O kráse země i historie naší

Vítejte na nicotna.osoba.cz Michal Šedivý

Sbírka vlakové pošty

Obdivuhodné osobnosti historie naší

Rychtář Josef Dlask

Co si pamatoval a co zapsal sedlák a rychtář Josef Dlask

Deník Josefa Dlaska - Foto:  turnovskovakci.cz

Deník Josefa Dlaska

Scházíme se opět s českou historií, abychom nad ní chvilku popřemýšleli a v krajním případě z ní vyvodili potřebné naučení pro přítomnost, neboť si říkáme, že jedině takové zkoumání dávno minulých dějů a životů jejich protagonistů má smysl, pakliže jím směřujeme do současnosti.

Což si uvědomovali i všichni ti, kteří brali pero do ruky a rukou, vypsanou méně či více pokrývali listy svých rodových kronik záznamy toho, co se událo kolem nich, ale i vlastními myšlenkami, náhledy, názory. Takové byly i Paměti sedláka Josefa Dlaska, což byl rychtář na Bukovině, žijící na statku, zvaném dodnes Dlaskův, v Dolánkách u Turnova.  

"Dne 12. Juli byl jsem křtěný u turnovského svatého Mikuláše. Dnes 13. Juli dostali jsme pramen dobré vody v naší studnici. Vždycky řeč byla, že jsem pramen přinesl s sebou. Dne 12. Juli 1782 jsem se narodil a měl jsem nestálé štěstí, jen kříže, a časté pronásledování, a nevinně. Přece z toho Boha chválím." Toho 12. Juli neboli července roku 1782 přišel na svět na selském statku, který už zdaleka na sebe upozorňoval svou jednopatrovou výškou, jeho nový obyvatel, Josef Dlask.
 

DLASKUV DENÍK
 

Jeho rodina, to sice byli sedláci, ale ne jen tak nějací obyčejní sedláci. Dlaskův statek je dodnes jedním z nejkrásnějších a zároveň nejtypičtějších příkladů roubené architektury českého venkova. Bývalá svobodnická usedlost a rychta byla postavena v údolí řeky Jizery v roce 1716. "1716. Statek byl přestavený z dolení zahrady nahoru, sem i stodola, protože dole voda tuze škodila a ledy i hnůj pobraly." Josef Dlask nezahrnul do svých pamětí jenom události, které proběhly za jeho života, ale zabrousil zřejmě do hluboké minulosti. Zachytil i to, o čem se doma povídalo. 

"1740. Dědek Václav Dlask vystavěl hoření zahrádku a vrata dolení - a také měl handlovat s vrchností o mlejn shořalský a zápis juž byl hotový na Rohozci, ale babička nechtěla, že by pak její děti kradly ve mlejně. Tak se to zrušilo." Ten rok se asi vryl do pamětí nejenom dědka Dlaska, ale i dalších členů rodu, protože se o něm neopominul zmínit i Josef. "Toho roku byla veliká zima a dlouho trvala, že jí žádný starý člověk nepamatoval. Obilí pořád přiskakovalo. (Jako že bylo stále dražší a dražší.) Mezi lidmi povstala nouze, také pro dobytek bylo málo trávy, žádné pastvy. Seno bylo drahý a sláma se na libry prodávala místama. Ovoce v tom roce bylo hojnost všeho, jenomže při horách nedozrálo, ale na stromech zmrzlo. Též povodeň byla velká před Vánocemi a hrozný vítr velké škody působil, od něhož se také ten sníh rozpustil a vodu způsobil, že jí žádný nepamatoval."
 

Hrubý Rohozec - Foto:  kolektiv autorů

Hrubý RohozecFoto:  kolektiv autorů

Jinak se v Dlaskově kronice vyskytovala na střídačku vojna a drahota. "1755. Počala se válka na moři veliká, ze které pak pošla sedmiletá válka s Prajzem. Vyhynuly žita na jaře. Bylo draho. Pšenice korec za 15 zlatých, žita za 15 zlatých, oves 12 zlatých platil. A mor byl. Toho roku se dělala numera na domech. Byla sedlská vojna neb rebelie. Byla zase vojna s Prajzem." A rok 1782 jsme už citovali. Narodil se Josífek, který sice navštěvoval jenom doláneckou školu, zato v Turnově chodil do hudební nauky a učil se hrát na piano. Ba co víc: otec mu koupil piano, aby mohl doma cvičit, a Dlaskové pak měli této nástroj doma do třetího kolena. 

