovat, ale během čtrnácti měsíců, po které byl vězněn na Špilberku, začal prohrával. Když se mu velmi přitížilo, vyslovil ve své závěti přání, aby jeho tělo bylo pohřbeno v kryptě brněnského kláštera bratří kapucínů, ve vší prostotě, položeno na obyčejném rubáši. Oblečen měl být do kapucínského hábitu a před smrtí mu měla být na hlavě vyholena mnišská tonzura . Testament o dvaaosmdesáti paragrafech podepsal před sedmi svědky.  Ani ne týden nato umírá. Nedožil se ani devětatřiceti let.

Pár legend se o něm povídalo už během jeho života. Po jeho smrti se jich vyrojilo ještě víc. Údajně měla být jeho smrt fingovaná: když se prozradilo, že z pevnosti nebyla vynesena mrtvola, vypil procitlý Trenck dávku utišujícího léku, po kterém usnul navždycky. Podle jiné pověsti mu patříval jeden výstavný dům v Králově Poli u Brna. Každou noc se tu zjevoval přízrak velitele pandurů na černém koni, který se odtud bez hlesu řítil ke středu Brna ke kapucínskému klášteru, jenomže nemohl do něj vstoupit dřív, než na Petrově odbila půlnoc. V předvečer svátku Všech svatých klečela (a snad dodnes klečí) v kapucínské kryptě za Trenckovou rakví takřka průhledná ženské postava a až do rána se modlí. Baron Trenck straší samozřejmě i na samotném Špilberku. Noc co noc leze prý chodbami po kolenou, hrůzně kvílí a vleče za sebou příšerně rachotící řetězy. Ve skutečnosti nebyl v Brně přikován a taky jiná fakta o něm tradovaná se jaksi rozcházejí s pravdou. "Historické prameny o něm vypovídají jako o cholerikovi a násilníkovi - mlčí se však o tom, že to byl muž velmi vzdělaný, hovořil plynně sedmi jazyky, vyznal se v hudbě a také dobře hrál na housle. Je autorem Trenckova pochodu. Mimoto údajně pěkně zpíval, což vzhledem k jeho tělesné konstituci okolí velmi udivovalo. Byl mohutné a vysoké postavy -měřil 180 až 190 centimetrů, vynikal velikou tělesnou silou. Když někomu stiskl hlavu, praskaly dotyčnému lebeční kosti. Na široký hrudník a vypracovaná rameny navazovaly dlouhé a svalnaté paže. I ruce měl údajně hrubé a velké. Jediným švihnutím šavle prý dokázal přetnout volskou šíji a Turkům stínal hlavy jako řepy. Ve společnosti se choval Trenck noblesně a příjemně, pokud ve své prchlivosti a nevypočitatelnosti nevybuchl hněvem. Pak se ovšem rázem změnil v ďábla." Anebo v pekelníka. Tak mu také nejčastěji říkali: Höllenkind, tedy Pekelník. Anebo rovnou Teufel. Ďábel.

******

Žádné komentáře
 
Made by: MICHAL ŠEDIVÝ studio Lísek 26 Postupice ANNO 2006