Josef Dlask zastával funkci rychtáře v Bukovině. (Bukovina je ves, ležící nad Dolánkami na návrší.) A ještě něco vypovídá o Dlaskově významu: jeho poddanský, ale zároveň i přátelský poměr k vrchnosti. Byli jím páni na Hrubém Rohozci, hrabata Desfoursové. Ti se majetku domohli po Bílé hoře a od konce 18. století jim pak bylo (v důsledku sňatku s hraběnkou z Walderode) dovoleno užívat jméno Desfours-Walderode. Hrabě František Desfours-Walderode žil s Dlaskem v sousedském přátelství a zastavoval se u Dlasků, když projížděl vsí. S otcem "našeho" Josefa Dlaska uspořádal jednou památný závod po ledě na řece Jizeře. 

"1785. Na Velkou neděli (tedy na neděli velikonoční) jeli lidé a šli po ledě do Turnova do kostela. Pan hrabě Desfours přijel k nám na dvůr proto, aby s ním otec jel po ledě do Turnova do kostela, a který zůstane pozadu, že jedno vědro vína zaplatí. Však to platil pan hrabě, neboť náš kůň se žádným předjet nedal - šlo s ním o život. Já jsem dostal od pana hraběte dvacetník a sestra Anna taky." V sobotu před každým doláneckým posvícením musily se poslat na Rohozec koláče, a o posvícení se u Dlasků čekalo tak dlouho s obědem, dokud nepřijela vrchnost. Dostavily se hned dva kočáry: v jednom byl hrabě, v druhém paní hraběnka. Po obědě si paní hraběnka pohovořila s paní rychtářkou ve světnici, zatímco pan hrabě se posadil k pianu a hrál a zpíval - nejraději nábožnou píseň Anděli Boží, strážce můj. Potom spustil na klavíru "minet" a rychtář se otáčel s paní hraběnkou po světnici. A úlohy se vyměnily: rychtář zasedl ke klavíru a pan hrabě se vznášel po pokoji s paní rychtářkou. Navečer přijely zase kočáry, paní rychtářka svázala paní hraběnce do uzlíčku "výslužku", pohostila lokaje a milostivá vrchnost mohla spokojen ujíždět z doláneckého posvícení zase zpátky k Rohozci. Což zní pro leckohos jako pohádka o lidumilné aristokracii. Je to každopádně sympatická výjimka v poměru vrchnosti k poddaným.  

"Roku 1803 vyhořely v Turnově čtyři domy vedle kláštera na den svaté panny Doroty. Já jsem tam musel jet s koňma a dvěma saněma z fabriky kartovní zboží vyvážeti. Však sem nechal tam koně v maštali a sám jsem byl k pomoci u ohně a vynášel jsem zboží a z kláštera varhany. Můj milý otec byl tam taky, a když jsme byli u rohozecký stříkačky, na dům Bartoňů jsme stříkali. Náš pes byl s námi. Na něj se zběhli druhý psi z města a on se tam skoval pod stříkačku. Pak se tam prali všichni a nohy jim od té vody přimrzly. To bylo od nich řvaní, když žádný nikam nemohl, až teplé vody jsme na ně vlili. Každý pak pryč s pláčem domů utíkal. Tak tuze mrzlo, že museli vodu na kotlích pořád ohřívati a přece stříkačky bouchaly a voda ve větru zmrzla a mně nohy i mému pohunkovi v botách přimrzly."
 

Zájem o rodný statek a jeho členy, sledování stavebních přeměn gruntu, ke kterým sám přispěl nemalou měrou svými investicemi a rozmnožením statkové výměry koupí lesa - to všechno bylo přirozené u sedláka, který k rodovému statku připínal kus osobní hrdosti a pýchy. Dlaskův smysl pro rodinu se neprojevoval krásnými slovy o citových vztazích, ale nalézal svůj projev v prostém, ovšem selsky sebevědomém záznamu křtů, svateb a pohřbů v rodině. Jenom poměr k otci (a taky k vnukům) má o něco citovější strunu. O tatínkovi píše vždycky jako o "svém milém otci." Pouze při narození svého syna konstatuje jakousi neshodu. "1809. Dne 14. listopadu narodil se Josef Dlask, syn, v neděli večer v osm hodin. Byly skvostný křtiny, ale otec můj nechtěl bejt doma. Odešel do mlejna a nedal se uprosit."
 

Dlaskův statek v Dolánkách u Turnova - Foto: muzeum-turnov.cz

Dlaskův statek v Dolánkách u TurnovaFoto: muzeum-turnov.cz

Své paměti a fakta ze života na statku začal Josef zaznamenávat roku 1800, tedy ve svých osmnácti letech. Roku 1813 pak převzal po svém otci hospodářství. Táta nezemřel, odešel na výměnek. "1824. Dne 11. dubna zemřel můj milý otec Josef Dlask. Byl stár 78 let. Hospodařil v tom příbytku 30 let bohabojně, chvalitebně, opatrně a tak mnoho při té živnosti zvelebil, stavení, maštale, chlív, a světnici a studnici, vrata hoření a štátui a zvonek na vratech s věžičkou, břehy opravil kamením, zahradu dolení, lávku a mostek přes Jizeru." Historik Josef Pekař, který napsal o Dlaskovi studii, poznamenal o zděděném majetku: "Nebyl - jak se domnívám - veliký. Sotva přes 50 korců." Jestli jsem to dobře spočítal, tak něco přes 14 hektarů, což zase nebylo tak málo. "Byla to málo úrodná pole." 

NA STATKU 

Přesto na nich náš Dlask dokázal hospodařit víc než úspěšně, takže mohl ukládat přebytky do značných investic, což dělali i jeho dědeček a otec. Především přestavoval statek a přistavoval k němu nové části, přikoupil si les. Už za jeho otce byla vystavěna světnice ze dřeva. Chlév a maštal byly z kamene. Josef Dlask pak sám zvětšil sklep, rozšířil chlév o teletník, dával novou lomenici, obezdil světnici cihlami, zkrášlil ji vlašským stropem, novými okny i vnitřním zařízením, postavil větší komín, zajistil ho proti ohni, zařídil stírku do chléva. (Stírka byla kamenná nádoba, jakási zásobárna užitkové vody pro zvířata. Většinou byla vytesána ze žuly.) Zakládal zahrady a aleje. Vysadil švestkový sad, alej slívovou a třešňovou, ve svém sadě měl ořechy, hrušně i jabloně, založil štěpnici a vysadil i stromy užitkové, jako topoly a vrby. Příjem z ovoce na jeho statku byl značný. Uvádí, že to bylo 110 až 400 zlatých ročně. Není divu, že si k těmto jedinečným příjmům zaznamenává, jak z nich hradil výdaje na opravu štátue Panny Marie, která stála (a stojí) před statkem v Dolánkách. "Rok 1784. Naše štátue Panny Marie byla vystavena. Moje vlastní matka si ji tuze žádala. A moji dva strýčkové, oba kapucíni, ji také posvětiti žádali, ale nedočkali toho, museli jít do Polska, do Varšavy." 

Ke konci svého hospodaření si připravil světničku pro výměnek. Ještě rok svou před smrtí si Dlask z peněz za ovoce pořídil nový oblek. Bylo samozřejmé, že také včelařil. Hospodářská pokrokovost Dlaskova statku nebyla jenom v péči o ovocnářství, ale i v jeho prvních pokusech s umělým hnojením. "1827. Toho roku jsem časně zjara na jetel nad školkou posypal na celý kus pro šest korců vysetý 16 saských kýblů aneb našich 13 korců sirkového uhlí aneb merklu ze Saska z Pelsdorfu. To tak dobrý oučinek měl, že bylo dešťů, že jsme před svatým Janem Nepomuckým na tejden měli dost koňům dát co žrát, a jinde ještě nic neměli." 

Der Mergel znamená v němčině slín. Sloužil jako minerální hnojivo, které dodávalo chudé půdě oxid vápenatý, čímž se stávala sušší, teplejší, méně vazká a mnohé pochody větrací doznávaly změn příznivých pro kulturní rostliny. Slínem se u nás začínalo hnojit hlavně na vrchnostenských statcích. Dlask jako sedlák byl první, kdo ve své obci toto přírodní hnojivo používal. Překonal lidskou nedůvěru k pokusům a výsledek ho přesvědčil o jeho prospěchu. Jeho houževnatost se neomezila jenom na vlastní hospodářství, ale zasahovala i širší společnost. Přitom však naráží nutně na konzervativnost, což na sebe často bralo formu sousedského nepřátelství a řevnivost na úspěšnějšího rychtáře.  

"1821. Dne 20. června byla udělána nová struha a voda skrze ni puštěna byla do Jizery. Dosáhl jsem toho skrze mnoho protivenství nepřátel, neboť mně pan hrabě a pan inšpektor tuze k tomu napomáhali." Prostým selským rozumem pochopil význam odvodnění, tak jako o pár let později proti většině rychty dokázal, že byl zřízen na Bukovině malý zvon, který svým šturmem co nejrychleji a nejúčinněji zajistil pomoc při požárech usedlostí. Dlask s tím sice spojil zbožný úmysl mít v rychtě zvon, který by vyzýval i k modlitbě, ale byl v tom i rozhodný čin, kterým účinně bránil tehdejší nejzhoubnější metle vesnic. Z vlastní zkušenosti poznal, jaké hmotné škody požáry způsobují, protože se neomezily na jeden statek, ale zachvátily i sousedy, proto až do konce života se účastní hašení požárů v blízkém i vzdáleném okolí. Jeho největší radostí bylo, když předstihl všechny ostatní stříkačky a když se zasloužil o zdolání požáru. A přitom dokáže pěkně a s určitým sentimentálním tónem oheň vylíčit. 

"1852. Dne 28. listopadu v Huntířově uhořeli dva noví manželé as ve čtrnácti dnech po svatbě. Dne 21. prosince zase vyhořel mlejn v Podolí, šest složení a pila, špejchar, 150 korců obilí a mnoho prken a klády kolik kop a nový hřídele v kůlně, všecky kameny a kola i na vodě. Všecko vyhořelo, všecko zboží na pokojích, neboť když stodola hořela, žádný nemoh pro oheň přistoupit k tomu. Pak kolikerý podlahy s obilím dolů padaly až do mlejnice a tu všecky mlejny šly na prázdno, kameny hromem do zdi tloukly, čepy vypálený ošklivě skřípaly a tak smutně plakaly, až hrůza byla, dokad všecko oheň nespálil. Tak se to podobalo peklu horoucímu." Věnoval obzvláštní péči komínu svého vlastního statku a uzavřel také pojištění proti ohni.  

Za pouti ve Vambeřicích roku 1810 Dlask uviděl lávku (říká jí "spínací"), která se mu zalíbila. Přinesl si odtamtud její nákres (z pamětí není zřejmé, jestli si jej sám vyhotovil), a dal na svůj náklad podle toho nákresu stavět přes Jizeru lávku z dříví svého lesa; stálo ho to 300 zlatých. On to byl vlastně takový řemeslnický samouk. Pro potřebu svého statku dokázal mnoho nářadí sám zhotovit. Dovedl utkat plátno a pokoušel se tkalcovský stav upravit tak, aby vytkával různé vzory. Jindy zase sestrojil k řezací stolici kolo se čtyřmi kosíři, a chtěl vyrobit i mlátičku, ve které by několik cepů bušilo najednou do obilí. 

PAMĚTI JOSEFA DLASKA
 

Lomenice Dlaskova statku - Foto: Zdeněk Pražák, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Lomenice Dlaskova statkuFoto: Zdeněk Pražák, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Nejkurióznější je ale jeho letecký experiment. Jeho příjmení bylo ptačí. Když už byl tedy Dlask, tak se rozhodl, že bude taky lítat. Slyšel prý od vandrovních o leteckých pokusech lidí ve světě a nezdálo se mu, když prý pozoroval let holuba nebo husy, že by to bylo tak těžké. Zvážil husu i sebe a podle poměru váhy chtěl i pro sebe sestrojit přiměřeně dlouhá a velká křídla. Husí křídla prý sušil roztažená na mlatě, aby zůstala pěkně napjata, a domníval se podle váhy, že asi dvacet takových křídel musí člověka unést. Své tajné přípravy chtěl vyzkoušet o svatojiřské pouti jenišovické, kdy všichni odešli do kostela. Připjal na sebe konstrukci létajícího stroje z pohyblivých latí a řemínků a husích křídel a spustil se z pavlače statku. Let se však nezdařil a Dlask skončil se svým pokusem v louži svého dvora. Což už na sebe neprozradil, to vyprávěl svému vnukovi Josefovi, ten to prozradil panu řídícímu učiteli Javůrkovi, který čtyřicet let v Dolánkách učil, a od něj se celou tu historii dozvěděl vydavatel Dlaskových Pamětí doktor František Kutnar. "Ať už tyto pokusy, jakkoli snad zveličené vnukovým vyprávěním, neměly úspěchu a ať už svědčí o jisté míře Dlaskova podivínství, přece dokreslují jeho obraz písmáka, který uvažuje, pozoruje a srovnává a který se odvažuje i technicky tvořit."  

 

Vnuk Josefa Dlaska byl zase Josef, tak jako jeho syn i jeho otec, ale to už se mu jeden vnuk jménem Josef Dlask narodil. Dva bratři téhož jména, tak to tenkrát chodilo. Tedy: pokud první dítě zemřelo. "1834. Dne 28. ledna narodil se vnuk Josef, kterémuž jsem přidal jméno Karel. Byl to krásný chlapeček, ale v pěti nedělích nám zemřel. Vystrojili jsme mu krásný pohřeb, vzala se celá muzika, byli kantoři, kněží, za nimi osm družiček, za družičkami sám jsem s párem koní na bryčce s jedním mládencem svého vnuka zvolnička vezl. Byl krásný, teplý den. V Jenišovicích byla hrubá mše anjelská, velmi slavná, a přitom dvě malé mše svaté. Tento funus stál 20 zlatých stříbra."
 

Nejenom osudy vlastní rodiny, ale i veliké události tehdejší doby, se v Dlaskových pamětech objevily. Roku 1814 si zaznamenává obšírný a dlouhý dopis o průběhu bitvy u Lipska, který psal turnovský voják (jmenoval se příznačně Smrt) své manželce domů. Zapisuje si i smrt ruského cara, velké rebelie v cizích zemích, korunovaci krále Ferdinanda v Praze. Samozřejmě, že nemohl vynechat rok 1848. "Roku 1848 1. máje začala se garda." V revolučním roce 1848 se toho sice odehrálo víc, jenže Dlask byl při tom, když se světil prapor turnovské gardy. "Toho roku 1848 panovala planeta Saturnus neb Smrtonoš, a byl tento rok strašlivý, všichni lidé byli poděšeni, bylo mnoho strachu a lží a žádné bázně, neb jak lidé jen o konštituci, o svobodě zaslechli a knížky s patentem sobě koupili, tak hned od té doby, totiž od měsíce března 1848 žádný na robotu nejel ani nešel. Tak se tento celý rok změnil a žádný se nic nebál a hned skoro napořád všechny zajíce sedláci na svých polích pobili, neb na jednom rameně nesl sedlák na pole motyku a na druhém flintu - jedním slovem: žádná bázeň jako dřív bývala." 

Nejenom že bázeň už nebývala, jaká dřív bývala... všechno bylo nějaké jiné než za mladých let. Kdopak by si kupříkladu myslel, že by někdo mohl vztáhnout ruku na samotného císaře pána? "1853. Dne 18. února byl císař pán František Josef od jednoho Uhra krejčovskýho popíchaný nožem na špacíru, ale hrabě, jeho pobočník, ho chytil a hned křičel na patrolu. Uher byl hned za týden nato oběšený a ve všech městech byla velká sláva a modlení." 26. února 1853 se týká poslední záznam v Dlaskových Pamětech. (To už byl dvaadvacet let na odpočinku.) Byl sic pořád hospodářem, tedy: alespoň spoluhospodářem zůstal... ale rychtářem už ne - což by znamenalo, že na takzvaný odpočinek odešel v devětapadesáti letech. Neplánoval to sice, ale odešel.
 

"1831. Toho roku byla hrozná rekruta. Skrze to sem měl býti zabitý od Beneše z Loužku numero 5, od starýho a jeho ženy a nevěsty. Však ale když mne porazili a prali, potom sami od nás hodně dostali. Tu byl protokol a kolikerého rovnání na kanceláři. Neměl jsem žádného přítelíčka, jen Pána Boha. Přec mi nic uškoditi nemohli, i když se mi chystali statek vzíti, ale Bůh posledně mi ze všeho pomohl. Všichni mě u pána očernili a tak zošklivili a on jim tu lež uvěřil. Tu mně také chtěl dát syna Josefa odvíst na vojnu, však se jim nepovedlo, neboť jsem mu radši dal dovolení k ženění a spoluhospodaření. Největší nepřátelé byli Beneš loužecký a dolánecký a Sedláček z Bukoviny, neb oni k pánům docházeli. Co jsem zkusil, to Bůh a já vím. Budiž z toho čest a sláva Bohu, mému nejdražšímu zastánci v protivenství." A za 22 léta nato šel Josef Dlask chytat k Jizeře ryby a přitom se utopil. Další stránky k dosavadním dvěma stovkám už v jeho Pamětech nepřibyly.

Žádné komentáře
 
Made by: MICHAL ŠEDIVÝ studio Lísek 26 Postupice ANNO 2006